Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The right one - díl. 5

25.06.2010 (14:15) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1659×

5. kapitola

Říkalo se o něm, že je to lhář a podrazák. Nikdy nikomu nepřeje nic dobrého a vše dělá jenom, pro své vlastní potěšení. Nezáleží mu na druhých…

Posadila jsem se pod strom a čekala. Nevím na co, ale snad na boží záblesk?

„Bell…“

S trhnutím jsem zvedla hlavu a naštvaně jsem se podívala do jeho očí.

„Bell, já…“

„Vypadni! Já jsem ti věřila a myslela si, že nejsi takový, jak všichni říkají, ale ne… si takový do posledního písmenka!“ křičela jsem a být člověkem, už je pode mnou kaluž slz.

„Ale Bello, já to udělal pro dobro nás obou…“

„Dobro? A jaký je jako to dobro! A vůbec, proč s tebou vlastně ještě mluvím… Vypadni a už se mi nikdy neukazuj na očích!“

„Ale, já… rád bych ti to vysvětlil!“ poklesl, když jsem se rychlostí větru hnala, co možná nejdál, od něho. Na chvilku se ve mně probudil plamínek, který stále věřil v dobro. S tím pocitem jsem se otočila. Damon ale jenom stál a tupě zíral.

„No? Tak vysvětluj!“ vybídla jsem ho.

„No… já… řekl jsem, že bych ti to rád vysvětlil. Ne, že to bude.“ Co? On si ze mě dělá srandu? Teď? Málem se mi začala vařit krev. Rozběhla jsem se pryč. Zaslechla jsem pár marných pokusů, kterými se mě snažil zastavit, ale snad byl natolik inteligentní, že nešel za mnou. Musel vědět, že u mě skončil. Navždy!

Stromy kolem mě ubíhaly a já se utápěla v moři smutku, zklamání a hlavně vzteku. Nevnímala jsem, jak daleko už jsem uběhla, jenom vím, že když mě moře donutilo zastavit, bezmyšlenkovitě jsem se zhroutila. Netušila jsem, že se může i upír zhroutit, ale nejspíš ano. Právě se naskytla příležitost…

Jak jsem ho mohla mít ráda? Jak jsem si mohla myslet, že není sobecký? Proč jsem od něho nečekala žádný podraz?

„Paní? Není vám něco?“ poklepalo mi na rameno malé děcko.

„Ne, to je v pořádku,“ pokusila jsem se o úsměv a zároveň doufala, že na mě nesvítí slunce. Rozhlédla jsem se, ale byla tma. Co tady sakra dělá dítě?

„Hele, co tady děláš?“ zeptala jsem se dítěte, které na mě upínalo zrak s palcem v puse.

„No, s tatínkem jdeme domů,“ zamumlala stále s plnou pusou.

„Domů? A kde bydlíš?“

„Támhle kousek. Je tam taková zapadlá silnice, kde je pár starých domů, ale mi tam bydlíme sami…“ rozpovídala se ta roztomilá dívenka s velkýma kukadlama.

„Aha, a kde máš tatínka?“ nedalo mi to, protože nebylo slyšet jiný tep, než ten její. Ona však jenom pokrčila rameny.

„Nevíš?“

„No, on říkal, že mě za chvíli dožene a že mám jít napřed, ale už je to dlouho,“ zamumlala a na očích jí bylo poznat, jak si postupně uvědomuje, že se nejspíš ztratila.

„Neboj, společně tatínka najdeme,“ usmála jsem se a pohladila jí po tvářičce. Pod mým ledovým dotekem se ani nehnula. Vzala jsem ji za ruku a společně jsme se vydaly zpátky. Tam, odkud přišla. Náhle se za mnou ozvalo hlasité zavrčení. Otočila jsem se a v ten moment jsem ležela na zemi. Z hrudi se mi vydralo zasyčení.

„Nech, mojí holčičku na pokoji!“ zavrčel a jeho stisk ještě zesílil.

„Tati! Ta hodná paní mi chtěla pomoct tě najít. Já se jenom bála, že jsem se ti ztratila,“ vypískla ta malá holčička.

„Jo, tyhle existence, moc rádi pomáhají…“ vrčel dál a jí se konečně zmohla na slovo.

„Já… opravdu jsem chtěla pomoct,“ cítila jsem, že kdybych chtěla, jedním lehkým pohybem bych ho dokázala sundat…

„Jasně,“ syčel a ruku, kterou mě držel za krk, křečovitě stáhnul. To se mi už nelíbilo a jednoduše jsem se mu vyvlíkla. On se připravil do útočné pozice a vrčení se mu dralo z hrdla, jako z motoru. Já zůstala klidně stát.

„Hele nevím, co jsi zač, ale já tví… holčičce opravdu nechtěla ublížit. Našla mě a já zjistila, že je sama tak jsem jí chtěla pomoct najít tě…“ pokračovala jsem, ale on mě utnul.

„Vážně si myslíš, že takový zrůdě upírský budu věřit?“  Aha, takže ví, co jsem… Opatrně jsem zavrtěla hlavou.

O pár minut později…

„Takže, ty jsi poloviční upír?“

„Hm, a Susan je čtvrteční. Stejně, jako její bratr. Tomu je osmnáct. Bohužel už sto dvacet let,“ uchechtl se.

„Páni… netušila jsem, že mohou existovat poloupíři. Natož čtvrtupíři…“

„No, oni jsou vlastně úplní lidé, akorát se v dospělosti zastaví a nestárnou. Jinak stoprocentní člověk…“

„Zajímavé…“ podotkla jsem. „Takže, máš ještě syna?“

„Jo, jmenuje se Robert. Za chvíli by měl dorazit, takže tě s ním mile rád seznámím.“ Přikývla jsem.

Byla jsem ráda, že se naše situace nakonec vysvětlila a Jeremy byl nakonec opravdu milý a opravdu ukecaný člověk. Tedy, poloupír. Těšila jsem se, až přijde Robert. Susan byla zajímavá, ale ještě dítě. Moc mě zajímalo, jak vypadá takový dospělý, čtvrteční upír… Z dálky se ozval tlukot srdce.

„Rob je tady,“ rozzářil se Jeremy. Oba jsme se otočili ke dveřím a očekávali typické zavrzání. Po chvíli se tak opravdu stalo a do dveří vešel Edward. Tedy, nemyslím, Edward, jako Edward, ale Edward, jako ten, kterého jsem mále zakousla. Když mě zpozoroval, nejdřív vypadal zaraženě. Po chvíli se vzpamatoval a s tázavým pohledem se podíval na svého otce.

„Robe… To je Bella. Potkal jsem ji v lese a nějak jsme se zakecali a tak….“ Usmál se Jeremy a hodil po mě šibalsky okem. Úsměv jsem mu oplatila.

„Jo, aby tady nedošlo k omylu… Robe. Bella je upírka, takže žádný tajnosti, jo?“ Edward, tedy Robert se pousmál.

„No, abych řekl pravdu, tak moc dobře vím, co je zač,“ promlouval ke svému otci a mě velice okatě přehlížel. Jeremy se na chvilku zarazil.

„Opravdu? Jak to víš?“

„No, málem si mě už jednou dala k svačince,“ uchechtl se. „Ale nakonec to schytal jenom Dave. No, stejnak jsem ho nemusel. Byl to debil,“ Smál se dál a mě si stále nevšímal. Vůbec bych se nedivila, kdyby na mě šlápnul a ani si toho nevšiml. Možná, že kdybych ho kousla, tak ho to přehlížení přejde… Ale, na co to myslíš, Bell.

„Bello?“ otočil se ke mně Jeremy s tázavým pohledem.

„No, já… nějak se živit musím,“ pokrčila jsem rameny, ale vzápětí bych se nejraději zakopala dvacet metrů pod zem. Co to plácám? Vždyť je to proboha jeho syn a já mu jenom tak řeknu…

„Takhle jsem to nemyslela, já…“

„Promiň Bello, ale obávám se, že už bys měla jít,“ náhle zněl hrozně vážně a popravdě jsem se mu ani nedivila.

„Jo, promiň, já jsem to tak opravdu nemyslela… já. Nechtěla jsem lovit zdejší obyvatele, ale D… ehm. Jeden otravnej upír mě donutil,“ sypala jsem ze sebe a při pomyšlení na toho hajzla… dalo by se říct, že se mi zvedl žaludek. Opravdu, i upíři mají takové pocity. Hlavně, když se jim někdo zhnusí tak… jako mě Damon.

„Já vím, ale přeci jenom…“ pokračoval Jeremy.

„No, jasně. Určitě… Ráda jsem vás poznala,“ pokusila jsem se o úsměv a při tom jsem se ‚nenápadně‘ sunula ke dveřím. Jakmile jsem byla venku, začala jsem si nadávat.

„Bello?“ ozval se hlas. Otočila jsem se a tam stál E… Robert.

„No?“

„Já… no, když jsem tě potkal ve městě, tak ses mi zdála nějaká nesvá, když si mě zahlédla,“ vysvětloval mi. Nevěděla jsem, kam tím míří a rozhodně jsem to plánovala zjistit.

„A...?“ vybídla jsem ho.

„No, zajímalo by mě proč?“

„No, znala jsem jednoho upíra, a ten byl navlas stejný jako ty, takže mě ta podoba celkem zarazila… to je všechno,“ řekla jsem prostě.

„Aha. Tak, to jo,“ usmál se. „Rád jsem tě poznal i z té jiné stránky,“ usmál se znova a odvrátil se zpátky ke dveřím.

„Roberte?“

„Hm?“ Co? Já mu noc nechci. Prostě to ze mě vypadlo…

„Vlastně nic,“

„Fajn, tak zatím, ahoj,“ definitivně se otočil a odešel. Bylo my to líto. Nevím proč, ale zdálo se mi, že ve společnosti Ed…, tedy Roberta jsem byla taková nějak úplná. Ale co to plácám? Otočila jsem se a vydala se za nosem. Netušila jsem, kam teď jít, ale Cullenovi mi připadali jako ta nejlepší volba. Rozběhla jsem se tedy a tentokrát mě ani moře nezastavilo. Skočila jsem z útesu a začala plavat. Plavala jsem a plavala a plavala…

Nevím, kolik přesně uběhlo času, ale v dálce jsem zahlédla pevninu. Obyčejný člověk by neměl šanci ji zahlédnout, ale díky mému zraku… odhadovala jsem, že tak za dvacet minut tam budu.

Možná, že byla noc, ale stejně jsem se nevyhnula kontaktu s lidmi. Vylezla jsem na pláži, kde se právě procházelo několik párů. Všichni na mě civěli a jeden chlápek se rozběhl za mnou, aby mi pomohl.

„Proboha! Není vám nic? Kde jste se tu vzala? Mám zavolat záchranku?“

„Ne, nikoho nevolejte… prohrála jsem jenom nějakou sázku,“ hodila jsem po něm koketní úsměv a rozešla se směrem do města. Lidé se za mnou otáčeli a pod fousy si mumlali pohoršené nadávky. Podívala jsem se na sebe a opravdu. Nebyla jsem jenom mokrá, ale mé šaty byly roztrhané a odhalovali mi většinu těla. Přidala jsem do kroku a zastavila jsem se až před Cullenovic domem. Okamžitě se na mě všichni vrhli. Alice samozřejmě všechno viděla, takže byla v obraze. Tedy, nebyla jediná, která byla v obraze.

„Bello, je mi to tak strašně líto… už před tím jsem říkala, že je to hajzl,“ spustila Alice a bylo vidět, jak snaží nedat na sobě znát šok, z mého oblečení.

„Vážně? Že jsi nic neřekla,“odporovala jsem, ale stejnak jsem byla nadevše šťastná. Byla jsem u svojí rodiny, která mě měla ráda. Co víc si přát?

„Promiň, ale jsem hrozně nervózní,“ pokrčila omluvně rameny a přes protesty ostatních mě odvlékla do koupelny. Tam už měla připravenou hromádku úhledně složeného, nově zakoupeného oblečení.

„Bello, já… viděla jsem to už dřív, ale nechtěla jsem… myslela jsem, že nechceš, abych ti to kazila a…“

„To je v pořádku, Alice,“ uklidňovala jsem ji mezitím. Co jsem se soukala do úzkých kalhot.

„To jsem ráda,“ usmála se a vrhla se mi okolo krku (znova). Mumlala všelijaké omluvy a to, jak je strašně ráda že mě vidí… Ozvalo se zabušení na dveře.

„Emmette, vypadni!“ odpálkovala ho Alice s úsměvem na rtech.

„Co? V žádném případě. Nikdy nevíš, kdy se zase Bella vypaří. Chci si jí… všichni si jí chceme taky užít,“ křičel až příliš nahlas přes dveře. Jakoby si stále nezvyknul, že už slyším taky dobře… Všimla jsem si, jak se na mě Alice dívá omluvným pohledem. Nechápala jsem to.

„Bell, promiň. On to tak nemyslel,“ omlouvala se a chlácholivě mě hladila po rameni. Co jak nemyslel? To jsem vážně úplně blbá? No, už jsem se o upířích blondýnách zmiňovala, ale…

„To, že se zase vypaříš,“ špitla Alice. Aha, takže můj výraz odpovídal tomu, co jsem cítila. Nějak mi to pořád nedocházelo…

„No, než si mě na to upozornila, ani jsem si nevšimla, že to měla být urážka…“ vypustila jsem ze sebe a doufala, že to urážka opravdu být měla. Fakt mi to nějak nemyslelo. Alice se po tváři rozlil kouzelný úsměv. Stiskla mi ruku a vytáhla ven.

„Bella, Bella, Bella balerína,“ spustil Emmett. Nechápavě jsem zírala.

„To bylo v jedné reklamě,“ špitla Esmé a chvíli jsem se ponořila do jejích krásných očí barvy roztaveného zlata. Trochu jsem se zastyděla za ty mé. Červené. Ostatní vypadali, jakože jim to nevadí, takže jsem se snažila na to nesoustředit.

„Bello, takže tady teď zůstaneš?“ ozval se tenký hlásek Rose. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem jí doteď neviděla. Nemohla jsem si být jistá, jak mě vezme. Ani po hlase jsem nic nepoznala. Bude mě nenávidět za ztrátu bratra? Nebo mě přijme? Nebo se bude chovat stejně, jako když jsem byla člověk? S obavou jsem se na ní otočila.

Její oči nebyly chladné, ani teplé. V obličeji neměla žádný výraz. Nevím, zda se mi to zdálo, ale v pokoji se rozhostilo totální ticho.

„No, musím říct, že jsi zkrásněla. Hodně,“ poznamenala a její rty se roztáhly do velice upřímného a přátelského úsměvu. Oplatila jsem jí ho, ale zanedlouho jsme si leželi v náručí. Ach jo. Byla jsem tak šťastná… Jediný, kdo mi chyběl, byl… Vlastně nikdo. Carlisle tady možná nebyl, ale byla jsem si jistá, že je nanejvýš tak v nemocnici. Jako bych to zakřikla, před domem se ozvalo skřípání brzd protestujících po rychlé jízdě.

„Půjdu připravit… No, to je jedno,“ usmála se Esmé a vydala se do kuchyně. Jasper se vůbec nesnažil zakrýt smutek. Bylo na něm vidět, jak ho mrzí to, co se stalo před… před pár lety, když… No, na té oslavě. Rozhodla jsem se, že si s ním potom musím promluvit. Nyní jsem se soustředila na Carlislea. Věděla jsem, že bude rád, ale stejnak jsem cítila jistou povinnost. Povinnost, která mi říkala, že se ho musím dovolit, nebo co…

Do dveří vstoupil ten nejlaskavější muž, kterého jsem kdy poznala. Jeho líbezná tvář mě dokázala uvolnit. Náhle jsem necítila žádnou obavu, stres…

„Bello,“ promluvil laskavým hlasem a mile se usmál.

„Vítám tě,“ přešel ke mně a jemně mi stiskl ruku. Dlouho mu to nevydrželo. Jen s tichým Vždyť je to jedno přistoupil ještě krok a pevně, láskyplně mě objal.

„Carlisle, jsem ráda, že tě zase vidím,“

„Já taky. No, předpokládám, že už máš pokoj?“ povytáhl obočí.

„Pokoj?“

„Jasně, že má!“ vypískla Alice.

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The right one - díl. 5: