Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Killers s. r. o. - 6. kapitola 1/2

03.05.2010 (10:00) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1290×

6. kapitola - Ztráty a nálezy...

„Jsi borec!“ poplácal mě Felix pochvalně po zádech.

„Díky.“ Můj obličej rozzářil shovívavý úsměv. Nevěděla jsem, jak na jeho chválu, jak na chválu celé naší jednotky reagovat. Vždyť uběhlo ani ne tři čtvrtě hodiny od doby, co jsem zlikvidovala jednoho z vůdců Bílé lilie. Seběhlo se to všechno tak rychle...

Jorg měl proti němu dobře naběhnuto, když tu se proti němu vyřítil jeden ze členů ochranky, složil ho k zemi a užuž mu chtěl utrhnout hlavu. Náš cíl, Michael, jeden z vůdců Bílé lilie, se otočil k nám – zbytku jednotky. Najednou mě pohltil strach, tak silný strach jaký jsem co pracuji pro TK, ještě nezažila. Jako většina upírů i Michael měl zvláštní schopnosti, jediným pohledem dokázal roztrhat svého protivníka na kusy. Jeho oči se vpíjely do těch mých a bylo mi jasné, co se chystá udělat. V tu ránu, kdy na nás zaútočil, jsem i já aktivovala svůj štít. Celou naší jednotku včetně Jorga, jenž ležel opodál, jsem vzala pod svá ochranná křídla. Silný ale opravdu silný úder dopadl na můj štít, zacloumal mnou a pak... pak se stalo něco, co se mi ještě nikdy nestalo. Najednou ze všech protivníků i z jejich vůdce zbyla jen lepkavá hmota kostí a kůže, jež se rozlétla do celého okolí. To bylo poprvé, co se ukázalo, že můj štít dokáže nejen bránit, ale i oplácet útok – vracet ho jako bumerang.

Cítila jsem se úžasně i když bych vlastně asi neměla. Přeci jsem někoho zabila, měla bych se kát. Ale z druhé strany ten „někdo“ byl pěkný parchant. Málo toho, že zbrojil proti lidské rase, zabíjel také děti – jak jinak, než-li pro jejich krev. Dětská krev se v našem světě považuje za jednu z největších delikates, ale také za jednu z největších ohavností. To, že jsme upíři, ještě neznamená, že jsme zvířata. Vztáhnout ruku na dítě, zabít ho a vypít jeho krev. Bože... při této vzpomínce jsem na svůj skutek byla ještě víc hrdá.

Páni, pozítří to budou čtyři měsíce, už celé čtyři měsíce co jsem oficiálním agentem The Killers s. r. o., čtyři měsíce co vím, že Edward není mrtvý.

Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní dostala tyto nepříjemné myšlenky a raději se šla odzbrojit, přičemž celou cestu i nadále s úsměvem přijímala na svou adresu chválu. Jak je vidět, dobré zprávy se tu šíří opravdu rychle.

„Kočko! Tak jsem slyšel o tom tvém úspěchu,“ mrknul na mě Lucas.

„No jo no...“ všimla jsem si jeho gumových rukavic, „k čemu to máš?“ musela jsem se zeptat.

„Ou, sorry. Já na ně úplně zapomněl. Dělám teď na... no, to ti vlastně nemůžu říct. Takže... řekněme tomu, že jsem uklízel,“ začal předvádět Mr. Propera.

„Jo jo, mistr Proper těžkou práci za vás vždy rád udělá... mistr Proper,“ začala jsem si prozpěvovat a Lucas mi během toho pomáhal z neprůstřelné vesty, z níž trčely tři stříbrné kulky.

„No a to sis jinechtěla brát,“ podotknul a ušklíbnul se. Chtěla jsem mu na to nějak odpovědět, ale do místnosti se vřítil Jasper.

„Hej ty prde! Dobře ty! Ti budu držet fleka v naší jednotce, když už jsi takovej profík,“ vychrlil na mě a hned mě objal.

Ach Jasper. Jeden z mála přátel tady. Jak jsme se poprvé uviděli, hned jsme si padli do noty. Je to strašný střevo a právě proto ho mám tak ráda. Od akce na Komarikova už jsme se s jejich jednotkou do styku nedostali. Edward se mi taktně vyhýbal a já mu za to byla vděčná. Jak se ukázalo, agentů se jmény „Cullen“ je tu opravdu ažaž. Edward, Jasper i Emmett byli adoptivními dětmi Carlsla = Carlsle je stvořil, chtěli se rozdělit, ale nakonec zůstali spolu, jako rodina. S Arem se znali ještě dávno před vznikem společnosti The Killers s. r. o., později se k nim přidala i nynější Carlslova družka – Esme. V TK se pak Jasper s Emmettem setkali s Alicí a Rosalií a tamtadadá, rodina Cullena se rozrostla o další dva členy. Takže dohromady je jich tu sedm. Já osobně se znám jen s Jasperem, Carlslem a... Edwardem.

„Wow, wow, wow. Klídek... chlapče. Dneska... se mě pokoušely... zneškodnit... stříbrnými kulkami..., ale jak je vidět..., nakonec... mě skolíš... ty,“ soukala jsem ze sebe slova a doslova cítila, jak mi pod sílou jeho objetí praskají žebra. Začal se smát a pustil mě. Chvíli mi trvalo, než jsem znovu našla své plíce.

„Jo a neslibuj, co nemůžeš dodržet. Jestli mě nešálí paměť, už nejsi velitelem jednotky,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„No jo no, má hvězdná kariéra šla do háje, když se vrátil starý velitel,“ poškrábal se zamyšleně na hlavě a pak se nevinně usmál. Vůdcem jejich jednotky byl Edward, když ho ale vzali do zajetí, provizorním velitelem se stal Jasper. Edward se ale zase vrátil a Jasper mu tak musel opět ustoupit jeho starý post.

„Fakt blahopřeji. Si tady o tom štěbetají všichni vrabci na střechách. Věř, že do deseti minut tu bude nějaký poskok od Ara. Si tě k sobě pozve hezky na kafíčko a dá ti zlatou medaili,“ mrknul na mě šibalsky.

„Jasně. A pak se tu objeví Hugh Jackman a bude mě žádat o ruku, že?“ vysmála jsem se mu a chtěla mu dát přátelskou herdu do hrudníku, ale vyrušila nás Rosalie – Arova spešl sekretářka a zmiňovaná Emmettova ženuška. Znám ji jen tak od vidění.

„Nechci rušit, ale mám vzkázat agentce Swan, že se má dostavit k Arovi do kanceláře,“ jak to dořekla, já Lucas i Jasper jsme vyprskly smíchy, jen Rose chudák nechápala, která bije.

„Prosím tě, nepotkala jsi tam na chodbě náhodou Hugha Jackmana? Za chvíli by se tu měl asi taky ukázat,“ dusil se Jasper, ale rychle jsme se dali zase odkupy.

„Heleď. Tak já už jdu taky pryč,“ ještě jednou mě Jasper poplácal po rameni a už jsme viděli jen jeho a Rosaliiny záda. Kývla jsem na Lucase a už se měla také k odchodu, když tu...

„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“ chodbou se rozezněl nehorázný křik. Myslela jsem, že mi z něj praskne hlava. Nechápala jsem, odkud se ten hluk šíří. V tu ránu mi ale do zorného pole padnul svíjející se Jasper.

„Co ti je? Co se děje?“ v jedné setině vteřiny jsem byla u něj, ale panenky se mu protáčely a bylo zřejmé, že není při smyslech.

„Rychle, zavolejte Carlsla!“ okřikla jsem Lukase. Rose se celá klepala, hladila ho po vlasech a podél lícních kostí jí stékaly slzy.

„Tššt, pššt, to bude dobrý...“ objímala jsem cukajícího se Jaspera a vlastně nevěděla, koho se snažím těmito slovy uklidnit. Jeho, Rose, sebe...?

„Nevím, co mám dělat. Nevím, jak mu mám pomoci,“ Carlsle si zkroušeně držel obličej v dlaních a já ho hladila po zádech a zlatavých vlasech.

„Neboj, vše bude v pořádku, jen tomu musíme dát čas. Hlavně, že se jeho stav nezhoršuje,“ plácala jsem a plácala a nevěděla jak ho uklidnit. Jasper byl mimo, něco jako v komatu. Ani přímé sluneční světlo mu nepomohlo a nikdo nevěděl, co se to s ním děje. Jasné bylo jen to, že za jeho stav někdo ponese následky. Někdo mu musel něco provést. Prošetřovaly se jeho všechny staré mise i osoby, s nimiž se dostal do stiku.

„Co se mu stalo?“ do pokoje se jako uragán vřítil Edward. Jeho obličej byl ztrhaný bolestí a beznadějí. Mou přítomnost zcela ignoroval. Celá rodina Cullenů seděla u Jasperovo postele a Carlsle začal Edwardovi vysvětlovat situaci. Došlo mi, že tohle je přeci jen rodinná záležitost, že já tu jsem již zřejmě přebytečná a zmizela na takzvaně anglický způsob.

V uších mi i nadále zněl Jasperův křik a před očima se mi stále vybavovala vzlykající Alice, neznala jsem ji, ale bylo mi ji tak líto. Najednou jsem si vzpomněla, že se mám stavit k Arovi do kanclu a už mám tak hodinového skluza. Hned jsem se tam vydala, ale cestou jsem se stala svědkem nepříjemného incidentu.

Jorg se zrovna dával do ráže s Alekem.

„Hajzle!“ s tímto výkřikem se Jorg vrhnul na Aleka a dal mu pěknou bombu přímo do nosu, z něhož se ihned začala řinout krev.

„Měl jsem tam být, patřím tam! Ty, Jasper i Edward my za to zaplatíte!“ bušil do něj bezhlavě a užuž chtěl proti němu použít svou moc = zmrazit ho. Tohle nebylo jen přátelské pošťuchování, vážně to vypadalo, že ho Jorg chce zabít. Na nic jsem nečekala a strčila mezi ně svůj štít.

„Co se to tu děje?! Jorgu táhni od něj!“ vylítla jsem před Aleka a snažila se uklidnit situaci.

„Zbláznili jste se?!“ vrčela jsem na oba a chápala, že si asi docela koleduji. Jorg udělal krok ke mně a chtěl zase zaútočit na Aleka, hrubě jsem do něj vrazila svou dlaní a dala mu najevo, že žádná smrt, vražda, zabytí se tu konat nebude. Já, malý, bezvýznamný hmyz si tu dovoluji na agenta třetí kategorie?! Ouvej, neměla jsem to sepsání závěti tak dlouho odkládat. Na sucho jsem polkla a pomalu počítala do deseti. Už to bylo o něco lepší a já doslova cítila, jak se kolem mě rozprostírá klid a pohoda. I Jorgovi se začal z očí vytrácet ten vražedný pohled a Alek se konečně začal vzpamatovávat. Jorg se na mě a na svou oběť ještě jednou podíval a pak beze slova odešel. Páni, tak to nešlo tak špatně. Čekala jsem, že mě pěkně zmastí, mou mrtvolu pak nechá vycpat a postaví si ji u krbu jako trofej. A on místo toho s klidem odejde, wow. Jsem ani netušila, že umím tak dobře vyjednávat.

„Jsi v pořádku?“ Otočila jsem se k Alekovi.

„No, jo, myslím.“ Podala jsem mu ruku a pomohla se postavit na nohy.

„Cos mu proboha provedl?“ asi tu šlo o víc, než jen o ukradnuté lízátko.

„No, neměl bych o tom mluvit, ale stejně se o tom skoro bude vědět... Jorg chtěl do naší jednotky. Ale... já, Edward a Jasper jsme byli tak nějak proti. Je moc výbušný a já osobně vážně nevěřím, že je natolik vyspělý, aby mohl pracovat na případech, na kterých pracujeme my. No, asi se mu náš verdikt, respektive náš odpor nelíbil,“ vysvětlil ve zkratce.

„No, tak teda díky za pomoc. Jo a... prosím... neříkej nikde, jak mi to tu Jorg nandal. On sám se postará o to, aby se to rozneslo,“ zahanbeně sklopil zrak a zmizel. Chudák Alek, vždyť je o polovinu menší než Jorg! Neměl proti němu nejmenší šanci.

„Dobrý den. Já... já... omlouvám se za to zpoždění, ale byla jsem u doktora Cullena. Jasper...“ vletěla jsem k Arovi do pracovny a začala se omlouvat, ale on mě nenechal domluvit.

„Nezajímá mě, co vás zdrželo. Jasně jsem vám vzkázal, že se máte ihned dostavit do mé pracovny. Na to, že jste nová, si až moc dovolujete. Přespřílišná drzost se u nás trestá. To byste už přeci měla vědět,“ stál u otevřeného okna a monotónním hlasem mě tu káral. Jeho slova mě bodala u srdce. Proboha, s Jasperem, s Carlslem se přeci znají tak dlouho. Jak... jak může takhle mluvit?! V jeho hlase jsem neslyšela nejmenší známky lítosti, zájmu či strachu. Jako bychom se bavili o počasí a ne o skoro umírajícím Jasperovi. Pohltila mě tak silná nenávist, že se mi doslova zatmělo před očima.

„Zavolal jsem tě, abych ti poblahopřál ke tvému úspěchu. Ale jak je vidět, nevážíš si mě. Asi jsi ještě nepochopila, jak to tady chodí...“ svírala jsem pěsti a jen taktak se držela, abych po něm neskočila. Ale nakonec jsem do toho nemusela nijak zasahovat.

Celou dobu, co se mnou mluvil tím opovržlivým hlasem, díval se z okna. Dával mi tím najevo, že jsem tak bezvýznamná, že mu nestojím ani za to, aby se na mě při vzájemné komunikaci podíval. Už se konečně otáčel směrem ke mně, když tu se zvenčí ozvalo silné hřmění a přímo do pokoje, přímo do Ara uhodil blesk. Zaraženě jsem vydechla. Aro se zakymácel a v křečích padnul k zemi. Už jsem byla v půli pohybu k němu, abych mu pomohla, ale pak jsem se zarazila. Cítila jsem se... cítila jsem se najednou tak dobře. Vlastně jsem překypovala štěstím, strašně jsem mu to přála. Sama jsem mu vlastně chtěla ublížit. „Ježíš, Bells, nech toho!“ okřikla jsem se a hned mu přiskočila na pomoc.

Seděla jsem po tmě na pohovce ve svém bytě. Jak TK slíbilo, tak se také stalo... Konečně jsem se dostala zpod drobnohledu stěn základy a dostala svůj vlastní byt. Asi nikdy nezapomenu na ten pocit, když mě vyvedli za zdi té rozlehlé budovy, dali klíčky, přesné koordináty a řekli: „Jeď.“ Svoboda... jak krásná to věc. Ptáte se, proč jsem hned neutekla? Odpověď je prostá. Není kam. Bella Swan již neexistuje. Ano, žijeme v moderní době, nové doklady nejsou žádným problémem. Odsud se ale nedá utéct. Od The Killers s. r. o. se nedá utéci. Pokusila jsem se o to jen jednou a víckrát už mě to lákat nebude. Hned v průběhu prvních měsíců svého výcviku jsem se pokusila zdejchnout. Většinou se takovýto čin trestá smrtí, ale v mém případě uplatňovali techniky mučení... Vážně, víckrát už nechci.

Někdo zaklepal na dveře a to mě vytrhlo z mého přemýšlení. Nechápala jsem, kdo může tak pozdě opruzovat, snad jedině ten otravný soused odvedle. Zoufalec, co už vážně neví, jak mě zaujmout. Zrovna předevčírem mě ve dvě v noci vzbudil, jestli nemám cukr. Myslela jsem, že mu snad hlavu omlátím o cukrovou třtinu. A víte co on na to? Prý, že když už má ten cukr, tak mě může rovnou pozvat na kafe. Ve dvě ráno?! OMG. Fakt no comment.

Otevřela jsem dveře a překvapením vyjekla.

„Doufám, že tě nebudím.“ Dělá to schválně nebo má takhle svůdný hlas vždycky? O rám dveří se opíral Edward.

„Em... no... em... ne... myslím.“ Aaaa, bože, můžu si rovnou vytetovat na čelo trapka!

„Musíme si promluvit. Něco se stalo...“

„Jasper...?!“ nenechala jsem ho domluvit a vyděšeně si dala ruku přes ústa.

„Ne, ne. Klid. Je na tom pořád stejně, nevíme, co bude dál,“ chytnul mě za tu samou ruku a stáhnul ji dolu.

„Všiml jsem si, že spolu vycházíte víc než jen dobře. Alice na tebe dokonce začala trochu žárlit. A to už je co říct,“ pokřiveně se na mě usmál a já měla co dělat, abych se zkoncentrovala. Za tu dobu co jsem tady, se na mě ještě ani jednou neusmál, ne takhle.

„Jde o Aleka... on... je na tom stejně jako Jasper,“ sklopil zrak.

„A ty jsi ho údajně viděla se hádat s Jorgem,“ dodal.

„Jak to víš? Jak...“

„Tak jo nebo ne?“ byl netrpělivý.

„A... ano. On, on. Počkat! Ty myslíš, že za to... že za to jak je na tom Jasper a teď i Alek může Jorg?“ hurá! Docvaklo mi to!

„Proč se hádali, Bello?“ už vypadal vážně netrpělivě.

„No, hádali se kvůli tomu, že chtěl k vám do jednotky. Ale Jasper, Alek a ty jste byli proti. A on... bože, to ale znamená, že teď jsi na řadě ty.“ What? Já se o něj bojím? Cože? Brr, Bellčo nech toho!

Edward se na okamžik zarazil. Zřejmě mu také došlo to riziko. Chvíli jen tak seděl.

„Tak o tohle mu jde,“ opovržlivě si odfrkl a zvedal se k odchodu.

„Jdu zpátky do sekce,“ už byl zády ke mně.

„Dávej na...“ včas jsem se zarazila. Bello, nepleť si nenávist s lítostí. Dělala jsem jako bych se zakuckala a vlastně nic neřekla. Bylo slyšet, jak se Edward uchechtnul. Už se otáčel aby mě setřel nějakou jeho kousavou poznámkou. Když tu...

„Aaaaaaaaaaaaaaa,“ svalil se na záda a začal sebou škubat na všechny světové strany.

„Edwarde!“ letěla jsem k němu a proklínala se za to, že jsem větu nedokončila. Všechna nenávist jako zázrakem pominula a mně už poháněl jen strach, strach z toho, že o něj přijdu, znovu.

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Pokračování - 6. kapitola 2/2

Shrnutí

Předešlá kapitola

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killers s. r. o. - 6. kapitola 1/2: