Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Treacherous Revenge - 2. kapitola

04.12.2012 (20:00) • KatariEsmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2709×

Carlisle

Od toho dne, co mi Aro vzal Esmé, a co jsem odjel od rodiny, uběhla už celkem dlouhá doba. Nevím, mohly to být dny, týdny, měsíce, klidně i roky, čas pro mě po dlouhé době opravdu přestal existovat. Konečně jsem pochopil, co je to opravdová bolest, protože ani přeměna, ani to ukrutné pálení pár let po ní, nebolelo tak, jako ztráta Esmé. Připadalo mi, jako bych měl v srdci obrovskou díru, která byla plná bolesti a neustále se zvětšovala. Byl jsem si jistý, že tam ta díra je, protože ten kus, který chyběl, si vzala s sebou ona, stejně jako moji duši. Vzala si je a ani o tom nevěděla, stalo se to tenkrát, když ji přivezli do nemocnice se zlomenou nohou, bylo jí šestnáct, a já někde hodně hluboko věděl, že ona se jednou stane tou, co mě bude ráno vyprovázet ze dveří do práce a večer vítat. Teď už mi ale zbyla jen ta bolest.

Lidé říkají, že bolest zahojí jedině čas. U nich to tak je, protože mají krátkodobou paměť, ale když jste upír, je to jiné. Upíři nikdy nezapomínají. Právě teď bych si nejvíce přál být člověk a zapomenout. Zapomenout na posledních devadesát let, zapomenout na jedinou ženu, kterou jsem kdy miloval.

Miloval, miluji a milovat budu. Navždy. Vím, že se mi nevrátí, a ačkoliv si to nemíním přiznat, vím, že teď je nejspíš už dávno spálená na prach. Při té myšlence se ve mně vždycky vzedme vlna vzteku a na krátkou chvíli sem rozhodnutý jet do Volterry a povraždit tam všechno živé i neživé. Jenže vždycky se rozezvoní telefon a je tam jméno jednoho z mých dětí a vtom mi dojde, co jsem ji slíbil. Slíbil jsem jim, že neudělám žádnou pitomost.

Ale jak mám ten slib dodržet? Když mě zevnitř spaluje ukrutná bolest? Když mi muž, kterého jsem několik století považoval za přítele, vzal něco, co mi bylo nejdražší, co jsem nade vše miloval? A hlavně, když cítím tu neuhasitelnou, krutou touhu po pomstě? Jak to udělat, abych nezklamal svou rodinu a zároveň pomohl sobě a své bolesti? Takové řešení neexistuje.

Vím, že moje rodina by nepochopila, kdybych se doopravdy rozhodl jet do Itálie. A ani se jim nedivím, nemohou chápat, proč to tak chci, i kdyby říkali, že to chápou. Tohle nikdo nemůže pochopit. Nemůže, protože oni mají své druhé poloviny, já už ne.

Byl jsem už celkem naštvaný, že každou chvíli někdo volá, takže jsem odjel daleko na sever, tam, kde telefonní signál není. Vím, že se na mě budou zlobit, ale mají Alice a jsem si jistý, že ta jim dokonale popíše každý můj čin.

Teď už celkem dlouho cestuju po severu, častokrát ani nevím, kde jsem. Chodím zasněženou krajinou severního pólu, pozoruji půlnoční slunce a vzpomínám. I přes to, že každá myšlenka i vzpomínka na Esmé neskutečně bolí, i přes to, že se snažím na ni nemyslet, nejde to. City k ní jsou moc silné na to, abych na ni nemyslel, proto se nechávám unášet sladko-hořkými vzpomínkami na vše hezké, co jsme spolu prožili, a nechávám se trhat bolestí zevnitř.

Občas si dojdu na lov a ulovím první, co mi přijde do cesty. Ale jinak se o nic nestarám. Lidé tady tak daleko na severu nežijí, proto se nemusím starat o to, jestli mne někdo uvidí. A i kdyby, bylo by mi to upřímně jedno. Jediné, co mě doopravdy zajímá, je Esmé.

Nikdy jsem si doopravdy neuvědomil, jak moc ji miluju. Nebo alespoň mi to nedocházelo, nevím, připadám si teď špatně. Jako bych ten všechen čas, co jsem s ní mohl strávit, jsem nestrávil naplno. Vím, možná jsou to jenom výčitky, ale myslím, že je na tom něco málo pravdy. Možná jsem měl dělat víc, než jsem dělal, nebo víc jí dávat najevo, jak ji miluju.

Ale ona nikdy nedávala najevo, že by jí něco scházelo. Skoro nikdy si na nic nestěžovala. Ale ona byla taková, byla úplně jiná, než byste od upíra čekali. Byla milá a laskavá, chovala se k lidem jako ke stejně rovným, ačkoliv oni neměli tušení, že by do sekundy mohli skončit jako chutná svačinka. Milovala všechno, co se hýbalo, ale nejvíc svoji rodinu. Nikdy by nedopustila, aby se někomu z nás něco stalo, proto se nechala dobrovolně od Ara odvést.

Ale co pro mě bylo nejhlavnější, milovala mě tak, jako já ji. Věřím, že jsme pro sebe byli stvořeni. Přeci jenom jsem na ni čekal skoro tři sta let, díky ní mi věčnost nepřipadala tak špatná. S ní byla nádherná, i když mě moje práce naplňovala a já byl šťastný, že pomáhám lidem, vždycky jsem se těšil, až se večer vrátím domů. Až otevřu dveře a první, co uvidím, bude úsměv na té nejkrásnější tváři, totiž mojí ženy. Esmé pro mě byla bohyně, většina lidí si myslela, že není na světě nic krásnějšího než Rosalie, ano, Rose je krásná, ale já ji tak neviděl. Pro mě byla nejkrásnější moje Esmé. Těšil jsem se, až ji obejmu, políbím, těšil jsem se z každého okamžiku, kdy byla jenom moje.

Ale to všechno je pryč. Už ji nikdy neuvidím. Jediné, co mi zůstalo, je bolest, smutek, zášť. Vím, co musím udělat, ale ze všeho nejdřív musím jet domů.

No, tak na tuhle kapitolu nejsem vůbec pyšná. Přijde mi divná. :D 

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Treacherous Revenge - 2. kapitola: