Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 3. kapitola

04.10.2010 (13:45) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3603×

Ráno jsem se musela doopravdy hodně přesvědčovat, abych uznala, že včerejšek nebyl pouze sen. Abych uznala, že jsem včera viděla ty nádherné zlaté oči, že jsem do nich dokonce i pohlédla, že jsem opět viděla jeho dokonalý andělský obličej. Abych uznala, že jsem včera viděla svou nejlepší kamarádku a že mě má šťastná příšerná minulost dostihla.

Budík jsem si nastavila na půl deváté, protože má první hodina, angličtina, začínala v devět. Myslela jsem si, že mám půl hodiny času, ale moje přemýšlení a dumání trvalo moc dlouho. Když jsem se doopravdy probudila a podívala se na hodiny, bylo už skoro třičtvrtě na devět.

Rychle jsem se vykopala a hodila na sebe nějaké jeany s trikem. Venku bylo od pohledu děsně, pršelo, to mi hned zničilo náladu. Mé spolubydící snídaly, letmo jsem je pozdravila a běžela do koupelny. Doletěla jsem zpět do pokoje a zbalila si notebook do tašky plus nějaké psací potřeby, musela jsem být připravená.

Vletěla jsem dveřmi posluchárny a děkovala sama sobě, že dnes mě opustil můj anti-smysl pro orientaci. Alice na mě mávala z nejvyššího místa naproti. Jelikož už byla skoro většina obsazena, s radostí jsem si šla sednou vedle ní.

„Ahoj,“ usmála se na mě, alespoň někdo má dnes dobrou náladu.

„Ahoj,“ odpověděla jsme jí zamračeně, to děsné počasí mě štvalo. Tady naštěstí nebylo okno, takže jsem se na ten déšť nemusela dívat, jen ho cítit.

„Trošku nadšení, prosím.“

„Hmm,“ zamručela jsem. Alice se jenom zasmála, podotknout nic nestihla, protože už vcházela postarší profesorka.

„Dobrý den,“ začala přednášku.

Tato hodina byla na vysoké má první, mělo ta jakýsi skrytý význam. Alice na vysoké škole už určitě byla, ale já ne. Byl to nový svět, který jsem objevovala. Lidé si se mnou už nehráli, mluvili se mnou a tázali se jako s dospělým člověkem. Vysoká byl nový život.

Po hodině angličitny jsem měla až hodinu španělštiny v jednu odpoledne.  Alice se mě držela jako klíště, ale ani zdaleka mi to nevadilo. Po hodině se mnou šla na kolej a vyprávěla mi všechno, co se událo za poslední půl rok. Vyprávěla mi o každém členovi, kromě něho.

Než jsem se nadála bylo poledne, šly jsme s Alice do menzy a ona znechuceně pozorovala, jak jím. Dozvěděla jsem se, že tuto hodinu budu mít i s Emmettem a Rosalie. Nevyjádřila jsem svou obavu nahlas, ale Alice mě stejně uklidňovala.

Posluchárna španělštiny byla na druhé straně školy. Rosalie i Emmet tam už seděli, Alice se k nim hned vydala a já po pár zaváhání také. Emmett, když mě spatřil, se rozesmál. Rosalie mě probodla nenávistným pohledem, pod kterým jsem se raději shrbila a už na ni nepohlédla. „Ahoj, Bello,“ přivítal mě rozjařeně Emmett. „Zpět mezi námi! Bojíš se?“ Poslední větu dodal tajemně, aby mě poškádlil, to jsem ignorovala.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu a nasměrovala jsem to i Rosalie, ta si sedla co nejdále ode mě a ignorovala mě. Alice se na mě povzbudivě usmála a sedla si..

Nevěděla jsem, jestli je tady a ani jsem se neptala, částečně jsem toužila se s ním potkat, ale další část doufala, že se naše cesty nesetkají. Před hodinou úvodu do žurnalistiky jsem měla ještě hodinu volno. Alice ho chtěla strávit na lavičce ve škole, pořád jsme si povídaly, vlastně ona povídala, i když občas nastalo ticho.

Šly jsme zrovna k posluchárně, když na druhé straně chodby šel naproti on. Sklopila jsem hlavu a dělala, že ho nevidím. Nechtěla jsem na něj zírat. Naštěstí pro mě, dveře posluchárny byly blízko, mohla jsem před setkáním zabočit do učebny.

V učebně jsem se rychle rozkoukala a ihned zalezla do zadní lavice. Slyšela jsem, jak ho Alice zdraví a jde za mnou. Sedla jsem si na poslední místo v řadě. Alice si sedla vedle mě, ale někdo si sedal hned na místo vedle ní, vzhlédla jsem a znovu pohleděla do těch očí.

Edward si sedal s nějakou druhou upírkou. Okamžitě mi ten pohled rozhodil srdce, co nejrychleji jsem oči opět přišpendlila dopředu.

„Bello?“ Snažila se Alice upoutat svou pozornost. Podívala jsem se na ni, ale jen na ni, to, co jsem viděla koutkem, jsem ignorovala. „Po hodině máme tři hodiny volno, co takhle si zajít na nákupy.“

Nákupy, zasténala jsem.

„Prosím, prosím...“ prosila Alice.

„Proč mi prostě neřekneš, jestli půjdu nebo ne?“ zeptala jsem se a Alice zajásala. To bude po dlouhé době to nejhorší a zároveň nejlepší odpoledne.

Naštěstí už mě nemohla přemluvit k ničemu jinému, protože vcházel poměrně mladý profesor.

„Vítejte na naší první společné hodině žurnalistiky. Jmenuji se Richard Walker, ale můžete mi říkat Rich. Pro začátek si dáme do příští hodiny za úkol napsat článek o sobě samém na dvě stránky. Rozepište se o svém dětství, proč jste tady... o čemkoliv.“

Učitel mi byl hned na první pohled sympatický, žádný cholerik, nýbrž klidný. Hned první hodinu nás pobavil a ptal se na různé otázky, vrchol byl, když se na něco zeptal Edwarda a on nebyl schopen odpovědět. Zmátlo mě to, schopnost čtení myšlenek určitě neodešla, možná mu nedokázal číst myšlenky, stejně jako mě.

Ani ta dlouhá doba jeho hlas nezměnila, akorát zapříčinila, že jsem zapomněla, jak krásně zní a slyšet ho znovu, mě zmátlo. Ale ne tak, abych na tu stejnou otázku, kterou položil Edwardovi, nedokázala odpovědět. Když jsem řekla odpověď, Alice a ta blondýnka se tiše zasmály, vševědoucí upír to neví a malá obyčejná holka ano. Nedívala jsem se na něj, jak se tváří.

„Výborně," pochválil mě učitel. „Slečna?“ zeptal se jako všech ostatních.

„Swannová.“

„Dobře, tak někdo další,“ otočil se opět na další stranu. „Nevíte, jak se tady vepředu cítím nervózně. Bojím se, abych neučil nudně a on mi tady student usíná hned při první hodině.“

Dobře jsem viděla, kam se dívá. Jeden kluk měl obličej na rukách a spal. Naneštěstí pro něj, byl hned v první řadě a učitel k němu měl volnou cestu.

Došel k němu a ostatní ho sledovali, co udělá. Ten kluk ležel na notebooku, tak mu ho učitel vytrhl a student spadl na stůl a zmateně se díval, co se děje.

Okamžitě jsem ho poznala, byl to ten kluk z druhé koleje, ke kterému jsem se omylem snažila vloupat.

„Možná by jste měl chodit spát dříve, pane. Nebo si alespoň sedat někam dozadu,“ poradil mu učitel. „Vaše jméno?“

„David Brown,“ vykoktal a rozhlížel se po třídě, pravděpodobně si nepamatoval, kde je. Ale jakmile se rozkoukal jeho zmatený výraz zmizel. Na chvíli se podíval nahoru na mě, poznal mě  a usmál se. Radši jsem sklopila hlavu a mírně zrudla. Cítila jsem na sobě pohled nejen Alice, ale i jeho.

Vzhlédla jsem až po chvíli, učitel opět přešel na další stranu. Pohledem jsem opět sklouzla k tomu klukovi, Davidovi. Opět se na mě díval, jeho krásné modré oči zářily až ke mně. Když jsme si vyměnovali pohledy, vypadal jako by se snažil zadržet vážnou tvář. Radši jsem se zase podívala jinam.

Hodina byla zábavná a celkem utekla. Učitel byl skvělý, připomněl nám úkol a propustil nás.

Já bych sice radši zůstala než jít s Alice nakupovat, ale vyvléknout jsem se nemohla. Dotáhla by mě tam, i kdybych si něco zlomila.

Vyšla jsem ze třídy před Alice, protože ta šla s Edwardem. Před třídou mě předběhl David, usmál se na mě: „Budu se těšit na další návštěvu,“ houkl na mě a já musela sklopit hlavu a zčervenat. Naštěstí to už neviděl a zmizel.

„Jdeme?“ zeptala se Alice a zamračila se do chodby, kterou šel David, dělala jsem, že si toho nevšímám.

„Jo,“ souhlasila jsem.

Alice se znova otočila, hodila po někom tašku se slovy: „Dovez mi to domů.“ Pravděpodobně tašku házela jemu, lehce jsem se otočila, ale tak, abych ho neviděla. Neviděla jsem jeho, ale viděla jsem jeho společnici, ta na mě pobaveně mrkla. Alice to neušlo, takže během toho, co mě chytla za ruku a táhla pryč, zavolala: „Kate, Bella. Bello, Kate.“

Kate, takže ta druhá ze včerejška musela být Tanya. Obě byly blondýnky, akorát jedna měla kudrnaté vlasy a ta druhá rovné. Kate je měla rovné, vypadala také sympaticky.

Než jsem se nadála, Alice mě dotáhla až na kolej, kde mi odhodila tašku a hned mě táhla k autu. „Alice,“ snažila jsem se jí klidnit, ale ona byla jako utržená ze řetězu, v jejích očích jsem málem viděla boty a oblečení.

Dotáhla mě k autu a bleskově nastartovala, rychle jsem taky nastoupila, protože by mi byla schopná ujet. Milovala jsem jí, ale tyhle záchvaty bylo těžké přetrpět.

Zastavila před centrem a ty necelé tři hodiny pro mě byly doopravdy těžké. Na hodinu francouzštiny jsem šla jako mrtvola, byla jsem hotová. „Už nikdy s tebou nejdu nakupovat,“ pronesla jsem nakvašeně k tomu maniakovi.

Zadívala se do dálky a usmála se, když se vrátila zpět. „Ale jdeš.“

Zasténala jsem, ale sedala jsem si na hodině, kterou jsem málem prospala. Moje první přednáška Historie žurnalistiky a já byla grogy. Alice mě dostala.

Hodinu jsem v limbu přetrpěla a pak se těšila na postel a na spánek. Ale nejdříve jsem musela Alice hodit domů, protože ostatní takhle pozdě hodinu neměli.

Cestou tam řídila ona, nevěděla jsem, jestli vůbec dojedu na kolej, byla jsem moc unavená.

Byla za městem, když jsem už nevnímala. Probudily mě až studené ruce, které mě držely v náručí. Přinutila jsem se otevřít oči a pohlédla jsem na obličej toho, kdo mě nesl, myslela jsem si, že to je Alice, ale pohlédla jsem na profil Edwarda.

Nevšiml si, že mám otevřené oči. Díval se na cestu. Chtěla jsem se pohnout, ale když jsem zavřela oči a znovu je otevřela, už tam nebyl, dívala jsem se na strop pokoje a v pokoji bylo světlo.

Zmateně jsem se posadila, musela jsem znovu usnout. Podívala jsem se na hodiny a tentokrát jsem neměla zpoždění, vzhledem k tomu, že už jsem spala od šesti večer, bylo teprve sedm ráno. Usnout už jsem nemohla, ale ani jsem nechtěla. Vstala jsem a vzpomněla si na ten zvláštní sen, i když se zdál tak skutečný. V koupelně jsem si dnes dala velkou dlouhou sprchu, kterou jsem včera oželela.

Když jsem vycházela z koupelny, otevřely se dveře Elle. Když mě uviděla usmála se, ale ne mile, spíše pobaveně, zvláštně. Tázavě jsem se na ní podívala.

„Jsi tady pár dní a už tě do postele nosí cizí kluci,“ zasmála se.

Cizí kluci. Nebyl to sen. Potutelně se usmívala celou dobu než zalezla do koupelny. Ačkoli tady nikdo nebyl, zčervenala jsem se. Nebyl to sen, dotýkal se mě, po té strašné době jsem mu byla nablízku, ale to nebylo správné, neměla jsem na to vzpomínat, dávalo mi to příliš naděje.

Vrátila jsem se do pokoje a převlékla si oblečení. Před hodinou jsem si mohla ještě dojít na snídani, nedaleko jsem viděla kavárnu. Bylo tam po ránu vylidněno, jenom pár zákazníků sedělo u pultu. Raději jsem si šla sednout k jednomu ze stolků. Vzala jsem si sebou knihu, kterou jsem četla pořád dokola Annu Elliotovou, nevím proč, ale ze všech knih od Jane Austenové jsem si jí oblíbila nejvíce.

Celou dobu do půl desáté jsem tady seděla, naštěstí jsem se na hodiny podívala v čas a hodina mi neutekla. Od deseti jsem měla psychologii, nevěděla jsem, co přesně čekat, ale to jsem nevěděla v mnoha ohledech.

Zbalila jsem si věci a vyšla ke škole, musela jsem nejdříve na kolej pro tašku, ale to byla otázka pár minut. Myslela jsem si, že na mě Alice třeba počká před učebnou nebo tak, ale nikde nebyla.

Nezbývalo mi, než jít do třídy samotná. Polovina už byla zabraná. Pozorně jsem se podívala po třídě, Alice nikde nebyla. Znala jsem zde jen dva lidi, Elle a Edwarda. Edward mě sledoval, jakmile jsem jeho pohled zaznamenala, uhnula jsem a šla k Elle, ta vedle sebe měla místo.

„Ten kluk na tebe pořád zírá,“ smála se a já trošku zrudla. „Mimochodem, je to ten, který tě přinesl.“ Smála se mi. „Možná jsi ho potkala včera v nějakém klubu...“

„Hmm, je to starý známý,“ vysvětlila jsem jí to, ale jelikož jsem byla rudá, moc tomu nevěřila.

„Starý známý...“ smála se, ale nechala mě na pokoji, protože už vcházel profesor, od pohledu pedant.

Celou hodinu bylo v učebně strašlivé ticho, to bylo narušeno jenom, když učitel potřeboval něco říct, ale jinak jsme měli za úkol dívat se na projektoru na nějaký film spjatý s psychologií.

„To byla ta nejdelší hodina, jakou jsem kdy musela protrpět,“ stěžovala si na konci Elle. „Co máš teď?“

„Volno.“

„Se máš, já mám matiku,“ stěžovala si a šla sama na další hodinu.

Mě chvíli trvalo než jsem si zbalila věci, protože já jsem si, na rozdíl od mé spolubydlící, dělala poznámky.

Rozhlédla jsem se po třídě, byla až na dva lidi prázdná. Na mě a na něj. On pomalu odcházel, dělala jsem, že se prohrabávám v tašce, dokud neodešel, teprve potom jsem se loudala za ním.

Vyšla jsem ze třídy a šla za jeho zády, vypadalo to, jakoby nepřetržitě zpomaloval. Chvíli jsem se mu přizpůsobovala, ale bylo mi to trapné, přidala jsem do kroku a prošla kolem něj, když jsem ucítila jeho vůni, zastavilo se mi srdce, ale šla jsem dál a neohlížela se.

Schody jsem rychle sešla a snažila se zmizet, ale utrhlo se mi poutko u tašky, takže se mi z ní vysypaly všechny psací potřeby. Nezbylo mi, než doufat, že je notebook v pořádku a on tudy nepůjde.

Klekla jsem si na kolena a začala to sbírat. Všimla jsem si, že jedna tužka se dokutálela až dva metry daleko, ale než jsem po ní stihla šáhnout, někdo mi ji kopl zpět. Vzhlédla jsem, Rosalie vypadala jako pokaždé, jako anděl, ale tentokrát mě ignorovala, bez jediného pohledu kolem mě prošla a zamířila po schodech. Všimla jsem si, jak si s Edwardem vyměňují nenávistný pohled.

Naskládala jsem si všechny papíry na sebe a dala je do tašky. Letmo jsem viděla, jak mi sbírá všechy ostatní tužky a propisky. Měla bych nosit méně psacích potřeb, řekla jsem si v duchu.

Nacpala jsem si všechno, co jsem měla v ruce, do kapsy tašky, i to, co mi podával. Dávala jsem si pozor, abych se ho nedotkla. Zavřela jsem kapsu a vzala jsem tašku raději za ucho. Chtěla jsem vstát, ale byl rychlejší, vzal mě za ramena a zvedl.

„Díky,“ řekla jsem rozpačitě.

Pustil má ramena a ucouvl o půl kroku. „Nevšímej si Rosalie, je prostě Rosalie.“ Omlouval se tichým hlasem. Takhle zblízka byl ten hlas ještě krásnější.

Odhodlala jsem se vzhlédnout, díval se mi do očí, rychle jsem uhla, než měl možnost mě chytit.

Oba dva zároveň jsme se otočili k východu. Šli jsme bok po boku, ne jako před chvílí.

Podržel mi dveře, děkovně jsem se usmála, ale on mi věnoval pronikavý pohled, nelíbilo se mi to, znejistila jsem a úsměv byl pryč.

Šli jsme směrem na nádvoří. Jedna holka se mu postavila do cesty, na nic jsem nečekala a  šla dál, ale pomalu, abych slyšela jejich rozhovor, žádného jsem se ale nedočkala. Slyšela jsem jenom zalapání po dechu a pak klapot bot na kamenném chodníku, jak utíká.

Musela jsem se otočit. Viděla jsem jenom záda té holky a pobaveného Edwarda. Nešlo jinak než se usmát, bylo to zábavné. Opět se mě snažil chytit, díval se na mě nádherný něžným pohledem, který mě zase zmátl. Ukázala jsem mu zasmušile svou skutečnou tvář plnou strachu, kterou mohl odhrnout jedině on a ve druhém okamžiku se obratně otočila a rychlým krokem mazala na kolej. Nezbývalo mi než si vyčítat tu chybu, jež mu přihrála.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 3. kapitola: