Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Meadow 6. kapitola

02.09.2011 (11:45) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1252×

Když mi říkala ta slova… Když jí tekly potoky slz…, celým tělem mi projížděla nesnesitelná bolest. Vždyť jsem to chtěl! Tak proč jsem měl teď pocit, že trhala mé srdce na kousíčky a odnášela si je s sebou? Proč mám pocit, že přestal důvod existovat na tomto světě? Nemohl jsem si pomoct a ještě jí řekl, že ví, kde mě má hledat. Jakmile jsem si uvědomil váhu těch slov, tak už mi bolest neprojížděla celým tělem – soustředila se na jedno bolavé místo, kde bylo původně mé srdce. Bylo to horší než předtím, co zabloudila v lese. Věděl jsem, že s ní nebudu moct mluvit jako před chvílí… Věděl jsem, že se jí nebudu moct dotýkat jako před chvílí… To mě tížilo ze všeho nejvíc…

Z transu mě vytrhla ruka na mém rameni. Alice. Soucitně se na mě dívala a v myšlenkách mi posílala, co se všechno na lovu dělo. Zahrnula tam i můj telefonát a ukrytí svojí vize před ostatními. Chtěli se mnou mluvit. Všichni. Přikývl jsem a jako bez duše se vydal dolů za svou rodinou. Ani jsem nepostřehl, že sem přijeli, natož abych je viděl si sedat do jídelny ke stolu. Trochu děsivá upíří rodinka… No jo. To jsme my. Carlisle mi pokynul a já se posadil naproti němu – seděl jsem v čele stolu. Tušil jsem, co nastane, ale on začal úplně z jiného konce. Asi bych měl vážně dávat pozor na myšlenky druhých…

„Máš ji rád?“ Zalapal jsem po dechu a střelil pohledem po Alice. Ta jen pokrčila rameny a dál se dívala na Carlislea.

„Proč?“ vyhrkl jsem bez delšího rozmýšlení a hned si za to nejraději dal pár facek. Musel jsem vypadat vážně inteligentně…

„Protože jestli ano…, tak je zbytečné něco řešit. Lásce neporučíš…“

To jsem byl v nějaké romantické knížce? Připadal jsem si jako malý kluk, kterého nachytali na hruškách. On mi tu přednášel o lásce a jejích činech? To bych se nejspíš cítil líp, kdyby mi říkal, jak se rodí děti. Bylo to moc osobní a já to nechtěl a ani nehodlal rozpitvávat. Čekal jsem, že mě upozorní na Volturiovi, ale on udělal něco zcela odlišného a nečekaného. Kdybych se tak nestyděl, tak bych mu vpálil do obličeje, že ji miluji a co je mu po tom, ale už ze dvou důvodů jsem nemohl. Nebyl jsem takový… Nikdy bych to nikomu neudělal. A hlavně – Carlisle to myslel dobře. Měl mě rád jako svého syna. Rozhodl jsem se tedy na to neodpovídat a Alice jen zavrtěla hlavou. Nějak mi dávala najevo, že by to nedopadlo dobře. A Jasper? Ten kulil oči pod náporem mých zamotaných emocí. Láska a bolest skloubená dohromady nebyl žádný med. Rosalie byla zamračená a chtěla mi jednu vrazit. Emmett se usmíval jako tupec a Esmé? Ta by mi nejraději pogratulovala.

„Miluju ji,“ pronesl jsem bez špetky studu. Jako zázrakem mě to přešlo. Že by Bella nějak propustila mé stydlivé lidské já? Zřejmě… To už Rosalie nevydržela a překřížila si ruce na prsou. Potom na mě začala chrlit přesně to, co jsem čekal.

„Co na tom proboha záleží, že ji miluješ? Ona je člověk! Je lidská, křehká a plná krve, která tě láká, jako med včelu! A vsadím se, že jsi svou posedlost rozhodně tak moc nezkrotil, aby ti voněla stejně jako nám. Edwarde! Ona není jednou z nás, tak se přece vzpamatuj!“ To už jsem ani já nevydržel v klidu a vstal ze židle, tak že sebou břinkla o zem.

„Rosalie! Nemohla by sis alespoň někdy nechat tu svou opatrnost od cesty?! Je to moje rozhodnutí a moje věc! A zrovna ty mi do toho nemáš, co mluvit! Emmett měl umřít! A kdo za něj převzal zodpovědnost?“

Ihned jakmile jsem to dořekl, pocítil jsem lítost. Nechtěl jsem jí ublížit, jenže přesně to jsem udělal. Emmett už nevypadal jako blbeček, ale jako velký hromotluk, který bude vraždit, jenže mu v tom zabránila vzlykající Rose, která potřebovala nutně obejmout. Už jen kvůli svému smutku jsem ji nemohl sledovat, omluvit se jí nebo jakkoliv reagovat. Musel jsem rychle pryč z toho chladného a nic neříkajícího domu. Nevydržel jsem tu těsnost, napětí, bolest a já nevím, co všechno… Prostě jsem musel pryč. Okamžitě. Někam, kde bude sálat příjemné teplo a hlavně jedna osoba, která je mi nejdražší. Ani jsem si neuvědomil jak, ale už jsem byl v jejím pokoji.

Plakala i v polospánku. Lehl jsem si k ní a objal ji jako už předtím. Podle mě už to ani nevnímala, ale pro mě to byl dar z nebe. Začal jsem ji hladit po vlasech a broukat i pro mě neznámou melodii. Jako by mi ji někdo našeptával a já ji jen přenášel do jejích snů beze mě. Začal jsem potichu vzlykat s ní, abych ji neprobudil a ještě trochu víc ji přitisknul na mou hruď. Dýchala už normálně, ale já stále musel vzlykat, protože vidět ji, jak je kvůli něčemu jako já nešťastná mě ničilo. Najednou jsem zaslechl cizí myšlenky. Divil jsem se, že jsem je zaznamenal až teď. Zřejmě jsem byl opravdu mimo…

„Přemýšlela jsem o rozvodu, ale takhle…? Jak jí to mám proboha říct? A potom je tu ještě Charlie… Ne to by nebylo fér – nějak už to zvládnu. A Charlie bude muset taky. Je přece dospělý, ne?“

Podobné myšlenky jsem slyšel stále dokola. Co tím myslela…?  Rozvést se? Tak proto Bella pláče. Oni se hádali. Pokýval jsem smutně hlavou a dál svíral v náruči to nejcennější, co mi zbylo. Vypadalo to, jako by se už její rodiče neměli vůbec rádi. Jenže tomu jsem nemohl uvěřit! Láska nemůže jen tak pominout, pokud je pravá a nefalšovaná. Nebo ano? Může ten cit, co mi temní zrak zničehonic pominout? Na tyhle otázky mi jako by odpověděl její otec.

„Miloval jsem ji…, ale teď? Pořád ji mám rád, ale už ne tolik – strašně rád bych věděl, co to zapříčinilo a proč se tomu děje zrovna u nás. Vím jen, že to začalo hádkou o barvu kočárku malé Belly, ale ona za to nemohla. Něco se s námi muselo stát. Ale co proboha?“

Takže láska mohla pominout… Ale měl jsem takový pocit, že jejich láska nebyla taková jako ta moje k Belle. Nikdo nemohl milovat tolik jako já ji. Ani moji sourozenci ani nikdo jiný na světě. Vím to. Bella se zavrtěla a já doufal, že vyhrkne alespoň moje jméno, jenže se tak nestalo. Spala klidně dál a tím mi jako by podruhé roztrhala srdce – i když nevědomky. Proč já musím mít takové trápení? Proč?

Jak všechno to trápení prožíval Edward? Nechal Bellu opravdu napokoji nebo ulevil svému srdci? Co si Carlisle pro Edwarda přichystal? Bude mu něco vyčítat nebo mu naopak popřeje hodně zdaru? Může být upír stydlivý nebo jen naměklý po času stráveném s člověkem? Mnoho otázek, mnoho odpovědí… Vzhůru do čtení!

Moc se omlouvám za delší odmlku. Jak se někteří jistě dočetli na mém shrnutí, byla jsem v nemocnici, a i když jsem měla kapitolu tady uloženou, tak jsem ji ještě nechtěla uveřejňovat, protože jsem si ji chtěla po sobě přečíst, poopravit… Doufám, že mě pochopíte a přimhouříte obě oči, protože si vás, jako čtenářů, vážím. Postačí mi i jeden smajlík pro rozzáření dne…

Kapitola 5. x Kapitola 7.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Meadow 6. kapitola: