Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 20. kapitola

01.04.2010 (18:45) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2295×

20. kapitola – Skateboard…

Ráno jsem se probudila a byla jsem sama. Uvědomila jsem si jednu hrozivou věc. Pondělí! Sakra! Ale vstala jsem včas. Na polštáři vedle mě ležel vzkaz od Edwarda.

Dobré ráno, lásko.

Alice mě donutila vrátit se domů. Uvidíme se ve škole.

Dávej na sebe pozor.

Miluju tě,

Edward

Páni, mluvila jsem s ním dnes v noci, těsně před spaním, ale mně už se stýská. Tomu jsem se musela usmát, ano, miluju ho, tak prosté a přitom kouzelné sousloví.

Vzala jsem si na sebe pohodlné oblečení, nic zvláštního, a taky skateboard, po škole pojedu ke Cullenům a nechám si radit od profíka, jo, Edward ten nebyl zrovna nadšený, ale nedá se svítit, přece si nekoupím tak drahou záležitost jen na to, aby ležela ve skříni.

Vyjela jsem včas a dorazila snad jako poslední, pohledy místních mi pořád nedělají moc dobře. Hned jak jsem dojela, byl u mých dveří můj soukromý anděl.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Dobré ráno, slunce moje jasné.“

„Dost, ta záře mě oslepuje,“ zamumlala jsem.

„Jaká záře?“

„Tak fajn, asi si budu muset zvykat, na ty vaše smysly, fakt dokonalý…“

„Díky. Jaká záře?“

„Záříte na slunci?“

„Aha,“ řekl jen a já si připadala jako naprostý pitomec.

Vzal mě za ruku a spolu jsme vykročili vstříc škole a udiveným pohledům místních výrostků. Zase se ozýval šum a Edward byl nějaký nervózní, skoro naštvaný, že si mě přitáhl blíž, tak, že jsem pomalu nemohla dýchat.

„Dobře, já bych se potřebovala nadechnout.“

„Promiň,“ omlouval se mi hned.

„Přežiju to.“

Tak jsme strávili zbytek školního dopoledne. Na obědě jsem seděla s nimi a všichni ostražitě sledovali náš stůl, nevím, asi čekali nějakou hádku, rvačku nebo jen škrcení. Bylo mi jasné, že nikomu se příliš nelíbí, že já a Edward… no nic… co mně je do těch pitomečků. Taky jsem se potkala s Clarkem a Angelou, byli milí a přáli mi, ať nám to vydrží, poděkovala jsem jim, bylo to hezké. Alespoň někdo měl radost, teda kromě samotných Cullenových a mě. Emmett zářil optimismem, přešel ho smutek z prohry, chtěl vypadat statečně, nevím, jak bych se cítila, kdybych prohrála s někým stonásobně slabším a dvě hlavy menším… no nic…

Přežila jsem biologii a dokonce i tělocvik, pak jsem vyrazila za stříbrným volvem a jeepem do lesů…

Vylezla jsem z auta a Emmett byl jedním rázem u mě.

„Tak co? Nadšená, že tě bude učit ten největší profík?“

„Největší profík?“

„No jo, Tonyho Hawka strčím hravě do kapsy.“

„Tak jo.“

Edward si mě měřil zkoumavým pohledem od dveří domu, poté vběhl nebo spíše vletěl dovnitř a v tomtéž místě o pár sekund později se objevil s černou neidentifikovatelnou taškou. Vyrazil mým směrem, a tak trochu jsem se i bála, že se mi hrany skatu zarývaly do ruky.

„Klid. Mám o tebe jen strach, to je normální, a pro klid mojí duše bys mohla udělat jednu laskavost,“ řekl.

„Laskavost?“

„Hm,“ zamumlal mi do ucha a tím mě dokonale odzbrojil.

„Tak jo,“ souhlasila jsem nerozumně. Ihned se usmíval a z té tašky vytahoval všechno možné.

„Díky,“ stále mě odzbrojoval úsměvem.

„No tak, Edí, ona se bude učit na skateboardu a ne skákat z letadla!“ volal Emmett.

„Následky by byly téměř stejné.“

„Pořád jsem tady!“ zvolala jsem zděšeně.

„Já vím, lásko.“

„Díky.“

Nečekal na moji odpověď a už mě začal navlíkat do něčeho takového… na hlavu mi narazil přilbu, vzal moje ruce a jakoby nic na ně natáhl rukavice, taky mi připevnil chrániče na kolena a na lokty, taky se mi pokusil vnutit nějaký nárameník a ochranu na páteř a speciální kalhoty a bundu, ale tomu jsem se bránila.

„Edwarde, vypadám jako pilot kamikadze, tak fajn, to nebyl dobrý příklad… nejsem tankista a nechystám se skákat pod náklaďák.“

„Bello, důsledky by u tebe byly stejné.“

„Hmpf!“ Tak jo, má pravdu, ale už takhle se mi Emmett směje.

„Mě stačí helma, chrániče a rukavice, dobře?“

„Fajn,“ zamumlal ustaraně.

„Hele, mám vedle sebe dva upíry, kteří by dokázali zabránit jakékoliv katastrofě, věřila bych tvým schopnostem i v případě výbuchu radioaktivní bomby.“

„Tak jo.“

„Díky za tu kapku důvěry v oceánu pochybností.“

„Není zač.“ Hodil po mně svým krásně pokřiveným úsměvem.

„Tak se do toho pustíme, ne?“ zakřičel mi Emmett do ucha.

„Jo!“ odpověděla jsem mu taky křikem.

„Ty Edwarde? Nemohl jsi mi raději pořídit ucpávky do uší?“ vrhla jsem po něm smutný úsměv.

Pustila jsem se do studia jízdy na prkně po hlavě, pravdou je a zůstává, že Emmík je skvělý učitel. Skoro jsem nepadala, jen jednou nebo dvakrát a pokaždé mě zachytil, takže to nebyl problém. Edward se na nás díval a bylo na něm vidět značné napětí, pokaždé když se objevil sebemenší náznak, že bych mohla spadnout, trhnul sebou, dokud náznak neodezněl. Tomu jsem se musela smát spolu s Emmettem.

Večer jsem byla už dost utahaná, takže mě můj anděl odvezl domů, pak utíkal domů, večer se potkáme na smluveném místě, totiž u mě v pokoji.

Mluvila jsem se svými kamarády dost dlouho, abych si uvědomila, jak se mi bude stýskat, a že je dost zanedbávám, když v pátek letí domů, ale dostala jsem spoustu ujištění, že mě nikdy neviděli šťastnější, a že jsou rádi, že už nejsem sama…

Poté jsem se vydala do svého pokoje, který byl nepříjemně prázdný, rozhodla jsem se pro provedení obvyklé hygieny. Zpod horké sprchy se těžce odchází, ale zvládla jsem to. Po návratu už můj pokoj nebyl prázdný.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ řekl a usmál se na mě.

Pokusila jsem se potlačit nechtěné zívnutí, ale asi se to nepovedlo, a vyšel z toho nějaký nepovedený škleb.

„Měla bys jít spát.“

„Ale…“

„Žádné námitky. Vidím na tobě, že nemáš daleko ke spaní ve stoje.“

„Hm…“ zamumlala jsem, ale poslechla jsem a lehla si na pohovku, samozřejmě už roztaženou. Lehl si vedle mě a začal broukat mě naprosto neznámou melodii, ale naprosto neuvěřitelně krásnou.

„Co to je? Zní to nádherně…“ zamumlala jsem v polospánku.

„Ukolébavka. Složil jsem ji pro tebe o tobě.“

„Je nádherná.“

„Už spi,“ zašeptal a mě nedělalo jakýkoliv problém poslechnout ho.

Ráno jsem se probudila do deštivého dne, ale s úsměvem na tváři, jelikož jsem věděla, že nejsem sama, ale že vedle mě leží bůh a je jen a jen můj.

„Dobré ráno, krásko,“ pozdravil mě.

„Dobré, jak jinak?“

„Taky si říkám.“

„Co provedeme dnes?“

„Kino?“

„Fajn, ale uděláme z toho dvojrande. Jake a Kate tu budou jen do pátku a kvůli nám jsem je zanedbávala.“

„Nám? To zní hezky…“ zamyslel se.

„To bych řekla.“

V tom zazvonil Edwardův mobil.

„Haló?“

„Jestli okamžitě nevstanete, tak přijdete pozdě a budete mít problém!“ ozývalo se ječení malé Alice. Malé Alice s velkým hlasem.

„Rozkaz, šéfe!“ naznačila jsem rukou něco jako pozdrav a odebrala jsem se do koupelny, kde jsem provedla potřebnou očistu a mohla jít na snídani.

Domluvila jsem se Jackem a Katty, byli vysloveně nadšení z plánu na dvojrande. Edward běžel mezitím domů a já vyjela svým krásným autíčkem vstříc svému nelítostnému osudu.

                                                                             předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 20. kapitola: