Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Vow - 14. kapitola

09.08.2012 (15:45) • VictoriaCullen, makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4022×

14. kapitola

Sledovala jsem zpola zahojené ranky na své dlani. V místech, kde jsem po svém incidentu s telefonem měla škrábance, se mi už stačila vytvořit nová, prozatím růžová pokožka. Zato s místy, ve kterých se mi střepiny zaryly hlouběji, to bylo o poznání horší. Zavřela jsem oči a prsty jemně přejížděla po nepravidelné struktuře stroupků. Připadalo mi přinejmenším zvláštní, že se mi za celý týden dlaň nestačila zahojit, ale co v tomto domě a s těmito obyvateli nebylo zvláštní? Když se to vezme kolem a kolem, všechno se nějakým podivným způsobem vymykalo obecně platné normálnosti.

A nejvíce nenormální byla asi Cathrine. Jestliže jsem z ní po prvním dnu tady měla obavy a v její blízkosti se cítila nesvá, teď jsem se jí snad bála. Daren mi říkal, že si jí nemám všímat, že je už delší dobu taková zvláštní, ale nechce ji opustit, protože by to sama nezvládla. Jestli mi říká pravdu, pak by Cathrine měla patřit do ústavu. Ona totiž všechno, co říká, myslí jako vtip, ale oči ji vždy zradí. Skrývá se za nimi jakási podivná síla, která mi brání zasmát se s ní. Mluví vážně.

Cvakly dveře a do pokoje někdo vešel. Potichu přešel místnost a přisedl si ke mně na postel. Po tváři mě pohladila chladná ruka.

„Bellinko, miláčku, na stole je snídaně. Vstávej, ty ospalče.“ Daren. Jistěže. Takto mě hladil jedině on, každé ráno mě takto budil. Otevřela jsem jedno oko, jakože jsem vzhůru a on se usmál. V přítmí pokoje se mi zdálo, že jeho oči rudě žhnou. Po zádech mi přejel mráz a já si v tu chvíli přála být někde jinde. Třeba u… Ne! Nemysli na něj!

Daren mi vtiskl malý polibek na tvář a bez dalšího slova odešel. Uvolnila jsem se. Poslední dobou jsem měla pocit, že mi neříká tak docela pravdu. Že mi něco tají.

***

Už ve dveřích do kuchyně jsem cítila vůni čerstvého chleba. Začaly se mi sbíhat sliny a zrychlila jsem krok.

„No ne, dobré ráno, Isabello.“ Takže ani dnes jsem se Cathrine nevyhnula. Zdálo se mi to, nebo jsem z ní každým dnem cítila větší a větší chlad?

„Dobré ráno,“ odvětila jsem a zběžně očima přelétla její postavu. No jistě, opět na sobě měla šaty, které víc odkrývaly, než zakrývaly. Dlouhé vlasy měla dnes sepnuté stříbřitou sponou na temeni hlavy, takže nevytvářely obvyklý lesknoucí se vodopád. Přesto vypadala fantasticky. Na rtech jí pohrával drobný úsměv.

„Je možné, že můj bratr nepoznal, že jsi už hodinu vzhůru? Bylo to slyšet po celém bytě. Prozradil tě tlukot srdce.“ Při těch slovech se mi zdálo, že jí oči trochu ztmavly. Zatřepala jsem hlavou a hladově se zakousla do krajíce chleba. Zamračeně jsem se ji snažila ignorovat. Neúspěšně.

„Anebo spíš věděl, že nespíš, ale chtěl si zachovat iluzi prostého nevědoucího človíčka bez nějakých větších smyslů?“

„O čem to proboha mluvíš?“ neudržela jsem se. Jen se rozesmála, ale očima mi upřeně hleděla do obličeje.

„Víš, Isabello, můj bratr ti to asi nechce přiznat, ale moc po tobě touží. Nemyslím jen po tvém těle, ale i po tobě jako osobnosti. A nejvíc ze všeho by tě už konečně chtěl ochutnat. Zkusit, jestli je tvá krev skutečně tak úžasná, jak si oba myslíme.“ Ona asi opravdu nebude v pořádku. Měřila jsem si ji vystrašeným pohledem, ale pak jsem si uvědomila, že si tím moc nepomůžu.

„Znovu a naposledy ti to říkám. Odejdi odtud, dokud je čas. Dokud se oba dokážeme ovládat.“ Svou řeč zakončila zářivým úsměvem a s lehce se pohupujícími boky odešla. O pár vteřin později cvakly dveře její ložnice a zůstala jsem sama.

„No to je skvělé. Co teď budu jako dělat?“ Ani jsem si neuvědomila, že si začínám povídat sama se sebou. No, Bello, jde to s tebou z kopce.

Zamyšleně jsem žvýkala ten výborný chleba a přemýšlela o Cathrininých slovech. Kdyby měla pravdu v tom, že bych měla odejít, že to tu pro mě není bezpečné, kam bych šla? Cullenovi jsou naprosto vyloučeni. Nevydržela bych to ve společnosti Edwarda a Tanyi, natolik jsem už věděla. Skoro jsem se složila z toho, jak jsem je viděla ve dveřích. Víc jak jeden podobný pohled bych už nevydržela.

Jako další možnost mě napadl táta. K němu bych čistě teoreticky mohla jít, ale co bych mu řekla? Má teď vlastní život a já bych mu jen zbytečně překážela. Ani mamka není nejlepší volba.

Kdo další by byl ochotný vzít mě pod svou střechu? Margita. Ano, ta by čistě teoreticky byla ochotná ubytovat mě, alespoň na nějaký čas. Sama mi to nabízela. Ale přece jenom je to cizí člověk, nemůžu ztěžovat život ještě i jí.

Mé zběsilé myšlenky se hnaly dál a já procházela seznam všech žijících příbuzných, známých a přátel. Pak jsem se ale musela zasmát sama sobě. Proboha, chci se odstěhovat jen proto, že mi to řekla Cathrine, která je očividně blázen. S Darenem si přece rozumíme a on je pro mě ten pravý.

„Belli? Jaká je snídaně?“ Zezadu mě objaly Darenovy chladné ruce a já se o něj opřela.

„Výborná.“ Svá slova jsem ještě doprovodila úsměvem, ale asi nevypadal moc přesvědčivě. Na Darenově čele se objevila přemýšlivá vráska. Pocítila jsem touhu mu ji uhladit, protože se mi s ní nelíbil. Navíc v kombinaci s jeho rudýma očima tak vypadal nebezpečně.

„Něco tě trápí? Zase Cathrine? Víš přece, že si z ní nemusíš nic dělat. Nemyslí to vážně,“ uklidňoval mě starostlivým hlasem. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou.

„Jen jsem přemýšlela, kam se poděju, až odsud odejdu.“ Teď se tvářil šokovaně.

„Ale zatím zůstáváš tady. Přece… Vždyť můžeš bydlet tady, jak dlouho budeš chtít. Toto je teď tvůj domov a já nechci, abys odsud odcházela. To mi přece neuděláš, konečně jsme spolu a ty zase plánuješ odchod? To nemůžeš myslet vážně, že ne? Bello, já si s Cathrine promluvím. Přestane s těmi řečmi, i mně to už vadí.“ Udělal na mě psí oči a popadl mou drobnou ručku do své. Stiskla jsem mu prsty a usmála se.

„Darene, já tě chápu, ale nemůžu tu zůstat věčně. Víš to stejně dobře jako já.“ Začal zuřivě vrtět hlavou, ale já ho zvednutou rukou zastavila. „Nech mě to, prosím, dopovědět. Cathrine má svůj život a já jí asi začínám dost vadit. Ani se jí nedivím. Nemyslím hned, ale časem by možná bylo lepší jít někam… Jinam,“ dořekla jsem po menším zaváhání. Nevím, jak je to možné, ale na jazyku jsem měla slova do bezpečí. Nesmysl. Tady jsem byla víc v bezpečí než kdekoli jinde.

„Rozumím ti. Proberu to se sestrou,“ přikývl a pak udělal něco, co mě dost zarazilo. Ve tváři se mu objevil zvláštní výraz a mou ruku si přitáhl až k obličeji. Zaváhal, ale pak si k ní lehce přivoněl. Vyjeveně jsem mu hleděla do obličeje a všimla jsem si, že měl najednou tmavší oči. Prostě z ničeho nic je neměl rubínové, ale tmavé jako noc. Je to jen tím světlem. Nic víc. Jasně. Světlo. Můj naivní mozek se tímto vysvětlení ukolébal, ale instinkty mi radily, abych utekla co nejdál.

„Říkala jsem ti to, Isabello. Odejdi, dokud můžeš, nebo tě můj bratr zakousne,“ ozvala se Cathrine ode dveří. Daren vyskočil a zuřivě na ni pohlédl.

„Cathrine, jdi pryč. Nech Bellu na pokoji,“ vyštěkl po ní.

„Jdu. Nemusíš se bát. Jen si pamatuj, v jakém jsi vůči ní postavení,“ varovala ho a s úsměvem mířeným na mě se otočila na podpatku a odkráčela stejně tiše, jako se objevila.

„O čem to mluvila? Jaké postavení? Co to teď mělo znamenat?“ Byla jsem v ještě v šoku z toho předchozího zbarvení duhovek a čichání k mé ruce a teď se to snad všechno ještě znásobilo. Daren zavrtěl hlavou a usmál se na mě. Tomu úsměvu jsem nedůvěřovala. Byl až moc veselý a bezstarostný.

„Znáš ji. Plácá, co ji zrovna napadne. Jdu si to s ní vyřídit.“ A odešel. Položila jsem svou snídani na stůl a raději odešla do pokoje. Na dnešní ráno to už docela stačilo.

***

Bylo už pozdě večer a za okny byla tma. Dnes jsem se s Darenem moc neviděla, protože se rozhodl jít podívat do města. Když mi nabízel, abych šla s ním, odmítla jsem. Sama nevím, proč jsem to udělala, ale samota mi nijak nevadila. Poslouchala jsem hudbu nebo si četla. Zkrátka jsem si udělala pohodlný den nicnedělání. Teď ale Daren seděl u mě a vyprávěl mi o novinkách, které se poslední dobou udály. Vzhledem k tomu, že jsem skoro nechodila ven a televizi pouštěla jen zřídka, o dění ve světě jsem moc nevěděla.

Náhle se ozval zvonek a Daren se celý napjal. Cosi zašeptal, ale já jsem mu nerozuměla. Zvedla jsem se ze svého pohodlného křesla a pohlédla na Darena. Nezdálo se, že by se chystal jít otevřít, jen se zvláštně chvěl a pěsti měl křečovitě zaťaté. Pokrčila jsem rameny a vydala se ke dveřím.

Nahlédla jsem kukátkem, ale na chodbě byla tma a nikoho jsem neviděla. S bušícím srdcem jsem pootevřela dveře. Vzápětí jsem odlétla asi dva metry daleko, protože je někdo rozrazil, až bouchly do stěny a zanechaly v ní malý otisk.

„Ne,“ vydechla jsem, když jsem uviděla, kdo mezi nimi stojí. Zavřela jsem oči, ale i po jejich otevření tam stál. Edward. Těsně za ním jsem viděla malou postavičku Alice a temný stín byl asi Jasper.

„Bello,“ procedil Edward přes zuby. „Pojď, jdeme domů.“ Byla jsem v šoku a nezmohla se na nic. To není možné, to není možné, to není…

„Ona nikam nejde. Její domov je tady a tam u vás o ni nikdo nestojí,“ ozval se za mnou Daren. Pohlédla jsem na něj. Stále měl napjatý výraz, ale vypadal odhodlaně. Měla jsem z něj v tu chvíli docela strach, ale popadla jsem ho za ruku a přikývla.

„Nikam nejdu.“ Na práh se odvážila Alice.

„Bello, tady přece nemůžeš zůstat. Není to tu bezpečné a něco by se ti mohlo stát. Navíc bydlíš přece u nás a chybíš nám,“ vyhrkla smutně.

„Asi jste nerozuměli. Ona nikam nepůjde, je tu se mnou v naprostém bezpečí.“ Teď zněl Daren výhružně.

K Alici se připojil i Jasper. Bylo pro mě těžší odolávat jeho hlasu, protože jsem mu jako jednomu z mála důvěřovala. „Bello, věř mi. Pojď s námi a všechno vyřešíme. Útěk byl nerozum, ale víme, proč jsi odešla. Chceme to změnit. Pojď.“ A natáhl ke mně ruku. Polkla jsem a nerozhodně se po nich podívala. Jedna moje část chtěla odejít, být zase blízko toho protivného Edwarda, protože ho měla pořád ráda. Zato ta druhá stejně zuřivě odporovala a přesvědčovala mě, ať zůstanu.

Musela jsem něco říct. Cokoli. „Jak víte, že jsem tady?“ vypadla ze mě první rozumná věc. Podívali se po sobě, ale než stihli odpovědět, ozvala se ona.

„Říkala jsem ti přece, že to tu pro tebe není bezpečné. Dřív nebo později by ses mohla říznout nebo si něco udělat a pak bys dopadla špatně.“

„Cathrine,“ zalapala jsem po dechu. Jistěže je zavolala ona. Kdo jiný taky.

Daren si ji měřil pohledem. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ zasyčel. Ona k němu přešla a pohladila ho po tváři.

„Sám víš, že to jinak nešlo. Chápeš celou situaci stejně jako já. Vzpomeň si na dnešní ráno.“ Jeho tvář potemněla a byla v ní vidět nerozhodnost. Praly se v něm pocity, až nakonec jeden začal převládat.

„Darene, já… Přece nemůžu odejít. To nejde,“ šeptala jsem vyděšeně.

„Neboj se. Já něco vymyslím. Ale teď bys měla asi odejít, pro vlastní bezpečí. Promiň.“ Zavrtěl hlavou a odvrátil se.

Šok. Zrada. Lítost. Smutek. Znovu zrada. Tyto pocity ve mně teď převládaly. Nehodlala jsem je ale dát znát.

„Tak dobře. Půjdeme.“ Naposledy jsem pohlédla na jejich malý byteček, na Cathrine a nakonec na Darena. Smutně jsem se usmála a odešla k Edwardovi. Hrubě mě popadl za ruku, ale když jsem sykla bolestí, pustil mě. Pak mě popadly drobounké ručky Alice a odváděly mě po schodech dolů, dolů, pryč od Darena a relativně šťastného života. Nasedli jsme do Volva a odjížděli.

Dlouho bylo ticho. Seděla jsem vzadu mezi Jasperem a Alicí a hleděla z okna. Edward řídil a tvářil se velice soustředěně. Čelist měl napjatou a ruce křečovitě sevřené.

„Bello, jak sis mohla dovolit ukrást mi auto?“ nevydržela to Alice. „Mé malinké autíčko? Vždyť přece jsi měla na výběr tolik dalších, ale musela sis vzít moje?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale nakonec jsem odpověděla.

„Promiň. Tvoje bylo nejvíc blízko garážovým vratům. A mimochodem, měla by sis častěji doplnit benzín.“ Jasper se uchechtl, ale pod přísným pohledem Alice zase nasadil vážný výraz. Oči mu ale jiskřily.

„Benzínu mám tak akorát. Jenom s tím neumíš jezdit. A co ten telefon?“ sykla v odpověď. Viděla jsem, že Edward rychle mrkl do zpětného zrcátka, snad aby viděl můj výraz, ale pak se zase soustředil na cestu.

Pokrčila jsem rameny. „Vždyť si koupíš nový, ne? Alice, opravdu se ti omlouvám. Nějak jsem to nezvládla, no.“

„A co jsi s ním vlastně udělala? V autě byly jenom střepy.“ Jen jsem se omluvně usmála a nijak to nekomentovala. Tím naše konverzace skončila.

Ke Cullenům jsme dorazili něco málo po půlnoci. Byla jsem docela vyčerpaná tím, jaký spád nabraly věci. Sotva jsem se pozdravila se zbytkem rodiny, padla jsem na postel a skoro okamžitě usnula.

***

Digitální budík ukazoval čas 05:37, ale já jsem už nemohla usnout. Byla jsem dost čilá, ale z vyhřáté postele se mi nechtělo. Jen jsem se válela a hleděla do stropu. Znovu a znovu jsem probírala v hlavě všechny věci, které se předchozího dne staly.

Nějakým záhadným způsobem jsem začala myslet na to, jak Cathrine myslela, že bych se časem řízla nebo bych si něco udělala. Komu by vadilo pár kapek krve? A když už jsme u krve, proč o ní pořád tak mluvila? Že jí zpívá? Co to proboha mělo znamenat?

Začalo se mě zmocňovat neblahé tušení. Krev… Proč si Daren voněl k mé ruce a zčernaly mu oči?  Kvůli krvi? Postupně jsem se prokousávala cestičkou vzpomínek a postřehů, které jsem po havárii nasbírala. I Edwardovi se přece měnily oči. Teda někdy. A pak taky sluch. Cathrine říkala, že slyšela mé srdce. A Daren… Je možné, že by Daren slyšel, kdo byl za dveřmi? Podle jeho chování to tak rozhodně vypadalo.

„Proboha,“ šeptla jsem do ticha domu. Pokud by byly mé závěry správné, pak by to znamenalo, že by Cullenovi ani Daren s Cathrinou nebyli obyčejní lidé, ale něco víc. Mimozemšťani? Ne, to asi ne, na to mají moc lidské chování. Tak co jiného?

Probírala jsem všechny možné nadpřirozené bytosti. To bylo taky znamení, že začínám bláznit. Proč si nedokážu přestat myslet, že jsou něco jiného než lidé? Vrátila jsem se do dětství, k pohádkám, které mi mamka četla na dobrou noc. Skřítkové ne, víly taky ne, jako elf vypadala jenom Alice, nebyli ani zakletí nebo něco podobného. Tady nejsi v bezpečí, prohlásila Cathrine. Potvrdil jí to i Jasper, kterému jsem věřila snad víc než komukoli jinému. Taky ostatní o něčem takovém mluvili. Že by byli nebezpeční? Třeba z nějakého hororu?

Horory jsem neměla ráda. Vždycky jsem nad tím potom moc přemýšlela a říkala si, co kdyby ty věci byly skutečné. Když jsem byla trošku větší, zneužívali toho mí kamarádi a strašili mě. Třeba Jacob, ten mi vyprávěl spoustu hrůzostrašných legend. Například tu o studených, uvědomila jsem si náhle s hrůzou. Jak že to říkal? Jsou to nemrtví upíři, kteří se živí krví. Krev. Mají studenou pokožku a oči zvláštní barvy. Rudá, karamelová či roztavené zlato. Jsou rychlí, mají dobré smysly. Tvé srdce bylo slyšet…

Pokud by ale tady toto všechno byla pravda, pak bych žila pod jednou střechou s bytostmi, které mě můžou kdykoli zabít. Zřejmě bych si jednu takovou i vzala, což je ale šílené. Bello, jsi blázen. Ležela jsem ochromená strachem, že by to snad mohla být pravda. Upíři přece pijí krev. A moje jim zpívá.

Znovu jsem mrkla na budík a s překvapením jsem zjistila, že už je půl osmé. Vstala jsem a zamířila do koupelny. Když jsem z ní o pár minut později vyšla, do mého pokoje vletěla jako neřízená střela Alice.

„Bello, dobré ráno. Jdu ti pomoct s oblečením, jako předtím. Můžu?“ Je možné, že přede mnou stojí krvelačný upír, který by mě mohl kdykoli zabít? Nebo je to jen malá Alice a já jsem zbytečně paranoidní? Civěla jsem na její oči a všímala si, že jsou dnes poněkud tmavší barvy než posledně. A tentokrát to určitě nebylo světlem.

„Jsi v pořádku? Stalo se něco?“ strachovala se, když jsem hleděla už asi půl minuty. Byl jsem s Rose na lovu… Zrovna s Rose. S křehoučkou Rose, která se ale umí pěkně vytočit. A ta krev na tričku…

Odhodlala jsem se. „Alice, můžu se na něco zeptat? Jak… Jak voní krev?“ To by v ní přece mělo vyvolat nějaké emoce, ne? A pokud je upír, tak zareaguje. Překvapeně na mě pohlédla a já jsem na okamžik cosi zahlédla v jejích očích. Něco, co mohla být skrytá vzpomínka, nebo snad nějaký pocit.

Pak jí ale oči náhle zčernaly a já vykřikla hrůzou.

Autor: VictoriaCullen (Shrnutí povídek), makulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Vow - 14. kapitola: