Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The darkness of a sunny day - 8. kapitola - konec

13.05.2013 (13:15) • Mcfan • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2852×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

8. kapitola – Slunce za mraky

Nevěděla jsem, co mám čekat. Nebyla jsem připravená na nic. Neměla jsem žádný plán, a ačkoliv jsem se přesvědčovala, že se to vyvine tím dobrým směrem, nebyla jsem si už tím tolik jistá.

„Ale…“ Každý z nich se snažil přijít na důvod proč. Včetně Emmetta.

Dopadla jsem do křesla s obličejem v dlaních. Jak jsem to mohla nechat dojít takto daleko? Jak jsem mohla dopustit, aby se má nenávist přesunula do neznáma?

Začala jsem vzlykat. Mrtví nemohou plakat se slzami. Jsou přece mrtví. Stejně jako upíři. Takže jen vzlykají. Ač srdce-rvouce, nikdy se slzami. A já je teď tolik potřebovala.

Ucítila jsem ruce na svých ramenou, a nebyly to jen jedny. Sesypala se na mě celá rodina a to i přesto, že jsem jim právě řekla, že je chci zabít.

Nejspíš to způsobilo to opravdové objetí, to po čem jsem tolik toužila už několik let, nebo i to, že jsem konečně chtěla zjistit pravdu.

„Upír nenávidí po mnoho tisíc let, do konce svojí existence, že?“ Má slova zanikala v tichu.

„Ano, je to tak,“ přisvědčil Carlisle.

„Jenomže má nenávist se přesunula! Už tady není, necítím ji!“ Ukazovala jsem na svoji hruď, pod níž se nejspíš ukrývala jen spálenina srdce, a hlas se mi hystericky zvedal.

„To ale není možné,“ promluvila Rosalie, která měla stále svou dlaň položenou na mém rameni.

„Je, pokud něco v upíří existenci změní směr. Nebo to naše mysl vyhodnotí jako chybný úsudek. Koneckonců stát se může cokoliv.“ Carlisle vypadal naprosto spokojen se svým vysvětlením, ale já nějak tuto možnost odmítala. To, co jsem cítila, když jsem plánovala chladnou pomstu, pořád v mém nitru bylo, jen už ne na členy Cullenovic rodiny.

„Takže co se stalo, že jsi to chtěla provést? Že si nás chtěla zabít?“ Rosalie se zdála být netrpělivá. Z nějakého šíleného důvodu, který jsem radši nechtěla vědět, ale pro jednou jsem jí za to byla vděčná.

„Má sestra se jmenovala Amelie Swanová. Byla to snad jediná věc, ve které jsem vám lhala,“ přiznala jsem se tomu chumlu chovajícímu se jako má pravá rodina. Ne-li líp.

„A co se s ní stalo?“ Emmett se pokusil angažovat.

„Zabili jste ji,“ řekla jsem nechápavě.  Věděla jsem to. Cpali mi to do hlavy skoro celý můj posmrtný život. Upíři si přece pamatují, že někoho zabili. Nebo nebyla někdo? Byla pro ně takové nic, že ani za velkokapacitní paměť upíra to nestojí?

„Já vím, kdo to byl,“ ozval se Carlise. Bezva, tak aspoň někdo uctí její památku. „Volturiovi chtěli, abychom ji přivedli nebo ji odstranili. Odmítl jsem to.“

„Cože?“

„Popisovali mi ji jako velice nebezpečnou, a tak jsem nechtěl vystavovat rodinu takovému nebezpečí. Přesunuli jsme se víc na sever. Přesněji na Aljašku. Poslední zprávy o té dívce jsem dostal až tři roky poté. Tvrdili mi, že je vše vyřízeno.“ Carlisle u toho zněl velice přesvědčivě.  Všech sedm párů očí zoufale upínalo zrak na mě, jak na to budu reagovat.

„Tvrdili mi, že jste ji zničili. Tvrdili, že vám říkali, ať to neděláte. Lhali mi snad?“ Začínala jsem být nepříčetná. Pomalu jsem začínala chápat celou situaci z jiné strany. Takže má původní rodina, Volturiovi, ti, kterým jsem bezmezně věřila, mě zradili. Ostatní se na sebe nejistě podívali.

„Je to možné,“ vydechl Carlisle. „Proto se tedy tvá nenávist rozhodla dát jinou cestou. Něco v tvém nitru rozpoznalo lež.“

„Když jsem byla malá, Amelie si vyrazila na výlet s otcem. Říkala mi, že bude řídit. Byla nadšená. Otec, ačkoliv si stále zachovával ten svůj přísný výraz, byl taky nadšený. Pak už se nevrátili.“

„Jak jsi teda věděla, že je setra upír?“ Edward se nahnul blíže k mému obličeji.

„Přišla za mnou. Říkala, že mě ochrání. Její červené duhovky okamžitě zaujaly mou pozornost, ale nevěděla jsem přesně, co znamenají.“

„Co se stalo pak?“ zazněla otázka, která otevřela starou spálenou díru v mém kamenném srdci.

„Někdo pro ni přišel. Nedokázala se ovládat natolik, aby byla schopna nezakousnout člověka, ale jakž takž se držela, aby nezakousla mě. Nedokázala jsem si představit, jaká to je síla, která ji táhla k mé krvi. Začaly jsme bydlet někde na kraji lesa. Tedy spíš já. Ona byla pořád někde dost daleko, aby mi něco neudělala. Pak se jednou znenadání objevila a opakovala pořád dokola, ať najdu Volturiovy, že ti mi prý pomůžou. Seběhlo se to rychle,“ odmlčela jsem se. „Poslední slova, která od ní zazněla, byla, abych i přesto nikdy nevěřila upírům.“

„Musel ji zabít někdo jiný,“ prolomil Carlisle ticho po mém přiznání.

„Ale kdo by dal Volturiům zprávu, že je Amelie mrtvá?“ Edward vypadal, že má jisté tušení, ale to zatím zůstávalo jen v jeho mysli. Zatímco já jsem se ponořila do té vlastní.

Přece by to dávalo smysl. Když jsem tam přišla, Aro vypadal zmateně. Říkal, že nevěděl, že má sestru. Říkal, že v tom případě by nemuselo padnout tak ohavné rozhodnutí.

O pár měsíců později…

Shlížela na sebe do zrcadla, v němž se zračil její odraz. Měla překrásnou postavu, kterou obepínaly nádherné šaty protkané tou nejjemnější nití.  Vlasy jí spadaly na ramena tak, jak to nosila vždy, ale tentokrát byly ještě více zkroucené než obvykle.  Samy se kroutily do menších prstýnků, které se leskly na poledním slunci a barvily se až do červena.

Věděla, že je krásná. Byl to právě Edward, kdo jí to stále opakoval.

A tak zbývalo už jen jediné. To, na co se těšila možná ještě víc než na svou vlastní svatbu.

Uchopila pevně svázanou kytici bílých růží obmotaných rudou stužkou a pomalým krokem šla ke dveřím, za kterými byl její nový život.

I Edward se připravoval na svou nevěstu. On už stál na místě a snažil se vstřebat otravné řeči svého bratra. Bylo to pro něj nekonečné, ale toužil si na ni počkat. Počkal by na ni i těch tisíc let. A miloval ji tak, jak jen to dovolovala věčná láska. Pokud možno ještě dál.

Těch několik měsíců, co s Bellou prožili spolu, jim připadalo jako pár hodin. A tak, když konečně svolila stát se jeho ženou, neváhal on ani jeho sestra Alice, která se se značnou chutí pustila do příprav.

Zdálo se mu však, že Belle stále vrtá hlavou nevyřešená hádanka s její sestrou, která byla už několik let mrtvá. Zemřela už jako člověk přeměnou v upíra. A pak podruhé. Úplně. Nebyl to nejlepší osud, jaký ji mohl potkat. Ale takové myšlenky jsou i na upíra velice hloupé.

Edward si uvědomoval, kolik času muselo stát Bellu přemáhání myslet na pomstu, která se podle jejích slov „někam přesunula“. On ani jeho rodina nevěděli, jak jí pomoci.

„Kde je Bella?“ Carlisle pokukoval po vstupních dveřích, ze kterých měla nevěsta vyjít už před několika minutami.

„Víš, že neslyším její myšlenky,“ odpověděl Edward, ale znepokojení v něm vzrostlo.

„Že by nevěsta vzala roha?“ Emmett se něžně uculil a Edwardovi mohutně poplácal rameno.

Edward viděl, jak se k němu mihla Alice s Rosalií.

„Není tam. Není nikde,“ špitla Alice tiše.

„Jak to?“ Esmé byla také už na nohou.

 „Vyšly jsme s Rosalií ze dveří a všimly jsme si dopisu z Volterry.“ Alice se odmlčela. „Aro se omlouval, že nemůže dorazit. Říkala jsem to Rosalii, než jsem dostala vidění.“

„Jaké vidění?“

Zatímco Edward a celá jeho rodina pozorně naslouchali Alicině vizi, Bella se už blížila k Washingtonu. Měla jasno, kam má namířeno. Přišla už dávno na to, kam se její touha po pomstě poděla. Ty nepatrné náznaky, které předtím nepovažovala za důležité, se jí najednou jevily úplně jinak. A ona tak mohla konečně vidět celou pravdu.

Nevěděla sice, jaký byl sestřin celý příběh. Nevěděla, že v Itálii ji osobně přeměnil Aro Voltury, když si všiml jejího neobyčejného daru.

Věděla, co dělá, a tak, když už byla dostatečně daleko, zastavila. Přišel k ní a jemně se dotkl prsty její brady. Ve svém údivu něco řekl, ale dívka tomu nerozuměla.

Nevěděla, že poté, co ji přinesl do Voltery, nestačily ji ani zdi hradu v něm udržet a ona uprchla.

Věděla jen, že ten, kdo ji zabil pravou smrtí, byli Volturiovi. A taky věděla, že než se vdá, musí učinit svou pomstu.

„A tak se ptáče zas vrací do hnízda."

Velké díky patří makulce, za celo-kapitolovou korekturu a podporu. Lepší "opravovátorku" bych si ani nemohla přát. :)

Tímto je povídka „The darkness of a sunny day" uzavřena a já doufám, že vše potřebné, co tam mělo být vysvětleno, tam je. Na osm kapitol jsem ji psala dlooouho, každopádně se polepším, slibuju! :) 

Mcfan

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The darkness of a sunny day - 8. kapitola - konec: