Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » There is not enough space for you - 1

09.08.2010 (17:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1226×

There is not enough space for you

Slova pravdy nesou se vzduchem,

Letí, prchají a mísí se s rozvířeným prachem.

Můžeš se je pokusit zastavit,

Ale kdo, kdo ti může uvěřit?

Slova letí, prchají

A tobě jen zmatek zanechají.

Utíkej, schovej se, dokud je čas!

Utíkej, chovej se, jako že bude líp zas.

Prolog

Žili, byli tři sourozenci – Alice, Edward a Rea, jejich malá sestřička. Měli laskavou a pečující matku, Esme, i starostlivého otce, Carlislea. Zdálo se, že žijí dokonalý život a nic na světě to nemůže změnit. Bylo to ovšem jenom zdání, oni totiž měli jedno velké a tíživé tajemství – jejich rodiče byli upíři. Ne, neptejte se mě jak je to možné, prostě to berte jako fakt.

Pro ty z vás, co snad věří v pravdivost těchto slov, píši dále, že ačkoliv podle starodávných povídaček a legend se vždy člověk upírem stane, tohle není náš případ, tedy, ne zcela.

Starostlivá Esme se jako upír narodila, byla vychována a i jako taková se zamilovala, považte, ve věku sto-padesáti let. Tak dlouho jí trvalo, než našla svou lásku pro věčný život, jenže byl tu háček – on byl člověk, doktor. Nakonec to dopadlo tak, že ona přeměnila jeho v upíra, aby spolu mohli být navždy. Aby toho nebylo málo, narodilo se jim dítě, dívka. Dali jí jméno Alice, ale protože v době jejího početí byl Carlisle ještě člověkem, Alice se narodila a pro vždy už zůstala poloupírem. Po nějaké době se jim narodil ještě chlapec, Edward. A když bylo Edwardovi už padesát let, ačkoliv vypadal stále na pouhých osmnáct, přibyla do jejich rodiny ještě Rea, která se tak stala nejmladším a nerozmazlovanějším členem rodiny.

Po několik desítek let žili spokojeně a nic je netrápilo. Lovili zvěř pro krev, chodili do školy a do práce, hledali svoje místo mezi lidmi. Když už to vypadalo, že lépe se jim vést ani nemůže, přišel zlom. Upíři byli prozrazeni. Zavládl zmatek, chaos a strach. Marně jste pak mohli tvrdit, že není upír jako upír. Lidé se báli, utíkali, ale pak přišlo to horší, lidé se chopili zbraně. Začaly boje, začala válka. Dlouhá a krvavá.  A právě tehdy začíná náš příběh…

(Alice)

Tady. Jsem. Jsem tady. Kde vlastně?

Všude kolem jen tma, zápach smrti se mi prodírá do každé buňky těla a špatně se mi dýchá. Každý nádech přináší pulzující bolest v levé plíci a s každým výdechem mám pocit, že se mi hrdlo rozpadá. Cítím, jak mi po šíji stéká… je to krev? Z toho pomyšlení se mi dělá zle, protože, ať je to cokoli, obklopuje mě to. Ležím na prochladlé zemi s kaluží té vazké tekutiny kolem sebe. Nejsem sto pohnout jediným svalem, natož abych pomyslela na takovou malichernost, jako otevřít své znavené oči, skrývající se pod tunovou zátěží mých víček. Ach, jak se to vlastně dělá? Mám to zkusit? Možná později…

Už je to chvíle, nebo se mi to jen zdá? Jak dlouho tu ležím. Kdoví. Na prstech pravé ruky cítím náhlé teplo. Svítá snad? Pokud ano, mohu si gratulovat, bitva skončila. Prozatím.

Konečně sbírám dost síly a odvahy pohnout svými víčky. Do očí se mi vlilo světlo prvních, ranních, slunečních paprsků a zároveň pohled na jatka kolem mě. Opravdu by mě zajímalo, jestli tohle někdy skončí. Vzápětí si ale domýšlím, že ne. Oni neskončí, dokud bude jen jediný dýchat! No, dýchat...

„Alice, Alice," ozývá se z dálky čísi zvonivý hlas. Ten hlas je mi povědomý, ale jeho majitele si nedokážu vybavit. Chci však zakřičet: „Tady!" protože všechno je lepší, než jen bezmocně ležet skomírajíc na prochladlé zemi v kaluži krve. Z mého hrdla se však ozývá něco jen nemálo podobné hlasu člověka. A tak dál ležím tam, kde jsem a doufám, že snad něčí toulavé nohy zabloudí sem.

Počítám okamžiky, chvíle, hodiny. Už padá slunce a nakonec se i má levá dlaň octne ve smutném chladu a tichu utichajícího dne. Tak si říkám, co asi řeknu sestře, jestli mě najde. Napadá mě nejedna dobře sarkastická poznámka typu „Hlavně, že jsi mě omluvila ve škole". Občas mám pocit, že sarkasmus je ta nejlepší věc na světě. A hned potom naděje. I když se mi teď zimou klepou kolena a drkotají mi zuby, stále doufám. Věřím.

„Věř a víra tvá tě zachrání," ozve se sebejistě opodál.

„To ti to ale trvalo," odpáčím i přes třas, když mě bere do náruče.

„Promiň, ale víš, jak jsem na tom se sluncem," brání se a v hlase je mu znít kapka lítosti. Ano, můj bratr má opravdu, řekněme, problémek se sluncem. Je totiž upír a to je taky důvod, proč jsem celý den ležela na té studené zemi jako mrtvola na marách. Ten důvod se dá obsáhnout v jediném slově, Válka. Válka, kterou lidé vyhlásili krvepijcům.

Všechno to začalo před lety. Byla jsem ještě „malá" holčička, kterou - dle vzhledu - stále jsem. Byla to doba, kdy se staré století vytrácelo a nové přicházelo. Tehdy vystoupil na světlo světa, obrazně řečeno, jistý bojovník za rovnost tvrdíc, že lidé a upíři spolu mohou žít v symbióze. On sám byl krvepijcem a svým počinem odhalil celému světu dávno pečlivě chráněné tajemství. Tajemství, které by bylo lépe uchovat v nevědomí navěky věků. Ten bláhový toužil po světě bez nutnosti se skrývat a vytvořil svět nejistoty, strachu a obcházející smrti. Rozpoutal válku, válku mezi lidmi a upíry. Válku mezi lidmi, kterým upíři někoho uzmuli a těmi, jenž mezi nimi své blízké naopak měli. Válku mezi upíry, co chtěli vládnout a těmi, kteří věřili v lidskost. Nastal chaos a nikdo už nevěděl, kdo je kdo, ani kým je on sám. Nikomu nelze věřit, tak to je.

Před dvěma léty se diplomaté všech stran sporů shodli a vytvořili nový systém založený na rovnosti všech. Vyčlenila se však také území, území zaručující bezpečí pro smrtelné, jiné pro nesmrtelné a dokonce i takové, pro ty, co chtějí obé. Na čas zavládl klid, jenže potom se všechno zhroutilo jako domeček z karet, když dva z diplomatů byli zabiti během útoku atentátníků. Obě strany tvrdily, že je to vina té druhé a proto nyní jsou jen dvě bezpečná místa - Nexus, město upírů a Dallas, pevnost lidí. Všechno mezi tím je bojiště. Jenže kam se mají ukrýt ti, jejichž rodiny jsou smíšené, tak jako ta moje?

„Kde je Rea?" zajímalo mě, hned co mě položil na neuvěřitelně měkkou postel (teda hlavně ve srovnání s tvrdou zemí).

Vlastně, když jsem tvrdila, že existují jen dvě bezpečná místa, tak trochu jsem lhala. Je tu ještě jedno místo, nazýváme ho Útočiště a jsou to vlastně prostory pod starým hradem, který vlastnila moje mamka Esme už od pradávna. Ona zde nabízí úkryt těm, kdo mají stejně rozpolcené poměry jako my. Abyste chápali, není to jen kvůli mně, že nemůžeme odejít do Nexu. Ten „problém" je jak naše přesvědčení, tak fakt, že můj bratr se zamiloval do člověka.

Její jméno je Bella a moc dobře vím, kolikrát ho už prosila, aby ji přeměnil v zájmu celé naší rodiny. Jenže můj bratr je paličák, navíc ale ví, že by to ničemu „nepomohlo". Navíc, já ani odejít nemůžu, hledám totiž někoho, koho jsem sice zatím nikdy v životě nepotkala, ale bez koho prostě nemůžu být. Neznám jeho jméno, jeho zvyky, jen jeho tvář a naší společnou budoucnost. Nepřestanu hledat, dokud ho nenajdu a moje rodina to ví. Nejsou z toho sice nějak zvlášť nadšení, ale respektují to.

Další člen rodiny, který by určitě neodešel, je Carlisle. On tu stará o všechny zraněné. A těch je dost, to mi věřte.

Edward, můj bratr, se zamračil a odvětil, že ji od včerejšího rána neviděl. Bože, jen doufám, že se jí nic nestalo. Abyste chápali, Rea je naše nejmladší sestřička a jako taková byla vždy středem pozornosti, ale od té doby co se svět zbláznil, Edward si našel Bellu, já urputně hledám toho kluka z mých vizí, Carlisle a Esme se starají o lidi i upíry v Útočišti, tak prostě není… čas. Rea navíc má právě dost pubertální nálady a raději než s rodinou, tráví čas venku s ostatními mladými z Útočiště.

Tak, co si o tom myslíte?

<<<                    >>povidky-od-aleach<<                    >>>

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek There is not enough space for you - 1: