Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Third Race - Kapitola 2

20.07.2013 (07:15) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2971×

Celá smečka doběhla k Emily domů, kde se všichni přeměnili na lidi, a už jen mohli cítit, jak se z kuchyně line vůně právě se smažícího jídla, které je nalákalo dovnitř. Jacob šel se sklopenou hlavou a sedl si ke stolu co nejdál od ostatních. Byl zmatený. Právě se otiskl do člověka, možná člověka, jehož jméno ani neví. Nemohl na ni přestat myslet. Měl tolik otázek. Nevěděl, kterou by položil první. Prázdnýma očima sledoval, jak se Sam vítá s Emily, které nemohly uniknout vrásky, jenž se dočasně vytvořily na Samově tváři.

Vnímal jenom svoje vlastní myšlenky a byl vděčný, že se o ně nemusí zrovna dělit s ostatními. Ani si nevšiml, že ho Leah sleduje upřeným pohledem, dokud na něj nepromluvila.

„To mi vážně chceš tvrdit, že ses otiskl do té holky?“ Jen co její hlas prořízl vzduch, tak veškeré chrastění příboru, talířů a hluků utichlo a všechno se zaměřilo na Jacoba. Quil a Paul se zadívali chápavě. Věděli, jaké to je být do někoho otisknutý. Překvapilo ho, že i Sam se tvářil vyčítavě. Vrhl po Leah nenávistný pohled a na sucho polkl.

„Já za to nemůžu. Já si to dobrovolně nevybral,“ zavrčel a pod stolem si mnul prsty a lehce podupával nohou. Měl chuť jít ji hledat. Bál se, že když ji nechá někde samotnou ještě chvíli, tak se jí něco stane, ačkoliv zbraně podle všeho ovládala hodně dobře. Cítil na sobě spalující pohled Sama.

Vůdce smečky se zapřel rukama o stůl kousek od Jacoba a hleděl na něj. „Jaku, chápu, že je pro tebe těžké být otisklý, kvůli…“ na moment se zarazil, ale nakonec s výdechem pokračoval. „..Belle, a dokážu si představit, že toužíš po tom, abys ji mohl v srdci nahradit, ale ta holka je jiná. Myslím, že i hodně nebezpečná. Cítil jsi její krev? V tom lese? Tak normální krev lidí nevoní a její pohyby, netuším, co by mohla být zač. Slib mi, že budeš opatrný. Pokusíme se ji najít. Její pachovou stopu máme,“ dokončil větu Sam a střelil pohledem po smečce, aby si zase začali všímat svého.

Jake už to nevydržel. Prudce vstal, až převrhl židli, a vyběhl ven, kde ze sebe rychle sundal kraťasy a někam hodil boty. Přeměnil se v krásného, rudohnědého vlka a běžel do lesa. Když nikdo z jeho smečky nebyl přeměněn, tak jeho myšlenky byly krásně tiché a nic ho nerušilo. Chtěl ji najít hned. Rozhodl se řídit poutem, kterým je k sobě svázala jeho vlčí podstata. Díky jehličí, které bylo potřísněné její krví, běžel podél její vůně.

Byla to těžká práce, protože se pohybovala po korunách stromů a on musel dávat pozor na cestu, stejně jako mít hlavu zvednutou. Několikrát málem sejmul strom. Po nějaké době už začal slyšet myšlenky ostatních. Těch, kteří měli směnu a museli se přeměnit ve vlky. Nespokojeně zavrčel.

Po několika hodinách běhání, kdy ztratil její pach, byl u Port Angeles na jedné louce, kde si lehnul. Hlavu si položil na přední tlapy a smutně koukal směrem k městu. Pro obyčejného člověka by vypadal jako vlk, který tam leží a na někoho čeká, ale po ostatní vlkodlaky, kteří s ním byli spojeni myšlenkami, to bylo utrpení. Cítili, jak propadá zoufalství, které navenek sice nedal znát, ale uvnitř to bylo, jako by se propadal do černoty, ze které nebylo úniku. Ta bolest ho sžírala.

Venku už se stmívalo a říkal si, že by se měl vrátit zpět, když už ne kvůli sobě, tak aspoň Billymu. Ale na nos mu dopadl bílý vlas, který sem zavál vítr až z Port Angeles a který zároveň obsahoval její esenci. Na nic už nečekal, rychle se přeměnil a vlas vzal přitom opatrně do ruky. Nešikovně na sebe natáhl kraťasy a boty, které měl přivázané k noze, a běžel k místu, odkud vedla její stopa.

Hlavní ulice byla ucpána davem. Byla tu nějaká slavnost. Díky svojí výšce nemusel skákat po špičkách, aby zahlídl dvě bílovlasé hlavy vedle sebe. Začal se k nim cpát davem, jeho srdce začalo tlouct tak rychle, že se mohl začít obávat, aby mu nehrozil infarkt. Lidé mu vadili, nejradši by je odstrkal z cesty, aby měl přímý dosah k ní. Nepřemýšlel nad tím, kdo ji vlastně doprovází, ačkoliv mu z hrudi vyšlo žárlivé zavrčení. Oba bělovlasí odcházeli k bráně, která vede z města a kde už i cesta byla docela prázdná. Zastavil se na rohu té ulice, aby je detailně sledoval. Osoba napravo měla dlouhé bílé vlasy, černou bundu a stejné oblečení jako měla ta dívka v lese, zároveň cítil i ještě nedokonale zaschlou řeznou ranku. Ta dívka vedla za ruku kluka, jenž měl stejnou barvu vlasů jako ona, ale krátké, a měl i podobné oblečení, jen s jedním rozdílem, že on měl i ve tmě sluneční brýle.

Rychlým krokem k nim zamířil, ale nijak si ho nevšímali. Musel i několikrát zklidnit svůj dech, jak se k ní přibližoval, a skutečně, její vůně byla tak nádherná, sladká a zároveň i nepolapitelná, nezkrotná.

Světlovlasí se zastavili u nějakého obchodu, kde nahlíželi do výlohy a něco si pro sebe mumlali. Jake se zamračil, byla to totiž výloha se zbraněmi. Nakonec se odhodlal a došel k dívce, kterou hledal. Položil jí opatrně a váhavě ruku na rameno se slovy: „Promiňte, ale…“ Už se mu nepodařilo dopovědět ani větu. Dívka se totiž neuvěřitelně rychle otočila, pustila bratra a Jakovi dala pěstí do nosu s poměrně slušným rozmachem.

Jacob sice stihl zaznamenat, že k němu letí pěst, sice věděl, že už nestihne uhnout, a docela se bál, že si dívka zlomí ruku, ale o to víc bylo překvapivé, že místo lupnutí v její ruce se ozvalo křupnutí jeho nosu. Byl zaskočený silou, jakou měla. Překvapeně na ni pohlédl a přiložil si ruku na nos, při čemž bolestí tiše zaskučel a ucouvl. Rukou si srovnal nos, aby mu nesrostl špatně, a dal před sebe paže, aby dokázal, že jí nechce ublížit. Té dívce mohlo být tak osmnáct let.

Váhavě si ho s napřaženou rukou a přimhouřenýma očima prohlížela. „Co chceš?“ vyjekla na něj a přesunula se k němu blíž. Člověk by si myslel, že mu chce znovu ublížit, ale ve skutečnosti sebou zakryla svého společníka.

Jake jemně zahýbal nosem a zatvářil se spokojeněji, když srostl. Zaraženého pohledu dívky si nevšímal. „Nepřišel jsem, abych vám ublížil, jen jsem…“ zarazil se. Nevěděl, co má říct. „...je to komplikovanější, ale chci ti to vysvětlit. Ach, bože, to zní hrozně, vím, promiň. Prostě tě chci poznat, vysvětlit ti, proč jsem šel zrovna za tebou a navíc jsem byl v tom lese dneska, a je to složitý,“ vyhrkl ze sebe. Takhle nervózní ještě nikdy nebyl.

Znervózněl ještě víc, když se k němu otočil její bratr a na prázdno polkl. „Prosím, dej mi šanci,“ řekl už zoufalým hlasem, když ani po chvíli neodpověděla.

Oblízla si špičkou jazyka dolní ret a uvolnila ruce, přičemž ještě víc zakryla bratra, který se zatvářil nesouhlasně. „Skutečně nevím, co chceš, myslím si, že to je past, ale nevaroval mě zatím žádný šestý smysl, takže… mi aspoň řekni, co to je ten váš spolek vlků, kteří v lese dneska byli. Pak se rozhodnu.“ Jacob se zatvářil váhavě, nevěděl, jestli jí má vykládat o jejich kmenové tradici. Zvažoval všechna pro a proti a snažil se vymyslet vhodné řešení. Nakonec usoudil, že ta dívka k němu patří, měla by vědět, kdo je.

„Jsme Quiletové, nevím, jestli jsi o nich někdy slyšela, je to kmen, kde se někteří jedinci umí proměnit ve vlky a chrání lidi před… upíry, se kterým ses dneska setkala. Náš vůdce smečky ti ale moc nedůvěřuje, podle něj se nedáš považovat za člověka, aby tě chránil, ale dokážu si představit, že s tebou chce mluvit, stejně jako já a…“ Chtěl se zmínit o otisku, ale nakonec to zavrhl, když viděl její pohled. Měla zdvihnuté jedno obočí a založila si ruce na prsou.

„Zítra v pět u staré továrny nedaleko Forks. Jinou možnost nedávám. Přiveď tam toho vašeho vůdce. Uvidím, co se s jeho nedůvěrou dá udělat,“ řekla jednoduše a popadla svého společníka pod rukou a vedla ho pryč z města.

Jacob už se chystal k odchodu, když se ještě rychle otočil na patě a zavolal: „Počkej! Jak se jmenuješ?“ Natočila k němu částečně hlavu, takže byl vidět ve světle lamp v ulici pouze její profil z boku. Pousmála se a on věděl, že tenhle úsměv bude milovat snad navždycky.

„Amelia Dark.“

Hned, jak byl Jacob za městem, tak se přeměnil a šťastně běžel domů. Už bylo celkem pozdě a Billy už určitě měl starost. Téměř hned po přeměně ho zasáhly myšlenky ostatních vlků. Právě byl přeměněný Quil, Embry, Leah, Seth a Sam. Protože rád vytvářel obrazy v hlavě, tak celá jeho smečka věděla, jak Amelia a její společník vypadají, i přestože detaily byly hlavně zaostřeny na Amelii. Same? Same! Zítra v pět u té staré továrny, jak je kousek od Forks. Musíme tam jít! ječel ve svých myšlenkách Jacob jako pominutý, nemohl se už zítřka dočkat. Začal počítat hodiny, které ho dělily od doby, než se uvidí se svou „gravitací“. Stejné nadšení přišlo i od Setha. Leah se radši stranila konverzace a Jacob se snažila neposlouchat Quila a Embryho, kteří se bavili o tom, že Amelia je zatraceně sexy. Se smutným steskem mu to připomnělo, jak je v garáži pohlavkoval kvůli poznámkám, které vedli o Belle, ještě než se přeměnili. Z toho zamyšlení ho vytrhl smích těch dvou, když se v jeho myšlenkách dostali k té části, kdy mu vrazila pěstí. Zavrčel. Sam byl v myšlenkách tichý, snažil se vymyslet nějakou strategii.

Určitě tam půjdeme. Uvidíme, co jsou zač, každopádně se připravte, že to bude nebezpečné. My jí sice ublížit moc nemůžeme, patří Jakovi, ale ona nám může, stejně tak její společník. Půjdeme tam teda ve složení Jacob, já, Quil a Embry, ostatní nechci riskovat. Paul by to mohl přehnat s výbušností, což se zrovna nehodí. Sam to řekl jako povel, takže ani Seth nemohl protestovat proti rozhodnutí. Doběhl do blízkosti svého domu, kde se proměnil, oblékl a zalezl do domu se šťastným úsměvem na tváři.

Billy už dávno spal, a tak jenom s tichým žuchnutím dopadl na postel, která už mu byla poměrně krátká. Se spokojeným úsměvem na rtech a s jejím jménem na jazyku usnul. 

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Third Race - Kapitola 2: