Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » There is not enough space for you - 4

27.08.2010 (08:15) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1468×

(Alice, Útočiště)

Co se to děje? Pomyslela jsem si, když jsem odněkud z dálky zaslechla otravný, cyklický zvuk. Znělo to jako tikání, nebo pípání. Nepříjemně ostrá barva toho tónu způsobila, že mě začaly brnět uši. Zvuk neustával, a tak jsem se rukou ohnala po původci toho zvuku, načež jsem narazila do něčeho tvrdého a v ruce mi zabolelo.

Otevřela jsem oči. Ležela jsem na posteli a nade mnou byl bílý strop. Koukala jsem tam tak chvíli na tu bílou barvu a očima automaticky vyhledávala puklinky a skvrny. Zase jsem měla před očima jeho tvář, jakoby i ty skvrny a praskliny se mi vysmívaly. Ze stropu na mě hleděly jeho mandlové oči a na rtech měl váhavý úsměv. Pak mi zaškubalo ve spáncích, zcela přirozeně jsem přitiskla víčka k sobě, jako vždy, když se blíží vize.

V tu chvíli už neexistoval svět kolem mě, i to protivné pípání se zdálo být nekonečně daleko od místa, kde jsem se nacházela nyní.  Stála jsem na poli, ale dřív to klidně mohlo být i město. Okolo mě byla nespoutaná příroda, jejíž do nažloutlých listů oděné keře a různé traviny se krčily všude kolem, aby dávaly tak najevo, jak snadno si příroda dokáže poradit nejen s asfaltovou silnicí, která tu zjevně kdysi vedla, ale i s pozůstatky budov okolo. Ty se zdály být více než domy, chrámy rostlinné říše, která se točila kolem každého byť jen trochu přístupného pilíře, stěny či jiného architektonického prvku a tvořila tak obal ruin, ve kterých se původní vzhled nadobro ztrácel. Bylo to uchvacující dílo staré harmonie, ale přesto jsem nechápala, proč mám vidět zrovna toto místo, dokud se za mnou cosi nepohnulo.

Otočila jsem se a za mnou se mihl stín rychlejší než můj zrak. Podle zvuku jsem se otočila zase zpět a srdce se mi rozbušilo. Byl to on, můj tajemný neznámý. Byl oděn do černé jednoduché košile, dlouhých kapsovaných kalhot, které na první pohled působily vojensky a zdály se být naplněné čímkoli, co mohl potřebovat. Na paži měl tmavě zelenou pásku, jakou nosí jedině vojáci imperialistů, když jsem ji spatřila, mé srdéčko uronilo slzu, i přesto, že jsem to dávno tušila. Proč jinak by mé vize o něm byly plné násilí, bojů a bojišť?

Jeho oči byly jako sklo, v němž se odráželo okolí, zkoumavě hleděl do všech stran a prohledával píď po pídi prostoru, ve kterém se nacházel. Poté se narovnal a mírně uvolněně vešel do oné rostliny pokryté budovy. Zajímalo mě, co tam asi tak může chtít a co vlastně dělá tady. Sice jsem byla ráda, že ho znovu nevidím v plném boji, ale co tu dělá? Copak utekl?

Než jsem stačila rozvinout své teorie ještě dál, už vycházel a za sebou táhl… bože můj! Co ta tady dělá?

Byla jsem zadýchaná jako po maratonu a snažila se přijmout to, co jsem viděla. Zaplavila mě hrůza z toho, co se může stát a rozhodla se udělat, co bude možné, aby se to nestalo. Otevřela jsem oči a světlo z lampy mě bolestivě uhodilo do očí. Nedbala jsem toho a ani Carlislových protestů. Křikla jsem, že je to nutné, načež jsem vyběhla z pokoje. Rozhlédla jsem se po chodbě, ale k mému vlastnímu překvapení jsem to tu nepoznávala, asi jedno z nižších pater, pomyslela jsem si a zamířila směrem, odkud jsem cítila proudící vzduch.

Vyběhla jsem po úzkém, kamenném točitém schodišti a v dálce zaslechla svého bratra, jak mluví s Reou, kterou jsem právě naháněla. Urputně jsem myslela na to, aby ji zastavil, ale ten hlupák mě asi neslyšel, nebo jsem byla příliš daleko. Jak jsem nad tím přemýšlela, neúmyslně jsem vyvolala další vizi a chodba kolem mě se vytratila z mého zorného pole.

Pod mýma nohama křupal písek a já utíkala dál a dál. Tak daleko a rychle, jak jen to bylo možné. Byla jsem v jejím těle, tím jsem si byla jistá, ale to, co jsem nechápala, bylo proč. Ještě nikdy jsem ve svých vizích nenavštívila ničí tělo. Navíc to celé bylo podivné. Písek, kam jen člověk (nebo upír) dohlédne a v něm, sem tam nějaký ten strom – podle všeho, ten nejzvláštnější příbuzný palmy, jakého si jen dokážete představit. Slunce bylo vysoko v nadhlavníku a žhnulo tak zostra, až písek pod mýma nohama pálil jako uhlíky pekelné. I samo slunce bylo prapodivné, bylo rudé jako krev.

Pořád jsem běžela, ale obzor se neměnil a svět jakoby se ani nepohnul. Pak začalo pršet a po mé kůži stékaly rudé kapky, ale když jsem vzhlédla, na nebi nebyl ani mráček. To to slunce, plakalo…

Když jsem otevřela oči, znova jsem se dívala do stropu a vedle mě se ozývalo tiché a přerušované „píp“. Nad mou hlavou se nakláněl otec a matka mi seděla u postele z druhé strany. Dívali se na mě se starostí v očích.

„Už jsem si myslel, že se ani neprobereš,“ řekl otec klidně a rozvážně, přesto v jeho hlase zaznívalo ještě něco jiného. Strach.

„Srdíčko,“ řekla mi mamka a svraštila obočí, „s otcem jsme nad tím přemýšleli a myslíme si, že by si s tím možná měla přestat, alespoň než nabereš sil.“ Bylo mi hned jasné, že mluví o mém tajemném neznámém z vizí, ale z jejich pohledu jsem také pochopila, že ta slova jsou jen gesto. Ujištění, že mám na výběr. Jenže já zvolila už dávno. Esme si povzdechla a sevřela mou ruku ve své.

„Já vím,“ zašeptala jen. Pak se zvedla a odešla. Pak jsem si vzpomněla na svůj zvláštní sen.

„Musím něco rychle zkontrolovat,“ zabrblala jsem směrem k otci a ten jen protočil oči v sloup.

„Šetři se,“ šeptnul za mnou, když jsem mizela ve dveřích. A já odtušila jen tiché: „Pokusím se.“

Běžela jsem chodbou, zcela podobnou té z mé vize. Bylo mi sice podivné, že má vize byla obsažena v tak podivném snu o rudém slunci, které plakalo, ale musela jsem se ujistit. Hned!

Jakmile jsem doběhla do jejího pokoje, má věštba se potvrdila. Všechno tu bylo rozházené a na posteli ležela obálka. Nečekala jsem na nic, protože jsem nevěděla, zda-li mám ještě čas. Rychlým krokem, střídaným s během, jež však omezoval můj ne zcela ideální zdravotní stav, jsem se pohybovala cestou, zanechanou jako „mapu“ jejím osobitým aroma. Zase, stejně jako ve snu, jsem zaslechla Edwarda. Tentokrát ale mluvil jen s Bells.

Jdu pozdě, bliklo mi hlavou, když jsem ho slyšela říkat:

„Možná bych to přece jen měl říct rodičům, aby o ni neměli strach.“ Jeho slova mě vytočila do nepříčetnosti.

„Ty magore!“ křičela jsem přes celou chodbu, ještě než jsem toho packala skutečně viděla, ale moc dobře jsem věděla, že mě slyšel. Jen co ke mně Edward došel, vyjeveně se na mě (spolu s Bells) podíval.

„Co se děje, Alice?“ zeptal se jakoby nic.

„Co se děje?!“ vyjekla jsem hystericky, až to přilákalo i ostatní. Carlislea i Esme. Správně, pomyslela jsem si, jen ať se hnedka teďka a tady všichni dozvědí, jakej je to packal!

„Alice, co jsem udělal?“ zeptal se zmateně a s náznakem strachu. Trochu pozdě se děsí.

„Tys ji nechal utéct, to je to, co jsi udělal!“ zakřičela jsem, „jsi asi někam upadnul, ne, zatímco jsem byla mimo. Člověk si na chvíli dá pohov, a co se nestane!“ lamentovala jsem a nejhorší bylo, že v její budoucnosti jsem teď neviděla nic. Jen temnotu, což je dost znepokojující.

„Alice, o kom to mluvíš? Ne… nemyslíš…“ blekotal Edward, jak mu to začalo pomalu ale jistě docházet. Skoro jsem mohla vidět, jak se mu v hlavě točí kolečka.

„Může mi někdo říct, co se tu děje? O kom to mluvíte?“ dožadoval se odpovědí znepokojený Carlisle a tiskl Esme ruku.

„Rea,“ vypustila jsem z úst to slovo. Okamžitě zaplnilo prostor kolem nás a začalo se ovíjet kolem mého krku jako smyčka. Proč jen jsem nedávala víc pozor na moji malou sestřičku…

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek There is not enough space for you - 4: