Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Killers s. r. o. - 7. kapitola

19.05.2010 (09:15) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2147×

Kapitola 7. - Rukojmí

„Teda, dneska jsi nějaká dravá, ne?“ ušklíbl se na mě Emmett a pokyvoval hlavou nad mým terčem.

„Ani ne, jen mám narozdíl od někoho dobrou mušku,“ obzvlášť velký důraz jsem dala na slovo někdo. Emmi se začal smát a pak mě střelil přímo mezi oči.

„Ha, ha a pak kdo tu má dobrou mušku.“ Komicky sfouknul kouř z hlavně pistole, znovu nabil, ale tentokrát už mířil na terč.

Kulka se odrazila od mého ocelového čela, přeletěla místnost a s cinknutím dopadla kamsi do zákoutí.

„Neblbněte tady! Jako děti, jako děti...“ brblal si Lucas sám pro sebe, nespokojeně zavrtěl hlavou a raději odešel.

„Máš jediný štěstí, žes tam neměl stříbro, kozle. Ti garantuji, že kdybys mě zabil, tak bych tě pronásledovala ze záhrobí.“ Můj obličej se proměnil v masku zabijáka.

„Jasně, jasně. Kecy v kleci. A co bys jako dělala? Schovala se u mě ve skříni a dělala bu, bu, bu?“ vypláznul jazyk a chtěl ještě něco dodat, ale to už jsem ho střelila do nohy.

„No počkej, prde!“ zavrčel a já se dala na úprk. Mezi lopatkami jsem ucítila jemné zašimrání.

„Ha! 1:0!“ radoval se. Tedy do té doby, než jsem ho dvakrát trefila do hrudníku a jednou do pravé ruky.

„Cože jsi to říkal? 1:3?“ můj smích se rozezněl místností a my se začali znovu nahánět a pálili po sobě a pálili.

*Další dva měsíce byly v čudu. Čas tu vážně pádil jako lokomotiva bez ručních brzd a nejhorší na tom všem byl fakt, že mě ten čas míjel. Nešla jsem s ním, stále jsem byla na jednom a tom samém místě, na mrtvém bodě. Ostatně, netýkalo se to jenom mě, tato skutečnost postíhala všechny v TK. Normální lidé (i upíři na svobodě) žili pro něco. Studovali, chodili do práce, tvořili rodiny, klany, páry apod. V The Killers s. r. o. byly tyto myšlenky hotovou Utopií. Tady nic takového neexistovalo. Žili jste pouze pro sekci a slepě plnili rozkazy seshora. Jediným vysvobozením, jediným způsobem jak se odsud dostat byla smrt. K té už jsem však neměla důvod.

I když se tomu nedá věřit, našla jsem na tomto místě... rodinu. Rodinu, kterou jsem už roky postrádala.

Jak doktor, tak i zbytek jeho rodiny mě přijali jako další dlouho ztracenou a znovu nalezenou dceru. Upíři nemohou mít děti, Carlsle a Esme si tedy utvořili „adoptivní rodinu“. Kdybych nevěděla kdo jsou a co jsou, nemohla bych nikdy pochybovat o pravosti jejich rodiny. A já, já teď byla její součástí.

Alice představovala mou spřízněnou duši. Obě jsme byli tak rozdílné a přitom tak stejné. Ona byla mým „jingem“ a já jejím „jangem“.

Emmett zastupoval pozici opravdového, nefalšovaného staršího bratra, přesně takového jak má být. Takhle bych mohla pokračovat donekonečna, všichni byli opravdu moc milí až... až na jednu černou ovci.

Ať jsem udělala cokoliv, ať jsem vypustila z úst jedinou hlásku, jen má přítomnost v jedné místnosti s ním, ho pokaždé vyváděla z míry. Dost očividně mi dával najevo, že má persóna mu není jen nepříjemná, ale že se mu příčí až ohaví. Měl tedy někdy i světlé chvilky, ale to bylo opravdovou raritou. Někdy jako by zapomněl na tu svou hrubost a nepochopitelnou nevraživost vůči mně, ale včas si vždy opět vzpomněl, takže...

Všichni Culleni mě sice ujišťovali, že to má hlubší ráz a že v pravý čas se vše vyjasní, ale nikdy mi to nevysvětlili do konce a já tak neměla důvod jejich slovům věřit. Sama jsem totiž měla možnost se přesvědčit o tom, že v Edwardovo srdci nezbila už ani kapka lidskosti citu ani kousek duše, když mě Jorg jednou přizval k výslechu jednoho rukojmí.

Bílá lilie už byla na pokraji rozpadu a my jen čekali na vhodnou chvíli, kdy jí zasadíme rozhodující úder. Z původních sedmi vůdců zbyli jen poslední dva. Náš vězeň, jakožto správný přívrženec svého pána, mlčel jako partyzán. Chtě nechtě se tedy od klidného výslechu, přemlouvání a dohadování, muselo přejít i k drastičtějším metodám = mučení.

Zvíře, ne, zvíře ne. I zvíře totiž projevuje alespoň nějaké známky emocí. Stroj, ano, to je mnohem výstižnější. Jinak Edwarda po tomto zážitku nazvat nemohu. Mučení zajatce se totiž ujal právě on. Už jsem věděla, že dokáže bravurně ovládat své mimické svaly a držet si tu ledovou masku, ale že dokáže být tak chladnokrevným i při mučení...?!

Ať už šlo o lámání jednotlivých částí těla či jeho řezání, kdy zmučeného a zohyzděného bídníka přenesli na sluneční světlo a pak na něm znovu a znovu uplatňovali své mučednické dovednosti, s Edwardem to ani nehnulo. Jeho obličej nezastínila asi špetka soucitu, zlosti, nechuti... prostě nic. Jak obličej, tak hlas měl stále vyrovnaný. I když už otázku opakoval nejméně po stopadesáté i na stojednapadesátý pokus byl Edward ledově klidný.

„Kde se nachází hlavní základna Bílé lilie?“

„Já, já, já... nevím. Nevím to!“ hekal mučedník a z očí mu tryskaly slzy bolesti, díval se na mě žalostně a v jeho očích bylo tolik bolesti. Nikdy na to nezapomenu, nikdy.

Po výslechu na mě Edward počkal u dveří.

„Vím co si myslíš,“ zamyslel se nad svými slovy, „ no, vlastně nevím, ale myslím, že vím,“ znovu se zamyslel nad svým proslovem a pak jen zavrtěl hlavou, „ to je jedno. Jen jsem viděl tvůj výraz obličeje, když jsem toho zajatce...“ hledal to správné slovo.

„Mučil,“ dokončila jsem za něj a dál ho pozorovala neutrálním, snad trochu znechuceným výrazem.

„A... ano. Bello, jestli si myslíš, že mně tahle část vyslýchání nějak extra baví, tak se mýlíš. Je to sice nepřítel, ale tyhle praktiky výslechu se mi opravdu příčí. Jinak to však nejde, patří to k této práci a sebemenší špetka soucitu může vězňovi dát navrch. Ani ty se tomu nevyhneš, dříve nebo později budeš i ty někoho vyslýchat. My jen chceme, aby nám opověděl na otázky, nic víc. Kdyby spolupracoval, netrpěl by. Až odpoví, skončí to.“

„A jak? Pustíte ho s batůžkem, svačinkou a přáním šťastné cesty domů?! Oba dobře víme, že tak či onak ho stejně zabijete. A spolupráce? Pche! Kdyby vám hned při prvním výslechu ochotně vyžvanil všechno co ví, vážně byste ho nechali na pokoji? Vážně byste ho nemučili? Mučení patří ke každému vašemu výslechu. Vždy si myslíte, že z vězně můžete vyždímat ještě něco víc. Ale co když vážně nic neví? Co když ho mučíte bezdůvodně? Myslel jsi na tohle někdy?“ Edward mě jen němě pozoroval. V očích se mu mihla známka lítosti... nebo jsem si to jen vymyslela?

„Je mi z tebe nanic,“ znechuceně jsem si odplivla, naposledy mu věnovala odsuzující pohled a odešla. Bože, jak jsem mohla někdy někoho takového, tedy spíše něco takového milovat?!*

„No to snad nemyslíte vážně!“ zrovna jsem měla Emmetta dobře na mušce, když tu se místností rozezněl rozzuřený výkřik. Upss.

U dveří střelnice stál Edward, ruce stínal do pěstí a v pravém oku měl tik. Emmett odhodil zbraň a zvedl ruce nad hlavu.

„Hände hoch,“ zamumlal.

„Verzichte,“ zažmlaptala jsem nazpátek a Emmett se začal potichu křenit.

„To snad nemyslíte vážně?! Sakra! Vy možná jste neprůstřelní a kulkám odolní, ale tyhle stěny ne!“ rozčileně ukázal rukou na stěnu po jeho pravici.

Emmet úctyhodně zahvízdal. Stěna byla prostřílená skoro naskrz, stejně tak i ty ostatní, nemluvě pak o střeše. No, už se to vlastně ani nedalo považovat za střechu, spíš za částečně zastřešenou verandu. Edward se nadechoval k další várce nadávek, když celou budovu zaplnilo silné výskání a houkání. Úplně mě to ochromilo, až pochvíli mi došlo, že je to siréna.

„Rychle, za mnou!“ pokynul Edward a my se tedy vydali jeho směrem.

„Co se děje?“ na chodbě už stáli další agenti a jak se ukázalo, ani oni nechápali, co se děje. Jako na zavolanou se v naších vysílačkách ozval Aro: „Pozor, pozor. Nejedná se o žádný cvičný poplach. Vyhlašuji stav ohrožení a okamžité uzavření všech vchodů i východů ze základny. Z cely uprchl jeden z vězňů a pravděpodobně se ještě nachází na pozemku TK. Opakuji, nejedná se o cvičný poplach. Všichni se ihned dostaví do hlavní síně.“

Jak se ukázalo, utekl Troy, ten, co ho tenkrát Edward vyslýchal. Každá jednotka dostala na starost jedno patro a všichni se pustili do zběsilého pátrání.

Alek a já jsme zrovna procházeli druhé patro, když místností projela jakoby pomyslná vlna a

on najednou stál neozbrojen. Všechny zbraně, až na tu mou, a další kovy visely na stropě. Chvíli trvalo, než mi to došlo. Troy ovládal magnetická pole. Než jsem se otočila, hledaný držel Aleka pod krkem a jediným pohybem mu zlomil vaz. Pak jsem přišla na řadu já. Užuž protočil hlavu i mně, když...

„Nech ji!“ ten hlas jsem znala jak já, tak i Troy.

„Ty?!“ Troyův překypoval zlostí.

„Nech ji. Ani ji neznáš. Vezmi si mě, vzpomeň si, kolik bolesti jsem ti způsobil. Nechceš se pomstít?“ Edwardův hlas byl opět klidný a jeho slova tak zněla až poněkud výsměšně. Uprchlík se dvakrát nerozmýšlel. Než jsem se nadála, surově mě odstrčil, vlastně odhodil. Prorazila jsem čtyři boční stěny a bezvládně se skácela k zemi.

Když jsem se probrala k vědomí, všude byla tma, mé ruce byly svázané za zády a já absolutně nechápala, kde se to nacházím.

„Dobré ráno.“ I když mám zrak jako rys, v té tmě jsem nedokázala rozeznat, kdo a odkud to ke mně promluvil. Až pochvíli se mi vybavily vzpomínky.

„Kde je Edward?“ zdálo se mi to nebo můj hlas zněl opravdu tak žalostně a vyděšeně? Troy se uchechtnul.

„Kdo ví, snad na onom světě,“ jeho výsměch mě bodal u srdce.

„Ale neboj, tobě neublížím, když budeš spolupracovat. Pamatuji si tě. Byla jsi tam také, dívala jsi se, jak mě mučí,“ chvíli se odmlčel a já nasucho polkla, „ale tvářila jsi se jinak než oni, soucítila jsi se mnou,“ jeho hlas nezněl zle nebo výhružně, spíš zhrzeně a nešťastně.

„Co chceš dělat dál, nedostaneš se odtud. Všude tě hledají.“ Musela jsem nějak zjistit, co plánuje.

„O to se neboj, čekají na mě. Já se jen musím dostat za hranice pozemku TK. A právě v tom mi pomůžeš, tedy jestli nechceš dopadnout jako tvůj přítel.“ Mé oči už si přivykly tmě a já viděla tak dobře jako za denního světla. Troy seděla hned naproti mně a celé ruce až po lokty měl od krve. Zamrazilo mě a z úst se mi vydral vzlyk.

„Příjem, agentko Swan, slyšíte mě? Odpovězte, příjem,“ v hlavě se mi ozval Jorgův hlas.

„Ano,“ vykřikla jsem. Troy se na mě podezřívavě podíval.

„A...a... ano, pomůžu ti,“ rychle jsem zachránila situaci. Troy se usmál.

„Kde jste, agentko, našli jsme Aleka a Edwarda, co se stalo?“ srdce se mi radostně rozbušilo a hned jsem se chtěla zeptat, jak na tom Edward je, ale pak mi došlo, že to nemůžu. Nesmím se prozradit. Podívala jsem se na Troye.

„Troy, já ale vážně nevím, jak ti mám pomoci. Celá budova je v obklíčení, všichni tě hledají,“ obzvláště velký důraz jsem dala na slovo „Troy“, aby Jorgovi došlo, že jsem v zajetí.

„Jestli jste v zajetí a nemůžete mluvit, řekněte dvakrát za sebou ne,“ Jorg se chtěl ujistit, že mou šifrovanou zprávu pochopil správně.

„Ne, ne, to jen tak nepůjde,“ dělala jsem před Troyem zamyšlenou, jakože přemýšlím nad tím, jak mu pomoci a přitom komunikovala s Jorgem. Chvíli bylo ticho.

„Zkuste zjistit, kde se teď přesně nacházíte,“ můj velitel mi dával pokyny.

„Jestli ti mám pomoci se odsud dostat, musím vědět, kde přesně se teď nacházíme,“ spustila jsem na Troye.

„Musím se dostat na severozápad od TK. Teď jsme v pravém křídle budovy, v přízemí.“

„Mhmm, takže se chceš dostat na severozápad a teď se nacházíme v přízemí pravého křídla,“ tlumočila jsem Jorgovi a přitom se kvůli Troyovi tvářila zamyšleně a drbala se na hlavě.

„Rozumím, posílám tam jednotku, snažte se z něj dostat nějaké informace,“ Jorg ukončil spojení.

„To nebude lehké, říkal jsi, že potřebuješ na severozápad. Pravé křídlo se ale nachází na jihu. Především se budeme muset dostat z přízemí,“ jen tak jsem breptala, aby Troy nedostal nějaké podezření. Němě přikývl a vydal se ke dveřím, škvírou zkontroloval, jak to vypadá zvenčí naší skrýše. Já se snažila uvolnit své ruce, ale nešlo to, nechápala jsem, čím mi je to přikoval, rozhodně to ale nebyly jen tak nějaké provazy. Chodba zřejmě nebyl prázdná, jelikož se můj věznitel vrátil zpátky a opět usedl do stejné pozice jako předtím.

Čas ubíhal pomalu, Jorg se neozýval a my s Troyem jsme si pomalu začali přicházet na jméno.

„Proč jim tedy neřekneš, co víš? Nemusel bys tolik trpět,“ podotkla jsem.

„Vážně myslíš, že po dvou týdnech mučení bych v sobě dokázala udržet ještě nějaké tajemství? Jsem sice oddaný svému veliteli, ale po těch mukách by snad nikdo nedokázal držet jazyk za zuby. Já už vážně nic víc nevím, Bello. Nikdy jsem se k nikomu z vyšších nedostal moc blízko. Jen jsem jednou koutkem oka zahlédl Michaela, toho už jste ale stejně dostali. Na hlavní základnu Bílé lilie má noha nikdy nevkročila. Nemůžu vám pomoct i kdybych chtěl. Mučili jste mě zbytečně,“ hořce se usmál a mě pohltila vlna soucitu.

,,Jen chci domů, ke své rodině. Copak toho chci tak moc?" zhrouceně zavrtěl hlavou. Jak se ukázalo, byl to jen pěšák. Jediné co věděl, byla jména všech sedmi velitelů Bílé lilie a jaký druh krve preferují k obědu. Pro nás byl tedy bezcenný a jen se chudák vyskytl v špatný čas na špatném místě.

Za to měl dvě sestry (byli sourozenci ještě před přeměnou) a přítelkyni, které teď zřejmě umírají strachy o jeho život.

„Agentko Swan, čekáme na vás u severozápadní brány. Chodba u přízemí je vyklizená. Ať si myslí, že je cesta volná. Odchytneme ho u brány. Musíme ho dostat živého, určitě nám ještě něco tají, jinak by neutíkal. Vedete si dobře. Nebojte, za tohle zaplatí dalšími týdny bolesti,“ v hlavě se mi ozval Jorgův hlas a já z toho až nadskočila. Troy zrovna stál u dveří a nahlížel do chodby.

„Vzduch je čistý,“ otočil se na mě s nadějí v očích. V mých očích se zračila bolest. Bože, zahnala jsem ho do pasti. Pokynul mi rukou, abych vstala a pak mi rozvázal ruce.

„Agentko, potvrďte příjem,“ ozval se opět Jorg.

„Ano,“ povzdychla jsem si bezmocně.

„Děkuji ti, hned jsem věděl, že nejsi jako ti ostatní. Jsi výjimečná, máš dar dobrého srdce, “ poplácal mě Troy po rameni a bylo vidět, jak moc mi důvěřuje. Najednou se mi strašně špatně dýchalo a chtělo se mi brečet. Klidně ho ženu do záhuby, do léčky, dívám se tu do jeho upřímných očí a on chudák ani netuší, co ho čeká. Šli jsme stále dál chodbami a já udávala směr. Cíl byl stále blíž a blíž. Procházeli jsme zrovna předposlední zatáčkou, když mi došlo, že mě cosi tlačí v boku. Mimoděk jsem tam šáhla a zjistila, že je to zbraň, můj mozek nechápal jak to, pak mi ale bliklo. Můj štít. Tenkrát, jak Troy odzbrojil Aleka, použil k tomu svou moc elektromagnetického pole, můj štít ho ale blokoval, já tedy odzbrojena nebyla.

Před námi se objevily dveře na zahradu. Troy se zastavil a otočil mým směrem.

„Ještě jednou děkuji za tvou pomoc. Nikdy ti to nezapomenu. Snad se ještě někdy uvidíme, abych ti to mohl oplatit. Už bych nezvládl další jejich zvěrstva. Přes zahradu semnou nemusíš. Doufám, že kvůli tomuhle nebudeš mít problémy,“ usmál se na mě a objal. Němě jsem jeho objetí opětovala a chápala, že jde slepě zpátky do zajetí, ze kterého se tak moc snažil utéci a já mu nijak nemůžu pomoci. Jorg vysel u mě na vysílačce, takže by slyšel každé mé slovo... Troy se na mě díval svými velkými hnědými očima, černé vlasy obklopovaly jeho kulatý dětský obličej, který zářil radostí.

„Tak hurá za svobodou,“ usmál se zdánlivý osvobozenec a vydal se ke dveřím. Ne, tohle nemůžu dovolit, to si nezaslouží! Nevěděla jsem, co mám dělat, jak pomoci. Až pak... napadla mě jediná věc, kterou jsem pro něj mohla udělat a už teď jsem se za ní nenáviděla, ale jinak jsem mu pomoci nemohla. Proti gardě, co čekala na zahradě neměl šanci. Padl by opět do zajetí a čekaly by ho další týdny nevyzpytatelného mučení a strastí. Po tváři mi začala stékat slza. Bylo to tak rychlé. Mé tělo reagovalo samo, bez dalších popudů mysli.

„Promiň,“ kuňkla jsem tichoulince.

Cítila jsem, jak má pravá ruka sahá po zbrani, cvaknutí ohlásilo její odjištění a pak už jen ty ohlušující rány. Snažila jsem se mířit přesně. S mým zrakem to nebylo těžké. První rána šla do míchy, to zajistilo rychlou smrt, zbytek stříbrných kulek šel do hlavy, aby ho už opravdu nedokázali dát dohromady. Vystřílela jsem celý zásobník a pak mi zbraň vypadla z bezvládné ruky.

Ve vteřině byla místnost přeplněna agenty.

„Co se sakra stalo?! Měla jste ho přivést živého“ Jorg zuřil.

„Zaútočil na mě, byla to sebe obrana. Omlouvám se, mise se nezdařila,“ můj hlas zněl tak podobně tomu Edwardovo. Také tak monotónně a chladně, uvnitř jsem ale křičela! Otočila jsem se a vydala se směrem k hlavní bráně. Jorg ještě za mnou cosi křičel, ale já už ho nevnímala.

Brek jsem dokázala dusit až do doby, co se obě mé rozklepané nohy dostala za práh přiděleného bytu. Tam jsem propukla v žalostné kvílení a v sebe proklínání.

Co když jsem mohla udělat ještě něco? Co když jsem mu mohla pomoci nějak uprchnout? Co když existovala nějaká jiná možnost...?

Ty otázky mě ničily a cupovaly na kusy. Nenáviděla jsem se, ale jinak jsem Troyovi pomoci nemohla. Zabili by ho tak či tak, jen by ho předtím ještě bůhví jak dlouho mučili. Víc už jsem pro něj opravdu udělat nemohla. Ale dá se můj čin vůbec nějakým způsobem ospravedlnit?

Stala se ze mě stejná stvůra jako z Edwarda, chladnokrevná bestie, máte co jste chtěli, stala se ze mě opravdová agentka The Killers s. r. o.

S touto myšlenkou jsem usínala.

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Pokračování - 8. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killers s. r. o. - 7. kapitola: