Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The save one 3. kapitola

06.03.2010 (15:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1066×

3. kapitola

V ten večer se nejspíš všichni zbláznili. Bavili jsme se báječně, to ano. Především Alice, která pořídila spoustu fotek a já ji za to v tu chvíli nenáviděla – stejně, jako jsem nenáviděla fotky. Před rozedněním jsme se vraceli do paláce. Překvapilo mě, že zůstanou. Myslela jsem, že se budou chtít vrátit...

„Aro bude nadšený, že jste přijeli. A Ester taky! Bude se vám líbit... Je přesně taková, jak si ji pamatuješ, Edwarde. Vůbec se nezměnila! Tedy... Psychicky se nezměnila.“ Will se tomu zasmál, stejně jako Edward, který pamatoval mou sestru jako přidrzlou, ukecanou puberťačku. Alice se na Ester neuvěřitelně těšila, a tak jsem se moc nedivila, že celou cestu poskakovala nadšením. Bella toho, jako vždy, moc nenamluvila. Určitě se jí nelíbilo, být tak daleko od Nessie...

„Nikomu z nás se to nelíbí, ale je v dobrých rukou.“

„Jak s ním dokážete žít, proboha?“ obořila jsem se, protože mi tohle odpovídání na myšlenky někdy lezlo na nervy. Ale smála jsem se. Všichni jsme se smáli.

„Já s tím nemám nejmenší problém,“ zakřenila se Bella.

„To je mi jasné, ale co ostatní?“ zakoulela jsem očima.

„Myslím, že my ostatní jsme si tak nějak zvykli,“ zašvitořila Alice, když jsme stáli ve slepé uličce, kterou jsme s Willem dobře znali.

„Zabloudili jsme?“ ptala se Bella a rozhlížela se kolem. Kdysi mi vyprávěla o svém prvním setkání s Volturiovými... Tenhle vchod určitě neznala.

„Ne,“ usmál se Will a otevřel těžké, kovové dveře jednoho z domů. Alice vklouzla za ním, potom prošli Edward s Bellou a já nakonec zavřela. Stáli jsme v pasáži, ze které vedly schody a normální chodník. Will se vydal po schodech nahoru. Tam byla masivní mříž a za ní staré dveře z dubového dřeva. Tudy jsme do paláce chodili my. Nesnášela jsem kanalizaci... Normální člověk by tou mříží nepohnul, natož pak dveřmi za ní. Pro nás upíry to nebyl problém. Za těmi dveřmi byla chodba, která už patřila k paláci. V úrovni očí byly malé zamřížované výklenky, kterými bylo vidět na nádvoří paláce. První, koho jsme potkali, byl Felix, který se smál od ucha k uchu. Za dvě vteřiny jsem věděla proč. Z poza rohu se vyřítila má sestra. Ach můj bože...! Edward si přitiskl Bellu k sobě a Alice si stoupla z její druhé strany.

„Edwarde! Už nejsem člověk, vzpomínáš? Neublíží mi!“ syčela na něj dotčeně. Felix byl naštěstí daleko, aby to slyšel. Ester okamžitě přisvištěla k nám.

„Edwarde! No to mě podrž! Co ty tady? Neviděla jsem tě roky! Jak se máš?“ jásala, zatímco se ji Edward pokusil sundat z krku.

„Mělas pravdu. Pořád stejná...“ prohodil ke mně Edward. Will se vytratil, pravděpodobně ohlásit hosty. Felix byl “v civilu“ neuvěřitelně přátelský, což Edwarda nejspíš zaskočilo. On ho znal pouze jako člena gardy.

„Edwarde, Bello, Alice,“ kývl na ně a zářivě se usmál. Všechny tři to asi překvapilo. William se mezitím vrátil zpátky.

„Ahoj! Ty jsi určitě Alice! Jo... Ty musíš bejt Alice! Jsi ta nejroztomilejší elfka, jakou jsem kdy viděla!“ vykvikla Ester a nadšeně poskakovala.

„Elfka?“ koukala na mě, napůl podezíravě, napůl uraženě. Omluvně jsem zvedla ramena a Edward se rozesmál.

„Jé... Promiň, jestli jsem tě urazila...“ styděla se Ester a šoupala nohama.

„Ne, ne... vůbec ne. Moc ráda tě poznávám Ester.“

„A ty jsi určitě Bella. Musím říct, holka, klobouk dolů... Nejspíš bych si hodila mašli, kdybych prožila to, co ty... Jseš fakt statečná! Já jsem se málem sesypala, když mi Will řekl, že je upír...“ drmolila a třásla Bellinou rukou. Bella na ni jenom valila oči a přitom se smála. Rozhodla jsem, že je načase rozpustit seznamovací kroužek uprostřed chodby a přesunout se jinam.

„Půjdeme?“ Edward, Bella i Alice přikývli.

„Aro vás očekává. Má radost, že se setkáte za příjemnějších podmínek než posledně,“ řekl Will a mířil do útrob bludiště, kterým Volterrský palác skutečně byl.

,,Takže, jak to tedy přesně bylo? Znám jenom tvoji část příběhu, Rachel, ale jak se sem dostala Ester?“ vyptávala se Bella cestou do sálu.

,,Velice ráda bych ti to všechno vyprávěla, ale bude to muset počkat… Musím na sebe hodit „pracovní úbor“ a pak hned za Arem. Nebo vlastně… Edward s Willem by ti to mohli povyprávět.“

„Vidíš, to mě nenapadlo,“ usmála se Bella a koukla na Edwarda. Já jsem se ještě jednou omluvila, popadla svou sestru za zápěstí a uháněla do pokoje, abychom se převlékly. Ester v jednom kuse drmolila.

„Jsou přesně takoví, jak jsem si je představovala. A Edward je fešák! Bella má vážně kliku…“

Bella:

„Taky máte pocit, že tady Ester trochu razí, nebo jsem jediná?“ smála se Alice, když ty dvě zmizely za rohem.

„No, rozhodně bych ji netipoval na členku gardy. Takové rozpustilé kvítko…“ odpověděl se smíchem Edward.

„Je fakt, že tu s ní všechno ožilo, ale před Arem se chovala úchvatně.“ Konstatoval Felix a William přikyvoval. Já jsem se ale pořád nedočkala toho vyprávění.

„Tak jak se Ester vlastně dostala do Volterry?“ Slova se ujal Edward.

„Když se Eleazar rozhodl odejít z gardy, požádal Carlislea o pomoc. Chtěl se zbavit návyku na lidskou krev a přidat se k nám vegetariánům. Carlisle samozřejmě nebyl proti. Zvykl si na krev zvířat a už jej čekala poslední zkouška. Život mezi lidmi. Nabídl jsem se, že s ním odjedu a tak se také stalo. Skoro dva roky jsme spolu žili ve Vancouveru. A tam jsme se setkali s Rachel, která si – stejně jako ty – všimla, že nejsme obyčejní sousedi. Časem se z nás stali přátelé a Rachel se dozvěděla pravdu. Ester byla tenkrát moc mladá, takže před ní jsme to museli tajit. Co se dělo potom víš. Pro Rachel si přišli Volturiovi. Pak následovala „záchranná mise“, kdy jsme s Eleazarem jeli do Volterry. Rachel byla nadaná a to ji zachránilo. Ale Eleazarovo svědectví prozradilo, že i Ester byla talentovaná…“

„A tenkrát mě Aro poslal do Vancouveru, abych na ni dal pozor. Nechtěl o takový poklad přijít,“ pokračoval Will.

„Před pár dny jsem Ester řekl, kdo jsem a co se stalo s Rachel a taky to, že musí jít se mnou nebo zemře. Ječela na mě, vyváděla, nadávala a dokonce mě vyhnala a proklínala, ale nakonec se uklidnila. Pak byla zase taková, jako teď. Přijeli jsme sem a Aro ji s radostí přivítal ve svých řadách.“ Zamyslela jsem se.

„A co Ester vlastně umí?“ zajímalo mě.

„Je to něco jako pyrokyneze, ale nikdo to přesně neví. To se teprve uvidí při tréninku,“ křenil se Felix. To už jsme ale vcházeli na recepci, kde ještě pořád pracovala Gianna – stále jako člověk.

Rachel:

Když se Ester rozmluvila, nebyla k zastavení.

„Jo, Bella má kliku…“ odpovídala jsem automaticky, ale popravdě jsem ji moc nevnímala.

„Líbí se ti?“ pomrkávala na mě, zatímco jsem ze skříně vytahovala pláště.

„Kdo?“

„Přece Edward, kdo asi?!“ zakoulela očima.

„Edward? Ne,“ vyprskla jsem smíchy. Ester se ale jen tak nevzdala.

„Tak kdo teda?“ vyzvídala dál. Nikdy jsem nad tím neuvažovala, ale když to teď vytáhla, uvědomila jsem si, kdo se mi líbí…

„Dej mi pokoj příšerko!“ odbyla jsem ji se smíchem a odcházela do sálu. Ester mi byla v patách. Ještě párkrát se to ze mě pokusila vytáhnout, ale já jsem mlčela. Naštěstí se Ester uklidnila a zvážněla, jakmile jsme vešly do sálu a zaujaly místo vedle Ara. Znovu jsem se divila, jak dokázala přepnout na „diplomatický režim“. Dveře na druhé straně se otevřely a do místnosti vešel Will, Felix a všichni tři Cullenovi.

„Jak milé překvapení!“ jásal Aro. Kdoví proč jsem nevnímala jeho slova, ani odpovědi na jeho otázky… Ester mi nasadila brouka do hlavy a já se nemohla zbavit myšlenek na něj…

„Takže ty máš teď volno? To je skvělé! Zajdeme si na nákupy!“ jásala Alice, když seděla s Ester v pokoji. Mě čekal trénink s Williamem, protože Felix musel někam odjet. Nechala jsem ty dvě plánovat jejich výlet a odcházela do svého pokoje. Alice si Ester zamilovala a nepochybuji, že to bylo i opačně. Trošku jsem váhala, při pomyšlení, že se Ester objeví mezi lidmi, ale Alice mi slíbila, že na ni dá pozor. Šla jsem tedy k sobě do pokoje a čekala na Willa. Sedla jsem si do křesla a přála si, abych mohla vypnout… Jenom na chvilku… Zavřela jsem oči a odložila své starosti do pozadí mého dokonalého vědomí. Za víčky se mi znovu objevil ten dokonalý obličej a ještě dokonalejší úsměv.

„Hloupá Ester!“ zavrčela jsem a rozehnala svoje myšlenky.

„Co provedla?“ ozvalo se ode dveří. Will se opíral o futra, ruce založené na prsou a pobaveně se usmíval.

„Doufám, že nic. Jenom mi nasazuje do hlavy myšlenky, které nepotřebuju,“ zasmála jsem se.

„Aha. A nechceš se svěřit?“ pokračoval v tom samém žertovném duchu.

„Ani ne…“ mávla jsem rukou. „Začneme?“

„Jasně.“

Protože uspat někoho bez fyzického kontaktu už mi nedělalo potíže, trénovala jsem jinou stránku svého nadání. Podle Eleazara bych měla být schopná navodit konkrétní sen. (Nebo alespoň konkrétní bod, kolem kterého by se měl sen točit) Soustředila jsem se na myšlenku, jak se William vrátil do Volterry s mou sestrou. Nechala jsem se tou vzpomínkou prostoupit… Chytla jsem Willa za ruku a soustředila se. Nepustila jsem svůj dar k činu, dokud jsem si nemyslela, že se mi to povede. Postupně jsem uvolňovala tu bariéru a William upadl do hlubokého spánku. Bylo to tak zvláštní, pozorovat spícího upíra. Stále jsem svírala jeho ruku a uvědomila si, že se mi v mysli promítají obrazy, které jsem nepoznávala. Polekaně jsem jeho ruku pustila a přestala se soustředit. V ten moment byl vzhůru.

„Stalo se něco?“ ptal se Will a obezřetně si mě měřil.

„Nic, já jenom… Asi jsem viděla tvoje sny…“ Alespoň jsem si to myslela… Nevěnovala jsem těm obrazům pozornost, ale věděla jsem, že nepatřily do mé mysli.

„Vážně? A co jsi viděla?“

„Já… nevím. Vylekalo mě to.“

„Tak to zkusíme znovu. Mimochodem – co se mi vlastně mělo zdát?“

„Jak jsi přivedl Ester do Volterry.“

„V tom případě to chvíli fungovalo,“ usmál se na mě a znovu mě chytil za ruku. Soustředila jsem se na včerejší večer, na naši cestu do baru… Tentokrát jsem věděla, co mám čekat a tak jsem po chvíli jen sledovala jeho sny ve své mysli. Viděla jsem sebe – jeho očima. Slyšela jsem náš rozhovor… A cítila jsem zvláštní pocit… Viděla jsem nás sedět v tom baru a taky příchod Alice… Pak sebe na tanečním parketu a potom i Bellu a Edwarda… A potom zvláštní touhu, která se objevila vždycky, když jsem viděla sebe…