Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 20. kapitola

21.11.2010 (08:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5856×

20. kapitola

Upírala jsem oči na strop a snažila se z něho vyčíst odpověď. Tehdy se sice zdálo, že všechny moje pohyby, všechny moje myšlenky byly správné, ale právě teď mě dostihly výčitky svědomí. Co jsem to v noci proboha prováděla? Ale to nebyl teď můj hlavní problém. Řešila jsem, už druhé ráno, jestli jít do školy. Sice jsem si řekla, že se musím dozvědět, co je Edward Cullen zač, ale v pondělí jsem se zachovala jako naprostý zbabělec. Když jsem dorazila na parkoviště, jediné co mě zajímalo, bylo, jestli uvidím to známé stříbrné luxusní autíčko. Samozřejmě tam stálo v celé ve své kráse. Jen pohled na něj mi vehnal červeň do tváří, a když jsem zahlédla Edwarda, jak se baví s Harrym u Waynova auta, jednoduše jsem zařadila zpátečku a odjela. Jak hrdinské! Těsně před tím, než jsem zajela za zatáčku, jsem se podívala do zpětného zrcátka a narazila v něm na Edwarda, jak stojí u vjezdu naarkoviště a upřeně se na mě dívá. Tak tohle jsem nezvládla. Doma, když jsem se dostatečně vynadávala, jaký jsem to zbabělec, jsem si jasně určila, že zítra půjdu do školy a pěkně si ho proťuknu.

Bylo úterý ráno a já stále civěla na ten strop, jako by mi mohl snad dát ty odpovědi on. Tak dost! Tohle by mě brzy dovedlo do hrobu!

Rázně jsem odhodila peřinu, s dupáním si to napochodovala do koupelny a snažila se nemyslet na to, co mě čeká. Není to přece žádná zkouška, tak proč se bát?

„Bello, zlatíčko, kde jsi?“ ozvala se z mého pokoje mamka.

„V koupelně,“ houkla jsem a čekala, až přijde. Ale nepřišla.

„Jen ti chci říct, že dole na tebe čeká nějaký mladík! Prý je to nejlepší přítel Harryho a potřebuje s tebou mluvit!“ křičela na mě z pokoje. Poslední slova se vzdalovala, takže odcházela. V tom jsem ji samozřejmě musela zabránit. Překotně jsem za ní utíkala, div jsem se nepřerazila na schodišti.

„Kdo je to, mami? Je to Wayne?“ ptala jsem se udýchaně. Bylo jasné, že jsem si nemyslela, že je to Wayne. Když zmínila slovo mladík, na mysli mi vyvstanul jen jeden jediný. Jedna myšlenka na něj stačila, aby se mi srdce rozběhlo na plné obrátky.

„Neznám Wayna, zlato, ale říkal, že potřebuje poradit s něčím na páteční rande,“ pokrčila mamka rameny a dále se o to nezajímala. Mně se srdce vrátilo do normální frekvence bušení. S tím by potřeboval pomoct jedině Wayne, pomyslela jsem si zklamaně. Ještě v oblečení na spaní, které obsahovalo jen tílko a krátké kraťásky, jsem se vydala ke dveřím a snažila se nasadit úsměv. Dělal se mi těžko, když jsem věděla, že tam čeká Wayne a ne někdo jiný.

„No ne, netušil jsem, že je teď v módě chodit do školy v oblečení ala pyžamo. Ale co, sluší ti to,“ usmíval se na mě ve dveřích polobůh. Vedle něho, jako tradičně, Gee. Já ztratila dech a marně jsem se snažila vzpomenout, jaké že jsou základní podmínky pro život. Určitě mezi ně patřil vzduch! A ten mi teď docházel. Teprve až jeho tichý smích mi připomněl, že se mám nadechnout.

„Bello, jdi radši domů. Nemáš zrovna vhodné oblečení na venkovní pokec a on by tu neměl být,“ promluvila na mě káravě Gee.

Vzpamatovala jsem se, a než mě stihl opět prozkoumat pohledem, schovala jsem se za dveře. Koukala mi jenom hlava. Ten jeho pohled se mi zařezával do morku kostí a pěkně mě znervózňoval. Byl jak rentgen.

„Čekala jsem Wayna. Co ty tady děláš?“ zeptala jsem se celá v rozpacích. I když jsem byla schovaná za dveřmi, jeho pohled se nezměnil. Stále byl tak pronikavý, tak moc hypnotizující, že jsem neslyšela, co mi říkal. Vím, že mluvil, ale obsah slov ke mně jaksi nedorazil.

„Bello?“ řekl nastejno s Gee a zamával mi se smíchem rukou před obličej. Rychle jsem sklopila hlavu. Sakra, sakra, sakra! Tváře mi hořely a já měla chuť se pěkně sbalit a zavřít se ve svém pokoji.

„Cože jsi říkal?“ zamumlala jsem trochu zahanbeně. Rozčilovala jsem se, jak jsem nemožná, že se nedokážu ani soustředit na to, jak mluví. A to má tak krásný hlas! Skvělé! Opět jsem ho neslyšela, protože jsem se soustředila pouze na zvuk jeho hlasu. Byl jako samet a hedvábí zároveň. Tak uklidňující!

„Jsi ztracený případ. Jdi vážně radši domů, prosím,“ dupla si Gee.

„Aha, jo jasně,“ snažila jsem se dělat, že vím, o čem je řeč. Edward se začal nahlas smát a já se ztrácela v jeho krásném obličeji i v jeho smíchu. Byla jsem ze sebe naprosto zmatená, tenhle kluk ze mě dělal nemožného tvora! Nebyla jsem schopná vnímat, natož mluvit.

„Ty jsi číslo. Chápu, je ještě ráno a ty jsi patrně ještě jednou nohou v posteli. Ale teď se běž převléknout, svezu tě do školy. Potřebuju s tebou něco probrat,“ promluvil Edward, když se dostatečně vysmál nad mou nechápavostí.

„Hm,“ zamumlala jsem s pohledem na jeho rty. Byly to ty samé rty, které mě líbaly ještě nedávno v noci. Při té vzpomínce se mi rozbušilo srdce a zatrnulo kdesi v těle.

„Nebo vážně plánuješ jít v tomhle do školy?“ rukou poukázal k mému tělu. „Nemám nic proti,“ dodal nakonec a v očích mu nebezpečně a šibalsky zajiskřilo. O to víc se moje srdce snažilo vyskočit z hrudníku. Já celá rozhozená zahuhlala cosi v tom smyslu, ať tedy počká a zavřela mu dveře před nosem. Neváhala jsem ani minutu, vletěla jsem do svého pokoje a přehrabala snad celou skříň.

Nechápala jsem, proč tak blázním, ještě nedávno jsem ho přece považovala za pitomečka! Ale ten výlet a noc pro mě byly něčím zlomové. Už mi nepřišel tak arogantní, tak namyšlený, tak pitomý. Možná to bude tím, že se teď tak nechová. A moje šrotovna se rozjela na plné obrátky. Co se mnou chce asi probrat? A proč pro mě přijel? Patrně si myslí, že nemám odvahu přijet do školy sama, což má v podstatě pravdu. Že by chtěl, abych do té školy přijela? Celá zmatená a ve spěchu jsem popadla v kuchyni jablko a hnala se ven. On už seděl ve svém Volvu, které bylo rozehřáté na příjemnou teplotu. Gee, která mě vyloženě doprovázela na každém kroku, jsem jednoduše ignorovala. Když jsem si celá udýchaná a červená sedla, zavřela za sebou a rychle si kousla do jablka, protočil oči.

Necítila jsem se zrovna dobře. Ne špatně, ne nepříjemně, ale nervózně. A to ohromně. I když jsem upírala své oči na krajinu, které kolem nás letěla jako splašený kůň, cítila jsem, jak se na mě každou chvíli podíval a prolustroval očima. Sotva jsem dokázala dopravit jablko ke svým ústům, jak jsem z něho byla mimo. Navíc mi Gee neustále něco mumlala do ucha. Ještě chvíli a asi ji opět budu muset okřiknout.

„Dnes mi doufám neutečeš,“ řekl asi v půli cesty. Polilo mě horko. O to víc jsem upírala zrak ven z auta a zarytě mlčela.

„Bylo mi špatně,“ špitla jsem po chvíli a snažila jsem se, aby to znělo věrohodně. On na to nereagoval a já neodvážila otočit hlavu a podívat se na něj. Chtěla jsem mluvit o té noci, chtěla jsem vědět, proč mi každý večer chodí pod okno. Čím dál víc mě tenhle člověk fascinoval, bylo v něm tolik neznámého, které moje já toužilo objevit. Ale cítila jsem to napětí, které mezi námi panovalo, takže jsem se neodvážila na tohle téma vůbec zavést řeč. Vlastně jsme nemluvili vůbec. Když jsem se na něj nakonec po očku podívala a on mě posléze nachytal na švestkách, vypadal celkem uvolněně. Zaregistroval můj, snažíc se být nenápadný, pohled a pokřiveně se pro sebe usmál. To už jsem se na něj musela podívat pořádně, protože tenhle úsměv jsem u něj ještě v životě neviděla. Vypadal tak spokojeně, šťastně, až mi z toho poskočilo srdce.

„Potřebuji pomoct,“ řekl stále s tím úsměvem.

„Ty? A pomoct? Co se stalo?“ zeptala jsem ironicky. Nechtěla jsem být zlá, ale už jsem byla zvyklá obrnit se ironií a zlobou v jeho přítomnosti. Tím jsem se bránila.

„Představ si to! I já někdy potřebuji pomoct!“ oplatil mi se stejnou ironií v hlase, přesto to znělo přátelsky. „Chtěl bych jednu dívku pozvat na rande, jen nevím, co vybrat. Mám pár nápadů, tak jsem myslel, že bys mi mohla poradit.“

Obočí se mi stáhlo do jedné linky. Dívku? On chtěl někoho pozvat na rande? Zklamaně jsem si uvědomila, že i on je člověk a potřebuje vedle sebe někoho mít. Tak proč mě to tak štvalo? Když jsem si představila Edwarda s nějakou holkou po boku, měla jsem chuť té ubohé dívčině vyškrábat oči.

„A co já s tím?“ vyjela jsem podrážděně. Klidni se, holka! Říkala jsem si v duchu. Edward se uchechtl, čímž mě přivedl do varu.

„Myslela jsem, že jsi schopnější. Ani jedno rande nedokážeš spunktovat? Co jsi to za mužského?“ mumlala jsem dál.

„Patrně ne takový, jakého sis představovala, že?“ podíval se mi se smíchem do očí. Zpupně jsem otočila hlavu opět k oknu. Přijížděli jsme právě na parkovišti a já už chtěla být za každou cenu u Harryho. Na tohle auto jsem začala být nějak alergická. Bez rozloučení jsem vystoupila z Volva a práskla dveřmi. Gee mě za tento čin pochválila. Prý jsem udělala první dobrou věc za tohle ráno. I když na mě Edward pokřikoval, abych počkala, nedbala jsem a hnala se za Harrym. Ten se na mě z dálky usmíval. Kdo ví, co si myslel, když mě viděl vystupovat z Cullenova auta.

Edward

Sledoval jsem její vzdalující se záda a přemýšlel, že to s ní nebude tak lehké, jak jsem si myslel. Kdyby mohla, tak ty dveře od mého auta patrně urve a to jsem v podstatě nic neřekl. Věděl jsem, že jakmile se zmíním o dívce, bude protivná a to byl můj záměr. Stále mě bavilo sledovat ji, jak se čertí, kdykoli jsem udělal něco proti její vůli nebo se nechoval tak, jak by si přála. Byla ještě roztomilejší než normálně. Cítila se uražená, to se dalo poznat i z její chůze. A co teprve pozdrav, který věnovala Harrymu. Ten se na mě nechápavě otočil a já s pobaveným a nevinným výrazem pokrčil rameny.

Teprve, když Bella s Harrym a Waynem zašli do vestibulu školy, vyšel jsem za nimi i já. Měl jsem v plánu držet se od ní dál. Jestli jsem předpokládal její reakci správně, jí samotné bude líto, že nejsem s ní. I mně to dělalo problémy.

Kdykoli jsem ji spatřil, měl jsem chuť ji sevřít ve své náruči a nikdy nepustit. Byla pro mě drahocennou věcí, bohužel na světě jedinou svého druhu. Věděl jsem, že nikdy k nikomu nebudu cítit, to co k Belle. Bylo to silnější než já, až mě to občas děsilo. Nic nedokázalo nahradit její úsměv, zvuk hlasu nebo červenající se tváře. Stačil jeden pohled do jejích očí a já věděl, že bych pro ni udělal cokoliv.

Dnes jsme měli mít celý den společné přednášky, což skvěle doplňovalo můj plán. Když jsem vešel do posluchárny na chemii, seděla na svém místě. Ani nevzhlédla, i když jsem věděl, že ví, že to jsem já. S malým úsměvem jsem se posadil o dvě místa dál od svého obvyklého místa, čili o tři místa od ní ve stejné řadě. Cítil jsem, že pootočila hlavu a nechápavě na mě zírala a já se vším sebezapřením nechal svůj pohled ledabyle hledět dopředu. Z jejího místa se ozvalo nechápavé zasyčení a byl klid. Měl jsem co dělat, abych se nesmál, ale tím bych se prozradil.

Takhle to šlo v podstatě celý den. Já se skvěle bavil i trápil současně, což je tak trochu nepříjemná kombinace. Jen co jsem někdy zahlédl na jejím obličeji nějakou vrásku starostí či smutku, chtěl jsem všechno ukončit a utěšit ji. Ale to nešlo. Jestli jsem chtěl, aby byla překvapená, musel jsem být přesvědčivý. Přesto jsem si neodpustil, abych se jí mohl aspoň dotknout.

Příležitost se mi naskytla po skončení poslední přednášky. Co nejrychleji jsem vypadl z posluchárny a šel si stoupnout k autu. Byl jsem totiž zvědavý, jestli se ke mně ta divoška přidá nebo jestli díky své uražené ješitnosti požádá Harryho, aby ji odvezl. Počítal jsem spíš s druhou možností. Sledoval jsem, jak pomalu vyšla ze školy s upřeným pohledem do mých očí. V tom pohledu něco bylo, až se mi rozvibrovalo celé tělo. Rozhodně kráčela mým směrem, čímž mě překvapila. Zase.

„Budeme se na sebe culit přes to auto celé odpoledne nebo vyrazíme?“ promluvila po chvíli s úsměvem, když jsem jen tak stál a koukal jí upřeně do očí. Ta chvíle byla k nezaplacení. Ještě chvíli jsem si užíval té dokonalé hnědé barvy, která mě tak fascinovala a konečně se probral. Přeběhl jsem na druhou stranu a otevřel jí dveře. Věnovala mi jeden ze svých úžasných úsměvů a já ty dveře zase zavřel. Tentokrát se na mě podívala nechápavě. Bez ptaní, stejně bych se ani ze, jsem si ji přitáhl k sobě a objal ji v pase. Pevně jsem ji sevřel ve svém náručí a užíval si ten pocit, že teď je u mě a nikdo mi ji nemůže vzít. Sklonil jsem hlavu a přejel jí rty přes hranu čelisti. Měl jsem pokušení políbit ji, ale nesměl jsem. Respektive mohl jsem, ale zkazil bych si všechny plány. A vyplnil bych její přání. Moc dobře jsem slyšel, že chce, abych to udělal. Její srdce mi to bouchalo přímo do mozku. Než jsem stačil to její splašené a roztomilé srdce poslechnout, odtrhl jsem se od ní, což se mi mimochodem dělalo hodně těžko a otevřel zase dveře od auta.

„Prosím, slečno,“ usmál jsem se na ni zářivě a snažil se nevšímat té krásné červené barvy, která polila její tváře. Měl jsem chuť zchladit jí rozpálená líčka svými rty. Odolal jsem takovému pokušení a nechal ji v poklidu nasednout. Byl jsem z toho všeho tak mimo, že jsem téměř použil svou normální rychlost. To lidství mě občas unavovalo.

„Potřeboval jsi pomoct, pokud si správně vzpomínám. Takže… spusť,“ promluvila okamžitě, jak jsme vyjeli z parkoviště. Jel jsem co nejpomaleji, jen abych si užil její přítomnost a její vůni v tak těsném prostoru. Její otázka mě ovšem překvapila. Jako vždycky.

„Přivedla jsi mě na myšlenku, že by každý mužský měl umět uspořádat rande. Takže si myslím, že to nějak zvládnu, už jen proto co jsi říkala,“ usmál jsem se na ni.

„To si vážně, ale jen myslíš,“ zamumlala příliš potichu, že by to pro lidské ucho bylo neslyšitelné. Já měl to potěšení slyšet to pěkně čistě.

„A už máš vymyšlené nějaké místo? Bude to rande na celý den? Pojedete mimo město?“ ptala se dál, čímž mě utvrdila v tom, že za tím něco skrývala.

„Jak jsem řekl, troufnu si na to sám. Tipuji, že pozvané osobě se to bude určitě líbit,“ mrkl jsem na ni a raději upřel oči zase na silnici. Teď, když jsem ji měl pěkně v koutě, jsem nechtěl udělat nějaký špatný krok. Bylo vidět, že představa toho, že bych šel na rande s někým jiným, se jí nelíbila. Stejně jako mně.

Bella

Celý den jsem přemýšlela. Stranil se mi, což bylo to, co jsem nechtěla. Potřebovala jsem, aby byl u mě a já bych se potom mohla nenápadně vyptávat. Ale tím, jak se ode mě teď držel dál, navíc chtěl pozvat nějakou dívku na rande, mi tak trochu vypálil rybník. Ty jeho nenápadné pohledy, kterými mě častoval celý den, mi naháněly husí kůži a měla jsem co dělat, abych své srdce udržela v přijatelné rychlosti bušení. To se mi samozřejmě nepodařilo, když mě objal u auta. Tehdy jsem v duchu skákala radostí a blažeností, a byla jsem ráda, že moje myšlenky jsou vážně jen mé.

Chtěla jsem z něho dostat, kdo vlastně je. Až nebezpečně mě to zajímalo, samotnou mě to udivovalo, jak se tím můj mozek neustále zaobíral. Domnívala jsem se, že když si přestanu hrát na uraženou a pomůžu mu s tou schůzkou, mohla bych se k němu dostat trochu blíže a odhalit tak jeho dokonale skrytá tajemství. Mýlila jsem se, jako už tolikrát. Nejenže nechtěl pomoct, on se ještě více uzavřel. Po celou cestu domů jsem z něho dostala sotva dvě věty, a to jsem se vážně snažila. Tolik jsem toho nenapovídala snad ani s Harrym.

Když zastavil před naším domem, nevěděla jsem, jestli se mám prostě jen rozloučit nebo se ještě pokusit navázat rozhovor. Gee mě nabádala k tomu prvnímu, ale mně se nechtělo. Cítila jsem se tu příjemně, i když hodně nervózně.

„Chtěl jsem se zeptat. V pátek máš něco na programu?“ začal sám. Okamžitě jsem nastražila uši.

„Nemám, proč?“

„Harry říkal, že tě chce někam vzít. Mluvil o nějakém filmu, pokud vím.“ Mluvil neutrálně, takže mi nálada opět klesla. V autě se opět rozprostřelo ticho, teda pokud nepočítám vztekající se Gee, jak jsem nezodpovědná. Začalo mi být nepříjemně, tak jsem to pro dnešek vzdala. Ale nelíbilo se mi, že bych se od něj měla vzdálit. Kdyby třeba přišel zase pod okno…

„Fajn, díky za odvoz. Byla to celkem příjemná změna,“ zašklebila jsem se kysele a sahala po klice.

„Přeju krásné sny, Bello,“ zašeptal za mnou. Strnula jsem v půli pohybu. Přesně kvůli tomuhle jsem od něho nechtěla jít. Ten hlas mě přitahoval jak magnet.

„Přijdeš dneska?“ odvážila jsem se šeptem zeptat, stále sedíc zády k němu natažená ke klice.

„Ano,“ odpověděl automaticky. Rychle jsem se otočila obličejem k němu. Vážně se právě přiznal?

„Počkej, kam mám přijít?“ začal hrát hloupého, když si uvědomil svou chybu. I přes jeho typickou masku arogantního idiota, kterou si nasadil, aby to mohl zahrát do autu, se mi přes obličej rozlíval úsměv.

„O čem to mluvíš?“ ptal se zmateně. Neznat pravdu, uvěřila bych mu. Takhle jsem zvažovala možnosti, jak mu říct, že to vím, a že se nemá čeho bát. Pouze mých otázek.

Byla tu jedna věc, kterou bych mohla udělat.

„Polib mě,“ zašeptala jsem stále s úsměvem. Obezřetně se na mě díval, jako by mi nevěřil.

„No tak, kolikrát si to udělal, aniž by ses ptal. Teď to máš dokonce dovoleno. Bojíš se?“ šeptala jsem dál. Svěsil hlavu, protože mu bylo jasné, že tohle prohrál. Že by se vzdal tak lehko?

Spletla jsem se. Ani jsem nepostřehla, kdy ani jak mě vyzvedl, ale seděla jsem mu na klíně a on mě pevně objímal kolem pasu. Jeho rty drtily ty mé, bral si je a já mu je ochotně nabízela. Měla jsem štěstí, že mě držel, jinak bych se patrně zhroutila. Nejspíš si myslel, že jsem blafovala, proto tak pospíchal. Když si všiml, že neprotestuji, ba dokonce spolupracuji, uvolnil trochu sevření, jak paží, tak rtů. Najednou z toho byl hedvábný polibek plný něžnosti, který mi rozklepal celé tělo. Moje hlava byla plná jeho sladkého dechu a srdce právě utíkalo svůj životní závod. Nevnímala jsem nic jiného, než jeho chladné, přesto tak sladké a něžné rty, které ze mě dělaly hadrovou panenku. Přestal, abych se nadechla a opět začal. Tentokrát to nebyl on, kdo přitvrdil, kdo použil své paže jako svěráky. Byla jsem to já. Když mi opět došel dech, opřel si své čelo o mé.

„Měla jsem pravdu. Jsi to ty,“ usmála jsem se zadýchaně.

„Já měl taky pravdu,“ zašeptal. Nebyl tak zadýchaný jako já, přesto měl také problémy.

„V čem?“ zeptala jsem se zavřenýma očima.

„Že si o tu pusu řekneš,“ zamumlal pobaveně. Chvíli mi trvalo, než mozek opět začal pracovat. Matně jsem si vzpomínala, že tohle vážně říkal.

„Sakra,“ zasyčela jsem. On nebyl jediný, kdo dneska prohrál. Rychle jsem slezla z jeho klína a měla se k odchodu.

„Počkej,“ zamumlal opět pobaveně a ještě jednou si mě přitáhl. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale jeho rty mě přesvědčily o opaku.

„Měj se, Bello,“ zašeptal mi do ucha a políbil na krk. Pak mě zase celou vykolejenou pustil a já s vratkýma nohama vystoupila ven. Ani jsem se nestačila otočit a byl pryč.

Když jsem dorazila domů, ani jsem se nezdržovala jídlem a šla jsem rovnou do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a opět upřela zrak na strop. Ale neviděla jsem tu bílou plochu… Něco bylo mezi mýma očima a stropem. Byl to Edwardův obličej. Usmíval se na mě, až se mi tajil dech. Dnes jsem z něho v podstatě nic nedostala, ale aspoň to přiznání. Proč sem ale chodil? Potřebovala jsem to vědět!

Moje plány, na to jak to z něho všechno vytáhnu, mi nevyšly. Neukázal se celý týden. Bylo tak krásně, a on se někde ulíval. Slunce svítilo celé dny, několikrát jsem měla pokušení sehnat si jeho číslo a pozvat na procházku nebo tak. To počasí k tomu přímo vybízelo.

Edward měl pravdu, Harry mě v pátek chtěl někam vzít, ale abych se přiznala, nijak jsem se tím nezatěžovala. Moje hlava byla plná nezodpovězených otázek, které mě užíraly za živa. I když jsem se snažila na ně nemyslet, pohled na prázdné místo vedle stromů v lese u našeho domu mi je vždycky připomněl. Takže nebylo divu, že jsem naprosto na páteční výlet zapomněla.

„Ať už jsi převlečená! Neplánoval jsem to jen proto, abych to zase zrušil! A padej!“ mračil se na mě Harry u dveří. Neřekl mi, kam jedeme, ale říkal, ať se obleču trochu více společensky. On sám měl na sobě sako a černé kalhoty, to samé Wayne, který na nás čekal v autě. Vzala jsem si, co mi padlo první pod ruku. Černá sukně, lehký modrý top a navrch svetřík.

Když jsem nastoupila do auta, Wayne mě překvapil, protože mi překryl oči šátkem.

„Co to děláte?“ cukala jsem sebou, protože mi Harry chytil ruce, kterýma jsem se bránila.

„Uvidíš sama za chvíli,“ pravil Harry pobaveně. Opravdu se po chvíli dalo auto do pohybu. Wayne mi držel ruce, takže jsem si ten pitomý šátek nemohla sundat. Po necelých pěti minutách, aspoň tak to tipuji, jsme zastavili. Vystoupili jsme, ale šátek mi na očích zůstal. Pod nohama jsem cítila měkkou zem. Takže hlína? Kde to proboha jsme? Chvíli jsme šli, divila jsem se, že jsem ani jednou nenatáhla. I normálně jsem nemehlo, natož se zavázanýma očima.

„Chvíli tu počkej a v žádném případě si nesundávej ten šátek! Je to jasné?“ dával mi přesné instrukce Harry, když jsme z ničeho nic zastavili. Jediné co jsem stačila vnímat, byla padající voda, která mi šuměla v uších. Jsme u vodopádu?

„Jasně, jasně,“ zamumlala jsem a měla jsem v plánu udělat přesný opak. Když jsem se pořádně zaposlouchala, slyšela jsem, jak pomalu ti dva ode mě odcházejí. Neváhala jsem ani vteřinu a strhla si tu zbytečnost ze svých očí.

„Kristepane,“ vydechla jsem šokovaně. Všude kolem mě byla malá světýlka v podobě svíček a já stála uprostřed velkého bílého altánu. Ten byl ozdobený mými oblíbenými květinami a na každém zábradlí byla velká bílá svíčka. Připadala jsem si jako v pohádce, do které jsem bohužel nepatřila. Když jsem se otočila, rozprostřel se mi nádherný výhled na známý Aljašský vodopád, ke kterému jsem už jako malá s Gee chodívala a pozorovala tu nádheru. Šeřilo se, všechno se zdálo tak tajemné a při tom tak romantické. Když jsem se otočila zpátky, už přede mnou nestál jenom stůl s dalšími svíčkami a květinami ve váze. Byl tu i on.

Tak co Vy na to?:-) Pusťte se do nás v komentářích. Mimochodem, dostali jsme se ve Wordu přes stou stránku! :-)

19. kapitola • zuzka88 • 21. kapitola

Danca95

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 20. kapitola: