Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Meadow 5. kapitola

21.08.2011 (12:30) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1332×

Když jsem se ráno probudila, tak byl Edward už vzhůru a sledoval mě tím svým pohledem, který si nechával jen pro mě – tedy alespoň myslím. Držel mě v náručí. A v ten okamžik jsem si to uvědomila. Já se opravdu zamilovala do Edwarda Cullena, lamače dívčích srdcí! Proč? Ne… To musí být určitě nějaký omyl. Musím být do něj jen poblázněná. Je to moc narychlo. Kdybych se do něj opravdu zamilovala, tak by to bylo postupně – ne tak náhle a spontánně! Já taková nejsem! Nebudu… Nikdy! Rychle jsem ho od sebe odstrčila a běžela do koupelny, kde jsem měla své věci – Edward mi je tam musel nechat. V rychlosti jsem se převlékla a Provedla jen tu nejnutnější hygienu.

Potom jsem chtěla beze slova rychle odkráčet z tohohle proklatého domu, ale nějaké zrádné ruce si mě přidržely a odmítaly jakýkoli odpor. Byly studené a mně se z nich najednou podlamovaly kolena. Byla jsem jako nějaká srna v pasti. Bušila jsem mu do hrudi a odstrkovala ho od sebe, co to jen šlo, jenže se nepohnul ani o milimetr. Jako malé dítě jsem mu chtěla podklouznout dolů, ale on mě pořád tak obratně a šikovně držel, že nešlo ani pokrčit nohy. Uslyšela jsem jeho klidný a vyrovnaný hlas. Jako vždy zněl jako melodie.

„Bello, uklidni se. Já ti neublížím. Co se děje?“ Několikrát jsem se nadechla a poté rezignovala. Tohle mu nemůžu zakřičet do tváře, i kdyby byl bůhví jak zlý. A on byl přesný opak…

„Edwarde, já s tebou nemůžu být,“ zašeptala jsem se sklopenou hlavou, protože kdybych ji zvedla, tak bych nikdy neodešla domů a bylo by mi jedno, kde mám vést svůj život. K mému překvapení mi ani prstem netlačil na bradu, abych se na něj podívala. Stál jako kamenná socha a ani neodpovídal.

„To co bylo včera v noci… Byl to omyl. Jsem jen poblázněná stejně jako další holky ze školy. Musíš na to zapomenout už jen kvůli sobě. A hlavně kvůli mně. Nejsem jako ty a nikdy nebudu – i kdybych chtěla. Já… musím jít.“ Edward mě pustil a zůstal stát na místě.

Odvážila jsem se na něj podívat, ale stejně jsem viděla jen výraz pokerového hráče. Jeho oči však prozrazovaly něco jiného. Bylo v nich tolik bolesti a smutku, že jsem se až divila, že nepláče. Při své vlastní bolesti jsem začala plakat, tak srdceryvně, že jsem jeho tvář probudila k životu. Byl strašně smutný. Už jsem to nevydržela a šla oněměle ke dveřím. Na poslední chvíli mě zastavil Edwardův hlas.

„Bello, pokud si to rozmyslíš… Ty víš, kde mě máš hledat.“

Přikývla jsem a šla dál. Naneštěstí jsem nevěděla kam jít, ale nebyla jsem tak hloupá, abych nenašla směr cesty do Forks. Někde ve čtvrtině cesty jsem uviděla Header a její auto. Nebylo to nic extra, ale dalo se s tím jezdit. Header měla tmavší odstín pleti, než jsem měla já, ale opálení se tomu rozhodně říkat nedalo – jak jinak, že? Vždyť jsme přece ve městě, kde skoro nikdy nesvítí slunce. Bylo docela zvláštní, že měla černé vlasy jako popel, protože to se jen tak nevidí… Zastavila u krajnice a otevřela dveře. Jen co jsem nastoupila, už začala chrlit.

„Bello! Šílela jsem strachy – vůbec jsi mi nezvedala telefon! A navíc tví rodiče tvrdili, že nejsi doma… Odkud to vůbec jdeš? Vypadáš hrozně!“

„Header! Uklidni se! Já jsem v pohodě… Jen…,“ povzdechla jsem si a podívala se na ni.

Pokaždé věděla, co se mi honí hlavou, takže pochopila, že se mi o tom nechce bavit. Rozjela auto a vezla mě beze slova domů. Header se takhle obyčejně nechovala – byla klidná a většinou nehodnotila můj vzhled, jenže tohle byla krizová situace. Měla o mě určitě velký strach a já se divím, že kvůli mně nezburcovala celou policejní stanici, protože moc dobře věděla, že jsem nikde a nikdy u žádné kamarádky nespala. Ona byla výjimkou. Byly jsme jako sestry. Daren a dokonce ani Eve nebyly mé nejbližší kamarádky. Vídaly jsme se jen ve škole… Ale o Header můžu říct, že jsme kamarádky až za hrob…

„Bello? Zavoláš mi potom? Já jen abych si byla jistá, že ti vážně nic není…“

„Neboj se Header,“ řekla jsem a objala ji.

Potom jsem vystoupila z auta a šla k našemu domu. Nebyl nijak velký, ale pro tři lidi stačil. Vytáhla jsem klíček, který byl schovaný pod okapem, a otevřela si dveře. Jakmile jsem si vyzula boty, tak jsem nahlédla do kuchyně. Čekali tam na mě. Udělal se mi knedlík v krku, ale přesto jsem si k nim šla přisednout se vztyčenou hlavou. Takhle už to dál nešlo. Oni to věděli – já to věděla. Nešlo se tomu vyhnout. Táta pokýval hlavou a začal mluvit.

„Bello. Nejdřív ti chci říct, že nás to s matkou moc mrzí, měla jsi nám to říct už dřív. Zkusili bychom s tím něco udělat a…,“ nestačil domluvit, protože jsem ho přerušila.

„Jak říct? To jste byli tak slepí nebo co?“ šeptala jsem s pláčem.

„Bello…“

„Ne! Já už to nezvládnu, tati! Nezvládnu se na vás dívat, jak se hádáte! Proč mi to děláte? Všechno se dá tak snadno vyřešit a vy nejste schopni s tím něco udělat! Já se snažím být tolerantní celý svůj život, ale tohle už je moc! Teď hned chci, abyste s tím přestali! Omlouváte se mi, ale skutek utek! Až se přestanete hádat, tak můžete přijít za mnou! Do té doby jsem v pokoji!“ vykřičela jsem ze sebe a s hlasitým pláčem běžela do své ložnice.

Srdceryvně jsem plakala, ale nemohla jsem ze sebe dostat ani kapičku té bezmoci, bolesti a smutku. Už v polospánku jsem vnímala, že mě někdo hladí po vlasech a něco brouká, ale to se mi muselo už opravdu zdát… Zamkla jsem se a rodiče by podle mě nezašli tak daleko, aby přišli do mého teritoria, když jsem v tomhle stavu. Nechtěla jsem, aby ten sen skončil, ale za chvíli, jako by někdo udělal „puf“! Všechno se rozmazalo a já opravdu upadla do bezvědomí.

Ráno už jsem jen čekala, kdy nebude tak brzo, abych stála před školou, protože by to bylo divné. Učení jsem si výjimečně a jako by instinktivně chystala už v pátek, takže žádná práce navíc. Celý den jsem ho toužila spatřit, a když už jsem ho konečně uviděla, tak se mnou vůbec nemluvil. Přesně jak jsem chtěla… Jenže… Když jsem si to tolik přála, tak proč se teď cítím tak prázdně a opuštěně? Proč mám v hrudi takový tlak, že mám obavy, jestli nezkolabuju? Proč to tolik bolí?

Abych pravdu řekla... Taky mě moc mrzí, že jsou kapitoly tak krátké, ale kdybych si dala jako pravidlo mít kapitolu minimálně o 1500 slovech, tak to asi nedopíšu... Já vím... Přímo vás tím mučím a moc dobře vím, jaké to je čekat na kapitolu jen o 1000 slovech. Ale snad vám pomůže, že jsem snížila čekací lhůtu z týdne na cca 4 dny... Moc děkuju za komentáře k minulé kapitole, protože oproti těm minulým jich bylo požehnaně... A jinak... Jak se vám libila kapitola? P.S.: Hlavně mě neukamenujte...

Kapitola 4. x Kapitola 6.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Meadow 5. kapitola: