Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 19. kapitola

07.03.2010 (11:00) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2239×

19. kapitola – Výzva…

Ráno jsem se probudila brzy a stále tam byl.

„Dobrá ráno, lásko,“ věnoval mi svůj pokřivený úsměv.

„Dobré ráno,“ řekla jsem tím svým úžasným právě probuzeným hlasem, ale přesto s úsměvem na tváři.

„Jak ses vyspala?“

„Líp to ani nešlo. Jak ses měl ty?“

„No, dozvěděl jsem se pár zajímavých novinek,“ řekl, ale nevypadal, že by ho to potěšilo.

„Co jsem zase řekla?“

„Bello, já tě neproměním. A ani nechci, aby to udělal někdo jiný z mé rodiny.“

„Ale…“

„Ne.“

Nemělo smysl dál do toho vrtat. Dnes rozhodně ne.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se.

„Volala Alice. Chce tě vytáhnout na nákupy.“

„Fajn. Ale chci s sebou někoho. Kdo dohlídne na mé pravidelné stravování. Alice má při nakupování ten svůj výraz a já bych se jí nijak nevykroutila. No, i když, kdybych tam padla hlady…“ spekulovala jsem.

„Pojedu taky. Musím přece schválit to, co ti chce koupit,“ usmál se na mě. Jeho vztek byl ten tam.

„Tak jo. Kdy vyrážíme?“

„Za hodinu.“

„Cože?!? To jsi mě nemohl probudit?“

„Ty jsi vypadala tak roztomile, že jsem tě nechtěl rušit,“ nasadil výraz neviňátka.

„Ale vezmu s sebou i Kate a Jacka. Pořádně jsem jim nevěnovala, co jsou tady.“

„Myslím, že Alice bude ráda za každého, koho bude moct oblíkat.“

„Tak pravda. Tak šup z postele. Jdu se osprchovat, budeš tady?“

„Hm, musím se jít převlíct, uvidíme se za chvíli.“

„No, jasně.“

„Můžu tě o něco poprosit?“

„Jasně,“ souhlasila jsem ihned.

„Buď na sebe opatrná.“

„Budu jen doma!“

„No právě.“

„Tak to jsi neměl…“ pronesla jsem zlověstně a hodila po něm polštář, ale přitom se mi povedlo srazit lustr, až se z něho začalo sypat sklo.

„No, super,“ nesl se pokojem můj nakvašený hlas.

„Právě proto buď prosím opatrná.“

„Pokusím se nefénovat si vlasy ve sprše a odpustím si žonglování s noži. Stačí?“

„Mělo by. Hlavně pozor na schody.“

Hledala jsem věc, kterou bych po něm ještě mohla hodit, ale než jsem něco stačila najít, byl pryč.

Za hodinu jsem se stačila osprchovat, oblíct, nasnídat a vzburcovat ostatní, bez čehokoliv, co by se podobalo zranění. Před náš dům přijely dvě auta. Emmův jeep s Emmettem, Rose, Alicí a Jasperem a druhé bylo volvo, jen s Edwardem pro mě a mé přátelé.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravili Jake s Kat unizono.

„Ahoj.“

Já jsem ho jen políbila a oznámila mu tu radostnou novinu.

„Tak si představ, fénu jsem se ani nedotkla, sklo uklidila máma, schodům jsem se vyhla a dolů se dostala po zábradlí a k snídani jsem žádné hřiby, které by mohly být jedovaté. To je myslím všechno.“

„Šikulka.“

„Já vím. Chce to trochu důvěry, nemyslíš?“

„Pokusím se.“

Dál jsem to neřešila, hádek s ním mám víc než dost.

 Do obchoďáku jsme dorazili celkem rychle, no jo, upíři prostě milují rychlost. Po celou cestu ze mě Edward nespouštěl oči, jen když ti ze zadního sedadla protestovali, že se chtějí dožít aspoň těch nákupů, věnoval se na chvíli silnici.

Jak jsem předpokládala, Alice nás tahala snad po všech obchodech, už vím, proč se tomu říká obchodní centrum, protože je tam tolik obchodů…  Jack i Katty si to užívali, s Cullenovými vycházeli senzačně. Jakoby se znali odjakživa.

Došli jsme až k sportovním potřebám, v tu chvíli mě osvítil skvělý nápad.

„Ty Edwarde, který sport máte nejraději?“

„Baseball, ale jen za bouřky. Střety mezi námi nebo s míčkem jsou dost hlasité,“ usmál se na mě.

„Proč baseball?“

„Národní sport. Můžeme využít veškerou svou sílu.“

„Sílu?“

„Jo.“

„Fajn,“ v hlavě se mi začal rodit skvělý plán.

„Emmette! Připadáš mi jako soutěživý typ.“

„Jo, to jsem,“ poklepal si hrdě na hruď.

„Co takhle si zahrát badminton?“

„Cože?“ vyjekl Em i Jasper. Alice se začala nekontrolovatelně smát.

„Tímto tě vyzívám na badminton. Můžeme to obohatit nějakou sázkou.“

„Fajn. Přijímám. Jakou sázku navrhuješ.“

„Když vyhraju, naučíš mě jezdit na skateboardu,“ řekla jsem své podmínky.

„Když vyhraju já, naučím tě na skateboardu, protože pozorovat tě bude prča, a týden tě budu vozit, kam budeš potřebovat. Svým autem,“ dodal.

Hlasitě jsem polkla při vzpomínce na jízdu s Emmettem.

„Platí,“ odpověděla jsem.

„Tak fajn. Ještě dnes. Koupíme vybavení.“

„Tak fajn.“

„Tak tohle bude ještě zajímavé. No Emmette, asi si vsadím na Bellu,“ smál se Jasper.

„Jo já taky,“ prohlásil Edward. Alice jen mlčela, asi nad něčím přemýšlela a Rose raději mlčela, přece jen je to její láska.

„Chce to podporu.“ Prohlásil Emmett.

„Jo, ale hrajem na out a s možností jediné pálky, žádná výměna, takže budeš muset krotit svou sílu.“

„Jak se ten badminton hraje?“ zeptal se najednou. To už nikdo nevydržel a prskali jsme smíchy.

„To musíš tímhle míčkem, panenkou, hrát na tuhle lehoučkou pálku.“

„A sakra!“ vyjekl, když jsme mu vysvětlili pravidla.

„Chceš couvnout?“

„Tak to ani náhodou. Emmett Cullen se ještě nikdy nevzdal ani neprohrál,“ ale vypadal dost nerozhodně.

„Tak jo,“ ušklíbla jsem se.

Nakoupili jsme všechno potřebné. Dokonce i Alice se vyřádila na oblečení, ve kterém budeme hrát. Všichni se tiše pochechtávali, jen Emmett byl zaražený a bylo na něm vidět, že přemýšlí, jak nade mnou vyhrát, bral to jako obrovskou výzvu, on a síla to je přece nerozlučná dvojka.

Edward nás odvezl domů, abychom si mohli uložit nakoupené věci, převékla jsem se do sportovního úboru a mohli jsme vyrazit. Máma s tátou jen nevěřícně koukali.

„Edwarde, Bella jde dělat nějaký sport?“ vyhrkli naráz.

„Ano. Badminton.“

„Hlavně na ni dohlídni.“

„Jistě. Nic se jí nestane.“

„To už není možné i vlastní rodiče?“ vykřikla jsem naoko zděšeně.

Vyjeli jsme tedy vstříc zápasu mezi mnou a mistrem Emmettem. Když jsme dorazili k domu, všichni už na nás čekali, všichni se usmívali, jen Emmett měl úsměv, jako by byl v nějaké křeči.

Hru jsme začali v klidu. Bylo to vyrovnané, ale na mém spoluhráči bylo vidět jisté napětí. Kdyby mohl tak je totálně zpocený. Dělalo mu značné potíže nepoužít veškerou svou sílu, bylo mi jasné, že o trošku silnějším stiskem by z pálky zbyly jen ubohé třísky.

Z diváků se stali fanoušci. Carlisle, Esme, Rose a Jake fandili Emmettovi, Alice, Jasper, Katty a Edward fandili mě. Myslím, že jsem dokonce zaslechla něco o další sázce, kterou uzavřel Emmík s Jaspíkem.

Těsně jsem vyhrávala, Emmett byl dosti naštvaný, jelikož při téhle hře mu jeho síla byla na nic. Ano, mohl ji použít na smeče, ale na delší nahrávky je to na nic, přesáhl by out.

Hráli jsme asi půl hodiny, přiznávám, že jsem byla zpocená, ale nic co by se nedalo vydržet. Emmett dal takovou pecku, že to rozbilo okno.

„Out!“ zakřičel Jasper radostně.

„Moje okno!“ zakřičela Alice s Esme zároveň.

Zahájila jsme podáním další kolo. Hráli jsme pět minut a já měla značnou převahu bodů, že už to nevydržel a „jemným“ stiskem, jak později vysvětloval, pálku rozdrtil.

Mí fanoušci byli nadšení, ti Emmettovi mi gratulovali. On sám seděl tam, kde rozdrtil pálku a vypadalo to, jakoby neměl daleko k pláči.

„Ale no tak Emmetku, přece bys neplakal,“ zašišlala jsem na něj. Jen na mě hodil jeden ze svých nejhorších pohledů, myslel si zřejmě něco, co neměl, protože se přede mnou naráz objevil Edward a nevypadal vůbec přátelsky.

„Panebože, tady si člověk ani nemůže myslet nic šapatnýho o holce, která ho porazila, co je to za svět?“ křičel Emmett směrem k nebi.

Pochopili to jen ti znalí věci upírství. Ale Katty s Jackem nechtěli vypadat nezdvořile, že se taky smáli s ostatními.

Nějakou dobu jsme si tam povídali, ale jakmile se začalo stmívat, odvezl nás Edward domů. S Emmem jsem se domluvila na zítřejším učení jízdy na skateboardu, z čehož Edward nebyl zrovna nadšen, ale slíbil mi, že mě bude sledovat a chválit.

Dojeli jsme před dům a mí kamarádi se rozloučili hned, já jsem se zdržela loučením.

„Přijdeš?“ zeptala jsem se mezi polibky.

„Jistě.“

„Miluju tě.“

„Já tebe více.“

„Je to vůbec možné?“

„Je.“

„Tak jo. Chovej se slušně,“ usmála jsem se.

„Ty se pokus nic si neudělat.“

„Žádné střepy štěstí?“ zašeptala jsem zklamaně.

„Ani jeden. Prosím.“

„Dobře. Pokusím se.“

Tak jsme se rozloučili a já se vydala k domu, ode dveří jsem mu ještě zamávala, a pak jsem zavřela. V poslední době jsem byla podrobena velkému množství výslechů, ani dnes jsem nebyla ušetřena.

Potichu jsem se vytratila do svého pokoje. Unikla jsem. Konečně. Nahoře jsem se umyla, převlékla do pyžama a začetla se do Shakespearových sonetů. Nádhera!

Když se kolem mě obtočily ledové ruce, nadskočila jsem.

„Promiň.“

„Jsem ráda, že jsi tady.“

„To já taky.“

Povídali jsme si dlouho do noci. Pořád jsem žasla nad jeho krásou a inteligencí, nepřestával mě udivovat, a byl si toho vědom.

„Proč na mě pořád koukáš, jak na obrázek?“

„Jsi nádherný.“

„S tebou se to nedá rovnat,“ namítl a já zčervenala jako rajče.

„Prosím, nepřeháněj.“

„Já? Nikdy. Jsi překrásná.“

S hořícími tvářemi jsem se na něj nemohla podívat.

„Na co myslíš? Jsem nervózní, když takhle mlčíš.“

„Hm, přemýšlím…“

„Nad čím?“

„Proč máš o mě tak přehnané starosti? Nejsem dítě.“

„Vážně? Ale pro mě ano. Jsi důležitější než kdokoliv, koho jsem kdy poznal. Nechci tě ztratit.“

„Ani já tebe.“

„Nikdy.“

„Opravdu nikdy?“

„Na co tím narážíš?“ zeptal se mě podezíravě.

„Já… jen…“

„Ne Bello, už jsme o tom mluvili.“

„Ale sám jsi říkal, jak jsem nešikovná, co když se mi něco stane? A já to nepřežiju? Pak už bude pozdě, Edwarde.“

„To nedopustím.“

„Nemůžeš mě chránit věčně,“ nad tím jsem jen zavrtěla hlavou, jo, on mě mohl chránit věčně a myslím, že by se mu to líbilo.

„Hm tak jo, zkus se na to podívat z mého pohledu… jo? Věřím ti, že mě neopustíš, teď, ale co když mě přestaneš mít rád, až budu stará, hnusná s protézou.“

„Bello, miluju tě. Neopustím tě, i kdybych ti měl předžvýkávat jídlo.“

„Vážně?“ zašeptala jsem dojatě.

„I když by to bylo jako jíst bláto, ano, udělal bych to pro tebe, lásko.“

„Jenže to budu vypadat jako nějaký zvrhlík. Stará bába a sedmnáctiletý kluk.“

„Komu záleží na mínění lidí.“

„Já jen…“

„Co?“ zeptal se mě, ačkoliv věděl, že tentokrát má navrch.

„Ty mě nechceš mít, po zbytek věčnosti?“ zeptala jsem se, se slzami v očích.

„Bello…“ zašeptal bolestně.

„Neplač. To víš, že tě chci, ale nechci, abys jednoho dne zjistila, že bys byla raději člověkem stokrát víc, než být se mnou věčně.“

„To se nemůže stát.“

„Nechci ti vzít život.“

„Ale tím bych právě život získala. Život, který jsem vždy přála, život po boku někoho, koho miluju víc než vlastní život.“

„To já taky.“

Dál jsme nemluvili. Jen poslouchali dech toho druhého.

                                                                                     předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 19. kapitola: