Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 27. kapitola

07.08.2010 (08:45) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2632×

Moc se omlouvám za zpoždění, ale byla jsem na táboře... Jinak všem moc děkuju za komentáře, které mi sem dáváte a podporujete mě jimi... Děkuju. :) Přeji příjemné počtení a užijte si kapitolku. ;)

27. kapitola

Zdál se mi krásný sen, podobný jako ten před porodem, už jsem se těšila, až se vyspím a budu mít děťátko…

Podhled Emmetta

Převzal jsem si naši malou princezničku do svojí náruče a rozloučil se s Rose, musela se pořádně prospat, porod byl těžký a dost ji unavil, musela nabrat sílu…

Naše princeznička byla nádherná, nedá se to popsat slovy, byla okouzlující. Sešel jsem schody a opatrně se s ní posadil na sedačku. Všichni si sedli vedle mě, hned vedle mě si sedla Nessie. Dívala se na naše děťátko jako na andílka, ale tak se na ni díval každý. Jak ona sladce spinkala, byla rozkošná…

„Emmette, mohla bych si ji taky pochovat, prosím?“ ptala se Esmé a neustále se dívala na naše miminko.

„Určitě,“ řekl jsem a podával ji Esmé.

„Ňuťíí, ty ši celá maminka,“ šišlala na ni Esmé a přitom se líbezně usmívala.

„A já nic?“ ptal jsem se.

„Ale určitě i z tebe něco má, má z každého něco, ale více z Rose,“ usmála se na mě a zase se začala věnovat miminku.

„No proto,“ řekl jsem.

„Esmé, mohla bych si ji teď pochovat já?“ ptala se Alice. Podívala se na mě, já jsem kývnul a už si ji opatrně podávaly.

„Dívej se, Jazzi, jak je roztomiloučká,“ ukazovala ji Jazzovi a ten ji zezadu objal a oba se spokojeně koukali na miminko. Pohupovali se a usmívali…

„Můžu si ji taky půjčit?“ ptala se, pro změnu, Bella.

„Jasně, teto,“ řekl jsem jí a už si ji podávali.

„Edwarde, koukej, už je to tak dlouho, co jsem si tak malinké miminko nechovala…“

„Ten čas tak letí. Podívej, Nessie, taky jsi byla takové malinké škvrně a teď už je z tebe školačka,“ podíval se na ni. Naše princeznička se pohnula a vystrčila ručku zpod peřinky.

„Hele, ona má takové pidi ručičky,“ ukázala na ně Nessie.

Všichni jsme se kochali nad krásou mojí dcerušky. Je to neskutečné, ale já jsem otec! Kdybych byl člověk, šel bych to někam zapít pořádnou slivovičkou, ať je zdravá, ale to mi nechutná!

Pohled Rose

Začala jsem se cítit dobře, už jsem nebyla ospalá, nebyla unavená, nic… Začala jsem se probouzet. Rozlepila jsem oči a oslepilo mě sluníčko z pokoje.

„Hmm…“ zabručela jsem. Jen co jsem to dořekla, zaklepal někdo na dveře.

„Dále,“ řekla jsem a do pokoje vešel Emmett společně s naší malou kráskou.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě a sedal si ke mně do postele.

„Dobré,“ odpověděla jsem mu rozespale.

„Ukaž mi tu krásku,“ řekla jsem a Emmett mi ji podával. Nastavila jsem ruce a chytnula ji, začala jsem s ní pohupovat. „Tak jaké jí dáme jméno? Už je na čase.“ Emmett začal přemýšlet.

„Co třeba Hermiona?“ zeptal se.

„To si děláš srandu? Naše dcera se nebude jmenovat jako nějaká kamarádka Harryho!“ křikla jsem důrazně a Emmett začal znova uvažovat.

„A co Hedvika?“ zeptal se.

„Emmette, něco normálnějšího? To je jako pro sovu!“

**(Omlouvám se čtenářkám, co se jmenují Hedvika, neberte to jako urážku.)**

„Tak jo, pořád.“

„A co třeba Lilly?“ navrhla jsem. Toto jméno se mi líbí, uvažovala jsem nad ním pro případ, že by to byla holka.

„To není špatný nápad, líbí se mi to,“ řekl Emmett.

„Víš, Emmette, já už jsem o tom uvažovala před porodem, ve skrytu duše jsem doufala, že se to narodí zdravé a bude to holčička. Kdyby to byl kluk, tak bych byla taky samozřejmě šťastná… Toto jméno jsem měla připravené už předem.“

„Tak se bude jmenovat Lilly,“ řekl Emmett a usmíval se od ucha k uchu.

„Řekneme to rodině, někteří už to sice vědí, ale je to slušnost.“ Emmett zatím zaběhl dolů, sehnat všechny členy rodiny.

Asi za 10 minut byli tady, asi je sháněl někde v lese. Já jsem si mezitím užívala Lilly pěkně sama.

„Zdravím vás, rodinko,“ pozdravila jsem je.

„Dobré ráno, Rose, jak se cítíš? Po porodu?“ zeptala se Esmé starostlivě.

„Už je to lepší, ale cítím se taková prázdná, přece jen jsem byla zvyklá na velké břicho a teď nic.“

„To je jen o zvyku, zvykneš si,“ usmála se na mě.

„Víte, já za vámi jít ještě nemůžu, musím si ještě chvilku odležet, tak musíte vy za mnou, potřebovali bychom vám něco říct,“ řekla jsem.

„A co nám chceš říct, teto?“ vyptávala se Nessie.

„To se hnedka dozvíš,“ mrkla jsem na ni a začala: „My bychom vám chtěli říct, jak jsme se rozhodli, že se naše dceruška bude jmenovat. Bude se jmenovat Lilly,“ řekla jsem a všichni se na mě usmáli a mrkni na Lilly.

„Tak ahoj, Lilly, vítej mezi námi,“ šeptala na ni Esmé. Lilly, jakoby to snad slyšela, se začala pomalounku probouzet. Začala se vrtět v peřince, až nakonec otevřela svá očka. Poprvé jsem viděla její kouzelná kukadla, vlastně všichni je viděli poprvé. Zmateně se na nás všechny koukala, byla tak trošku vyděšená, ale když se na mě podívala, usmála se. Pohladila jsem jí po hlavičce a dala pusu na čelíčko. Byla tak šťastná, už vůbec nebyla zmatená, postupně si všechny prohlížela, začala tatínkem – Emmettem - taky se na něj usmála a pokračovala dále, Nessie, Alice, Esmé, Jasper, Carlisle, Bella a Edward.

„Lilly, ahoj,“ zamávala na ní Nessie a udělala ksicht. Lilly se usmála a podívala se na mě. Potom zavřela očka a znova usnula.

„Carlisle, kdy budu moc vstát?“ zašeptala jsem, abych nevzbudila Lilly.

„Vidím to, že už zítra bys mohla na chvilku vstát, ale nemůžeš se ještě přemáhat,“ řekl Carlisle.

„Tak to je super, už se těším, až zase budu chodit, už jsem tak dlouho nestála na nohách…“

„Emmette, nemohl bys mě, prosím tě, přenést do obýváku? Společně s Lilly?“ zeptala jsem se svého manžela.

„Jasně, ale proč?“ zeptal se.

„Spát už se mi nechce a nechci tu být sama, všichni budete dole a já se tu budu nudit,“ řekla jsem, a tak mě Emmett vzal dolů. Opatrně mě nesl. Za námi šla Alice a nesla Lilly.

„Už se nemůžu dočkat, až společně půjdeme na nákupy,“ řekla radostně. Všichni se na ni zmučeně podívali.

„Hlavně ne nákupy!“ řekl Edward.

„Ty nikam nemusíš, mluvím o nás, holkách,“ vyplázla na něho jazyk.

Emmett mě posadil na sedačku a přikryl dekou, do náruče mi dal Lilly a já se spokojeně usmívala. Z druhé strany si sedl Emmett a objal mě. Spokojená a šťastná rodinka.

„Rose, nedáš si něco na jídlo?“ zeptala se mě Esmé.

„Děkuju moc, dala bych si něco.“

„A co by sis tak představovala?“ vyptávala se.

„Asi palačinky, jestli můžu, prosím, Esmé,“ poprosila jsem.

„Určitě, že můžeš…“ usmála se na mě a už jsem ji neviděla, zmizela v kuchyni a začala kuchtit.

„Jakou chceš marmeládu?“ vykoukla z kuchyně.

„Jahodovou, prosím,“ řekla jsem a už jsem cítila tu úžasnou vůni palačinek. Všichni se tvářili, jakoby tady smrděla snad stoletá ryba.

„Tady to máš,“ přinesla mi Esmé palačinky. Nahoře měly šlehačku a tu ještě pokapanou čokoládou, hm… začala jsem se oblizovat.

„Děkuju moc,“ poděkovala jsem. Esmé mi to položila na stůl, protože jsem měla plné ruce.

„Esmé, nemohla bys, prosím tě, pohlídat Lilly, než se najím?“ zeptala jsem se. Všichni čekali, že zrovna je řeknu, ale bylo to těžké rozhodnutí, tak Esmé si jí ještě moc neužila…

„Určitě a ráda,“ řekla radostně a už si ji brala. Emmett mi podal moje palačinky a já se s chutí pustila do jídla.

„Hmm… Esmé, to je mňamka, to se ti povedlo,“ pochválila jsem jí palačinky. Byly opravdu žůžo.

„To jsem ráda, že ti chutná,“ usmála se na mě.

Po jídle jsem byla trošičku unavená, tak jsem se opřela o Emmetta a pomalounku usínala. Mohla jsem spát takovou hodinku, potom jsem se probudila. Byla jsem zmatená, ležela jsem na posteli a Emmett chodil po domě a uklidňoval Lilly.

„Co se děje?“ ptala jsem se rychle.

„Lilly brečí, nevíme proč…“ řekl Emmett už opravdu zoufale.

„Podáš mi ji?“ zeptala jsem se ho. Ihned mi Lilly podal. Začala jsem ji kolébat, ona přestala brečet, ale pořád byla neklidná, za chvíli se znova rozbrečela, teď už více.

„Nevíte, co jí je?“ zeptala jsem se vyčerpaně, nevěděla jsem, co mám dělat.

„Nemá zaražené větry?“ řekl Emmett.

„Větry?“ zeptal se Edward a společně s Jasperem se začali řehtat.

„Nějaký chytrý, nezdá se ti?“ zasmál se mu Jazz.

„No a co, Rose spala a já si pročítal knížky o těhotenství, co je na tom špatného? Taky byste měli začít, hoši! Vlastně Edward už je umí nazpaměť…“ začal se jim teďka řehtat Emmett.

„Není to jedno! My tady řešíme, co je Lilly a vy se staráte o to, kdo četl knížky o těhotenství!“ naštvala jsem se na ně.

„Rose, nemá třeba hlad?“ zeptala se Bella.

„No jo, my jsme ji ještě od porodu nekrmili, ale co jí mám dát? Krev nebo mléko?“ Nevěděla jsem, jak se to dělá a vlastně ani čím se krmí.

„Myslím si, že prvně bychom jí mohli dát krev, ale později zkusit i mléko,“ řekl Carlisle.

„Tu máte krev, trošku jsem ji ohřála, byla totiž v lednici,“ podávala nám Esmé krev.

„Děkuju,“ poděkovala jsem a už si Lilly naklonila a opatrně jí dávala flašku k puse. Rychle ji vcucla a začala sát, vypila asi dvě láhvičky, potom už byla plná. Spokojeně usnula. Chtěla jsem ji zase položit normálně do náruče, ale Bella mě zastavila.

„Ještě chvíli počkej, možná si říhne, mohlo by jí to zaskočit a udusit se,“ varovala mě, a tak jsem si ji opřela o rameno.

„Emmette, nevytáhneme kočárek?“ zeptala jsem se ho.

„To je nápad, už pro něho letím.“ Jen to dořekl a vypálil pro kočárek, během minuty ho složil a přijel s ním ke mně.

„Na, polož ji tam,“ řekla jsem mu a on si ode mě převzal Lilly. Opatrně ji položil do kočárku, přikryl peřinkou a začal pomaloučku jezdit.

„Můžu teď já jezdit?“ zeptala se Alice.

„Jo, už mě to moc nebaví,“ řekl Emmett a podal jí kočárek.

„Jak nebaví? První den a tebe už to nebaví,“ zasmála jsem se a v duchu jsem si řekla, že tebe ještě bude čekat teror, budeš hlídat, až se uhlídáš. Edward se zasmál.

„Neměli bychom to říct Charliemu?“ zeptala jsem se.

„No byla by to slušnost,“ řekla Esmé.

„Měli bychom, ale jak mu vysvětlíme, že jsme mu to neřekli dříve?“ zeptala se Rose.

„Furt lepší mu to říct teď, než později, čím dříve, tím lépe, jednou se to dozvědět musí,“ řekl Edward.

„Ale já ještě nemůžu nikam chodit, Carlisle mi to zakázal, nesmím se přemáhat,“ řekla jsem.

„Jeli bychom autem,“ ozvala se Alice.

„Ale spočítej si, kolik nás je, přece se k němu do obýváku nepřiženeme, jako velká voda,“ řekl Carlisle.

„Co kdybychom ho k nám pozvali?“ ozvala se Bella a všichni souhlasili.

Pohled Belly

Napadlo mě, že tu ještě Charlie dlouho nebyl a taky bychom mu měli sdělit, že Rose s Emmettem mají miminko, on totiž o ničem neví.

„Tak já jdu zavolat Charliemu, jo?“ řekla jsem jim a už brala telefon do ruky. Vytočila jsem Charlieho.

„Ahoj Bello,“ ozval se vesele.

„Ahoj tati.“

„No to je dost, že taky někdy zavoláš, vůbec se neukážeš, žijete vůbec ještě?“

„Promiň, ale měli jsme toho moc, škola a ještě něco… ale to ti řeknu, až přijedeš. Víš, chtěli bychom tě pozvat k nám, jestli by ses nemohl stavit.“

„Rád a kdy?“

„Nevím, kdy ti to vyhovuje?“ zeptala jsem se.

„Co třeba zítra?“

„Klidně, v kolik hodin?“ zeptala jsem se. „Tak po škole? To je asi kolem 3… tak o půl 4?“

„To by šlo, v práci končím ve dvě, takže si doma ještě schrupnu, a pak přijedu.“

„Super, domluveno, tak já už budu končit. Ahoj, budu se těšit,“ rozloučila jsem se s ním.

„Taky se budu těšit, pozdravuj všechny, ahoj,“ rozloučil se se mnou a zaklapl telefon.

„Už jste slyšeli, takže zítra tady Charlie bude.“

„Super,“ řekli všichni sborově.

Rose zase usnula, tak ji Emmett přenesl do ložnice, rozmontoval kočárek tak, že jen to vajíčko, kde Lilly ležela, vzal a položil si ho vedle sebe na sedačku, zapnul si bednu a naladil baseball.

„Hmm… tak dlouho jsem ho neviděl, chudák miláček,“ povzdychl si.

Alice s Jazzem šli na lov a já s Edwardem jsme si šli povídat do pokoje. Nessie jsme uložili ke spánku a ještě předem jsme jí řekli, co má ve škole říct, ohledně babičky… Esmé a Carlisle šli někam do pokoje, nezkoumala jsem to dál.

„Edwarde, ale já bych měla mít něco s nohou a rukou na zítřek do školy,“ řekla jsem mu.

„To je pravda.“

„A nemůžu zůstat doma?“ zeptala jsem se.

„No to bychom ti potom museli dát sádru, nebo tak něco, protože by to vypadalo závažnější, kdybys zůstala doma i zítra.“

„Tak jak to teda uděláme?“ zeptala jsem se.

„Tak zajdeme za Carlislem a on ti dá dláhu, takovou tu sundávaci. Ty si ji nasadíš jen, když budeme chodit do školy.“

„Tak jo,“ usmála jsem se na něho a už jsem si představovala, jak budu pajdat přes celou školu.

„Carlisle, nachystáš nám prosím tě na ráno dlahu na ruku a nohu?!“ zařval Edward po baráku.

„Určitě!“ slyšela jsem hlas od Carlislea.

Udělali jsme si romantický večer… svíčky, teplá voda. Plně jsme si ho užili.

Další kapitolka:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/the-cullen-family-po-rozbresku-28-kapitola/

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 27. kapitola: