Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Killers s. r. o. - 8. kapitola

04.12.2010 (17:15) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1502×

8. kapitola - Nejdůležitější pravidlo

Už přes hodinu jsem čekala přede dveřmi Arovy pracovny. Děs běs. Zrovna na čas si tedy opravdu nedával a už mě pomalu začal chytat „amok“. Nemám na něj přeci celé dopoledne!

Dveře pracovny se konečně pootevřely a já ihned vešla dovnitř.

„Přišla jsem ohledně toho přeložení. Jak je možně, že jsem přeložena k jiné jednotce a ani o tom nic nevím...?!“ všechna slušnost i vychovanost šly stranou a já bez servítek přešla k jádru věci.

Dnes ráno jsem se jako vždy dostavila do hlavní síně pro manuál k naší další akci, abych věděla, na co se mám připravit. Jorg se na mě díval, jako bych spadla z jiné planety. Pak mi oznámil, že jsem přeložena k jiné jednotce.

Aro odložil dokument, který pročítal a podíval se na mě.

„Protože jsi jedno velké nic. Pracuješ pro mne a je tedy jen na mně, jak s tebou budu nakládat. Ještě jednou sem vejdeš bez zaklepání a zvýšíš na mou osobu hlas, nechám tě roztrhat na kusy a budu se dívat, jak hoří na hranici.“ Celou dobu nezměnil intonaci mluvy, byl klidný a nevzrušený. Jakoby mi vyprávěl o tom, jak se připravuje lanýžová omáčka. To, jak se mnou mluvil, mě nakrklo ještě víc. Možná že to je můj nadřízený, ale takhle se mnou nikdo jednat nebude. Ani bůh ne, natož tenhle kozák. Chceš mě rozcupovat na kusy? Zkus to. Z tebe strach nemám. Už jsem se nadechovala na pořádnou odplatu, když se dveře za mnou rozrazily a někdo se vřítil do místnosti.

„Ty hajzle! Ty stvůro! Na tohle jsi neměl právo! Ty parchante! Jak jsi mohl?!“ Po mé pravici v mžiku stála o hlavu menší plavovláska. Aro vypadal nejprve značně zaskočen, ale už pochvíli se jeho pohled změnil v pohrdavý a výsměšný. Mladá slečna začala rozhazovat věci na jeho stole a pak jediným pohybem odhodila tunový stůl z dubového dřeva z 18. století do rohu místnosti. Stěna se otřásla a začala se z ní sypat omítka. Jen jsem tiše stála a pozorovala ten tyátr. Ha, ha, ha, že by Arova žárlivá milenka?

Po tvářích jí začaly stékat slzy. Myslela jsem, že jsou to slzy zlosti, ale posléze mi došlo, že se jedná o slzy lítosti a bolesti.

„Proč?!“ vzlykala tak žalostně, až to bodalo u srdce.

„Vždyť jsem ho milovala, jak jsi mohl?!“ Prohodila oknem pozlacenou lampu.

„Už nikomu neublížíš. Chcípni!“ s těmito slovy vytáhla pouštního orla (Desert Eagle). Byla tak rychlá. Arovi se přes obličej mihl stín strachu a ten samolibý úsměv mu strnul. Vystřelila. Ano, přiznávám, asi jsem mrcha. Jakožto novorozená upírka ovládám světelnou rychlost, Ara bych eventuelně mohla strhnout stranou, ale... proč bych to dělala, že?

Vystřílela celý zásobník stříbrných kulek mířených na Arovu hlavu. Krásně jsem viděla jednotlivé kulky a jejich odlesky na světle pronikajícím skrze žaluzie. Už už kulky dosáhly svého cíle, když tu vběhl do místnosti Leo – jeden z mužů Arovy ochranky. Skočil před Ara a sám všechny kulky schytal.

„Ne!“ plavovláska se zděsila a chtěla rychle vyměnit zásobník, ale za zády se jí objevil Jorg a jediným pohybem ji připravil o hlavu, zbytek těla se bezvládně svalil na zem. Béžový ručně vyšívaný perský koberec byl celý potřísněn krví.

Oči mi kmitaly mezi tělem mladé dívky ležící uprostřed pracovny a hlavou, kterou Jorg držel ve své pravé ruce.

„Díky, Jorgu, byl jsi velmi nápomocen.“ Aro si oprášil svůj plášť a Jorg udělal něco jako pukrle, každopádně to vypadalo komicky. Leo ležel opodál mladé dívky, mrtvý.

„Ukliďte ten svinčík,“ s těmito slovy se Aro otočil k odchodu.

„Co přikážete udělat s Monicou, máme ji znovu oživit?“ podíval se Jorg na hlavu ve své ruce. Aro se otočil a ledabyle mávnul rukou: „Coby, je s ní více problémů než-li užitku. Už ji tu nechci, zbavte se těla.“

„A Leo?“

„Jo, na toho bych málem zapomněl,“ podrbal se na hlavě, „toho se také zbavte.“ Jak můj, tak i Jorgův pohled vyjadřoval nechápavost a překvapení. Vždyť nebýt Lea, sbírali bychom tu teď zbytky Arovy mozkové tkáně.

„No co koukáte? Předevčírem jsem četl jeho myšlenky. Už nechce být členem mé ochranky, chce velet vlastní jednotce. To tak! Po tom, co mi dnes zachránil život, by mě s tím otravoval ještě víc, jelikož by si myslel, že jsem mu zavázán. Já a někomu zavázán?! Takhle má to co chtěl, skoro. Každopádně členem mé ochranky už není...“ Odešel.

Chvíli jsem jen nečinně hleděla na dveře, kterými Aro prošel, ani Jorg nejevil valné znaky života. Proč mě to vůbec nepřekvapuje? Prostě normální přístup v TK, co dodat. On mu zachránil život a za to obdržel odměnu v podobě kudly do zad. By mě fakt zajímalo, jestli by Leo jednal stejně i po tomhle. I po tom, co by zvěděl, že místo laskavosti za jeho hrdinský čin z něj udělají hromádku popela. Toť otázka.

Tady už jsem neměla co pohledávat, vydala jsem se tedy ke dveřím s úmyslem následovat Ara, ale Jorg mě chytl za ruku.

„Kampak? Neslyšela jsi? Máš to tady uklidit,“ probodával mě pohledem.

„Jsi upad, ne? Máš to tu uklidit ty. A dej ty ruce pryč, jinak o ně přijdeš. Mým velitelem už nejsi.“ Setřásla jsem jeho stisk. Má ruka již svírala kliku od dveří, když mi došlo, jak silná zvědavost a nechápavost mě sžírá. Otočila jsem se tedy opět zpátky.

„I když popravdě řečeno, Aro řekl, abychom to uklidili my, to znamená oba. Takže ti pomůžu, ale chci vysvětlení.“ Povytáhla jsem obočí, jakože čekám na odpověď, zda-li přistoupí na mou podmínku. Rezignovaně pokrčil rameny a my se dali do práce.

„Takže...? Čeho že jsme se to tu stali svědky?“ začala jsem nesměle a přitom si zaplétala vlasy do copu, aby mi nepřekážely při práci.

„Čeho, čeho... ničeho. Prostě porušili pravidla a tak za to museli nést následky.“ Buď je opravdu, ale opravdu naivní nebo blbej jak bačkora, jestli si myslel, že mi tohle vysvětlení stačí. Dala jsem ruce v bok a věnovala mu opravdu ošklivý pohled. Naštvaně zafuněl.

„Fajn! Prostě, jak už jsi zřejmě zjistila, v TK jsou určitá pravidla, která se nesmí porušit. Nesmíme s nikým mimo sekci mluvit o naší práci, netolerují se pokusy o útěk, nesmíme svou moc uplatňovat na obyčejné lidi, abychom tak neohrozili anonymitu společnosti... a nejdůležitějsí pravidlo - nesmíme mít milostné vztahy mezi agenty TK.“ To je jako konec? A co jsem se z toho dozvěděla? Jo, počkat.

„Nesmíme mít mezi sebou vztahy? Ale počkej, to nedává smysl. Vždyť Emmett a Rose, Alice, Jasper, Carlisle...“ skočil mi do řeči.

„Ale, jo. Tys mě nepochopila. Vztahy na základně, jako uvnitř, mezi kancelářskými krysami, povoleny jsou. Krom Jaspera, Edwarda a Emmetta jsou všichni Culleni zaměstnaní uvnitř základny. Ale vztahy mezi agenty, kteří pracují v terénu a na různých akcích ne. Mohlo by to značně ohrozit misi. Vztahy na akcích jsou velkou přítěží a všechny vystavují nebezpečí. City působí negativně na soustředěnost a koordinaci agentů. My si ale nemůžeme dovolit chybovat.“

„Tak proč prostě Monica nebo ten její kořen nepřestoupili z terénu do kanclu?“ nechápala jsem.

„Bello, takhle to tu nechodí. Aro určuje, jestli se daná osoba hodí spíše do akcí nebo do nitra základny. Podle schopností, psychické i fyzické zdatnosti a podobně. Jak on rozhodne, tak bude. Když se jednou rozhodne, že budeš v jednotce, je to doživotní.“ Následovalo mé nechápavé zamrkání.

„Takže oni je...“ nasucho jsem polkla.

„Ano, Aro nechal Matta odstranit. Myslel, že to Monicu dostatečně odradí a začne se věnovat práci. Holt se spletl, její city k Mattovi byly zřejmě silnější než rozum.“ Dobrou chvíli mi nešlo vypustit ani hlásku.

„To proto, proto mě zkoušeli na odolnost vůči Edwardovi?“

„Ano. Tím se dostáváme k tvému přeložení k jiné jednotce. V mé jednotce jsi byla především kvůli tomu, že se velmi často dostává do styku s jednotkou Cullenů. Jak už ti došlo, Aro tě chtěl prozkoušet, jak budeš zvládat spolupráci s Edwardem. Můžu ti poblahopřát, zvládla jsi to na výjimečnou. Tato tvá neoficiální zkouška tímto končí. Proto jsi byla přeložena k jiné jednotce, ta už se s Culleny do kontaktu moc nedostává.“ Konec konverzace. Ticho bylo tíživé, já však nemohla odejít, slíbila jsem Jorgovi pomoc a své slovo dodržím. Smývala jsem z koberce krev Monicy a před očima stále viděla ten beznadějný výraz, který se jí zračil v obličeji. Věděla, že odsud živá neodejde, ale chtěla s sebou do pekla stáhnout i Ara. Umřela a ani chudák nevykonala to, pro co sem přišla.

Že by právě proto, právě proto se Edward takhle chová? Je to to, co mi nikdo z Cullenů nechce říci? Že nesmíme být spolu, protože by nás zabili? Ale proč? Já bych to pochopila! Teď už to docela dávalo smysl. Věděla jsem, že to všechno není jen tak. Někdy jako bych v jeho očích zahlédla ten starý odlesk prožitých chvil a vzájemné lásky. Byla jsem si jistá, že jsem na to kápla.

Music

Mlha se tiše plížila půlnoční krajinou a my spolu s ní, po zuby ozbrojení a připraveni získat to, za čím jsme sem přišli. Všichni krvelační a nelítostní.

Ještě téhož večera po incidentu v Arově pracovně jsem se seznámila se svou novou jednotkou a vyrazila na akci. Byla to poslední akce vedená proti Bílé lilii. Zjistili jsme polohu jejich hlavní základny a jelikož to byla spontánní akce v přísném utajení, Bílá lilie nemohla zvědět nic o našich plánech. Zastihneme je nečekaně. Takže se akce zúčastnily pouze dvě jednotky. Naše a ještě jedna, se kterou jsem předtím neměla možnost spolupracovat.

Bylo to rychlé a chladnokrevné, už jsem zabíjení ostatních ani moc neprožívala. Můj Ingram M10 vždy trefil cíl přesně a nekompromisně. Šlo to hladce, dokonce až moc hladce.

Naše jednotka si nestihla ani pořádně oddechnout, když se z pravého rohu vyřítil další oddíl protivníků. Sakryš, tak tohle bylo nečekané. Jen taktak jsem nabila a jela od znova. Zvuk svištících kulek všude kolem neumožňoval vzájemnou komunikaci s ostatními členy jednotky. Pomocí vojenské znakové řeči se mi podařilo naznačit svému novému veliteli, že jdu dovnitř pro posledního z vůdců Bílé lilie, Gustava. Měl být u sebe v ložnici a spát – tedy jestli ho tato přestřelka neprobudila.

Cesta byla volná, u dveří jeho ložnice nikdo nestál. Podezřelé, ale zase z druhé strany, překvapili jsme je, všichni jsou zřejmě u hlavního vchodu a bojují. Vešla jsem dovnitř, můj cíl ležel v posteli a spal – přesně podle plánu.

Tak pojď, kocoure, popovídáme si. Pomyslela jsem si a dál už neotálela, přistoupila k posteli a... ve vysílačce se ozvalo zašramocení.

„Bello, slyšíš mě, Bello!“ Byl to Edward.

„Edwarde, co tady děláš? Sakra, to je teda tajná akce jak Brno,“ zamračila jsem se a odhrnula peřinu. Má očka chvíli mrkala a já nechápala, kde se stala chyba. Postel byla prázdná, vycpaná polštáři.

Ve vysílačce se znovu ozval Edwardův hlas: „Bello, vypadni! Je to past! Hned odtamtud vypadni!“ Srdce mi úzkostně poskočilo. Do háje, já si říkala, že to bylo až moc jednoduché. Mé nohy byly v tu ránu připraveny k co nejrychlejšímu útěku, když tu jsem za zády uslyšela cvaknutí odjišťovače. U dveří stálo pět zakuklenců.

„Edwarde, já se už asi zpátky nedostanu.“ Poslala jsem poslední zprávu a přerušila spojení, zůstala jsem sama.

„OK, chlapci, tak to tedy rozjedeme.“ Tělo automaticky zaujalo bojový postoj a já chápala, že jsem v tahu. Už nemám ve zbraních skoro žádnou munici a v boji tělo na tělo... no, stůj při mně bože.

Začala jsem pálit a pořád dokola si opakovala, hlavně se nevzdat, hlavně se nevzdat! To nikdy! Jak jsem předpovídala, zbraň mi hodně rychle vypověděla službu, ale stihla mi pomoci se prostřílet alespoň ven z ložnice. Běžela jsem chodbami a ani netušila, kam že mě to nohy nesou.

Zaběhla jsem za roh a spatřila dalších patnáct mužů řítících se mým směrem. Ale no tááák! Cesty zpátky už také nebylo, za zatáčkou byli další protivníci. Slepě jsem se rozeběhla proti stěně a prorazila díru v ocelovém jištění. I tady už mě však očekávali. Do háje! Ti jsou opravdu jak polní kobylky - všude a je jich zatraceně hodně.

Nejlepší obrana je útok, že? Ha, ha, říká ten, co je ozbrojen! Nicméně, na výběr jsem neměla. Snažila jsem se je setřást co nejrychleji a dobrých pět se mi podařilo zlikvidovat. Když najednou mou rukou projela silná bolest. Vykřikla jsem, střelili mě. Ruka krvácela a já už neměla kam utéci ani moc sil k boji. Teď by se vážně šikl nějakej ten zázrak.

Kolem mé hlavy proletělo dobrých dvanáct kulek a značně zmenšily počet nepřátel. Ohlédla jsem se. Byl tam, má spása, můj princ na bílém koni s nabitou M4kou, co víc si přát.

„Pojď.“ Proč mi vždy musí zachránit život zrovna on?! Copak v TK nemají i jiné schopné a obětavé agenty?!

Vděčně jsem se na něj podívala a letěla po jeho boku klikatými chodbami. Měl opravdu přesnou mušku. Sejmul každého, kdo se nám přimotal do cesty.

„Východ je o dvě zatáčky dál,“ ukázal před nás a dál pálil na nepřátele. Ocitli jsme se na křižovatce a ze všech stran se na nás hrnuli další a další útočníci. Edward mě obdařil zbraní, takže už jsem nebyla tak bezbranná. Do zorného pole mi padl jeden z protivníků, který vypálil na mého zachránce. Jen taktak se mi podařilo Edwarda strhnout stranou.

„Díky,“ usmál se a já i přes dané nebezpečí pocítila zvláštní teplo u srdce.

„Nemáš z...“ Plánovanou větu se mi však nepodařilo dokončit. Náhlá bolest ochromila mé tělo a z úst mi vytryskla krev. Šáhla jsem si na hrudník a na rukou spatřila krev. Pak se můj pohled střetl s Edwardovým. Byl zděšen.

„Ne!“ Jeho křik mi zněl jako ozvěna a tělo se pomalu sesulo k zemi. Umřela jsem.

Měla jsem pocit, jako bych se vznášela. Znáte takové ty sny, kdy se vám zdá, že padáte a padáte, pořád níž a níž a stejně nevidíte konce té propasti? Tak přesně takový „sen“ jsem měla já.

Na tváři mě začalo cosi šimrat. Chvíli mi vrtalo hlavou, co to tak může být. Poté mi došlo, že je to slunce, to sluníčko mě tak příjemně lechtalo po celém těle. Ale stop! Co dělám na slunečním světle? Má mysl byla velmi neuspořádaná, spíš v ní převládal chaotický nepořádek. Potom se mi ale začaly vybavovat vzpomínky. Byla jsem ale ještě pořád strašně slabá.

„Ca... Carli... Carlisle, Carlisle.“ Mé sténání bylo velmi tiché a vyladit intonaci hlasu se mi nějak nedařilo. Čekala jsem na odpověď a ta se také hned dostavila. Ne však taková, jakou bych očekávala. Někdo mi uštědřil silný kopanec přímo do břicha. Stulila jsem se do těsného klubíčka a zasténala.

„Vstávej, ty čubko. Dělej!“ Někdo mě znovu surově nakopl a pak za vlasy vytáhl nahoru na nestabilní chodidla. Jak se dalo předpovídat, nohy se mi podlomily a já málem upadla. Tohle bylo poprvé, co jsem „umřela“. Ještě nikdy jsem jako upírka nebyla úplně mrtvá a znovu oživena. Párkrát na pokraji smrti, to ano, ale stále ještě jakžtakž živá. Nikdy by mě nenapadlo, že po oživení bude dotyčný tak unaven. Z mých úvah mě vyrušila rána do obličeje a silná bolest. Cítila jsem, jak mi po bradě stéká krev. Hmm, a mám po svém výstavním nosánku. Někdo mě čapnul za ruce a táhl kamsi po studené zemi. Stále jsem byla unavená a chvilkami usínala.

Zacinkaly řetězy, to mě probudilo z mého dalšího mikrospánku, ruce byly svázané nad hlavou a já visela ve vzduchu.

„Dobré jitro,“ promluvil něčí mužský hlas.

„Hmm, zas tak dobré není.“ Ale tenhle hlas jsem poznala bez pochyb. To byl Edward! Otevřela jsem oči. Po mé levici visel Edward a před námi stál... ouvej, tak to je špatný. Před námi stál s vítězoslavným výrazem Gustav.

„Však on vás humor přejde.“ Brr, jeho hlas byl tak ledový a rozhodně nevěstil nic dobrého.

„Nebudu vám lhát. Živí se odsud nedostanete. Ale záleží jen a jen na vás, jestli bude vaše smrt dlouhá a bolestivá či krátká a bezbolestná.“ Hmm, narozdíl od TK nám aspoň nevěší bulíky na nos a rovnou přiznává, že tu chcípneme. Edward si odfrkl. Gustav se usmál a kývl na muže, co stál u dveří. Bez jakéhokoliv znamení mému spoluvězni prostřelil nohu. Vypískla jsem. Edward ze sebe nevydal ani hlásku, jen zafuněl, setnul zuby a vražedně se na Gustava podíval.

„Jednou... tě... zabiju,“ vysoukal ze sebe. Náš věznitel propukl v hrozitánský smích a ozvala se další rána. Tentokrát to odnesla má noha.

„Ne!“ Edwardův křik se mísil s tím mým a prozrazoval až příliš mnoho. Z očí mi začaly stékat slzy. Podívala jsem se na něj a zavrtěla hlavou na znamení toho, aby se nenechal vykolejit. Ale už bylo pozdě. Gustav zjistil, jakou má slabinu. Mě.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Dny, měsíce, možná i roky. Fakt byl v tom, že tolik taktik mučení mé tělo ještě nikdy neokusilo. Stříleli do mě, bodali, trhali na kusy, pálili... přitom si však vždy dávali bedlivý pozor na to, aby to nepřehnali a aby mě znovu dokázali dát do kupy, pak se jelo od znova.

Samozřejmě, v TK nás cvičili i na odolnost vůči mučení, ale na tohle vás zkrátka nic nemůže dost dobře připravit.

Střídavě mučili mě, kdy nutili Edwarda, aby se na tato má muka díval a pak zase naopak.

„Víte, trvalo mi to opravdu dlouho, opravdu dlouho, než jsem zjistil, že mučení jako takové vězňům vždy jazyk nerozváže. Trpí a trpí a někteří se opravdu nevzdají až dokonce. Avšak dívat se na to, jak mučí někoho, koho znají a za jehož bolest sami můžou, protože nechtějí promluvit – to je mnohem efektivnější,“ usmíval se Gustav zasněně, když už jsem nejméně po šestnácté viděla umírat zuboženého Edwarda. Pak přišla řada znovu na mě. Ať už jsem však byla v sebe horším stavu a prožívala tu největší agónii, vždy, z posledních sil, jsem na Edwarda křičela, ať jim nic neříká. Jednou je to omrzí a nechají nás nadobro zemřít, snad.

Nejprve jsem myslela, že je to nemožné, ale jak se procedury opakovaly a já znovu a znovu umírala v nepopsatelných bolestech, už jsem to pomalu přestávala vnímat. Bolest už se mi pomalu dařilo zcela ignorovat.

Nechápu, jak jsem to mohla vydržet, nechápu. Každopádně má mysl se nechtěla vzdát. Párkrát se stalo, že byla bolest natolik silná, až už jsem si opravdu přála konec toho všeho, že bych byla schopna jim říci vše, co by si jen přáli. Ale mé podvědomí jakoby neznalo té bolesti a působilo samostatně. Jakoby tělo a mozek nedrželi za jeden provaz. Tělo už chtělo nadobro umřít a neprožívat tyto strasti, mysl však tuto potupu odmítala.

„Jaká jsou přístupová hesla do The Killers s. r. o., jaké jsou další plánované akce, kde ukrýváte vězně?“ Gustavův hlas nabíral podtón zlosti.

„Agentka Bella Swan, identifikační kód 55343XZ9P,“ opakovala jsem jako rozbité rádio stále dokola své jméno a pořadové číslo.

Byly okamžiky, kdy se mé podvědomí rozhodlo zcela ignorovat přítomnost a přeneslo se někam úplně jinam, někam, kde nebyla žádná bolest ani smutek. Do ráje, mého soukromého ráje, nejčastěji do minulosti, do dob kdy jsme byli s Edwardem ještě šťastní.

*Bylo léto, takové to dusné léto, kdy je země pod mrakem, člověk se v 32°C nedokáže pořádně nadechnout a jen čekáte, kdy přijde bouřka s blesky a hromy a zažene tuto tíživost.

Byla jsem zrovna v korunách toho nejvyššího stromu a šmakovala si na šťavnatých jablíčkách.

„Bello, takhle jim spořádáš všechnu úrodu, ty kudlanko,“ utahoval si ze mě Edward a zezdola po mně házel jablky, co se válely kolem.

„Jen mi závidíš, že jsem tady nahoře a jím ty nejchutnější jablka, kdežto ty si můžeš vybrat jen z těch spadaných.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a dál se ládovala plody rozkoše. Má ruka nahmatala další větev a já se chtěla přeháknout o kousek výš. Větev pode mnou nečekaně zapraštěla a než jsem se nadála, bylo to, letěla jsem dolů.

„Aaaa!“ Můj křik zněl širým okolím a já věděla, že je to můj konec. Zavřela jsem oči a čekala. Pod mými rameny a stehny se objevily dvě opěry a já ucítila čísi rty na mém čele.

„Ty trdlo, ještě se mi tu přizabij. To by mi tak scházelo.“ Znovu se pousmál a jeho rty sklouzly z čela přes nos k mým rozechvělým ústům.

„Hej! Co to tam děláte?!“ Tak dvacet metrů od nás stál majitel zahrady a rozzuřeně mával rukama. Edward se začal smát tím svým překrásným sametovým hlasem a dali jsme se na útěk.
Uběhlo pět měsíců od doby, co jsme spolu začali chodit. Edward byl ten nejlepší muž na světě a vytáhl mě na loupení jablek u souseda z nedaleké vsi - jen kousek za městem. Lump jeden!

Jak se dalo čekat, spustil se déšť, bylo to tak osvěžující.

Podvědomě jsem tušila, že to není opravdové, jen vzpomínka, ale přesto jako bych ten déšť a teplo cítila na vlastní kůži.

Před námi se objevila jakási stodola či snad stáj, nevím, jak to popsat. Ještě dlouho jsme se nedokázali přestat smát, nešlo to. Nesmát se, neradovat se v jeho přítomnosti bylo zkrátka nemožné. Sotva za námi zapadla závora, nebe potemnělo a na zem se spustily ty největší blesky a hromy, které snad ani sám Zeus na zem nikdy neseslal. Já byla promočena až na kost, zuby mi tančily kankán a Edward ze mě nespouštěl pohled.

„Jsi, jsi...“ Skočila jsem mu do řeči.

„Já vím, jsem překrásná,“ začala jsem se naparovat (samozřejmě to byl jen vtip).

„No, to jsem zrovna na mysli neměl... chtěl jsem říct, že jsi špinavá od bláta,“ začal se zase křenit a já se podívala na své nohy. Upss. Až po kolena, co po kolena, až po stehna jsem byla zablácená jak starý zil.

Byl to opravdu nezapomenutelný večer mého života. Celou noc propršelo a my už neměli možnost, jak se dostat ven, beztoho abychom zmokli jako slepice. Stodola byla útulná. Večer se skláněl nad loučkou a v promoklém tílku a kraťasech mi nebylo zrovna do zpěvu. Edík našel nějakou deku a rozhodli jsme se strávit noc tady ve stodole. Všude bylo seno a my se snad celou věčnost nemohli vyřádit. Skákali jsme do něj po hlavě a pořádali „slámové války“. Pak mě ale jediným pohybem obratně chytil za ruce, otočil k sobě zády a znemožnil mi jakýkoliv pohyb. Tyhle jeho chvaty mě někdy uváděly do rozpaků, dokázal se pohybovat tak rychle, tak ladně a přitom s takovou vervou. Podobné zákroky jsem viděla snad jen v akčních filmech… Má snaha se mu vykroutit byla předem marná, když mě Edward pustit nechtěl, tak jsem zkrátka nikdy neměla nejmenší možnost tak učinit.

„Teď si s tebou můžu dělat co budu chtít,“ něžně se mi vysmíval do ucha a začal mě líbat na krku – tohle mě vždy rozechvělo a zároveň naladilo na tu správnou vlnu.

Byl to nejkrásnější večer, nejkrásnější okamžik strávený s ním, bylo to poprvé, co jsme se milovali...*

Z úvah mě vytrhla bolest (jak jinak), někdo do mě vrazil rozžhavený pohrabáč. Už jsem ani nemohla pořádně křičet, z posledních sil se mi podařilo zachrchlat a odplivnout krvavou slinu. Po tváři mi stékala slza, zavrtěla jsem němě hlavou a sama sebe se v duchu ptala, jak dlouho tohle asi ještě vydržím.

„Nech ji, nech ji! Řeknu ti všechno, jen ji nechte na pokoji!“ Můj šokovaný pohled se střetl s tím Edwardovým – i on brečel.

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Pokračování - 9. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killers s. r. o. - 8. kapitola: