Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The horse whisperer 2. kapitola

29.07.2010 (10:15) • Cathshir • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 962×

The horse whisperer

2. kapitola

Tma, tma a jenom tma. Nic jsem neviděla, ani neslyšela, byla jsem jenom v černém tunelu, ze kterého není úniku! Mohla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Bylo to něco strašného, čas jsem ani nevnímala, jenom jsem občas uslyšela zvuky a cítila na rukou tlaky. Takhle to pokračovalo nekonečně dlouhou dobu. Pak ale jsem začala zřetelněji vnímat zvuky. Zvuky, které jsem začala postupně vnímat lépe a lépe. Pípání, nějaké hlasy, chrastění, kapání a podobně. Hlasy jsem pak začínala zřetelněji rozlušťovat. Máma! Byl to mámin hlas. Cítila jsem i jak mě drží za ruku. Snažila jsem se ji stisknout, aby věděla, že jsem tady. Zkusila jsem to ale nic moc. Snad to cítila. Za chvíli se ozvaly kroky.

„Cítila jsem jak hýbe rukou,“ řekl první hlas.

„To je pokrok paní Swanová! Začíná vnímat.“

„Jak dlouho to ještě bude trvat?“ zeptal se ten první.

„Ještě chvíli. Bello?“ oslovil mě. „Jestli mě slyšíš, stiskni mi ruku.“

Zkusila jsem to, ale asi to efekt nemělo.

„Výborně!“ pochvaloval si první hlas. „Teď to zkus s maminkou.“

Vynaložila jsem veškerou sílu na stisk.

„Teď to bylo zřetelnější než předtím,“ radovala se máma.

„To jsou dobré zprávy. Za chvíli už by se mohla probudit.“

„Děkuju, pane doktore,“ řekla máma.

Do pravé nohy mi vystřelovala strašná bolest. Co mi s ní udělali? To neví, že mě to tak strašně bolí? To s tím nemůžou něco udělat?! Pokusila jsem se otevřít oči, ale moje víčka byla strašně těžká. Po chvíli jsem upadla zase do spánku.

Znovu jsem začala vnímat, tentokrát jsem už i ucítila světlo. Pokusila jsem se stěží otevřít oko. Šlo to! Pod náporem ostrého světla jsem ho musela okamžitě zavřít. Jenom doufám, že tu někdo byl. To by nešlo, abych si otevírala oči pro srandu.

„Bello?“ ozval se mámin frenetický hlas. Znovu jsem otevřela jedno oko a potom i druhé. Všechno mi splývalo v jeden velký rozmazaný obraz. Usmála jsem se. Konečně sem dokázala otevřít oči. Už se nebudu muset nikdy vrátit do té tmy, z které není úniku. Zrak se mi začal zaostřovat na mámu, jak se nade mnou sklání.

„Mami?“ zaskřehotala jsem, protože můj hlas mě vůbec neposlouchal a měla jsem vyschlý krk.

„Bello, dělala jsi nám takové starosti!“ začala máma. Chytla mě za ruku a na hlavu mi dala mokrý hadr.

„Co se stalo?“ řekla jsem už zřetelněji.

„Měla jsi nehodu, víš jak je u Kinderhooku ta stará tovární silnice? Jelo tam auto s přívěsem do té továrny a nevěděl, že tam vede lepší silnice. Srazil tebe i Angelu a vaše koně,“ vysvětlovala mi máma.

„Co je s Angelou a Gulliverem a Pilgrimem?“

„Gullivera museli nechat utratit a Angela leží v komatu. Možná se už nikdy neprobudí, a jestli ano tak je na 80% šance, že si nebude nic pamatovat. Je mi to tak líto, zlato!“ Mámin hlas hořel lítostí.

„Ne!“ začala jsem brečet. „A co Pilgrim?“

„Pilgrim utrpěl vážná zranění, má zlomeninu nosní kosti, kterou mu už odoperovali, ztratil hodně krve. Fyzicky se lepší, ale utrpěl především obrovský šok. Teď je na klinice nedaleko Chathamu. Ale možná ho budou muset nechat utratit…“

To byla poslední kapka. Kéž bych se nikdy taky z komatu neprobudila, tak jako Angela. Nemusela bych slyšet všechny tyhle strašné věci kolem toho, co mám ráda. Tohle se může stát jenom mě! Ale já jsem tomu mohla zabránit a nezabránila jsem. Mohla jsem Angelu i Gullivera odtáhnout ze silnice a já to neudělala! Sakra co to mam furt s tou nohou?

„A jak jsem na tom fyzicky já?“ zeptala jsem se. Snad mi vysvětlí i to proč mě tak nesnesitelně bolí pravá noha.

„No,“ začala váhavě máma, „kromě toho že jsi ležela čtrnáct dní v komatu, máš několik zlomenin žeber, které se ale mírně zhojily, nesčetné šrámy a…“ klesl mámě hlas.

„Co?“ zeptala jsem se vystrašeně. Jenom ať mi neřekne, že už tu nohu nemám. Vůbec jsem jí necítila.

„Máš ošklivě poraněnou pravou nohu, nadvakrát zlomenou lýtkovou kost. A jestli to půjde k horšímu, budou ti jí muset amputovat.“

Absolutně jsem nevěděla co na to říct. Během ani ne jedné hodiny se mi totálně sesypal dosavadní život. Angela se už nejspíš neprobere, Gulliver už nežije, Pilgrimovi zbývá možná posledních pár hodin života a já přijdu možná o nohu! Ve škole se na mě budou všichni dívat jako na invalidu.

„Počkej, to znamená, že nikdy nebudu jezdit?“ optala jsem se.

„Ne.“

Kdybych na sobě neměla všechny ty hadičky nejradši bych vyskočila, abych si dokázala, že s tou nohou to je jenom nepovedený kanadský vtip, a že můžu normálně chodit. Ale asi by to nešlo. To je naprosto strašný!

Kde teď vůbec jsem?" ptala jsem se znovu.

„Jsi v nemocnici v Chathamu. Dojdu říct doktorům, že už ses probudila,“ řekla monotónně máma. Jenom jsem kývla hlavou.

Tohle je šílenost. Co budu dělat s Pilgrimem? Jezdit na něm nemůžu. Jestli se někdy uzdraví, tak ho prodám, ale ne někomu v Chathamu. Asi bych nesnesla, kdybych viděla, že na něm jezdí někdo jiný. Začala jsem znovu brečet, ale slzy jsem se ani nenamáhala utírat. Jsem zvědavá, jak dlouho budu muset být zavřená v tomhle blázinci. Po chvíli se vrátila máma i s doktorem.

„Slečno Swanová, jak se cítíte?“ zeptal se přátelsky a něco si zapisoval do karty.

„Jde to, je to úleva být zase vzhůru,“ řekla jsem popravdě.

„Máte zlomeniny žebra, zlomenou…“ spustil výčet všeho, co na mém těle není v pořádku.

„Ani mi to neříkejte,“ zarazila jsem ho rozzlobeně dřív, než bych se dozvěděla něco dalšího.

„Dobře, jak chcete,“ rezignoval. „Počítám, že se stavem vaší pravé nohy vás maminka seznámila. Budete muset pravidelně cvičit a brát léky. Nebudete jí moci zatěžovat to znamená našlapovat jenom minimálně. Podrobnosti vám později řekne vaše fyzioterapeutka. Paní Swanová mohl bych s vámi mluvit?“ požádal mamku.

„Samozřejmě,“ souhlasila.

„Za chvíli se vrátím, Bello.“ Dveře se za nimi zavřely a já zůstala opět sama. Takže se budu pajdat o hůlce jako stará babička. Tohle nesnesu. Ve škole budu každému pro smích, budu se muset modlit, aby se do mě někde nenavážel. Ale že přijdu o ježdění to bude asi na mém zranění to nejhorší. Vždycky jsem se chtěla živit vrcholným ježděním. Parkurem. Takhle mám se vším smůlu. Snad budu moct u koní alespoň pomáhat. Chudák Angela, jestli se probudí, nebude si na nic pamatovat. Má to i výhodu, nebude si pamatovat tu strašnou nehodu, kterou živě vidím před sebou. Nebude si pamatovat na to, jak se na nás řítil několikatunový kolos, ani na to, jak nás srazil. Naplánovala jsem si, že až mě pustí domů, tak pro ní začnu psát knížku. Poprosím mámu, aby mi koupila pořádně silný sešit. A nazvu to, no jak bych to mohla nazvat? Určitě podle něčeho co jí vystihovalo i to o čem bude ta knížka. Měla hrozně ráda písničku Wake me up when September ends a to by i vystihovalo tu knížku. Vzbuď mě, až září skončí. Možná bych to mohla pozměnit na December, když se tohle stalo v prosinci. Dokonce o tom i mírně vypovídá obsah písničky.  Bude se to jmenovat Wake me up when December ends.

Zase přišla máma.

„Bello, zítra za tebou přijde policie, měla bys jim vysvětlit, jak to bylo,“ vysoukala ze sebe.

„Já si ale nic nepamatuju,“ oponovala jsem. Nebyla to sice pravda, ale já to nemůžu nikomu říct. Ani rodičům, ani doktorům, ani policii a ani svým kamarádkám. Je to pro mě ještě čerstvý. Nejde to prostě. Budu se držet toho, že si nic nepamatuju.

„Já chápu jestli o tom nechceš mluvit, ale tohle je opravdu důležitý,“ zvýšila hlas a upřeně se mi dívala do očí.

„Jak jim mám něco říct, když si z tý nehody nepamatuju nic?“ zeptala jsem se v klidu.

„Alespoň to něco, třeba i to jak jsi šla ráno do stáje. Cokoliv!“ začínala být netrpělivá.

„Já si ale nepamatuju ani tohle,“ pokračovala jsem ve lžích a můj hlas mi v tom pomáhal, „jenom asi do doby jak jsme se sešly s Angelou. Jinak nic.“

„Měla by sis odpočnout,“ řekla najednou máma. Obrátila jsem naštvaně hlavu ke stěně. Visely na ní nějaký nemocniční akvarely. Kdybych se otočila na druhou stranu může mě každý skrz sklo a žaluzie pozorovat. Za chvíli přišla sestra a něco mi dala do kapačky. Po chvíli mi víčka zase těžkly. Až jsem je zavřela úplně a ponořila se znovu do tmy.

***

Znovu jsem se probudila do dalšího dne a nemohla jsem uvěřit tomu, co mi včera všechno máma řekla. Dneska u mojí postele nikdo neseděl. Pokusila jsem se posadit, ale ty stupidní hadičky a moje slabá síla mi to nedovolovaly. Takže jsem spadla zpátky na postel. Dneska by měla přijít ta policie, ale já jim stejně neřeknu o nic víc než mámě! To mě ani nehne. Budou se muset spokojit s faktem, že si nic „nepamatuju“. Otevřely se dveře a dovnitř vešel můj ošetřující doktor.

„Slečno, za hodinu k vám přijde policie,“ oznámil mi.

„Já vím.“

„Měla byste jim říci vše o tom dni, kdy se stala nehoda,“ nabádal mě stejně jako včera máma.

„Já si z toho dne, ale nic nepamatuju,“ lhala jsem.

Doktor si povzdechl a odešel. Na mém stolku ležela moje nejoblíbenější knížka Na Větrné hůrce a sbírka děl Jane Austenové. Sáhla jsem po sbírce. Na Větrnou hůrku jsem opravdu neměla náladu. Nalistovala jsem si román Pýcha a Předsudek, tam aspoň nejsou žádný vraždy, ani úmrtí ani nic tomu podobného. Byla jsem naprosto ponořena do románu z 18. století, když na dveře někdo zaklepal a poté vešel. Policista, jak jinak. Vypadal hrozně nezdravě a unaveně. Znovu jsem zabodla oči do knížky.

„Dobrý den,“ pozdravil mě.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem také a stále četla, ačkoliv jsem už text nevnímala. Tohle bylo jenom další divadýlko.

„Jak jistě víte, slečno, jsem tu, abych se vás zeptal na okolnosti z 3. prosince.“

„Ano.“

„Mohla byste mi popsat, co se tedy stalo?“ převaloval znuděně slova.

„Nemohla, já si tu nehodu totiž nepamatuju,“ řekla jsem už tolikrát omílanou lež.

„Alespoň něco,“ prosil a vytáhl poznámkový blok.

„Ten den jsem chtěla jet na vyjížďku s kamarádkou Angelou, která, jak se ke mně doneslo, leží v komatu. Napadl sníh. I přesto jsme vyjely ven. A od té doby si nic nepamatuju, nemůžu si vzpomenout.“ Málem jsem mu to celý vyklopila.

„To je vše?“ zeptal se zklamaně a pohlédl na mě přes obroučky brýlí.

„Ano.“

Řekla jsem přesně to, co jsem si secvičila. Otevřela jsem knížku tam, kde jsem skončila. Tuhle situaci považuju za uzavřenou.

„Nevynecháváte náhodou něco?“ ptal se podezřívavě.

„Proč bych to dělala?“ odpověděla jsem pohrdavě a neslušně otázkou.

„Třeba byste o tom nechtěla mluvit…“ Nechal konec věty viset ve vzduchu, aby se rozplynul. Jako by to uhádnul. Nedala jsem na sobě znát žádnou reakci.

„Kdybych to si to pamatovala tak bych to vám to řekla,“ vyjela jsem nevrle.

„Dobře, dobře,“ rezignoval, „brzy se uzdravte. Nashledanou.“ Dveře se znovu zabouchly a já osaměla. Tak to bylo krátký. Byla jsem  v pokušení zavolat doktora a vyklopit mu to všechno i s přídavkem. Udržela jsem se. Ale aspoň bych se mohla zeptat, kdy mě pustí domů.

V knížce jsem se dostala někam do půlky, kdy se dveře znovu otevřely. Kdy už tohle skončí? Znechuceně jsem se podívala kdo to je.

„Tati!“ vyjekla jsem nadšeně. Chudák, musel z toho být celý zdrcený, když jsem nechala jenom vzkaz a pak už jsem se nevrátila.

„Ahoj holčičko,“ usmál se na mě.

„Něco jsem ti přinesl.“ Položil na můj stolek k Větrné hůrce Kupce Benátského.

„Díky. Netušíš náhodou, kdy mě pustí?“ ptala jsem se.

„Doktor říkal, že si tě na Vánoce můžeme vzít domů.“

„To je úžasný,“ jásala jsem, „aspoň budu moct být na Vánoce doma!“

„To jo. Dvacátýho si tě odvezeme a pak na nějakou půjdeš znovu sem, ale ne na dlouho.“

Konečně radostná zpráva v těch strašných a ponurých. Takový malý záchytný bod pro co se dá žít.

„Super,“ radovala jsem se.

„Holčičko, já zase půjdu. Tvoje drahocenná maminka odletěla na víkend do New Yorku si zařídit něco v práci.“ Udělal grimasu, že ho to moc netěší. No to se dalo čekat. Pro mámu je právě vším.

„Jasný. Počkej! Jak je na tom Pilgrim?“ zakřičela jsem rychle. V tátově obličeji to škublo a bolestně se na mě zadíval.

„Jeho zlomeniny nejsou tak vážný, ale prý kope, kouše a musejí mu dávat sedativa, aby ho udrželi v klidu a nepotrhal si stehy. Prý už zlomil jedný doktorce ruku,“ řekl po chvíli. Chudáček můj malinkej, chtěla bych ho co nejdřív vidět. Musí to pro něj být utrpení.

„A Angela?“

„Nijak se to nelepší,“ řekl. Zamračila jsem se.

„Tak ahoj,“ rozloučila jsem se.  Knížku jsem si položila na svůj stolek, protože jsem začínala být znovu unavená. Byla veliká výhoda mít pokoj sama pro sebe, nikdo mě kromě příležitostných návštěv nerušil. Ty bílé stěny, zelené povlečení a bílý nábytek byl trochu stereotyp. Ale jinak jsem si nestěžovala. Hned jak jsem položila hlavu na polštář, jsem se ponořila do bezesného spánku.

***

Každý den, to byl stereotyp a mě už to lezlo na nervy. Každý den se ze mě někdo snažil vymámit něco ohledně té nehody ať sestra, doktor, táta, máma nebo police. Každý den ke mně taky chodil psycholog, což jsem nechápala, protože moje duševní zdraví nijak neutrpělo. Každý den přišel někdo z rodičů, ale kamarádi nikoliv. Kromě Angely jsem nikoho moc neměla. Každý den jsem se zeptala buď na Pilgrima, nebo Angelu. A každý den zamnou chodila moje osobní fyzioterapeutka se mnou cvičit. Ze začátku bylo cvičení trochu bolestivé, ale vytrvala jsem a nedávala na sobě nic znát. Ani to jak trpím ohledně té nehody. Bylo to moje neštěstí, moje osobní neštěstí a tak jsem se v něm rochnila sama. Nepotřebovala jsem někoho okolo, aby mě litoval. Proto jsem taky všem řekla, že si nic napamatuju.

Doktor řekl, že dvacátého můžu jít domů a zůstat tam. Díkybohu! Tady v nemocnici to působilo jako ve vězení. Dárky na Vánoce jsem nakoupila předem. Pro tátu jsme s mámou vybrali pero Mont blanc, protože to jeho staré začalo rozpadat. Pro mamku jsem sama za sebe koupila oční stíny Dior, ty které si jednou koupila v Paříži a nebyly nikde v Americe k sehnání. Nakonec jsem je objevila s Angelou v jenom zapadlém krámku právě v Chathamu. S Angelou. Kam jsem se podívala, nebo na co pomyslela, to se vázalo s Angelou, která leží někde zafáčovaná na posteli, připojená na milion přístrojů a v je v komatu. Až půjdu toho dvacátého domů, tak se tam zajdu podívat. Ještě předtím než přijdou rodiče.

Ve nemocnici to bylo hrozný a už se mi dělalo špatně z představy dalšího dne stráveného v posteli. Když konečně nadešel kýžený den dvacátého prosince, oblékla jsem se časně ráno v sedm hodin, přestože rodiče měli přijít až v 9.30. Vybavené berlemi jsem si zazvonila na sestru a zeptala se jí, kde bych našla Angelu. Semkla rty do jedné linky a řekla:

„Váš ošetřující lékař si nepřeje, abyste tam chodila, navíc cizí lidé tam nesmění.“  Ve mně to vřelo a měla jsem sto chutí začít řvát, nejlíp na toho kdo vymyslel pravidlo návštěv.

„To je mi jedno,“ procedila jsem mezi zuby, „je to moje kamarádka a já jí chci vidět. Hned.“

Ještě chvíli jsme se dohadovaly, ale nakonec svolila a vedla mě přes polovinu nemocnice na oddělení intenzivní péče. Tam mě navlíkli do doktorského mundúru a pustili mě do pokoje, který oddělovala skleněná stěna se žaluzií od okolního normálního světa. Ještě jsem se ujistila, že nikdo nebude poslouchat. Jak jsem si myslela, byla od hlavy až k patě zafáčovaná, prostě ukázková mumie a všude měla hadičky.

„Ahoj Angelo,“ řekla jsem, „doufám, že mě slyšíš. Taky jsem byla v komatu a vnímala jsem. Jestli mě neslyšíš a jestli si nebudeš nic pamatovat, docela ti to závidím. Nebudeš si pamatovat na tu strašnou nehodu a nebudeš to prožívat tak jako já. Jak to půjde, budu za tebou chodit. Zatím se měj. Mimochodem píšu pro tebe knížku,“ vzlykla jsem.

„Tak ahoj.“

Vyštrachala jsem se na nohy a podepřela se. Pajdala jsem se ke dveřím. Sundali se mě všechny ty hábity a já se táhla jako šnek přes celou nemocnici. V mém pokoji jsem si sedla na postel vedle tašky a čekala na příjezd rodičů.

Otevřely se znovu dveře, ještě jednou a asi z toho zblbnu. Byl to doktor, asi mi šel dát ty papíry, aby mě pustili.

„Slečno Swanová, můžete se znovu převléct,“ řekl mi.

„Proč?“ panikařila jsem.

„Oba vaši rodiče mají naléhavou práci a přijedou si pro vás až na Štědrý den.“

„To mi to nemohli říct dřív?!“ vybuchla jsem. Rodiče maj práci a mě tu nechaj trčet v tomhle blázinci. Tohle beru jako zradu. A kdo za to může? Máma. Ta její zpropadená práce šéfredaktorky mi leze krkem. To nemůže být jednou jako normální ostatní mámy, který přijedou, když se potřebuje? Fajn je slavná, ale nějak jí ta sláva stoupla do hlavy. Ostatní lidi, když se jim narodí dítě, se nechávají fotit a ty fotky pak dávají do časopisů. A máma? Jako by se za mě styděla. Grrrr. To bylo k vzteku. Sakra, zas mě bolí ta noha.

„Dozvěděl jsem se to teprve před chvílí,“ řekl doktor v klidu.

Protočila jsem oči a začala si sundávat věci. Berle jsem si opřela do kouta k posteli a zas si vlezla do ní. Přitáhla jsem si svého starého medvěda, kterého jsem dostala, když jsem se narodila a začala brečet. Proč nemůže jít jednou všechno podle plánu? Plyšáci možná slouží jenom pro mrňata, ale služby, které poskytují teenagerům, jsou k nezaplacení. Jestli si pro mě rodiče nepřijedou ani 24. tak budu trucovat a zůstanu tady.

Napořád!