Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 7.kapitola

05.12.2009 (21:45) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2164×

7.kapitola – Hádka, slzy a neděle…

Jakmile jsme vyšli před dveře, hned jsme na něj vyjela: „Co jsem ti proboha udělala tak strašného, vždyť tě znám sotva 2 dny a ty mě vraždíš pohledem!?!“

„Vážně?“

„Ne, dělám si srandu…Samozřejmě, že to myslím vážně. Co ti tak vadí?“

„Ty.“

„Aha, tak díky, že jsi mi to objasnil.“

„Ty a ty tvoje všudypřítomné, všechny zesměšňující rádoby kamarádky.“

„Co se tě tak dotklo?“

„Jste jako stádo pitomých slepic. Nikoho nenecháte v klidu žít svůj středoškolský život.“

„Slepic? Bohužel jsme stejného druhu jako ty, takže….“

„Tak to si vážně nemyslím!“

Přistihla jsem se, že ho vlastně nesnáším, a že už na sebe doopravdy křičíme…

„Co to bylo to včera? Bezdůvodně jedna z VÁS začala na nás křičet, a dneska? Chudák kluk. Ale chápu, vy a vaše vymyté mozky nemáte dost svého utrpení tak si zlost vylíváte na těch ostatních…“

„COŽE? Nevím, o čem to tady kecáš. Je pravda, že už to přehnaly, ale to není důvod, pro tvoji nenávist. Tobě osobně jsme nic neudělaly…“

„To nic nemění na tom, jaké jste a taky na tom jaká jsi ty! Nemožné krávy, bez mozku, co si na jiných léčí mindráky. Bez vlastního názoru. Držíte se ve stádu….Ne já už fakt nevím, jak pokračovat…“

Fajn vážně ho nesnáším, vystihl nás, ale pravda bolí, zvlášť když vám ji někdo vyčte do očí při hádce. Nezaměřil se až příliš na mě? Je to osobní nebo to tak vnímám jen já? Od narození jsem paranoik…

„Fajn, tím se stavíš taky do krásné pozice. Soudit někoho koho neznáš ani 2 dny, vyčítat mu chyby…Je vidět, že mě neznáš!“

„Neznám ani nehodlám poznat…!...“

„Myslím, že tím náš rozhovor končí, díky za připomínky a přeju příjemný zbytek večera…“řekla jsem klidně, při odchodu jsem viděla jen jeho překvapený výraz.

Abych pravdu řekla, překvapila jsem i sebe, ale tou větší pravdou je, že mám na krajíčku a slzy zadržuju jen tak tak, abych se nerozeřvala hned a tady, ale takovou radost mu dělat nehodlám. Vešla jsem dovnitř a chystala se na to, co řeknu na vysvětlenou, protože tu hádku nebylo možné přeslechnout, i přes několikatery zavřené dveře.

„Já se omlouvám, ale potřebuju se trochu provětrat. Děkuju za příjemnou večeři a přeju příjemný večer,“ usmála jsem se, jen mi popřáli to samé. Šla jsem si pro kabát a ještě v šatech a těch šílených botách vyrazila na procházku temným lesem. Ve dveřích jsem se jen prosmýkla kolem NĚJ, když se vracel.

Tak, můžu si oddechnout, jsem z dohledu. U nejbližšího stromu jsem se svezla na zem a začala brečet, konečně jsem to mohla pustit ven…

Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela stočená do klubíčka, ale už mi začínala být zima a taky rodiče už budou mít starost, a tak jsem se vydala zpět. Páni, já ale musím vypadat…Špinavá, ubrečená…

„Bello, co se mezi váma stalo? Proč jste se tak pohádali? Co jste si udělali? A co se ti proboha stalo?“Čekal na mě příval otázek.

„Ne, nic se nestalo. Jen mu nevyhovuje moje parta. Jsem v pohodě, jen jsem párkrát zakopla, znáš mě.“

„Zlato, co ti udělal? Vždyť ho znáš 2 dny a už kvůli němu brečíš…“začal táta.

„Chyba je jen ve mně, prostě jsme se nepohodli, ale měl pravdu, jen jsem si to potřebovala urovnat v hlavě. Budu v pořádku.“Usmála jsem se na tátu, je starostlivý a má mě rád, jeden z mála lidí… „Jsem dost unavená, takže si jdu dát sprchu a zalehnu. Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Tak, a jsem sama. Svlíkla jsem ty špinavé šaty a zalezla pod sprchu. Bylo to neskutečně uvolňující, horká sprcha vždycky pomůže. Pak jsem zalezla pod peřinu a snažila se na nic nemyslet. Nakonec se mi podařilo usnout…

„Áááááá…“probudila jsem se s křikem zrovna za úsvitu. Super, takže já se s ním nemusím vidět a hádat jen ve skutečnosti, on mě musí strašit i ve snech. Pamatuju si jen tmu a Edwardův bílý obličej, a pak už jen svůj křik, úplně mi vypadlo, o čem ten sen byl, jen ty dvě věci mi zůstanou v paměti dost dlouho…

I když jsem nespala moc dlouho, pořád jsem byla unavená, ale nemohla jsem usnout. Proto jsem vstala a šla se dolů nasnídat. Ano, snídaně po velice dlouhé době, když už porušovat pravidla, tak pořádně.

Po cestě jsem potkala tátu, dohodli jsme se na společné snídani, a když už se dohodneme na společné snídani, tak to bude stát zato. My jsme totiž snídaňoví odborníci. Ale naposledy jsme to provozovali ještě v New Yorku, takže byl táta dost překvapen, když jsem ho o to požádala, ale s úsměvem přijal.

Udělali jsme si palačinky, ale tak nehorázně skvělé palačinky, že jsem lepší snad ještě nejedla. A abych si to užila, tak jsem se přejedla, což se později ukázalo jako ohromný omyl…Neměla jsem program, takže jsem se nudila, ale říkala jsem si, že už jsem hrozně dlouho nebyla nakupovat. Nemyslím, tím oblečení. Myslím tím, mé velice oblíbené, nakupování knih. Vždy si jich odnesu plno. Bývala jsem věrná zákaznice, dělala jsem jim měsíční tržbu. Ale jak říkám, kdysi, je hodně dlouhá doba.

Takže jsem vyrazila. Do Seattlu samozřejmě. V Port Angeles nemají pořádné knihkupectví. Nakoupila jsem jich hodně, mám co dělat až do Vánoc. Nezapomněla jsem ani na tátu a mámu. Mámě jsem vzala knížku o vaření a tátovi knížku o Novém Zélandě, abych mu mohla ukázat, kde všude jsme s babičkou byly.

Taky jsem se zastavila do své oblíbené kavárny, ale vzala jsem si jen horkou čokoládu. Ale co to? To ty palačinky, sakra… A hádejte, kdo se najednou zjevil před výlohou. No, s mým štěstím to byli Cullenovi. Co jsem komu udělala? Ale to už mě zdravila Alice: „Ahoj, jak jsi spala? Nevypadáš zrovna na vyspání do růžova.“ Ani jsem nepostřehla, kdy prošla dveřmi.

„A ty se divíš?“ Zamumlala jsem si pro sebe.

„Co jsi říkala?“

„Nic, jen že jsem měla špatné sny.“

„Aha. No nic, já už budu muset letět, můj bratr už je netrpělivý. Ahoj, asi až ve škole.“

„Mějte se.“

Když vyšla, viděla jsem jen její hádku s Edwardem, no hádku, jestli berete divokou gestikulaci jako hádku, tak ano, byla to pořádná hádka. Ale dál jsem to neřešila, zaplatila jsem a vyšla na parkoviště, obtěžkaná několika dosti těžkými taškami.

A co se nestalo? Do něčeho jsem narazila. No dalo by se říci do někoho, ale já si prvně myslela, že jsem narazila do zdi. Polovina knih se mi vysypala z tašek. A ejhle, on to byl Emmett.

„Jé, sorry Emmette, já tě jaksi přehlídla.“

„V poho, já to přežiju, ale co ty? Měla by ses dívat na to, do koho narážíš,“zazubil se mě.

„Jo, příště se tvé rady budu držet. Díky za pomoc při sbírání.“ Křiknu na něj ještě.

„Rád pomáhám dámám v nesnázích.“

„Ó, děkuji, sire,“ vysekla jsem mu poklonu…

Alice na mě ještě od auta zamávala a zahlédla jsem taky Edwarda, jak si mě zkoumavě měří ve zpětném zrcátku.

A aby toho nebylo málo, zvedl se mi žaludek, naštěstí nikdo, kromě odjíždějícího Volva nebyl v dohledu, takže jsem obsah svého žaludku vyklopila u stromu, co na tom parkovišti náhodou byl…Díky za ten strom…

Domů jsem dojela kolem tří, takže mám ještě spoustu času. Ale co já ubohá budu dělat? Piáno…moje spása, můžu vyzkoušet ty melodie, co mi táta přivezl. Tím jsem se zabavila až do večera, jak málo stačí ke štěstí, ale jsem vůbec šťastná?

Jako správná holka jsem šla brzo spát. Zase podobný sen…

Utíkala jsem lesem a věděla jsem, že za mnou někdo běží, i když jsem ho nemohla slyšet. Pak mě ten dotyčný předběhl a hádejte kdo to tak mohl být…Edward, to je překvápko, co? Chytil mě za ruku a dlouze se mi podíval do očí, až jsem se v nich ztratila…

No tak takovéhle sny bych si mohla odpustit, ten běh byl tak vyčerpávající, že se ne mě projevil hned po vzbuzení…Tmavé kruhy byly důkazem mé neklidné noci.

Ranní věci proběhly, jak měly, všechno jsem zvládla, ale snídani jsem si zakázala, ve škole bych si zvracení odpustila, není tam žádný záchranný strom…T. mě zase svezla, přijely jsme načas, jako poslední, zase mi nadávala: „Co to s tebou poslední dobou je B., a co ty kruhy pod očima? To jsi to nemohla zakrýt make-upem? Tak co, užila sis nákupy?“

„Ne nemohla, já make-up nemám ráda, jak dlouho mě vlastně znáš?“Věnovala jsem jí ublížený pohled.

„Ale jo pořád, ale vypadáš vážně hrozně.“

„Tak to díky za povzbuzení.“

Ve francouzštině jsem seděla s Alicí. Vyprávěla mi, jak si tu večeři užili, a že dezert byl vynikající, že mám skvělé rodiče. Co se mi stalo, že jsem tak ztrápená? A jestli mi je po včerejšku dobře.

„Jo Alice, moji rodiče jsou úžasní, ti tvoji jsou taky super. Večeře s váma byla skvělá…Nejsem ztrápená, jen usilovně přemýšlím tak, že nemám čas na spánek. Jo, tys to včera viděla? Promiň mi ten hrůzný zážitek, ale jo, dnes je mi fajn.“ Šeptala jsem, ale stejně si mě učitelka všimla a nezapomněla to jako vždy, vtipně okomentovat:

„Ále slečno Swanová, copak se vám stalo, vypadáte unavená, ale vyrušujete, tak co byste nám řekla o přivlastňovacích zájmenech?“

„Nó…“

„Tak to by mi při zkoušení opravdu nestačilo, takže raději pomlčte a už nerušte.“

„Jistě.“

A opravdu jsem vydržela dávat pozor až do konce hodiny…Ale ještě jsem nebyla ušetřena výslechu. V další hodině jsem absolvovala další část rozhovoru s Alice. Bohužel to byla výtvarka, takže je to učiteli jedno.

„Proč jste se proboha tak hádali?“

„Proč se nezeptáš jeho, Alice? Vsadím se, že on by ti to skvěle vylíčil. Má nos na lidské vlastnosti, takže by mu nedělalo problém, dodat ti můj detailní psychologický profil…“podotkla jsem sarkasticky.

„Ale já chci slyšet i tvoji verzi.“

„I moji? Aha, takže tak zhruba víš, co se odehrálo…“

„No, zhruba, on mi taky nic pořádného neřekne…“hodila na mě ten pohled týraného štěňátka, který vidíte v laciných reklamách na zvířecí jídlo nebo dětské plenky.

„No, prostě jsme se pohádali kvůli mojí povaze a taky kvůli holkám. Jelikož mu vůbec nesedím, takže jsme ve společných vztazích na stejné úrovni, konečně. „

„Aha, a jsi v pohodě? Vážně vypadáš jako by, jsi nespala a ještě ti přitom zabili tvého křečka.“ Ale to už jsem se vážně musela usmát. „

„Co je tady k smíchu?“ Vyjela na mě.

„Nic, já jen, já nemám křečka…“ věnovala jsem ji jeden ze svých oblíbených pohledů, ve stylu: „Já nic, já jen malý blbeček, říkají mi krteček…“

„Ale jo neboj, jsem v pohodě jen jsem měla noční můry a navíc jsem až moc přemýšlela, a to mi škodí.“

„Tak to je super, myslím to, že ti nic není, tak ahoj u oběda.“ Ani jsem nepostřehla, že hodina už skončila.

Ale to ještě tenhle úžasný den neskončil, taky jsem musela vyprávět o pátečních nákupech a o večeři samozřejmě taky. Probrali jsme všechny grimasy rodiny Cullenů. „Ale jo, jsou super.“ Řekla jsem nakonec s tichým ostnem, který měl na svědomí pan Dokonalý.

Tak a nastal čas oběda. Se včerejšími zkušenostmi jsem oželela oběd a dala si jen minerálku. Alice na mě mávala, ať jdu k nim, ale výmluvnými posunky jsem jí naznačila, že nehodlám sedět u stejného stolu s jejím bratrem, dokud to nebude nezbytně nutné, což bude, jak se mi vzápětí vybavilo, v Biologii.

Ale kupodivu i tu jsem přežila ve zdraví, jen s občasnými ohavnými a zkoumavými pohledy mého spolusedícího, ale zaměřila jsem se na učitelův výklad, a šlo to vydržet…

Ale to, co mělo následovat, za to bych si nejraději nakopala. Začalo to celkem nevinně, mým zakopnutím o vlastní nohy, při pádu jsem dost nešťastně dopadla na Joshe, kluk Tracy.

„Jé, promiň, já se fakt omlouvám, znáš mě a mou rovnováhu.“ Koktala jsem a postřehla to, že nás pozoruje celá chodba včetně Tracy, celé party a Cullenů.

„V pohodě, já to přežiju, hlavně abys ty zůstala celá.“ Co bych mohla dodat, džentlmen až na půdu. Už od začátku na mě pohlíží tak, až mi z toho běhá mráz po zádech, ale takový ten příjemný, ale je to zákázané ovoce, takže ruce pryč, Bell.

No a ten tělocvik. Co jsem komu udělala? Ale byl tu můj vysvoboditel Emmett. Pomohl mi, pomáhalo mi více kluků najednou, ale jen Emmett to dokázal pořádně…Uchránil mě nejednou před vlastní nešikovností. Zato jsem mu nezapomněla několikrát poděkovat. Odbyl mě, že prý nemám zač a pro skoro sestru to udělá rád.

„Skoro sestru?“Zeptala jsem se. Jak to sakra myslel?

„No, jsi kámoška, ale slovo, kámoška, Rose neuznává, takže jsi skoro sestra.“ Mrkl na mě.

„Fajn, tak to beru…“

„A co jiného sis myslela?“

„Ale bála jsem se, jestli náhodou nejsem Edwardova sestra, je bratrovražda nezákonná?“

„Myslím, že jo, s nějakým tím vtípkem bych ti pomoh, ale s vraždou na mě nechoď. Na to je přeborník Jasper.“

„Cože?“

„Co?“

„Já se ptám, jak jsi to myslel.“

„Co?“

„Emmette Cullene!“

„Co?“

„Dobře, vzdávám to. Ale dík za nabídku…“

„Co?“

„Neriskuj Emmette! Jsi druhý Cullen na seznamu!“

Odpovědí mi byl pouze jeho záchvat smíchu. Mezi záchvěvy zdravého rozumu na mě křičel: „COOOOO?“

Takže jsem přežila i tělocvik, dokonce dnes už druhou srážku s Joshem, a strašnou cestu domů. Celou dobu bylo ticho, až když byl čas vystupovat mi T. pouze oznámila: „Je můj.“ A s tím i odjela…

                                                                      předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 7.kapitola: