Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The horse whisperer 1. kapitola

20.07.2010 (18:45) • Cathshir • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1552×

The horse whisperer

1. kapitola

Viděla jsem setmělou poušť. Na obzoru zářil měsíc a všechno bylo jako zalité inkoustem. Jenom černá silueta koně tuhle krajinu prozářila. Běžel plavně, písek mu odskakoval od silných kopyt a jakoby se celý nadnášel. Zanechával za sebou rozprášený písek.

Pak jsem se na jeho hřbetě ocitla já, jenom tak v roztrhaných ponožkách a starých věcech. A smála jsem se.

A úsměv mi vydržel, i když se nádherný hřebec a pouštní krajina začali rozplývat. Otevřela jsem oči do prosluněného prosincového rána. Slunce se odráželo od mých trofejí vystavených na poličce. Ležela jsem ještě zabalená ve své staré peřině. Okamžitě jsem vystřelila z postele, abych se podívala, jak je venku. Na dnešek jsem měla naplánovanou vyjížďku se svojí nejlepší kamarádkou Angelou. Angela byla o rok starší než já, o hodně zodpovědnější a vlastnila koníka, který byl už v letech - Gullivera. Byl to oříškově hnědý valach s bílým hermelínem na zadních nohou a příjemnou povahou. Prostě kůň učitel. Angela ho dostala, když jí bylo 12 let. Za těch 6 let se toho hodně naučila a vděčí za to právě Gulliverovi. Já i Angela jsme obě bydlely v New Yorku, chodily jsme obě do stejné školy, ale ani nás nenapadlo, abychom se viděly přez týden. Naše kamarádství vzniklo přez koně a tak jsme se vídaly jen u koní. Nyní jsme obě trávily víkend v Chatham Village. Bylo v tom prostě něco koňského, co nedovedu popsat. Můj táta, Charlie Swan, byl právník a moje mamka, Reneé Swanová, redaktorka. Máma byla do svojí práce blázen, trávila většinu času na telefonu, aby domlouvala rozhovor s nějakou star nebo něco na ten způsob. Někdy mi to lezlo krkem. Ale jinak rodiče byly fajn. Můj taťka se znal s tátou Angely, který byl také právník.

Když jsem vyhlédla z okna, vydechla jsem úžasem. První letošní sníh. Napadlo ho alespoň 30 cm, ale nijak pevný nebyl. A do toho svítilo zimní slunce. Nádhera! Přiložila jsem ukazováček na zamrzlé okno a námraza pod mým dotekem roztála. Ze svojí březové skříně jsem vytáhla hnědé kostkované rajtky a natáhla jsem si je. Byly perfektní pro takové mrazivé dny. Pak jsem si ještě vzala teplé tričko, na to ještě jedno a na to přidala svetr. I když tu máma není, rozhodla jsem se dodržovat její pokyny o teplém oblečení. Vyšla jsem na chodbu. Táta stále spal, tak jsem seběhla po schodech, v kuchyňské lince jsem našla kroužkový blok a napsala jsem:

Šla jsem se projet, do 10 se vrátím. Pusu B.

Proběhla jsem kolem koncertního křídla do další chodby. V předsíni jsem si natáhla jezdecká perka a na to přidala ještě chapsy. Z věšáku jsem si vzala svojí prošívanou zelenou bundu a helmu a vyrazila jsem do mrazivého rána.

S velkou radostí jsem nabírala sníh na boty, dělala ve něm různé stopy a kopala do něj. Šla jsem po jedné z několika velkých pastvin ohraničených bílými laťkami, které vedly přímo k malé červené stáji na kopci. Na protější straně jsem uviděla další postavu. Angela.

„Ahoooj!“ křičela už na mě z dáli a mávala rukama.

„Ahoooj!“ řvala jsem nazpátek a máchala při tom rukama. Pak jsme se obě rozeběhly k plotu. Když jsme tam doběhly, tak jsem plot přelezla na druhou stranu a už jsme si to šinuly nahoru do kopce ke stáji.

„Dneska je nádherně,“ poznamenala Angela a odhodila si světle hnědé vlasy dozadu. Já ty svoje tmavě hnědé měla bezpečně svázané v culíku na zádech, jinak by tropily neplechu, zvlášť když je má člověk šíleně dlouhé.

„To je. Doufám že tě ten sníh neodradil si konečně zajezdit,“ škádlila jsem ji.

„Ráno jsem váhala, ale dobře, pojedeme. Ještě bychom se předtím měly zeptat paní Dwyerové.“

„Ne! Zbláznila ses? Ještě by nás seřvala, že ji budíme,“ řekla jsem rázně.

Souhlasila i když s velkým sebezapřením. Byla strašně starostlivá pokud jsme dělaly něco neobvyklého, jako je třeba ježdění ve sněhu.

Přiloudaly jsme se ke stáji a otevřely jsme s velkou námahou jezdící dveře.

Z předních boxu na nás vykoukly hlavy koní, ta první kaštanově hnědá s bílým nosním proužkem, byla Gulliverova. Angela se k němu rozeběhla, aby se s ním uvítala. Já se vydala až k zadním boxům. Tam na mě čekalo to nejkrásnější stvoření na světe. Pilgrim. Uhlově černý čtyřletý valach, bez jakéhokoliv znaku, morgan. Rodiče mi ho koupili k narozeninám v Kentucky. Už když ke mně přišel v tom výběhu jsem věděla, že si budeme rozumět. Sice pod sedlem byl trochu obtížnější, ale přeci jenom je velmi mladý. Budu si muset dát hodně záležet na jeho výcviku, ale tuším že za nedlouho bychom mohli jet nějaký závod. S výcvikem mi hodně pomohla majitelka této mrňavé stáje, ale i já měla za sebou několik let výcviku a pár vítězství ze závodů. Vešla jsem do jeho stání a pohladila jsem ho po nose. Nadšeně pohodil hlavou. Nandala jsem mu ohlávku a přivázala jsem ho za kroužek v boxu. Pak jsem si došla pro všechny věci pro potřebu na čištění boxů. Nikdy mě tohle nebavilo, a tak jsem slámu přehazovala a třídila s větší vervou, abych tuhle nutnost měla za sebou. Angela milovala jakoukoli práci kolem koní, což jsem nechápala. Když jsem vyvezla poslední špinavou slámu a potom tam navezla novou i s pilinami začala jsem čistit jeho lesklou kobaltovou srst. Angela se samozřejmě ještě piplala se slámou, když už jsem začínala Pilgrimovi rozčesávala hřívu. Když jsem konečně slavnostně zakončila očistu vyndáním hlíny z kopyt, sundala jsem Pilgrimovi z hřbetu červenou kostičkovanou deku a vyšla jsem ven pro sedlo a uzdečku. Musela jsem pro ně do sedlárny, která díky našemu výhodnému místu v zadu byla docela blízko. Sedlo bylo úplně nové, to staré se mi nedávno rozsypalo a u uzdečky mi popraskala kůže, měla už za sebou léta služby. No nová sedla jsem nesnášela, nebyly pořádně vytvarované a jezdilo se v nich celkem nepohodlně. To za takových pár měsíců už to bude jiný, daleko pohodlnější. I s postrojem jsem se vrátila zpátky. Začala jsem uzdečkou, nejdřív jsem mu do huby vložila udidlo (úplná vymoženost s kuličkami) a pak jsem mu zbytek přetáhla přez hlavu a černou kštici provlíkla přez čelenku. Na záda jsem Pilgrimovi hodila sedlo se zelenou bílou kostičkovanou dečkou. Nevím co mě to chytlo, ale nějak jsem podlehla módě a všechno jsem Pilgrimovi pořídila s kostičkama v různých barvách. I sama jsem nosila kostičky, ve škole jsme museli nosit uniformy s kostkovanou sukní.

Hodila jsem pohled po Angele, která už taky sedlala, věci si přinesla už dřív.

„Tak co jedem?“ volala na mě nadšeně zepředu.

„Určo, jdi první,“ zavolala jsem zpátky a za pár vteřin jsem slyšela klapot podkov o podlahu. Poté se přidal i další pár kopyt. Venku zrovna začínal znovu jemně padat sníh.

„Ach jo, začíná zase sněžit, nezabalíme to?“ Pohlédla Angela starostlivě k obloze, kde sice svítilo sluníčko, ale sypal se z ní sníh ostošest.

„Ani nápad!“ prohlásila jsem. „Nesedlala jsem Pilgrima pro srandu králíkům.“ Vyhoupla jsem se do sedla a snažila se pohodlně usadit, ale moc mi to nešlo. Angela měla sedla prvotřídní kvality, zánovní, ale pohodlné tak, že by to mělo být nelegální.

Pilgrimovi dopadla na nos maličká vločka studeného sněhu a on sebou neklidně škubnul. Chudáček, ani nevěděl co to sníh je, až dodneška.

„Ang, nevíš jestli v Kentucky sněží?" optala jsem se a dívala jsem se jak Pilgrim jde s nosem u země a před sebou hrne kupičku sněhu.

„Bello, to se ptáš toho pravýho.Já v Kentucky v životě nebyla,“ opáčila.

„To máš jedno, já se ptala čistě teoreticky,“ sotva jsem ze sebe vypravila v záchvatech smíchu z Pilgrima. Vypadal tak komicky. „Podívej na Pilgrima.“

„Je to jeho první zima tak se nediv, Bello,“ podotkla Angela.

„Už se nedivim,“ zabrblala jsem.

Jeli jsme klusem po lesní cestě, kterou pokrýval tlustý nános sněhu. Sypače zjevně ještě nevyjely. Cestou lesem nebylo slyšet nic, jen náš smích. Začínali jsme stoupat na hřeben.

Stezka byla lemovaná zářivě oranžovými cedulkami, že je zde zakázáno lovit. Na hřebeni byla nádherná louka, obvykle jsme prohnaly koně cvalem, ale nyní v nás sluníčko probudilo touhu objevit něco víc, takže jsme se rozhodly zajet dál než obvykle. Tudíž přejedeme údolí a potom se vrátíme podél říčky Kinderhook do stájí. Bude muset, ale přejet dvě silnice. Nyní jsme znovu vjížděly do lesa, kde nebylo tolik vidět cestu a musely jsme často sklánět hlavy, abychom projely pod větvemi. Klesaly jsme po svahu dolů k bývalé silnici a dávaly jsme pozor na každý krok koní. Konečně se před námi zaleskla snížená hladina Kinderhooku. Ten sešup byl pěkně strmý, jiný něž který jsme znaly.

„Bello, nejspíš jsme vyjely někde úplně jinde,“ konstatovala Angela.

„No, počítam že budeme půldruhýho kilometru jižněji, než obvykle,“ řekla jsem a znovu se podívala na svah. Byl opravdu jiný.

Budeme muset jet pro staré tovární cestě, abychom se napojily na směr, kterým se chceme dostat domů.

Naprosto jsem si oddychla, když jsme mohly jet bok po boku, na sluníčku a sníh koním křupal pod nohama. Zaslechla jsem skřípavý zvuk. Konečně vyjely pluhy.

„Tady to je.“ Pokynula Angela hlavou dopředu. Bylo to místo, které jsme hledaly. Železniční trať, která byla zarostlá a vlaky už tam nejezdily hodně dlouho, a most přez řeku. Trať, která byla výš než silnice vedla přímo až k továrně i se starou silnicí. Naštěstí udělali novou a lepší a všechny auta k továrně jezdila tamtudy. Cesta končila ohybem a přímo nad ním stoupala další stezka až na úroveň železnice. Byla pořádně strmá a hrozivá. A my se potřebovaly dostat až nahoru. Angela vyjela první a my s Pilgrimem čekali dole pod svahem.

„Jak to jde?“ optala jsem se, když byla Angela asi tak v půli. Hukot sněhového pluhu byl čím dál silnější, ale neřešila jsem to.

„Je to dobrý, pojďte, ale opatrně,“ varovala mě. Vyrazili jsme, Pilgrimovi sníh podkluzoval pod nohama, ale já ho povzbuzovala pobídkami ať jde dál. Úzkostlivě jsem se snažila držet Gilliverových stop, když v tom se to stalo. Uslyšela jsem strašlivé zaskřípání podkovy, nikoli Pilgrimovy ale Gilliverovy. Nato se ozval zděšený křik Angely. Sníh pokrýval dokonalou plachtu ledu. Gulliver se snažil chytit zadníma nohama, ale ty mu podklouzly a on dopadl na koleno a stočil se ke svahu.

„Bello, uhni!“ stačila zakřičet Angela než Gulliver začal klouzat dolů. Strnule jsem je pozorova a nedocházela mi její slova, oči vytřeštěné. Pak mi seplo v hlavě a otočila jsem Pilgrima zpátky k silnici, ale ten se vzpouzel, trhal hlavou a nechtěl se hnout. Udělal jenom několik kroků stranou než mu nohy taky podklouzly, ale ne úplně. Naprosto jsem nevěděla co dělat. Léta zkušeností mi byly naprosto k ničemu, jenom jsem začala škubat otěžemi, protože jsme stály přímo v cestě Gulliverovi, který nás po chvíli srazil dolů.

V hlavě mi příšerně hučelo, ale přerušovalo to skřípání. Sněžný pluh. Ne pluh to být nemohl. Gulliver se zvedl, Angela měla stále nohu ve třmenu a Gulliver jí vláčel dál. Ucítila jsem pod sebou Pilgrima, jak se zvedá, pak už jsme stáli a on se otáčel pořád dokola a já měla co dělat abych nespadla. V záhybu silnice se něco zablýskalo. Natahovala jsem po Gulliverových otěžích abych ho zastavila a mohla jsem osvobodit Angelu. Ozvalo se troubení. Otočila jsem hlavu směrem k silnici a uviděla to nejhorší co jsem mohla. Nákladní vůz s přívěsem a na něm něco neurčitého. Gulliverovy otěže mi vypadly z rukou a Pilgrim se začal vzpínat. Skřípání sílilo, auto se blížilo po kameném mostě k nám a přesně v půli se jeho přívěs stočil, nejspíš se snažil brzdit, ale jel moc rychle a to znamená jediné. Že nejspíš dostane smyk. V hlavě se mi honily myšlenky neuvěřitelnou  rychlostí, když v tom to přišlo. Náklaďák se zablokovanými doklouzal až ke mně a Pilgrimovi. Ucítila jsem pod sebou neuvěřitelnou sílu jak si Pilgrim stoupl na zadní. Mě vyhodil do vzduchu a přistála jsem na neurčitém místě. Celé tělo mě bolelo, nemohla jsem dýchat, nic jsem neslyšela ani neviděla. V pravé noze jsem ucítila příšernou nesnesitelnou bolest a křupnutí. Co jsem naposledy viděla byl  rozmazaný obraz, padající sníh a ucítila jsem na tváři poryv větru a šlyšela neurčité zvuky.

Pak jsem přestala vnímat.

Děkuju za přečtení doufám, že se kapitola líbila :o)

Autor: Cathshir (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The horse whisperer 1. kapitola: