Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Thousand suns - 2. kapitola

13.11.2010 (10:30) • MichelleC • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 803×

Celý let proběhl relativně v pořádku. Všechny letušky byly možná nadmíru milé a vlezlé, ale jinak dokonalé.

Asi si říkáte - první třída, je jasné, že vše bude dokonalé, ale ne vždy je to tak. Posledně vedle mě seděl nějaký malý rozmazlený fracek. Pořád něco vyváděl a já se nemohla soustředit na nic kromě něj. Byla to hrůza! Ale to je už naštěstí za mnou a já měla dnes klid.

Vystoupila jsem ven a rozhlédla se. Bylo to všechno tak jiné. Všude samá zeleň a mokro.

Obešla mě zima, musela jsem si na sebe dát tu teplou bundu, co jsem si koupila, abych nezmrzla. Myslím, že jsem udělala dobře. Brr!

Rozešla jsem se k letištní hale. Chci být co nejdřív v mém novém domě. Mám takový pocit, že v obývacím pokoji mám krb, takže vytvořit v mé blízkosti teplo nebude problém.

V momentě, kdy jsem vešla do haly, mě oválo příjemné teplo. V Miami by mi to vadilo, ale tady jsem ráda za jakoukoliv dávku tepla.

Všichni na mě zírali. Možná spíš zírali na mou olivovou pokožku a černé oči. Na toto místo zřejmě neobvyklé. Musela jsem se usmát. Všichni kolem mě jsou tak pošetilí. Nehledí na to, jaký je člověk uvnitř, ale na to jak vypadá a co má oblečené.

Nejspíš si teď o mně myslí, že jsem nějaká pyšná princezna, co chodí oblečená ve věcech od světových návrhářů a obléká se podle posledních trendů.

Och, jak moc se mílí. Taky bych chtěla někdy být na jejich místě. Dívat se na lidi tam ze spodu ne z vrchu. Připadám si povrchní a upřímně, není mi to dvakrát příjemné.

Popadla jsem všech pět kufrů a mířila si to pryč. Pryč od všech zvědavých a opovrhujících pohledů. Oni se nikdy nezmění. Vždycky si budeme navzájem závidět a opovrhovat sebou, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou kdy uděláme.

Z letištní haly jsem vyšla do hustého deště. Je neuvěřitelné, jak rychle se tady může počasí změnit. Na Floridě bylo stále sluníčko, ale tady vysvitne jednou za uherský rok. Po zbytek roku ho zastiňuje hustý baldachýn mraků.

Obdivuji lidi, kteří tady žijí od malička a ještě se nezbláznili.

Přišla jsem k prvnímu taxi, které jsem uviděla. Taxikář hned vystoupil a šel mi pomoct. Byl to postarší muž tak kolem čtyřicítky a vlasy mu začínaly šedivět.

„Kam to bude?“ zeptal se mě hned, když se za mnou zavřely dveře.

„Forks. Přesnou adresu vám řeknu, až budeme ve městě.“ Popravdě, ani já přesně nevím, kde je můj nový domov.

„Jste tady nová?“ zvedla jsem překvapeně hlavu od svých prstů a propalovala ho pohledem.

„Já…“ přemýšlela jsem, zda mu mám něco říct, „Ehm… ano.“ Nehodlám nic riskovat. Jasná otázka, jasná odpověď. Jednoduché.

„Moje neteř říkala, že jim má na školu přijít nová studentka.“ Cože?

„Vy jste z Forks?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Jo. Víš, ve Forks se nic neutají, všichni se znají se všema. Jsme taková velká rodina. Teda až na jednu rodinu.“ Jsem od přírody zvědavý člověk a tohle mě začíná zajímat, ale nejsem si jistá, zda to chci skutečně vědět.

„Je to vážně milá rodina, ale straní se lidem. To je vše!“ Dál jsem nic vědět nepotřebovala. Jsem si jistá, že někoho z nich potkám ve škole.

Po zbytek cesty jsme nepromluvili. Taxikář očividně věděl, kde budu bydlet, protože mne zavezl přímo před dveře a ani se neptal na adresu.

Překvapilo mě, kde dům stojí. Čekala jsem nějakou zapadlou uličku, ale tohle nebylo tak hrozné. Byly tady samé luxusnější domy, takže se tady budu alespoň trochu cítit jako doma. Předpokládám, že táta tušil, že bych protestovala proti čemukoliv, co by bylo velikosti bytu. A to se teda nepletl. Co se týká domů, kde bydlím, jsem celkem náročná.

Taxikář mi pomohl s kufry až do domu a hned potom odjel.

První co jsem udělala, bylo, že jsem si věci odnesla do šatny a koupelny. Dům má dvě patra díky čemuž jsem se musela čtyřikrát vracet dolů. A taky mě příšerně začaly bolet nohy.

Právě jsem byla v obývacím pokoji, který byl celý laděný do černé a bílé barvy. V moment, kdy jsem si chtěla, sednout do té velké měkké, černé, kožené sedačky zazvonil zvonek. Myslela jsem, že asi někoho zabiju. A koho? No já nevím, třeba toho nahoře! Typuju, že mě nemá ani za mák rád, protože to by mi nepřichystal takové utrpení!

„Očekávám odměnu za to, jak teď trpím!“ řekla jsem ostře směrem ke stropu. Já samozřejmě nejsem katolík či co! Ale netuším, kde je například Budha. No řekněte, vy to víte?

Naštvaně jsem otevřela dveře a uviděla starého muže tak kolem 50 let. Zvedla jsem obočí.

„My se známe?“ zeptala jsem se udiveně.

„No, neznáme, ale já vám vezu vaše auto,“ řekl a mně se rozzářily oči. Při pohledu za něj jsem div neskákala radostí, ale naštěstí jsem si zachovala klidnou hlavu. „Moje matka říkala, že mi auto přivezete až v neděli,“ řekla jsem zamyšleně. Doopravdy mi to bylo naprosto jedno.

„Původně to tam mělo být, ale nakonec dorazilo o den dřív.“

Pomalu jsem kývala hlavou, ale nijak jsem nad tím nepřemýšlela. Hlavně, že je můj nový miláček doma. Vzala jsem si od muže klíče a rozloučila se. Na obličeji mi hrál šťastný usměv, na který byla radost pohledět.

Stále s úsměvem jsem šla do kuchyně a rovnou k ledničce. Otevřela jsem si doufajíc, že tam něco je. Kouknu a hele, ona je plná. Myslím, že moje prosby byly vyslyšeny. Nebo je taky možné, že mi ten nahoře dává to, co my patří: Odměna!

„Hm, tak co si dám?“ přemýšlela jsem nahlas, „zeleninu, ovoce nebo něco jiného…“

Nakonec jsem skončila u zeleninového salátu. Vaření jsem neriskovala, protože já jsem víc než strašná kuchařka. Myslím, že to ani zkoušet nebudu.

I s jídlem jsem se přestěhovala do obývacího pokoje, kde jsem se dívala na televizi. Šla tem nějaká nehorázná kravina, kterou jsem stejně nevnímala.

Po dvou hodinách koukání do blba jsem se konečně rozhodla si jít lehnout.

Autor: MichelleC (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Thousand suns - 2. kapitola: