Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 23.kapitola

23.05.2010 (17:00) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2092×

23. kapitola – Nebe nebo peklo?

Co to je? Já myslela, že po smrti už vás nic nebolí, že jste jen šťastní. Tohle, že je nebe? Ne, to musí být peklo! Ale jak jsem se sem dostala? Ta bolest je hrozná! Ne, já už nechci! Ne, prosím, udělám cokoliv, jen už mě zbavte těchhle muk! Snažila jsem se probudit se. Tohle není reálné, ne to se mi určitě jen zdá! Před očima mi probíhal celý můj bídný život, jestli se tomu teda dá říkat život. Snažila jsem se zapomenout ty obrázky, vytěsnit je z mysli.

Otevřela jsem oči…

A musela jsem je zase zavřít, praštilo mě hrozné světlo. Jé, anděl! Tak to musím být v nebi. Je nádherný, ale ten jeho obličej je nějaký strhaný, vypadá nějak žalostně. Ale proč? Má zavřené oči, chci ho uklidnit, pohladit ho po tváři… ale to nejde! Co se to se mnou děje?!? Proč se nemůžu pohnout? Proč nemůžu nic říct? Co se to děje? Něco je špatně!

Ten úchvatný anděl otevřel oči, a najednou jsem si uvědomila tu zásadní věc. Tohle je můj anděl. Tohle je můj Edward! Tak proč mu nemůžu říct, jak moc ho miluju? Podíval se na mě a najednou jako by ožil. Pohladil mě po tváři a vypadalo to jako by něco říkal, ale já nedokázala nic z toho, co říkal pochytit, jako by někdo zeslabil zvuk na minimum a já viděla jen obraz.

Pak se mi začal rozplývat i ten obraz. Všechno bylo rozmazané a já se zase propadala do tmy.

Dlouho jsem bloudila tou tmou, sžírala mě bolest, ale byla to bolest taková smíšená, psychická i fyzická. Měla jsem před sebou obrázky svého života a snažila se vymyslet těm scénkám lepší konec. Připadala jsem si jako v kině, jako by mi pouštěli filmy a já je měla hodnotit, jako kritik.

Občas jsem otevřela oči do toho hnusného světla a zase viděla svého anděla, ale nemohla jsem se mu nijak přiblížit, ani mluvit ani ho uklidnit, že jsem v pořádku. Prostě nic. Byla to dost skličující bezmoc.

Někdy během té šílené bezmoci jsem si uvědomila jednu věc, miluju svého andělského upíra, vím, že by mě mohl vysvobodit z tohoto utrpení, a on to taky ví, ale z nějakého důvodu, to nechce udělat.

Ale proč? Už mě snad nemiluje? Už jsem se ho omrzela? Nechápu to. Ale chci to pochopit, je mi jedno jak, ale musím se probudit a zjistit, zda má můj život stále smysl.

Během těchto temných úvah jsem své tělo donutila poslouchat a otevřela jsem nejprve jedno, a pak i to druhé oko. Celý svět jako by se zatočil nad tou změnou, byla jsem šťastná a nervózní zároveň.

Stále tam byl, ano, stále stojí u mé nemocniční postele a pozoruje mou nehybnost. Chtěla jsem donutit ústa, aby promluvila, ale musela jsem se dosti soustředit.

„Miluju tě,“ řekla jsem prostě. To vůbec bylo to první, co jsem po dlouhé době vyslovila.

Vzhlédl ke mně a jeho výraz se najednou vyjasnil, už to byl zase můj usměvavý Edward z doby, kdy jsem byla neskonale šťastná. Pohladil mě jemně po tváři a stále měl ten svůj krásný úsměv.

„Chyběl mi tvůj hlas,“ řekl.

„Mně jsi chyběl ty.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale nejsem si zcela jistá, že se mi to povedlo.

Mezitím do místnosti vkročil Carlisle, také se usmíval.

„Ahoj Bello, jak se cítíš?“

„No, dost zvláštně, nemůžu se pohnout a jakýkoliv pokus o pohyb mě bolí,“ zašeptala jsem, a nebyla jsem si jistá, jestli chci slyšet diagnózu. Do vyslovení této věty jsem nevnímala nic, jen to, že mohu mluvit, a že jsem tu se svou láskou.

Oba se na mě dívali tak zvláštně, jako bych o něco přicházela a tím i oni, jako by jim bylo dost těžké mi něco říct.

„Víš, Bello,“ nasadil Carlisle profesionální přístup, „byla jsi hodně dlouhou dobu paralyzovaná, nebyli jsme si vůbec jistí, zda se ještě probereš, byla tady jistá šance, ale přestávali jsme doufat. Musíme provést mnoho testů, abychom určili, jaké jsou následky tvé nehody.“

Při vyslovení slova „nehoda“ jsem postřehla náhlou změnu Edwardovy tváře, jeho výraz ztvrdl a jeho oči nabraly o poznání tmavší odstín. Chtěla jsem ho nějak uklidnit, jakkoliv. Chtěla jsem vzít jeho ruce do těch svých, cítit jeho přítomnost, ale nešlo to, prostě ne. Začínala jsem být zoufalá. Všiml si toho a sám vyhledal mou ruku a stiskl ji, na znamení neděje.

Povídali jsme si, já zjistila, že jsem byla mimo dva měsíce, ale ty muka, které jsem podstoupila, mi přišla mnohem delší. Tracy vyšetřovali a má podmínku, jelikož je nezletilá. Když mi to Edward říkal, soptil a nadával. Taky mi říkal, že se za mě postavila téměř celá škola, tedy kromě Traciiny party včetně jejich kluků.

Musela jsem hodně odpočívat, i když jsem ležela tak dlouho, přesto jsem byla nesmírně unavená. Celou tu dobu, kdy Edward nebyl ve škole nebo na lovu, byl se mnou. Celé ty dva dlouhé měsíce seděl den co den u mé postele a čekal na mé probuzení. Miloval mě. Já jeho taky, nechápala jsem, proč mě nepřeměnil, ale teď když jsem konečně vzhůru, jsem se nechtěla ptát. Byla jsem šťastná tak jako dřív, i když jsem se nemohla pořádně hýbat. S pomalými pokroky ovšem jsem zvládla pohybovat hlavou a rukama. Jistě, že to nešlo bez bolesti, ale když máte po boku svou lásku, nechcete, aby se trápila, byť jen na malou chvíli. Ale s postupem času se můj psychický stav začal zhoršovat.

Podstoupila jsem hromadu testů, stále mi dávají naději. Budu moct chodit, ale netuší, kdy to bude.

Na návštěvy chodilo spousty lidí, mí rodiče, všichni Cullenovi, kamarádi… Katty a Jack se museli vrátit, ale nechali mi dopis, s pomocí Edwarda jsem jim odepsala.

Jedna návštěva se mi ale dokonale zaryla do paměti. Byl to Emmett, jak jinak. Nebylo to poprvé, co mě přišel navštívit, ale bylo to poprvé, co vypadal jako dokonalá kopie panenky.

Měl blonďatou kudrlinkovou paruku, měl na sobě růžové baletní šaty, na nohou měl růžové baleríny a v ruce držel obrovského plyšového medvěda. Měl umělé řasy a byl namalovaný tak, že jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale opak byl pravdou. Nemohla jsem pomalu dýchat, jak moc jsem se smála.

Za ním vykoukl Jasper a mně bylo jasné, že něco není v pořádku.

Celá vyjevená jsem dostala rozumné vysvětlení. Sázka. Při badmintonu se vsadili, že takhle oblečený vystoupí Emmett na veřejném místě. Teď to bral s humorem. Pověděli mi, že chtěli, abych viděla výplod mé výhry v badmintonu, zřejmě jediné výhry, které jsem byla schopná nad Emmem.

Pak se k nám přidali všichni Cullenovi. Emmett nadhodil, že už trénuje badminton na náš další zápas, a já jsem se neubránila pár slzám. Nikdo neví jistě, zda budu chodit, a jestli ano, tak kdy. Všichni nad tím přemýšleli. Edward mi setřel slzy z tváří a Rose praštila Emmetta do ramene.

„To je dobrý,“ řekla jsem jen, ale všem bylo jasné, že dobré to není.

Ležela jsem další týdny, přestala jsem vnímat čas. Čas jsem dělila na období samoty a období s Edwardem. Už mi to lezlo na nervy a přicházela jsem do melancholických stavů. Většinou když se mnou nebyl Edward, jsem měla chuť zemřít, tak velkou! Byla jsem zděšená sama ze sebe, vždy jsem si vážila svého života. Taky jsem přemýšlela o možnosti proměny na upíra, ale chtěla jsem najít vhodnou chvíli. Edward byl tak šťastný a kdykoliv jsem to chtěla nadhodit, vzpomněla jsem si na jeho obličej, když jsme se o tom bavili prvně.

Tak jsem prožila další dny. V neustálé bolesti. Nechápala jsem, jak takovou bolest může snést jediný človíček. Nechtěla jsem nic dávat najevo, nechtěla jsem, aby někdo mou bolest viděl. Aby mě někdo viděl zlomenou, tak jak jsem se cítila.

Jediný, kdo o tom mohl vědět, byla Alice a Jasper, ale uprosila jsem je, aby si to nechali pro sebe. Oba se mi snažili pomoct, jak jen mohli. Alice pořád líčila své plány na nákupy se mnou, pořád mě ujišťovala, že má budoucnost se stále mění, takže nemůže vidět, jestli se budu moct postavit na vlastní nohy. Jasper mi povídal o svém životě a o běžném školním životě.

Pak tu byl i Emmett, ten se mě snažil rozptýlit svými ksichtíky a vtípky, vyprávěl mi o všech trapasech, které přivodil své rodině a jaké vtípky na ně narafičil. Rose se mnou mluvila o módě, celebritách apod. Nikdy mě to nezajímalo, ale byla jsem jí vděčná a po nějaké době mě to začalo i bavit, takže jsem byla schopná zeptat se jí na toho a toho herce či zpěváka, která herečka byla na liposukci, která má zmenšený nos nebo zvětšené rty.

A Edward, ano Edward. Má láska mě nikdy neopouštěla. Pokud neseděl ve škole, nebyl na lovu nebo nemusel předstírat unavenost a jít domů. Všechny sestřičky na něj čekaly a nechápaly, jak se ještě může zahazovat se mnou. Abych byla upřímná, tak mi to taky začalo vrtat hlavou a pochopila jsem, že se ho musím zeptat.

Ale nikdy jsem nebyla nějak zvlášť statečná, takže mi to dělalo potíže.

Po nějaké době jsem se odhodlala, a když jsem byla s Edwardem sama, tak jsem se ho zeptala na věc, která mě tak dlouho trápila.

„Edwarde?“

„Ano, lásko?“

„Víš…já…“

„Ano?“

„Nevím, jak se zeptat, aby ses nenaštval.“

„Na tebe se nejde zlobit.“

„Ale ano, v tomhle ano.“

„Tak?“

„Proč… proč…“

Povzbuzoval mě svým úsměvem a já jsem se snažila ten úsměv vrýt do paměti. Tenhle rozhovor mi může změnit život, a to dost podstatně.

„Proč jsi mě nepřeměnil? Když jsem byla mimo tak dlouho?“

„Bello.“ Ano a ten smutný obličej je zase tady. Ten výraz, který jsem vždy chtěla změnit.

„Já jsem nemohl.“

„Proč?“ To už jsem měla slzy v očích.

„Bello, neplač. Miluju tě, ale o tomhle už jsme se bavili.“

„To ano, ale já…“ Polkla jsem. „Já jsem se už nemusela probudit. Už jsem nemusela žít.“ Až teď jsem si dovolila na něj pohlédnout. Pořád tam byl ten bolestný výraz.

„Ale přežila jsi. Jsi tady. Se mnou. To ti nestačí život po mém boku?“

„Ano, ale… co když už nebudu moct chodit, co pak? To budeš pořád se mnou? Nemohoucnou?“

„Ano. I kdybych tě měl všude nosit na rukou.“

„Ale Edwarde, já nechci být invalida. Jakou mám vůbec naději?“

„Věř. Tak jako já.“

„Miluju tě ani nevíš jak moc,“ zašeptala jsem.

„No, určitě to není víc než má láska k tobě. Bello, našel jsem tě po dlouhých sto letech, nedokázal bych tě opustit. Nikdy.“

Pak mě políbil tak, že se mi div nerozskočilo srdce radostí. A já uvěřila v novou naději.

                                                                           předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 23.kapitola: