Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Secret Of Human Being - 3. kapitola

08.07.2012 (08:45) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1936×

Vím, že jsem měla strašné zpoždění, ale je to proto, že jsem měla od našich zabavený počítač. Nemám to doma zrovna nejlehčí, tak se moc omlouvám, ale doufám, že jste na mě všichni ještě nezanevřeli. :) Začaly prázdniny a já sice musím chodit neustále do práce, ale počítač už mám snad zpátky, tak se budu snažit přidávat aspoň kapitolu týdně. :) Děkuju za pochopení a teď už se vhrněte na čtení. :)

3. kapitola

Příroda v tomto kraji mě nakonec tak mocně zaměstnala, že jsem vyjížděla i hned ráno a do hotelu se vracela až kolem půlnoci. Byla jsem naprosto mrtvá, a přesto plná života. Ten čerstvý vzduch tady všude okolo mi dodával tolik energie, až jsem si myslela, že ještě po večerech všechny fotky budu vyvolávat, ale jen jsem si dala sprchu a lehla si na chvíli postel, byla jsem jasná. Byl to nabitý týden. Proto není divu, když jsem se v neděli brzy ráno probudila a podívala jsem ven, přivítala jsem pochmurné počasí s otevřenou náručí. Zachumlala jsem se ještě více do peřiny a slastně zavřela oči. Dnes jsem si dlouhý spánek mohla dovolit.

Probudil mě až telefon okolo půl desáté, který byl z recepce. Dotaz ohledně snídaně jsem vyřešila během minuty, nechám si snídani donést do pokoje a vydala jsem se do koupelny. Přemýšlela jsem, jestli si dát raději další sprchu, abych se pořádně probudila.  Nakonec jsem musela, protože když jsem se viděla v zrcadle, musela jsem s tím něco udělat. Byla jsem přespalá.  Když jsem se vrátila ze sprchy, snídaně už byla na posteli a služebná čekala v hale. Samozřejmě jsem jí dala pořádné spropitné a jen se za ní zavřely dveře, pustila jsem do hostiny. Musím uznat, že být slavná má i své výhody. Jsem si jistá, že tak bohatou a k tomu ještě do postele jen tak někdo nedostává. Připadala jsem si jak prase v žitě.

Jelikož jsem toho nafotila dosti v okolí, měla jsem najednou chuť vyfotit si i tento úžasný hotýlek, který pro mě byl současným domovem. Nevím, jak jsem to dělala, ale každý budova, ve které jsem byla, mi trochu přirostla k srdci. Je i možné, že daleko více než ten byteček, co mám tam u nás doma. Před skříní jsem vážně nestrávila moc času, prostě jsem si oblékla, co mi padlo pod ruku, což většinou bývaly pohodlné džíny, tričko a kecky. Nic jiného jsem snad ani nenosila. Pamatuji si, když mi bylo takových sedmnáct, když jsem měla jít na svůj ples. Šaty pro mě byly něco nového a hlavně nepříjemného. Ale přežila jsem to. Obdivuji dámy, které dokáží nosit sukni neustále. Já bych snad ani nevěděla, jak si v ní sednout.

S fotoaparátem v ruce jsem, zaujatá každou maličkostí, se zastavila v každém patře, abych se mohla podívat dolů do schodů, nahoru, prostě kamkoli. Až se budu vracet, pojedu výtahem, to bylo jasné, i tam se dalo pořídit spoustu pěkných snímků. Ale rozhodně to nemělo na pohled na točité schodiště, které vypadalo, jako kdyby vedlo až do nebe. V tomto hotelu měli velmi pěkně udělaný strop, jako kdyby sem vůbec nepatřil. Jelikož byl hotel vysoký a navíc měl ještě nahoře patra, která byla pro zákazníky zapovězena, patrně tam byly byty pro zaměstnance z dálky, strop byl tak vysoko, že to vypadalo, jako kdyby se koukalo na noční oblohu. Byla tam tma, ale malíř si tu vyhrál s tím, že tam trefně namaloval tečky tak, aby se odrážely od slunce, nebo prostě od světel. Nevím, čím to bylo způsobené, ale opět mi vzalo dech a můj foťák jel. Jen mě mrzelo, že nedalo dostat přímo doprostřed prostoru schodiště. Tam byla bohužel prázdná dlouhá hala dolů. Přesto jsem nakláněla, jak jen to šlo. Chtělo to ještě trochu níž, takže stále zahleděna do hledáčku jsem opatrně kráčela dolů, schod po schodu. Ač jsem se vážně snažila, nohy se mi prostě zapletly. První, co jsem chránila, byl samozřejmě foťák, až pak jsem myslela na to, jak se poraním já. Čekala jsem na tu tvrdou ránu, která mě čekala po dopadu na mramor, ale nic se nestalo. Místo toho jsem ucítila silné paže, které mě schovaly k sobě.

„Že vy jste ale opravdu nadšenec!“ zahulákal mi zvesela do ucha můj zachránce velmi hlubokým hlasem. A přesto nebyl nepříjemný. Jako příjemná hudba na nízké klavírní tóny.

„Jen jsem zkoušela kvality tohoto hotelu!“ ohradila jsem se naoko dotčeně, když mě ten obří muž opět postavil zpátky na nohy. Byl to zaměstnanec, byl to samozřejmě portýr.

„A prošel?“ zajiskřil na mě úsměvem portýr a šibalskýma očima mě propaloval. Čišela z něho strašně radostná nálada. A ten pohled. Neváhala jsem a opět zvedl foťák k oku. Čekala jsem, že mě zarazí, ale on místo toho se smíchem začal pózovat. Se smíchem neustále měnil pozice, z některých se mi až tajil dech, protože hrozilo, že by se mohl převrátit a spadnout tam, kam jsem směřovala já, ale všechno ustál. Řekněme, že na to měl svaly.

„Stačí?“ optal se smíchem a srovnal si uniformu.

„Myslím, že dnes večer nezapnu ani televizi,“ ujistila jsem ho.

„Jenom dnes večer? Sakra, co kdybych si sundal tričko?“ Portýr se podrbal za uchem a vypadal, jako kdyby to myslel vážně. Zvláštní, vyrazil mi trochu dech.

„Omlouvám se, ale já -“

„Klid, madam. Dělal jsem si samozřejmě legraci. Kdybych vás chtěl zaujmout, sundám si samozřejmě kalhoty,“ mávl rukou portýr a opět se na mě šibalsky zadíval. Musela jsem se smát, takhle bezprostředního člověka jsem snad v životě ještě nepotkala.

„Prosím vás, s kým mám tu čest?“ zeptala jsem se ještě se smíchem. Hromotluk mi podal obří ruku.

„Emmett, portýr Emmett, madam,“ hluboce se poklonil k mým nohám.  A pak zvedl oči a vyrazil mi podruhé dech: „A vy jste?“

„Potěšil jste mě. Bella Swanová, portýre Emmette,“ poklonila jsem se mu stejně jako on mně, potěšena, že neví, kdo jsem. Bylo to zvláštní. Nejsem nijak samolibá, ale zatím vždycky všude věděli, kdo jsem. Tohle mi imponovalo a naplňovalo mě to pocitem, že moje práce přece jenom není na zmar a ještě se mám co učit, protože přece jen ne všichni o mně věděli.

Patrně bychom pokračovali v našem hašteření, musím se přiznat, vážně mě to bavilo, kdyby nás nevyrušily kroky, které se ozývaly z dolejších pater schodů. Cítila jsem, že Emmett bude naladěný na stejnou vlnu jako já, a takového člověka jsem velmi těžko hledala. On si vlastně našel mě. Bylo to zvláštní. Celá tahle země, Aljaška, byla zvláštní, až mě trochu děsilo, jak si mě k sobě připoutala za pár dní.

„Dobrý den, slečno,“ pozdravil mě další přicházející portýr. Poznala jsem v něm toho portýra, který mě uvedl první den do mého pokoje. Stále se sklopenou hlavou, a aniž by se na mě podíval. Uchvacující člověk.

„, slečna Willsonová s námi všemi chce mluvit. Má problémy s naší komunikací,“ promluvil směrem k Emmettovi. Ani k němu nezvedl oči, aby se na něho podíval. Zajímavé. Zvedla jsem foťák a pořídila fotku.

„Že vy si nedáte pokoj,“ zakřenil se mi do hledáčku Emmett a přiblížil obličej až těsně k čočce.

„Omluvte nás, slečno Swanová,“ ozval se ten druhý portýr. „Emmette,“ zasyčel jen tak mimochem a dělal, jako by nic.

„Omlouvám se, musím se jít kát na kobereček. Jsem si jistý, že se ještě potkáme. K vašim službám, slečno, musím se poroučet,“ poklonil se mi opět portýr Emmett s proslovem a už společně s tím druhým portýrem spěchali po schodech dolů. S trochu zmateným pocitem jsem je sledovala, až mi zmizeli úplně.

Zvláštní to lidé, a to oba. Druhý veselá povaha a samý žert a ten druhý mi připomínal snad mučedníka celého světa. Myslím, že tady v hotelu na mě čeká taky spoustu zajímavých věcí, které mi Aljaška nabízí. Tyhle dvě osoby mi jen z hlavy nepůjdou, tím jsem si byla jistá na sto procent. Hlavně ten vysoký. Ta jeho zarmoucenost a až děsivá srovnanost s jeho osudem mě zaujala. Zaujala mě až tak moc, že jsem se rozhodla, že pro příštích pár dní zůstanu uvnitř hotelu.

___

Vlastně bych tady uvnitř zůstala, i kdybych se pro to nerozhodla. Objevila jsem jejich úžasnou knihovnu a v ní překrásnou sbírku, jakou jsem snad neviděla ani u svého otce. Milovala jsem knihy a čtení, byla to moje druhá velká láska, která byla opět společná s mým otcem. Vlastně skoro všechno, co mě těšilo a bavilo, bylo společné právě s ním. S mámou jsem takový vztah, jako s otcem, nikdy neměla. Milovala jsem ji, to je samozřejmé, ale ona moje nadšení pro fotografování tolik nesdílela. Vlastně ani pořádně nevěděla, jak se s pořádným foťákem dělá, ale to jsem jí nemohla mít za zlé. Bohužel ani ve fotografiích neviděla všechny ty emoce, které z nich přímo čišely. Patrně měla trochu jinou fantazii a představivost než já. Za to otec se se mnou dokázal klidně hodiny hádat, jestli na nějaké fotce jsou spíše zahloubané myšlenky anebo lehkomyslné, jestli tato fotka má sloužit k tomu, aby se člověk uvolnil, anebo k tomu, aby se zamyslel nad svým životem. Navíc jsem prostředí knihoven milovala, protože kolem těch knih bylo takové tajemno. Ráda jsem fotila zátiší s okny a knihami.

„Nebude lepší je přečíst?“ ozvalo se ode dveří, když jsem právě pořizovala fotku knih pohozených na stole. Byly tam tak šikovně, že vypadaly, jako kdyby měly každou chvíli spadnout, a přesto tam stejně ležely jak přilepené a rozhodně se nechystaly padat. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, kdo mě vyrušil.

„Až bude nálada, přečtu si je klidně znovu,“ otočila jsem se s úsměvem na portýra. „Jak vám dopadla portýrská porada?“

„Máte ráda klasiku, to se jen tak nevidí,“ ohodnotil můj vkus na knihy. „Kvůli poradě jsem vlastně tady, madam.“ Když jsem se opět na něj otočila, abych se na něj nechápavě podívala, nesklopil hlavu. Zůstal s hlavou krásně vztyčenou, až jsem konečně mohla vidět jeho pořádnou výšku. Byl o dobrou hlavu vyšší než já. Byl bez čepice, takže jsem mohla viděti jeho bronzové vlasy, které byly v takovém roztomilém a přesto elegantním rozcuchu. A přesto to nebylo ono, co mě tak ukotvilo k zemi. Nevím, jak to udělal. Sledoval mě zelenýma očima jako ostříž a já se neodvážila ani pohnout.

„Kvůli poradě?“ zeptala jsem se opatrně.  Jestli je tohle důvod, proč má neustále sklopenou hlavu, nedivím se. Stačí pohled na někoho a uzemní ho v tom okamžiku. A přesto jsem měl chuť zvednout foťák k očím a pořídit fotku. Stále bylo vidět jeho zarmoucenost, ale v jeho očích bylo i něco nového. Smířil se a povznesl se nad všechno, co ho čekalo.

„Měl bych se vám omluvit, madam, jak jsem se k vám choval. Byla jste tak milá, měl jsem s vámi více mluvit. Takže se omlouvám,“ vychrlil na mě.

„Děkuji,“ bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Musela jsem na něj pořád koukat. Chvíli čekal, stále se na mě upřeně koukal, snad jako kdyby věděl, že mě hypnotizuje očima a pak pokýval hlavou. Měl se k odchodu.

„Moment,“ ozvala jsem se konečně a nečekala ani minut. Věděla jsem, že se otočí a podívá se zase na mě. Zaostřila jsem a přesně v momentu, když se otočil a stočil oči na mě, pořídila fotku. To, co jsem přes čočku viděla, mi trochu vyrazilo dech. Na rtech mu pohrával malý úsměv, který značil, jako kdyby byl najednou s něčím spokojený, anebo snad že ho něco potěšilo. I oči mu pohrávaly krásnými šťastnými odstíny zelené. Bohužel tento okamžik trval jen pár sekund, jen co si uvědomil, co dělám, tvář se mu zase vrátil do normální zarmouceného a smířeného výrazu. Beze slova se otočil a odešel.

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Secret Of Human Being - 3. kapitola: