Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The best siblings - 19. kapitola

27.11.2010 (07:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2574×

Pohled Rose

To, že má poloupír geniální mozek neznamená, že se nemusí učit! Konečně mám za sebou ty pitomé zkoušky a je ze mě právoplatná lékařka. Samozřejmě, že jsme můj úspěch oslavili v kruhu rodinném. Táta byl na mě pyšný, máma taky a Jazz mi držel palce už od začátku. Ale nic, nechám zkoušky stranou. Je to pryč, doktorka už jsem, tak co?

„Rose, slyšíš? Tak jaké ty šaty? Fialové nebo bílé?" ptala se mě Alice. Polekaně jsem sebou škubla.

„Já nevím, není to moc? Myslím, že máma si je neobleče," sdělila jsem jí své obavy. Právě teď jsme se nacházely v obchodě a vybíraly šaty pro mámu. Dnes slaví společně s tátou výročí a chce ho překvapit romantickou večeří, až přijde večer z práce. To znamená, že dnešní večer strávíme u Alice a Jazze doma. To abych si rezervovala místo u postýlky, jinak mě Emmett předběhne a bude celou dobu u malého Sebastiana a nepustí mě k němu.

„Rose!!!" křikla mi do ucha Al. Znovu jsem sebou škubla.

„Ne!!!" oplatila jsem jí se smíchem. Vstala jsem a vybrala jiné šaty.

„Tyto si zaručeně vezme. Bude muset a budou jí slušet."

„Když myslíš," prohodila Alice a vrátila šaty, které mi předtím ukazovala, na své místo.

„Nemyslím, já vím," odvětila jsem jí pobaveně. Al na mě vyplázla jazyk a otočila se ke kočárku, kde si spokojený Sebastian hrál s hračkou.

Šaty jsem zaplatila a mohly jsme se vydat domů. Zvolily jsme chůzi. Dům je sice pár kilometrů dál od města, ale my jsme zamířily za mou matkou do její práce.

„Rose, myslíš, že přeměna hodně bolí?" zeptala se mě z ničeho nic Alice.

„Já netuším. Asi, máma se nikdy o tom nechtěla bavit."

„Aha," pronesla unaveně. Zastavila jsme ji pohybem ruky a donutila ji podívat se mi do očí.

„Al, co se děje? Ty chceš být upírem? To je přece skvělé! Určitě je to bolestivé, ale to překonáš," povzbuzovala jsem ji.

„O bolest mi až tak moc nejde. Spíš se bojím o mého syna. Co když budu natolik neovladatelná, že ho zabiji? Nedokázala bych s tím žít! Nikdy bych si neodpustila něco takového."

„To se nikdy nestane!"

„Nevíš, nikdo nemůže tušit, jak se budu chovat."

„Právě, třeba se budeš ovládat výborně. Jsme tu pro tebe a budeme ti pomáhat a chránit tě. Jsme jedna rodina a ta si pomáhá."

„Děkuji moc, Rose."

„Nemáš důvod mi děkovat. Toto je samozřejmost, hlavně se netrap. Chápu tvé obavy, ale neboj, my to zvládneme," povzbuzovala jsem ji.

„Děkuji, nevím, co jiného ti říct," odvětila a usmála se na mě. Já jí úsměv opětovala a objala ji.

„Tak pojď, jdeme ukázat mamči šaty, které jsme jí koupily. Myslím, že bude mít infarkt, ale přece jen je to výročí a musí na taťuldu udělat dojem."

„Jo, to by měla a s těmi šaty určitě udělá."

Mamča sice chvilku mrčela, že je to moc, ale potom si je zkusila a hned změnila názor. Doslova si je zamilovala. Po vyzkoušení jsme se sbalili a všichni jsme odjeli domů. Sebastian se mezitím hlasitě dožadoval jídla. Alice tvrdí, že používá jen myšlenky, ale někdy si ten malý raubíř potřebuje pořádně zařvat. Doma ho Alice urychleně nakrmila, spokojeného jsem si ho převzala já. Alice společně s mámou chystaly dům. Využily nepřítomnosti mužského zastoupení. Táta byl v nemocnici a Jazz s Emmem byli na lově.

Pohled Jaspera

„Emmette! Jdeme! Máme svůj úkol a ten musíme splnit," houkl jsem na něj, když už se snad potřetí zastavil u hračkářství. Sice tvrdí, že to kupuje pro mého syna, ale pravda je jiná. Zavře se na několik hodin u Sebastiana v pokoji a hraje si sám.

„Vždyť už jdu."

„Co jsi vlastně řekl Rose?"

„Pravdu," pronesl jako by nic.

„Pravdu?! To nemyslíš vážně? Ty jsi opravdu řekl, že jdeme kupovat dárek pro mou mámu?" ptal jsem se zděšeně?

„Neee, řekl jsem, že jdeme na lov. A toto lov je." Pobaveně jsem zakroutil hlavou. Takového blázna mám já v rodině.

„Táta mi dal jasné instrukce. Má to být krásné, drahé a musíme se trefit do matčiného vkusu."

„Hmmm, to nebude těžké. Esmé má ráda skoro všechno. Kdybychom dovedli z lesa žížalu, tak jí koupí terárko a vybuduje jí tam pěkný domeček."

„Ty vole, nech toho. Toto je velice vážné! Mí rodiče berou výročí smrtelně vážně. Pokud nevybereme něco pěkného, tak máme po zbytek věčnosti co dělat, abychom si usmířili upířího doktora, chápeš? Upír rovná se velké problémy. Upír a k tomu doktor, velké problémy," sdělil jsem mu s vážným hlasem.

„Jo, chápu. Nechci tvého tatíka naštvat. Zaprvé chci být za dobře se svým skorotchánem a zadruhé by se mi opravdu nelíbilo, kdyby mě zdrogoval a pohodil před gay barem," odvětil mi. Při představě, že ho můj otec naschvál zdroguje a pohodí před gay barem, mě totálně odrovnala. Musel jsem si sednout na lavičku, kde jsem se rozesmál naplno.

„Ty jsi fakt blázen, Emme," řekl jsem, když jsem se dostatečně vysmál. Utřel jsem slzy smíchu a společně jsme zašli do zlatnictví. Rozhlížel jsem se po těch nejdražších špercích. Myslel jsem, že nejdražší znamená nejlepší a nejkrásnější. Omyl, který mi dokázal Emmett.

„Podívej se na to, myslím, že se to Esmé bude líbit," křikl na mě přes celý obchůdek. Došel jsem až k němu a musím mu dát za pravdu. Toto se bude mamči líbit. Je to její styl, jednoduchost rovná se krása.

„Teda, musím uznat, že máš pravdu. Na šperky máš fakt vkus." Pochválil jsem ho.

Emmett se na mě ušklíbl a prodavačku požádal, aby nám zabalila smaragdový prsten a náušnice. Zabalený dárek jsem vzal k sobě a společně s Emmettem jsme se vydali na parkoviště. Máme už nejvyšší čas. Za půl hodinky přijede otec a bude se shánět po dárku. V autě, které řídil Emm, protože jinak to nešlo, jsem se ho zeptal na velice důležitou otázku:

„Dáš mi své svolení požádat tvou sestru o ruku?" Při vyslovení otázky jsem sledoval jeho tvář. Přestal si pobrukovat písničku od Shakiry a stočil svůj pohled na mě.

„Jasně, že dám! Nejdřív jsem si myslel, že jsi nehorázný debil, ale pak jsem tě poznal a jsi fakt fajn týpek." Přestal mě pozorovat a věnoval se silnici.

„Hm, tak dík za hrubý popis mé osobnosti a taky za tvé svolení."

„Nevím, proč se mě stejně ptáš, když už máte dítě. Bylo to jen otázkou času. Díky, že se mě ptáš, jsem rád, že jsi to udělal."

„Jsem slušně vychovaný a chci, aby Alice byla mou ženou, žádná jiná."

„Chápu, taky to tak s Rose vidím stejně, ale do vdavek se zatím neženeme. Ještě je na to brzo, aspoň podle mě. Jsem moc pěkný a bohatý na to, abych se ženil," sdělil mi se smíchem, když jsme parkovali před domem.

„Radši šeptej, ať tě neslyší Rose," varoval jsem ho pobaveně. Okamžitě zmlkl a to mě rozesmálo úplně.

(...)

Po úspěšném doručení dárku jsme se všichni, teda Rose, Emm, Al, já a Seb, přesunuli do druhého domu. Tam jsme se bavili všelijak. Emm mě na dvě hodiny odtáhl do pracovny a tam plánoval rozlučku se svobodou. Potom jsme se dívali na film, který měl děsit, ale spíš nás rozesmával. Strašné, nikdo už neumí natočit pořádný horor. Těsně před devátou hodinou večerní jsem si vzal svého synka do náruče a šel ho koupat. V patách mi byla má sestra. Strašná maniačka, co se týče dětí.

„Prý chceš požádat Al o ruku!" vypískla nadšeně v koupelně.

„Pšt! Ať tě neslyší Alice! To by mi tak scházelo, aby tě zaslechla. Jak to víš? Ten Emmett je nehorázná drbna," bručel jsem. Ségra mi dala herdu do ramena a usmála se.

„Ukaž mi ho," prosila. Samozřejmě, že myslela prsten.

„Neukážu, počkej si do rána," odbyl jsem ji.

„Takže ji požádáš už dneska?"

„Jo, pokud jí to do té doby nevyslepičí její bratr."

„Neboj, budu na něj dávat pozor," slíbila mi a vypařila se z koupelny.

V klidu jsem malého vykoupal a převléknul. Vypadal unaveně, oči už měl skoro zavřené. Jemně jsem s ním pohupoval, až jsem došel do jeho pokojíčku a tam ho uložil. Políbil jsem ho na čelíčko a odešel. Chtěl jsem jít dolů za Alice, ale podle tepu jejího srdce jsem si uvědomil, že je v ložnici. Zamířil jsem tam a v kapse jsem nervózně tiskl krabičku s prstýnkem.

„Copak děláš?" zeptal jsem se jí.

„Jsem nějaká utahaná, asi si půjdu lehnout. Sebastian už spí?"

„Ano, spí. Co dělá tvůj bratr a má sestra?"

„Co myslíš?" ptala se se smíchem a přešla až ke mně a políbila mě.

„Už se neptám," odvětil jsem. Jako potvrzení jsem uslyšel silné křupnutí postele. Oba jsme se na sebe podívali a propukli v smích.

„Ten tvůj bratr je nehorázný kanec!"

„Doufám, že dneska zůstanou jen u jednoho kusu nábytku," řekla mi, líbla mě na pusu a už odcházela do koupelny.

Jakmile zaklapla za sebou dveře, zhasl jsem světla a rozsvítil svíčky, které jsme měli po pokoji rozmístěné. Stoupl jsem si do prostřed ložnice a čekal na svou vyvolenou.

„Jazzi, myslím, že mi do očí vlezl šampón, strašně to štípe," mluvila, když vycházela z koupelny.

Když si přestala třít oko a porozhlédla se po pokoji, zjistila, co se děje. Překvapením upustila ručník a své ruce si dala přes ústa. Pomalými kroky jsem došel až k ní a poklekl.

„Mary Alice McCarty, staneš se mou ženou a budeš mou průvodkyní životem, který bude úžasný a přenádherný, když budeš stát po mém boku?" Díval jsem se do těch nejkrásnější očí na světě a v nich viděl souhlas. Otevřel jsem krabičku a vytáhl prsten.

„Ano," vyslovila nahlas a zřetelně. Navlékl jsem jí prsten a radostí ji objal.

„Miluji tě, Alice."

„Miluji tě, Jazzi."

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The best siblings - 19. kapitola: