Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 29. kapitola

23.11.2010 (18:45) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3537×

29. kapitola

Brzo ráno jsme doběhli domů, všichni už tam byli. Já s Edwardem jsme si nádherně užili večer, už mi to celkem i chybělo.

„Nessie, jsi připravena do školy?“ ptala jsem se jí, když jsem ji viděla, jak se v obýváku dívá na televizi.

„No… celkem asi jo,“ vykrucovala se.

„Jak celkem? Val se nahoru přichystat, za chvíli jedeme, už je pátek, to nějak vydržíš,“ povzbudila jsem jí.

„Mami, jenom to skončí, pak už fakt půjdu,“ usmívala se na mě.

„Nessie, něco jsem řekla, utíkej!“ přitvrdila jsem na hlase.

Zašla jsem k nám do ložnice, popadla tašku do školy, oblékla jsem se a byla jsem nachystaná vyrazit.

„Miláčku,“ říkal Edward z šatny od ložnice.

„Ano, lásko,“ došla jsem za ním.

„Miluju tě,“ přitáhl si mě k sobě a dával mi něžné polibky.

„Já tebe taky,“ pošeptala jsem mu do ouška.

„Už je ale pozdě, musím vyjet, tak ahoj ve škole, miluju tě,“ rozloučil se se mnou a už jsem slyšela, jak auto startuje a je pryč.

„Nessie, my bychom měly taky vyjet,“ zakřičela jsem, aby to slyšela.

„Ano, mami, už jdu!“ křikla svým hláskem a už běžela ze schodů.

Nasedly jsme do auta a jely směr škola. Nessie šla do své budovy a já do své. První hodinu jsem měla tělocvik, hmm…. s miláčkem. Nahodila jsem úsměv a šla do šatny na tělocvik. Většina dívek už byla nachystaná, povídaly si… tak jsem sebou musela hodit. Oblékla jsem se do svého úboru a čekala na hodinu, až příjde Edward, tedy, pan učitel.

Seděla jsem tam tak sama a čekala, když v tom na mě někdo promluvil: „Ahoj, Bello,“ řekla dotyčná, byl to takový trošku přeslazený hlásek. Zvedla jsem hlavu a koho nevidím - Brad. Pozvedla jsem jedno obočí.

„Ahoj Brad?“ pozdravila jsem ji a její jméno jsem se zvedla do otázky.

Nečekala jsem, že zrovna Brad by za mnou přišla.

„Jak se máš?“ zeptala se mě jako bychom byly staré dobré kamarádky, trošku jsem to nechápala, ale když se se mnou začala bavit, nebudu přece dělat mrtvého brouka…

„Dobře, akorát tělocvik mi moc nejde a my ho máme teďka první hodinu a rovnou dvakrát, co ty?“ usmála jsem se na ni.

„Já v něm taky moc nevynikám, mám se super,“ usmála se. Dále bylo ticho, stále mi vrtalo hlavou, proč se baví zrovna se mnou?! Musela jsem se zeptat.

„Brad?“ začala jsem.

„Ano?“ usmála se na mě.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se narovinu.

„Ne, co by se mělo stát?“ přemýšlela.

„No obvykle se se mnou nebavíš, tak se ptám, co se stalo,“ usmála jsem se, aby to nevypadalo, že se s ní bavit nechci, neříkám, že o to stojím, ale kamarádů není nikdy málo, i když Brad bych za kamarádku zrovna dvakrát nechtěla, ale zatím jsem ji nepoznala, nemůžu ji posuzovat.

„Nic se nestalo. Vadí, že se s tebou bavím?“ provinile se na mě podívala.

„Nevadí, jen se ptám.“

„Tak já ti řeknu, jak to je… Dlouho jsem se na tebe dívala, ne že bych tě sledovala nebo tak, ale přišla jsi mi strašně v pohodě, taková hodná, milá… chtěla jsem se s tebou bavit, ale bála jsem se tě oslovit, tím samozřejmě nechci říct, že jsi nějaká strašidelná, ale bála jsem se tvé reakce, že mě nějak odpálkuješ… ale dneska jsem se k tomu odhodlala,“ vysvětlila mi, vypadalo to, že to říká upřímně. Hodně mě to překvapilo.

Nastalo kratší ticho, trapné ticho, které naštěstí přerušil Edward, teda pan učitel, jeho zaklepáním na dveře.

„Dívky, jdeme!“ zavelel. Jedné dívce dal klíček a svěřil jí, aby po poslední zamkla šatnu.

„Dívky, dneska si zahrajeme florbal,“ řekl nám učitel a polovina holek na něho vytřeštila oči, určitě ani nevěděly, co to florbal je!

„My chceme volejbal!“ řekla Looren, taková naše druhá barbie královna.

„My chceme? Ty chceš? Ty jsi tady učitel?“ stoupla jsem si před ni s rukama založenýma na prsou a toto jí řekla do očí.

Dívky na mě udiveně zíraly, nebyly zvyklé, že já se s někým dávám do rozporů.

„Ehm… Bello! Děkuju, příště trochu slušněji,“ okřikl mě učitel.

„Toto nebylo dost slušné?“ uvažovala jsem, ale nahlas.

„Nehádej se se mnou,“ ukončil to a dále se věnoval hodině.

„Neprotestujte! Něco jsem řekl… a to platí! Vezměte si florbalky, jsou v tamté skříni,“ poukázal na skříň.

„Já hraju na pravou, hoďte mi jednu!“ řvala Brad na dav dívek udiveně pozorujíc florbalky.

„Hmm … ještě to umět poznat!“ řvala na ni jedna dívka.

„Dívky, vy neznáte florbal?“ řekl překvapeně učitel.

„Ehm, už to tak vypadá.“

„Jaj... vy jste lamy!“ smála se jim Brad.

„V klidu! Tak prosím, vytáhněte všechny ty hole sem, rozeberete si je tady!“

Edward nám rozdal florbalky, ukázal nám základy, a to jak se florbalka drží a taky řekl pár pravidel… začaly jsme hrát.

Byla jsem v útoku, moje družstvo bylo dost silné, vedly jsme asi 3:0. Musím přiznat, je to jediný sport, který mi jde. Jako malá jsem hrávala florbal za školu. Byla jsem dobrá, ale přestala jsem hrát, měla jsem jedno takové zranění, a to mi to zakázalo, chtěla jsem se po třech letech zpátky vrátit, ale rozpustili naše dívčí družstvo. Jaká smůla…

Největší tahoun druhého družstva byla Soffie. Nebyla nějak namyšlená, byla tichá a hodná.

„Bello!“ zařvala na mě Brad. Chytila jsem nahrávku a běžela na bránu. Nedívala jsem se na cestu, byla jsem zabraná pohledem na míček, jedině na míček. Už jsem byla skoro u brány, když jsem do někoho narazila, dělala jsem, že jsem spadla. Ten, do koho jsem narazila, ihned spadl na zem a dokonce jsem ucítila krev, patřila té osobě, do které jsem narazila. Nad námi se utvořilo kolečko.

„Co se stalo? Žijete?“ hulákaly dívky jedna za druhou, všude byla panika.

Mně se nic nestalo, ale bylo by to hodně okaté, kdybych jen tak odkráčela… simulovala jsem.

Slyšela jsem, jak Edward zavolal sanitku, prý tu má být do pěti minut. Zatím se snažil zastavit krvácení Soffie, do ní jsem prý narazila.

„Co se stalo?“ vyptával se jeden doktor a ti další už se starali o to, abychom byly přepravené do nemocnice včas.

„Hrály jsme florbal a dívky do sebe plnou rychlostí narazily, a vidíte, jak to dopadlo…“

Dali mě na nosítka a odnesli mě do sanitky, byla jsem už při smyslech, řekla jsem jim, že jsem v pořádku, nevěřili mi.

„Mohl by mě prošetřit pan doktor Carlisle?“ optala jsem se.

„Proč, slečno.“

„Je to můj známý, děkuju moc,“ usmála jsem se.

Ošetřil mě Carlisle. Jasně, že mi nic nebylo, ale aspoň jsem už nemusela na zbytek dne do školy, zaběhla jsem si domů. Nessie vyzvedne Alice, takže to bylo v klidu, nemusela jsem se strachovat…

Soffie na tom byla poněkud hůř. Měla zlomené jedno žebro a slabší otřes mozku, ta krev byla z její nohy, na kterou jsem jí dupla, když jsme se srazily, měla přelámané prsty na noze. Chudák, bylo mi jí líto!

Doma byla teda atmosféra, Lilly brečela, Rose ji obskakovala, vůbec netušila, proč brečí. Esmé se starala o nějaké návrhy domů… Šla jsem tedy za Rose a Lilly a snažila se jí nějak pomoct, abychom Lilly uspaly.

Asi po dvou hodinách se nám to povedlo, domem vládlo nádherné ticho… nádherné po tolika hodinách řevu.

Šla jsem si lehnout ke mně do pokoje a pustila si CD. Jen tak jsem relaxovala a přemýšlela. Nevšímala jsem si, jak ten čas rychle letí, někdo si za mnou přilehl. Dále jsem měla zavřené oči a dělala, že spím.

Podle toho, že mě začal hladit a upravovat vlasy, jsem poznala, že to je Edward. Taky voněl jako Edward. Dal mi jemnou pusinku na tvář, usmála jsem se a otevřela oči. Spatřila jsem jeho krásný obličej.

„Miláčku, tak ty se tady tak ulejváš, jo? Zatímco já učím a učím.“

„Já za to nemůžu,“ usmála jsem se.

„A Soffie je na tom jak? Nevíš? Zaslechl jsem jen něco málo…"

„Má zlomené jedno žebro a slabší otřes mozku a má přelámané prsty na noze. Já se strašně omlouvám, byla jsem strašně zapálená do hry.“

„Mně se neomlouvej, omluv se jí, ale ona to pochopí… vypadalo to teda hůř.“

„Zajdu za ní do nemocnice, asi zítra,“ oznámila jsem mu.

„Šel bych s tebou, ale přece jsem učitel a ne tvůj manžel,“ sdělil mi smutně.

„A nechtěl bys jít se mnou, akorát přijít patnáct minut po mně a setkali bychom se tam?“

„To by nemuselo být tak okaté, domluvíme se zítra, zatím máme čas,“ mrkl na mě a dal mi polibek.

Leželi jsme tak spolu snad až do večera, Nessie si hrála s Jasperrem a Emmettem a Alice s Rose se staraly o Lilly nebo probíraly módu.

S Edwardem jsme si udělali krásný zbytek dne. Povídali jsme si, líbali jsme se, pustili jsme si zamilované filmy… a teď nás bude čekat krásný víkend.

Omlouvám se za zpoždění, ale nebyl čas a ani se mi nechtělo psát... Děkuju těm, kteří u této povídky vydrželi, a snad je to nepřestane bavit. Potěšily mě komentáře k minulé kapitolce, jako komentáře typu: „Prosím další, už čekáme dlouho...," a tak... moc vám děkuju. ;)

Děkuju za komentáře. :*)

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 29. kapitola: