Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Killers s. r. o. - 6. kapitola 2/2

05.05.2010 (10:15) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1584×

6. kapitola - Ztráty a nálezy

„Edwarde!“ letěla jsem k němu a proklínala se za to, že jsem větu nedokončila. Všechna nenávist jako zázrakem pominula a mně už poháněl jen strach, strach z toho, že o něj přijdu, znovu.

„Edwarde!“ křičela jsem a snažila se zklidnit jeho torze.

„Ne, už ne, prosím. Ty ne... ty ne...“ opakovala jsem si stále dokola a začínala panikařit. Jeho tělo se nadále vzpouzelo a já chápala, že jestli se nezačnu soustředit a racionálně uvažovat, tak mu nedokážu pomoci. S Jasperem mi pomáhala Rosalie a ve chvíli u něj byl Carlsle, tady jsem ale byla sama a sama jsem si musela nějak poradit. Doplazila jsem se k telefonu a třesoucími se prsty namačkala čtyřmístné číslo.

„Pro identifikaci uveďte svůj kód,“ ten monotónní hlas mě doslova zabíjel.

„55343XZ9P,“ rychle jsem prodrmolila požadované informace a počítala každičkou vteřinu.

„Posloucháme vás, agentko Swan,“ z druhé strany se ozval hlas nějakého agenta.

„Kód 504,“ s těmito slovy jsem odhodila sluchátko a ve vteřině klečela zpátky u blouznícího Edwarda. Kód 504 znamenalo smrtelné nebezpečí. Do pěti minut by tu měla být zásahová jednotka. Víc už dělat nemůžu, jen čekat.

Esmé vyčerpaně dřímala na pohovce jen kousek od Edwardovo postele. Alice něžně hladila Jaspera po hlavě a sem tam se jí z úst vydral potlačovaný vzlyk. Rosalie, jindy překrásná bohyně, nyní ospalá, ztrhaná, s rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima si úzkostně kousala spodní ret. Emmett se marně pokoušel uklidnit Carlsla a já, já je nenápadně sledovala malým okénkem ve dveřích.

Ne, takhle to prostě dál nejde. Ve chvilce už jsem byla na nohou a rázovala si to chodbou přímo do Arovo pracovny. Odpolední úder bleskem ho mírně rozhodil, ale do hodiny od toho incidentu už byl zase v cajku (škooooooodaaaaaaaaaaa).

„Může za to Jorg,“ rozrazila jsem dveře a pragmatickým hlasem vznesla obvinění. Vletěla jsem tam takovou rychlostí, že jsem srazila jednu z Arovo sekretářek, myslím, že se jmenovala Anne. Netrpělivě jsem jí podala ruku a vyšvihla ji zpátky na nohy. Vážně jsem netušila, kde se ve mně ta verva bere. Byla jsem na nohou už skoro 48 hodin, ale přesto v sobě měla energie, že bych skolila stádo býků. Ten adrenalin, ten strach, všechno co se v uplynulých hodinách přihodilo mě pořád pohánělo dál.

„Neučili tě klepat?!“ Aro byl docela nervní. Že by roztálo jeho ledové srdce...?

„Mám ji vyvést?“ z pravého kouta pokoje se ozval Jorgův hlas a já myslela, že snad vykvetu.

„Ty?!“ automaticky jsem zaujala bojový postoj.

„Nechte toho! A vy, agentko Swan, ihned vypadněte z mé pracovny!“ Arova uhlazenost byla tatam. Zřejmě si konečně začal uvědomovat nebezpečí i následky nynějších nepříjemných událostí. Chtěla jsem mu něco říct, ale neměla jsem vlastně co. Ze zvyku poslouchat nadřízené jsem se automaticky otočila k odchodu.

„Jdi, jdi... Však ono na tebe ještě taky dojde. Si o sobě myslíš, že někomu záleží na tom, co si myslíš. Pche,“ Jorg se posměšně uchechtnul a já viděla rudě. Jak... jak... jak vůbec takhle může mluvit v Arově přítomnosti?! Snaží se dokázat, jak jsem bezvýznamná a jaký je on king?! Ani jsem to nezaregistrovala, mé tělo jednalo zcela svévolně. Ve vteřině má pěst prosvištěla kolem Jorgovo tváře, silný kopanec do břicha ho vymrštil do výšky dvou metrů a on proletěl proskleným oknem přímo ven na trávník.

„Co to ksakru děláš?!“ Aro vypadal na mrtvici a já mu v rychlosti vysvětlila Jorgovo ambice a následné ztroskotání na základě Edwardovo, Jasperovo a Alekovo nesouhlasu.

„No, t... to samozřejmě mění situaci. Přiveďte ho!“ houknul na stráže a v mžiku stál před námi mírně zakrvácený Jorg.

„Ježíš, snad jí nebudete věřit?! Ano, chtěl jsem k nim do jednotky, ale přeci bych proto nezabíjel! Ne je! Nejsem nějakej zrádce! Byl jsem sice naštvanej, ale ne takhle!“ křičel rozhořčeně a vážně vypadal mým obviněním zaskočen – opravdu skvělý herec zralý na nominaci.

„A kdo jiný by tedy měl zájem jim ublížit?! Hmm?! Není to nějak moc velká náhoda, že zrovna oni jsou v nynějším stavu?!“ hulákala jsem jako smyslu zbavená. Proboha, tady přeci není co řešit, je zřejmé, že je vinen.

„Prosím?!“ Jorgův údiv stále stoupal.

„Aro, navrhuji mučení. Dokud nezazpívá. Musíme zjistit, co jim provedl. Pak se ho můžeme...“ mé poskytování věcných rad Arovi přerušil Jorgův zběsilý křik.

„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaa! Aaaaaaaaaaaaaaaaaa! Neeeeeeeeeeeeeee!“ padnul k zemi v křečích doprovázených silnou agónií a svíjel se do nepřirozených úhlů.

„To myslíš vážně?“ odfrkla jsem si a s opovržením k němu přistoupila blíž.

„Jorgu neponižuj se, prosím. Už i beztak jsi prokázal, jaká jsi podlá krysa. Tohle divadlo tě nezachrání.“ Ani Aro tomu jeho výstupu nevěřil.
Do pokoje se vřítila jedna z pomocnic doktora Cullena. Vytřeštěně se dívala na vřeštícího Jorga a užuž se k němu shýbala, aby mu poskytla pomoc.

„Toho si nevšímej, drahé dítě. Mluv. Co se stalo, proč jsi přišla?“ pobídnul ji Aro a Jorga absolutně ignoroval.

„No... to... pan, pan doktor... je mu špatně... on... asi se mu stalo to samé co agentům Cullenům a Alekovi,“ nasucho polkla a znovu se podívala na Jorga. Všichni jsme na ni třeštěli oči.

„A... a... agent Jasper se probral,“ dodala. Znovu jsme se všichni podívali na Jorga. Carlslovi neměl důvod ubližovat. A jestli to nehraje, tak to znamená, že tu máme další oběť.

„Odneste ho na vyšetřovnu, ihned!“ zavřeštěli jsme s Arem unisono a sami se tím směrem rozeběhli také.

Tak Jasper přišel k vědomí. Ta myšlenka mi dělala strašně dobře. Celou cestu do vyšetřovny jsem se nemohla zbavit drobného úsměvu na svých rtech. Těsně přede dveřmi ošetřovny mě ale jakoby někdo uhodil kladivem. Začala mě strašně bolet hlava a celé tělo pohltil elektrický šok. Má první myšlenka byla, že já jsem další, další... nakažená, další oběť. V hlavě mi bzučelo jako ve vosím hnízdě, až po chvíli mi došlo, že to není bzučení, ale nějaká slova, věty...

„Neměla jsem mu to říkat... Sakra, jdu zase pozdě... Takže zamířit, odjistit, stisknout spoušť... Ach bože, prosím, ať se to nikdy nedozví... Kde jen jsem mohla nechat ty klíče...“ praskala mi z toho hlava a já cítila, tvrdou podlahu pod svými koleny.

„Swan... Swan... agentko Sawan...“ to volání jakoby přicházelo z daleka a já nedokázala rozeznat, jestli to patří k tomu bzučení v mé hlavě nebo jestli je to volání reálné.

„Nosítka, vezměte ji také na vyšetřovnu!“ to už bylo o něco zřetelnější. Viděla jsem rozmazaně a v určitých intervalech se mi vracely návaly bolesti, ale už se to jakžtakž dalo vydržet.

„Ne... díky... já, ne. Už je to dobré,“ otřepala jsem se a nejistě se postavila na nohy. Aro mě podezřívavě pozoroval.

„Spala jsi?“ zeptal se.

„No... ne,“ přiznala jsem.

„Tak mazej domu a pořádně se vyspi. My už to tu nějak vyřídíme... To byl rozkaz!“ podíval se na mě nekompromisně a spěšně odešel na ošetřovnu. Stála jsem uprostřed chodby a nevěděla, co dělat. Jít domu?! Spát?! Teď?! No to jsi snad upadl, ne? Najednou jsem se zase cítila skvěle, jako by se nechumelilo a jako bych před chvílí neumírala bolestí. Bzučení bylo pryč a elektrický náboj už také neokupoval mé tělo. Sakra, tak takovéto reakce na adrenalin a strach jsem ještě neměla. Zhluboka jsem se nadechla a šla do hlavního štábu. Žádný spánek, situace na základně začíná být kritická.

Když jsem dorazila, Aro tam ještě nebyl, ale byli tam všichni zbylí zdraví Culleni a má a Jasperova jednotka. Aro je nejspíš nechal svolat. Jane, byla vynervovaná a celá ztrhaná. Alek byl jejím bratrem (ještě před proměnou v upíra). I rodina Cullenů postrádala radost do života a všichni čekali, co bude dál.

„Bello, co se stalo, slyšeli jsme, že za to může Jorg. Prý jsi ho obvinila. Proč to udělal? Jak víš, že za to může on?“ vystartovali všichni, jak mě uviděli a já se roztěkaně dala do vysvětlování.

„... ale s politováním musím přiznat, že teď si jeho vinou nejsem zas tak jistá. On sám je teď ve stejném stavu, jako Edward, Alek, Carlsle a jako byl Jasper. To nedává smysl. A i kdyby za to nesl on zodpovědnost, proč je ve stejném stavu i doktor Cullen? Já... nejdříve jsem si myslela, že je tato... nákaza, nebo jak to vlastně pojmenovat, byla mířena proti rodině Cullenových, ale Alek ani Jorg ke Cullenům nepatří. Každopádně bychom asi měli vyhlásit karanténu. Nevíme, jak se to přenáší. Vzduchem, krví, dotekem, přes potravu... Podívejte, jak to působí na upíry, bůhví jakou škodu by to napáchalo za zdmi základny, jak by to působilo na lidský organismu. Je zřejmé, že jde o útok někoho z nepřátel nebo i o sabotáž ze vnitř. Už se ví, že máme v sekci krysu, třeba je to práce toho zrádce. Měli bychom každopádně ještě jednou projít všechny nedávné akce, třeba někdo přinesl tu nákazu s sebou.“ Vím, že se opakuji, ale musím to říct ještě jednou. Vážně n. e. t. u. š. í. m., kde se ve mně vzala ta energie a vůdčí schopnosti, ale najednou jsem dokázala uvažovat tak klidně a racionálně, jako ještě nikdy. Všichni se ihned rozeběhli po svých stanovištích a hledat informace.

„Co se to tu děje? A co tu ty děláš?!“ Aro dorazil jako vždy právě včas. Brr, tak ještě jednou... už trochu nervózněji jsem mu předložila svůj návrh. Světe div se, dokonce mě pochválil za aktivitu. Páni, tak to už vážně asi bude konec světa. Jak se ukázalo, Jasper se opravdu konečně probral. Byl v pořádku. Ale přibyla nějaká další oběť. Jasperův stav byl stabilizovaný. Jediné co nebylo v pořádku, bylo to, že neměl své schopnosti.

„Jasper nemá své schopnosti?“ to mě docela rozhodilo.

„Zřejmě ne. Pokoušel se je použít a nešlo to,“ přiznal Aro.

„To ale není dobré. Sakra, to ale vůbec není dobré! Myslíte... že někdo vpustil tu nákazu do sekce, aby nás zbavil schopností a pak...“

„A pak zaútočil,“ dokončil za mně.

„Ano, také mě to napadlo a je to velmi pravděpodobné. Proto prosím o co největší diskrétnost. Nikde o tom nemluvte, aspoň prozatím ne.“ Nervně si upravil límec svého oblečku a odešel do hlavní síně sledovat situaci.

Jakmile Aro ukončil naši konverzaci, hned jsem letěla na ošetřovnu za Jasperem. Byla jsem moc ráda za to, že je zpátky, že je v pořádku, skoro. Protože to znamenalo, že tím pádem se vyléčí i ostatní i Carlsle a... a... Edward. Při té myšlence mi jako by spadnul velikánský balvan ze srdce.

Jasper už byl na pokoji sám, Edwarda dali k Carlslovi. Když jsem dorazila do jeho pokoje, už u něj seděla Alice.

„Pro... promiňte mi to agentko Swan. Já vím, měla jsem pomáhat v hlavní síni s hledáním informací, ale když... Jasper...“ nervózně mi začala objasňovat svou přítomnost zde.

„To je v pořádku. A nemohli bychom si spíše tykat? Tedy jestli to nevadí,“ usmála jsem se na tu drobnou, nesměle se usmívající, brunetu. Byla to příjemná změna, vidět ji se smát. V posledních hodinách jsem ji viděla jen smutnou, zmučenou a uplakanou. Vesele kývla a podala mi ruku.

„Tak co, marode, jak se cítíš?“ mrkla jsem na Jaspera.

„Vlastně už dobře, nechápu, proč mě tady drží. Nevíš, jak jsou na tom ostatní?“

„No, nijak. Stejně jako ty, ještě před třemi hodinami,“ povzdychla jsem si.

„Prý jsi ztratil svou moc,“ šťouchla jsem do něj.

„Jo, jo a upřímně, je to docela příjemné, neslyšet, necítit emoce všech kolem. Už jsem úplně zapomněl, jak je příjemné, cítit jen své vlastní pocity,“ usmál se podíval se zamilovaně na Alici.

„Ale nezávidím raněným. Nějakou chvíli jim asi nedokážu zařídit sluníčko,“ povzdechl si a dál si s Alicí vyměňovali oční kontakt.

„Vysvětlivky...?“ nechápala jsem, jak to myslí.

„Ty to nevíš? Dokážu manipulovat meteorologickými podmínkami. Nebo si myslíš, že má TK takové štěstí, že kdykoliv někoho potřebujeme uzdravit, tak začne pražit?“ koukal na mě jako na blba. Sakra! Známe se tak dlouho a mně nikdy nenapadlo se ho zeptat, jestli má ještě nějaké schopnosti?! Asi jsem vážně asociál. Můj výraz ho rozesmál.

„Páni. Tak proto si tě tolik cení. Bez tebe bychom v létě pravděpodobně ani nevytáhli paty z domu. Ale meteorologové tě asi proklínají. Si to jen představ. Slíbí slunečno a ono prd, zataženo,“ uvažovala jsem nahlas.

„To víš,“ culil se jak měsíček na hnoji.

„A co ostatní Culleni, mají také nějaké schopnosti?“ teď mi došlo, že o nich skoro nic nevím. Proboha, známe se tak dlouho a já se ho nezeptám na schopnosti. OMG!

„Takže... tady Alice dokáže předvídat budoucnost. Emmett má spešl sílu, skolil by snad i pět kamionů a ani se při tom nezapotil. Rosalie dokáže být neviditelná – mrška jedna. Carlsle, no, ten nemá žádnou schopnost, ale má to nejlaskavější srdce na této zemi, tedy hned po Esme, ta jinak také nemá žádnou schopnost. Jo, málem bych zapomněl na Edwarda, ten dokáže číst myšlenky,“ tak nějak to zakončil a já čučela jak vyvrženej vorvaň.

„My... my... myšlenky? Číst? Jako pořád? Všechno co jsem si kdy myslela on slyšel?“ v mém hlase zněla hysterie.

„No, naše ano. Tvé ne.“ Koukala jsem nechápavě, tak pokračoval dál.

„Máš přeci ten svůj štít. Ani Aro ti nedokáže přečíst myšlenky, žádná naše schopnost na tebe nemůže. Klid,“ uklidnil mě a mně došlo, že se vlastně nemám čeho bát. Páni, tak on dokáže číst myšlenky. Wow. Do pokoje vešla Esme.

„Alek a Edward jsou vzhůru,“ usmála se na nás. Radostně jsem se zvedla s tím, že za ním půjdu také, ale včas jsem si to rozmyslela. Distanc, Bello, distanc. Raději jsem se vydala do hlavního štábu. V hale byla děsná štvanice, všichni běhali sem tam a pletli se mi pod nohama. Všechny počítače pracovaly ostošest a po zemi se válely různé dokumenty. Když už do mně vrazila asi pátá osoba, vypověděly mi nervy a já začala všechno živé i neživé před sebou odstrkovat a házet na různé strany. Už ani nevím, kolik lidí jsem smetla k zemi. Každopádně jsem začínala být strašně nervní. To už asi začala působit ta nedospalost.

„Tak co víte?“ má první slova hned jak jsem se probojovala přes halu do hlavního štábu.

„Jen to, že se to nekontrolovatelně šíří dál,“ povzdechnula si Jane, ale bylo zřejmé, že už je o dost klidnější, když je z toho Alek venku. I on však přišel o svou moc – nevědomost, dokázal zbavit cíl citu a rozumu, přivést jakoby do komatu.

„Něco mám!“ vykřiknul někdo z druhé strany místnosti. Rychle jsem se tím směrem otočila a znovu tím aktivovala bolest hlavy i zbytku těla.

„Au!“ vypískla jsem a musela se chytnout okraje stolu. V hlavě mi opět bzučelo, ještě víc než předtím. Jako by mě něco zevnitř trhalo na kusy a zároveň spalovalo.

„Sakra, další!“ vyhrkla Rose.

„Ne, nejsem... další. Jsem jen nevyspalá. Ale fakt mě to láme,“ ztěžka jsem oddychovala.

„Tak co tam máš?“ obrátila jsem se na agenta, co těsně předtím hlásil nějaký nález.

„Aaaaaaaaaaaaaaaaaa! Neeeeeeeeeeeeeeeeeee!“ zvenčí haly se ozvalo vřískání a čtyři agenti se jako mávnutím proutku složily k zemi. Ostatní začali panikařit a splašeně přebíhat tam a sem.

„Na vyšetřovnu!“ Aro svým silným hlasem ihned zjednal pořádek. Pár agentů popadlo ty raněné a odneslo je z místnosti.

„Do háje. Tak už mluv!“ vyhrkla jsem rozčileně.

„T... tady,“ ukázal vyplašeně na monitor a začal číst, „nepodařilo se nám najít žádnou nákazu ani zbraň, co by dokázala vzít upírovy jeho moc a vyvolala u něj symptomy jež se objevují u našich agentů. Ale před týdnem jsme vyslýchali jednoho ze stoupenců Bílé lilie. Augusta, ten, co nám dal typ na Michaela...“ Už jsem ho dál neposlouchala a hned vyrazila z místnosti do vyšetřovací vazby.

„Zhruba před týdnem jsme tě vyslýchali. Určitě si na to vzpomínáš. Potřebuji, abys mi teď zopakoval to, co jsi nám řekl tenkrát,“ hned jsem mu vyložila karty na stůl a doufala, že bude spolupracovat. Na smlouvání, výhružky a mučení teď nebyl čas. Přímo u výslechu jsem tenkrát nebyla, ale kousek z něho nám pouštěli při projednávání detailů včerejší akce.

„Ano, vzpomínám si. Ale co přesně chcete slyšet? Vše, co jsem věděl, jsem vám už řekl. Slíbili jste, že mě pustíte. Kdy už budu smět odejít?“ mírně vyplašeně se ptal.

„Až mi odpovíš. Chci, abys mi zopakoval pasáž o Michaelovi, o Michaelovo schopnostech.“ Tenkrát nám tato část jeho výslechu nepřipadala zvlášť zajímavá. Tvrdil, že nám nemůže nic říct, jinak ho Michael zabije, že si dokáže vzít vše, co chce a že si ani nedokážeme představit, co dokáže a blá, blá, blá... To říkají všichni a vždy. Zmínil se ale i o tom, že proti němu nemáme šanci, že nám vezme to nejcennější, co máme – pro upíra je to nejcennější jeho moc. Takže teď nám jeho slova začala zapadat do sebe.

„Ano, on... měl velmi zvláštní schopnosti. Jediným dotekem dokázal zbavit upíra jeho schopností. Tento dar však moc nepoužívat, byl velmi nebezpečný. Kdyby měl v sobě schopností moc, mohlo by dojít k samodestrukci. Proto neustále nosil ten svůj speciální oblek,“ vysvětloval.

„Ale jak to, že jsme o tom dříve nevěděli?!“ zahřměl Aro. V místnosti už se nacházela i celá Jasperova jednotka a Aro.

„Teď už ale na tom nezáleží! Michael je mrtev! Ano, před smrtí se mohl dotknout Jorga, to by vysvětlovalo jeho stav. Ale co ti ostatní?“ vložila se do toho Rose.

„Nevíš o někom, kdo má tu moc také nebo alespoň podobnou?“ obrátil se Aro zpět k vězňovi.

„Myslím, že ne,“ zamyslel se. Zvedla jsem se k odchodu a naznačila ostatním aby mě následovali.

Znovu a zas jsme projížděli všechna data a záznamy o Michaelovi a o lidech, co s ním měli styk. Ve štábu jsem byla já, zbylí Cullenovi – dorazil už i Jasper, lidé z mé jednotky, Aro a Lucas. V hale pak pobíhali další. Obětí postupně přibývalo. Mé návaly bolesti byly stále častější. Alice mě ochotně podepírala a chytala mě za ruku, abych se nesvalila k zemi a neustále mě pobízela, abych si šla lehnout.

„Takže, shrneme si to. Tato nákaza se tu vyskytla až po tom, co jste se vrátili na základnu z mise na likvidaci Michaela,“ začal Aro uvažovat nahlas. Přistoupil k plátnu, vzal si fixu a začal psát.

„První objetí byl Jasper... potom Alek... Edward, Carlsle, Jorg, má sekretářka Anne... a pak začali odpadat lidé z haly. Já... prostě v tom nemůžu najít nějaký řád!“ chytnul se Aro rezignovaně za hlavu.

„Musí to někdo roznášet, nemohl to někdo od Michalea... převzít? Jako ten dar... nebo spíš prokletí,“ navrhnul Jasper.

„Ale jak?“ začala Alice rozhazovat rukama. Chvíli bylo ticho.

„Co krví?“ ozval se z povzdálí místnosti Miguel – jeden z mužů naší jednotky.

„Jak to myslíš?“ podíval se na něj Aro.

„Když jsme ho zničili, rozstříkla se jeho krev na všechny strany...“ nenechala jsem ho domluvit.

„To snad nemyslíš vážně?!“ vyhrkla jsem na něj nevěřícně.

„Bello, stála jsi u něj nejblíže. Byla jsi celá od jeho krve... nikdo jiný už mě nenapadá,“ vysvětloval nesměle a všichni na mně stočili zrak.

„Ne! Proboha neblázněte! Přeci bych to nějak cítila, ne? Věděla bych, kdybych měla nějakou takovouhle moc!“ nevěřila jsem vlastním uším. Pche! Jak si vůbec můžou dovolit mě z něčeho takového obvinit?!

„Bello, hlavně klid. Jen nad tím zkus přemýšlet,“ přistoupil ke mně Jasper o něco blíž a snažil se semnou komunikovat.

„Nikdo tě tady z ničeho neobviňuje, jen se to snažíme objasnit a vyřešit. Eventuelně by jsi nemusela poznat, že máš v sobě nějakou takovouhle moc, ne hned...“ Jeho vysvětlování přerušil další křik v hale. Všichni jsme se otočili tím směrem. Byla to nějaká dívka a já... já.... sakra... přísahala bych, že to byla jedna z těch osob, co jsem je strhávala k zemi, když se mi tu pletli pod nohama, jak jsem se prodírala tenkrát do štábu. Dělalo se mi mdlo a hlava mě už bolela dobrých pět minut bez přestávky, bolest už nepřicházela v intervalech, trvala pořád.

„Zkus nad tím sama přemýšlet. Podívej se na nástěnku, dotýkala jsi se nebo dotýkal se tě dnes někoho z těchto lidí?“ pobízel mě Jasper. Začala jsem si přehrávat dnešní den...

„No, ano dotýkala... ale co potom Lucas?“ vzpomněla jsem si na to, že Lucas mi přeci pomáhal z vesty a celkově se odzbrojit, přitom se prostě nemohl vyhnout tomu, aby se mě nedotknul. Byl vůbec první, kdo se mně dotknul.

„To je pravda...“ pomyslel si Jasper nahlas.

„Ale já měl přeci rukavice, vzpomínáš?“ přihlásil se o slovo sám zmiňovaný Lucas. Polil mě chlad, měl pravdu a mně začaly docházet výmluvy. V hlavě mi i nadále bzučely ty otravné hlasy a já se jen stěží dokázala soustředit na listování včerejším a dnešním dnem.

Bože, jak dobře to teď do sebe zapadalo. Chudák Jorg s tím nemá co začinění, je v tom nevinně.

Ano, Lucas se mě dotknul, ale měl ochranné rukavice. Jasper... ten se mě dotknul, když jsme se objímali, už jsem na sobě neměla vestu ani ochranný oblek, jen tílko, takže se dostal do přímého kontaktu s mou kůží. Alek... toho jsem se já dotkla, když jsem mu podávala ruku, abych mu pomohla se zvednout a přitom také vrazila dlaní do Jorga, jak jsem se ho snažila uklidnit. Edward... ten se dotknul mé ruky, když mě ujišťoval, že je Jasper v pořádku. Carlsle, toho jsem zas já hladila po vlasech, když byl chudák na dně z toho, že nedokáže pomoci svému synovi. Anne... té jsem pomáhala se zvednout, když jsem ji smetla ve dveřích. A ostatní... to byli lidé odsud z haly, do těch jsem vrážela cestou do hlavního štábu.

„Proboha,“ do očí se mi nahrnuly slzy. Už ani nevím, jestli kvůli tomu, že jsem si uvědomila, že za tohle všechno můžu já nebo kvůli té nemožné bolesti, co mi kroutila vnitřnostmi.

„Bello,“ Jasper udělal dva kroky mým směrem.

„Ne! Nechoď ke mně. Raději se ke mně už nikdo nepřibližujte... Spíš teď dávejte pozor na Alici, počítám, že tak do pěti minut...“ předčila mě.

„Aaaaaaaaaaaaaa!“ její křik se rozezněl místností.

„Odneste ji na ošetřovnu. Carlsle už je vzhůru,“ konstatovala jsem a Jasper ji ihned odnesl na ošetřovnu. Jak vím, že je Carlsle vzhůru? Slyšela jsem to v té směsici zvuků ve své hlavě. Nebyly to jen ledajaké zvuky, byly to myšlenky, myšlenky všech přítomných.

„Bože! Já už to nevydržím... Dostaňte ze mně ty schopnosti!“ bolest se stupňovala.

„Bello!“ někdo nenadále vykřiknul mé jméno. Polekaně jsem nadskočila.

„Emmette!“ Rosaliino žalostné zasténání nevěstilo nic dobrého. Podívala jsem se na Emmetta. Stál na místě jako zkamenělý – byl zmrazený.

„Začíná nad tím ztrácet kontrolu,“ konstatoval někdo za mými zády. To Edward, to on mě zřejmě volal.

„Bello, hlavně se uklidni,“ snažil se mě utišit a šel stále blíž a blíž.

„Ne... ne... ne... to nejde, já... nemůžu, bolí to, moc to bolí,“ drmolila jsem a po tvářích mi ztékaly slzy. Už jsem nestála, klečela jsem a svírala si v dlaních hlavu, která se měla užuž rozskočit. Kolik že jsem to v sobě mněla schopností? Dvacet...? Víc? Místností začaly létat předměty.

„Musíme ji nějak zbavit těch schopností, má jich v sobě moc, zničí ji to zevnitř, není na to stavěná! Přiveďte Carlsla, hned!“ jediný hlas, který jsem dokázala rozeznat, byl jeho, Edwardův. Ten nejkrásnější zvuk ze všech.

„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaa! Už ne! Prosím! Strašně to bolí!“ Můj křik se stupňoval souměrně se stupňující se bolestí a já nechápala, proč mi nepomáhají. Z uší, nosu a úst mi začala téct krev. Místnost postupně naplňovalo hřmění a silné otřesy lomcovaly celou stavbou. Prostředkem haly se začala rozrůstat hluboká prasklina, z oken začaly létat střepy a posléze kroupy a blesky doprovázeny silným větrem.

„Belo, snaž se to ovládnout!“ jeho křik se mísil s křikem ostatních a s chaosem, co hřměl v mé hlavě.

„Pro... pro... promiň mi t... to,“ vzlykala jsem jeho směrem a mé tělo začaly ovládat křeče. Kolem mého pasu se omotaly silné paže a snažily se zklidnit to nekontrolovatelné cukání a zmítání se.

„Pššt, bude to dobré. Slibuji,“ jeho slova mě bodala u srdce ještě víc, než fakt, že umírám.

„Ne... jdi pryč. Nedotýkej se mě..., nechci ti znovu... ublížit. Jen mě... nech jít, prosím, už mě netrap. Prosím,“ fňukala jsem a dusila se vlastní krví.

„Bellinko, zlatíčko, prosím, vydrž to, neodcházej mi. Odpust mi to všechno. Jinak to ale nejde, jednou ti to všechno vysvětlím, slibuji. Lásko. Tak dlouho jsem musel žít bez tebe. Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo. Nesmíš mi odejít, nesmíš,“ šeptal, já už ale nedokázala jeho slova vnímat, jen pevný stisk kolem pasu, ale i ten brzy přestalo mé tělo akceptovat a už byla jen tma.

Píp, píp, píp...

„Nevím...“ píp, „ ztratila...“ píp, „nedokážu...“ píp, „promiň...“ píp.

Odporný pípavý zvuk se mísil s dalšími nepřehlednými zvuky.

„Hej! Je vzhůru!“ Při tom nadměrně silném výkřiku jsem bezmocně zachraptěla.

„Bože, Alice! Mněj trochu slitování! Mluv tišejc, ne?!“ zahřměl Emmett pětkrát hlasitěji, než zmiňovaná Alice.

„Aemm...“ zavzdychala jsem.

„Vypadněte všichni. Má odpočívat,“ nevím jistě, ale myslím, že tohle byl Carlsle. Podařilo se mi otevřít jedno oko.

„Čauky. Jak se cítíš?“ usmál se na mně Jasper. Pokusila jsem se o úsměv.

„Heleď, je pravda, že jsi v pracovně sejmula Ara bleskem?“ odstrčil ho Emmett surově a s upřímnou zvědavostí čekal na odpověď. Jemně jsem přikývla.

„Sakra! To je ale kořen, co? Bože, já ho chci taky někdy něčím sejmout... Prosím! Tohle není fér!“ kňučel. A já se tomu musela pousmát. Teď už mi došlo, že ten blesk, co tentkát vletěl oknem, byla má zásluha. Matně jsem si vybavovala, co se dělo těsně předtím, než jsem omdlela. Chtěla jsem se zeptat, kde je Edward a co se dělo potom.

„Jsem tady,“ ozvalo se za Emmettovými zády. Můj štít byl zřejmě opět oslaben...

„Ano, máš ho dost oslabený. A ne jen štít,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku.

„Vážně jsme nevěděli, co s tebou, nakonec tě zachránil Carlsle. Napadlo ho, smísit krev tvou s krví těch, jejichž moc jsi si nechtěně přivlastnila. Bylo to jen taktak,“ usmál se a něžně mě pohladil po čele. Tělem mi proběhlo jemné mravenčení. V tu chvíli se i Edward zarazil, úsměv z jeho úst se vytratil a už to byl zase ten nepřístupný, arogantní agent Cullen.

„Přeji brzké uzdravení,“ řekl suše a už jsem viděla jen jeho záda. Můj oslabený organismus se nedokázala tak dobře ovládal a po tváři mi hned stekla slza.

„Nebuď smutná. Prosím. Ani nevíš, jak je to i pro něj těžké. Moc mu na tobě záleží, kdyby mohl, tak...“

„Jaspere nech toho!“ okřikla ho Alice a varovně se na něj podívala.

„Nemáš na to právo, až přijde čas, vše se dozví,“ dodala a pak se na mě usmála.

„Teď spi, Bello. Musíš se dát do kupy,“ věnovala mi polibek na čelo a já ihned vyhověla jejímu přání.

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Pokračování - 7. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killers s. r. o. - 6. kapitola 2/2: