Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 16. kapitola

30.01.2010 (15:45) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2577×

16. kapitola – Tanec? Ne, děkuji…

„Kolik let je za zabití?“

„Teď už víc, řekla jsi mi to, takže by to byla vražda…“ Zasmáli jsme se oba.

Dorazili jsme na místo určení v rekordním čase, dovnitř se mi vůbec nechtělo, Edward mě musel přemlouvat…ubránila bych se argumenty, ale tomu jeho pohledu se nedalo odporovat…

„No tak… pojď… vypadáš úchvatně…“

„Když to říkáš…“

„Prosím, kvůli mně…“A použil Alicin prosící pohled, to se prostě nedalo.

„Fajn…ale jenom kvůli tobě…“

Takže jsme vešli dovnitř, stalo se pravidlem, že na mě všichni civí, ale jelikož jsem byla po boku nejkrásnějšího kluka vesmíru, bylo mi to absolutně jedno…

Hrála zrovna nějaká rychlá píseň, došli jsme k židlím a já si musela sednout, bylo tam dost dusno, tak jsme se vydali ven, na čerstvý vzduch…

„Myslím, že to by se dalo považovat za návštěvu plesu… teď bychom se mohli ulít tady venku, třeba támhle v tom nádherně osvětleném altánku…“

„Žádný tanec?“

„Nejlépe.“

„Čeho se bojíš? Ty mi nevěříš?“

„Co s tím má, co dělat důvěra?“

„Já tě povedu…“

Zevnitř se zrovna ozývala dost pomalá hudba a Edward na mě tak krásně koukal…

„Dobře, ale až spadnu, tak se mi nebudeš smát…“

„Já tě nenechám spadnout…“

Vyšli jsme do toho altánku a začali se pomalu pohybovat… nedalo mi to a já položila svůj obličej na jeho rameno, to pro něj bylo jako znamení a pevněji mě objal, už to nebyl tanec, bylo to spíše jedno velké pohybující se objetí, bylo mi nádherně, ani ten sen nebyl takhle krásný… pořád jsem musela myslet na to, že já jsem ta šťastná…já jsem s tím nekrásnějším, nejmilejším a nejinteligentnějším klukem jakého svět poznal…

I když písnička dávno skončila, dál jsme se tak pomalu pohybovali, bylo mi jako bych se vznášela… počkat… já se fakt nedotýkám podlahy, páni, celou dobu mě sám držel nad zemí…

Odtáhl se ode mě, položil mě na zem a nepřestával se mi dívat do očí, neusmíval se… byl to pohled plný něhy… pohled možná i s láskou… pohled, jaký jsem ještě nikdy neviděla… pohled, který mě naplnil neodolatelnou touhou zaplést mu prsty do vlasů a políbit ho, tak jako v mém snu…

Jak se říká, od myšlenek není daleko k činům, jak jsem myslela, tak jsem taky udělala… nebránil se… spojili jsme naše rty, pohybovaly se ve vzájemné souhře, jako když jsme hráli na klavír… teprve teď jsem zažila ten pocit, který je tak často v dívčích románcích popisován jako létání motýlků v břiše… byla jsem překvapená, že to cítí stejně jako já…

Poznal, že mi dochází dech a rozpojil naše rty… dotýkali jsme se čely… oba jsme zrychleně dýchali…

„Víš, já… musím ti říct, že… já…“

„Já ti taky něco musím říct.“ Odpověděl mi.

„Ddobře… začni…“

„Víš, dlouho jsem přemýšlel a nevím, jak jsem na tebe mohl kdy křičet, moc mě to mrzí… nevím, jak to cítíš ty, ale já jsem se do tebe zamiloval a pochopím, jestli to tak nechceš, stačí říct… a já…“

„Miluju tě, Edwarde Cullene.“

„Já tebe víc.“

A znovu jsme se líbali, připadala jsem si nehorázně šťastná, tohle je jako můj splněný sen… nikdy jsem v nic takového nedoufala… dobře, doufala, ale nikdy jsem si nemyslela, že by se to mohlo stát i mně…

Dlouho jsme tam tak stáli a nic neříkali… jen se vpíjeli do očí tomu druhému… tohle, jedině tohle je nejkrásnější večer mého života… zjištění, že ten koho tajně milujete, vaše city opětuje, je to nejkrásnější zjištění…

Mohli jsme tam stát celou hodinu, celý večer, celý den, týden, rok, klidně celé století… ráda bych obětovala celý svůj život za jediný den strávený s ním…

Vážně netuším, jak dlouho jsme tam tak stáli, jediné, co jsem byla schopna vnímat, byly ty oči… pro ty oči a ten úsměv bych byla schopná čehokoliv…

Teprve když jsem se otřásla zimou, se prolomila tichá bariéra a on se na mě sladce usmál.

„Je pozdě měli bychom jít.“

„Ne, ještě ne…“ Zaprosila jsem.

„Ale Bello, jsi celá promrzlá, nechci, aby ses mi nachladila.“ Znělo to tak přirozeně plynoucí z jeho úst, a tak láskyplně, že jsem nebyla schopna odporu.

„Dobře.“

„Všichni už odcházejí, i mí sourozenci opustili tenhle rej celkem brzo.“

„Kolik je?“

„Blíží se půlnoc.“

„Cože? Jak dlouho jsme tam stáli?“ Zeptala jsem se ho, když jsme vyjížděli.

„No, když nepočítám náš krátký tanec, tak asi dvě hodiny.“

„Páni, tak dlouho nevydržím ani u televize.“ Usmála jsem se na něj.

„Hm, tak to by se mělo oslavit. Stává se ze mě věc populárnější než televize.“

„Tak to by mělo.“

„Co takhle oslavit to večeří? V Port Angeles? Sami dva?“

„Zní to báječně. Ale nechci jíst sama.“

„Proč bych tě tam nechával samotnou?“

„Tváříš se dotčeně, když něco jíš…“

„No, mám speciální dietu.“ A použil na mě svůj nádherně pokřivený úsměv.

„Dobře, budu ti věřit.“

„Jsme tady, Bells.“

„Tvé silniční rekordy by mě asi neměly překvapovat.“

„Zvykej si.“

„Budu se snažit.“

Ale přepadl mě smutek. Snažila jsem se tvářit šťastně, ale asi se mi to moc nedařilo.

„Co se děje?“

„Ne, nic…“

„Prosím, nelži mi, nad čím jsi přemýšlela, že jsi najednou nějaká smutná?“

„Jen se bojím, jak to bude zítra.“

„Čeho se bojíš?“

„Bojím se toho, jak to mezi námi bude vypadat… po tom dnešku…“

„A jak by to mělo vypadat?“

„Já nevím… já jen… jestli to není jen sen… ze kterého se probudím… třeba si to rozmyslíš… že se mnou nic mít nechceš… já bych to asi nezvládla… prostě… se bojím…“

„Neboj se, miluju tě a to můžeš změnit jen ty.“

„Miluju tě celým svým srdcem, jen jsem potřebovala čas zjistit to a nechci, aby se to vrátilo nazpět do hádek, a podobně jen jsem se bála… jestli mě nebereš jako nějaký rozmar… stále nechápu, jak někdo jako ty může milovat někoho, jako jsem já…“

„Nejsi rozmar, neopustím tě… nikdy… pokud to sama nebudeš chtít…“

„Jak bych mohla? Dobrou noc, uvidíme se zítra?“

„Pokud budeš chtít?“

„Jak jinak.“

„Bello?“

„Ano?“

„Dávej na sebe prosím pozor.“

„Budu se snažit.“

Poslední polibek dnešního večera… pak jsem vylezla z auta, počkal, až za sebou zavřu domovní dveře, až pak odjel. Doma na mě čekala celá rota, zvědaví jako drbny…

„Bello? Ty a Edward?“

„Bell, neřekla jsi mi, že se ti líbí…“

Atp.

Takhle to šlo ještě dobrou půlhodinu… a šlo by to i dál, ale to už jsem zarazila s tím, jak moc jsem unavená.

„Dobrou mami, tati, Katty a Jacku.“

„Dobrou, Bello.“ Odpověděli mi všichni naráz a rozešli se do svých pokojů.

Osprchovala jsem se, vzala si pyžamo a šla si lehnout. Zdálo se mi o tanci, fuj, to byl ale sen…

                                                                               předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 16. kapitola: