Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Best Friend or Grande Puss? - 11. Kapitola

05.01.2010 (20:00) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2392×

11. kapitola – Kdo jsi…?

Vstala jsem se značnými obavami, ale vzpomněla jsem si na Alici a Clarka, ani o tom nevěděli a už mi pomohli. Vzala jsem si džíny, černé triko s nápisem, mikinu, obyč Converse a sluneční brýle. Já vím, slunce tady svítí jednou za uherský rok, ale je to skvělý doplněk. Musím uznat, že s rozpuštěnými vlasy mi to sluší…

No a už sedím ve svém autíčku a jsem na cestě do školy. Jakmile jsem zaparkovala, všechny pohledy se stočily ke mně. No, asi se už roznesl můj rozchod s partou a taky se určitě roznesly klepy různého charakteru, ale i na tohle jsem byla připravená.

Když jsem přecházela parkoviště, ozývaly se dost nechutné poznámky. Např.: „Koukejte na ni, děvka.“ Nebo „ To si ještě troufá, ukázat se tady?“, „Kde byla tak dlouho?“ apod. No z některých mi bylo fakt na zvracení…

Do angličtiny jsem dorazila brzo. Seděla jsem sama v lavici, dokud nepřišla Alice. Už ode dveří si mě měřila naštvaným pohledem.

„Ahoj. Co se děje, Alice?“ Optala jsem se jí.

„Co se děje? Co se děje?“ Bello, ty to snad nevíš?“

„Ani ne…“

„Ty nakupuješ ve velkém a mně se nic neřekne? A kam jsi to zmizela? Po tvém hrdinském činu ses vypařila. Víš, jak jsme se o tebe báli? VŠICHNI?“

„Ou, Alice, tak to kecáš! Jen ty a Clark, ale díky.“ A usmála jsem se na ni.

„No, myslím, že nejen nám dvěma.“ Zašeptala tajemně.

„Cože? Jak to myslíš.“

„Já? Nijak. Jen říkám čistou pravdu.“

Vážně, tak tohle nesnáším, asi bych si měla začít zvykat. Nic mi neřekne, na nic mi neodpoví. Fajn, jak chce… Taky umím být zlá…

Po zbytek hodiny jsem s ní nepromluvila. Během celého dne jsem zjistila, že mám na krku dost náhradních zkoušek a budu se muset učit. Ale co? Ty dva týdny za to stály…

Až do oběda jsem nepotkala nikoho, s kým bych se chtěla bavit, takže jsem byla v klidu. Ale ten oběd! No, nic. Jakmile jsem otevřela dveře, všechny pohledy se upřely na mě. Šla jsem si pro tác s obědem a rozhodovala jsem se kam se mám jen tak náhodou usadit? Kde je nejmenší pravděpodobnost všímavosti ostatních? A, už vím. Takové místo neexistuje, dobře, možná někde na Marsu, ale ani tím bych si nebyla jistá. Takže jsem zvolila strategii: „objevování nových přátel a obzorů“ a šla si sednout vedle Clarka. Bohužel neseděl sám.

„Ahoj. Můžu si přisednout?“

„Ahoj, Bello. Kde jsi byla?“ Zeptal se Clark.

„No, pryč… V NY podívat se na starý domov, zavzpomínat si, a tak…“

„Lidi, tohle je Bella.“

„Bello, tohle jsou lidi. Angela, Dave, Susan, Lisa, Anne, Lee, Andy a mě už znáš.“

„Ahoj lidi, ráda vás poznávám.“

„Jo, my tebe taky.“ Odpověděli sborově, takže jsme se tomu všichni zasmáli, najedli se, popovídali si a spěchali na další hodinu.

Biologie, no tak uvidíme, jak je to s tím Edwardem. Jestli je zase bručoun…

„Ahoj.“ Pozdravil mě mile, když jsem dosedla do lavice.

„Ahoj.“ Usmála jsem se.

„Kde jsi byla?“

„Neříkej, že jsi nic neslyšel?“ Zeptala jsem se a pohodila hlavou směrem ke třídě.

„To jo, ale chci to slyšet z první ruky, když mám tu možnost.“

„No, takže předpokládám, že s Alicí jsi mluvil. Byla jsem v NY, podívat se na byt, musela jsem malovat.“ To už jsem se smála.

„Jasně, měla jsi říct, pomohli bychom ti…“ Drcnul do mě loktem.

„Auu…“

„Jé promiň, já… nechtěl… já jen…“Zakoktal se najednou.

„Hele, ještě pořád žiju a zlomenou ruku nemám, takže je to v pohodě.“

„Ok. Fakt tě to nebolí, zavedu tě na ošetřovnu a…“

„Ne, je to dobrý. Takový jsi vždycky? Lituju tvých sourozenců…“

„Nemusíš jich litovat, oni se umí bránit víc než dobře, takže…“ Přerušil ho příchod učitele.

„Á, vidím, že jste zpět, slečno Swanová.“

„Ano.“

„No, celkem jsme pokročili, takže by bylo dobré, aby vám někdo pomohl s učivem. Co takhle vy, pane Cullene?“

„Bude mi potěšením, pane.“

„To jsem tušil. Takže dnes začneme s přípravou na laboratorní cvičení…“ Dál jsem ho nevnímala. Dokázala jsem se jen soustředit na to, že na mě Edward nepřestával zírat. Ne že by mi to vadilo, ba dokonce naopak jsem měla co dělat, abych na něj taky nezírala, ale v mém provedení by to vypadalo jako zírání dítěte na opičku v zoo.

Vyrazila jsem na tělocvik. Mou noční můru. Opakovala se scéna z oběda, všichni na mě nehorázně zírali. Fuj. Jen Emmett se na mě jen tlemil.

„Kdo jsi, krásko?“

„Tvoje noční můra, krasavče.“

„Dobře, taky umíš zkazit legraci, nazdar Bello.“

„Nazdar Emmette!“

„Tak co, připravená na mou dnešní záchrannou akci s názvem: „Nenechat Bellu zabít se při běhu“?“

„Jistě, ale jedno mi řekni, jak jsi tady beze mě mohl psychicky přežít? Ty a nemít koho zachraňovat?“

„No, přiznávám, trošku trošičku jsem se nudil, ale věděl jsem, že mě v tom nenecháš dlouho…“A začal se nezastavitelně smát…

„Co je tady k smíchu, pane Cullene? Chceme se taky zasmát, povězte nám to…“ Promluvil učitel.

„No, jen zjišťuju, jak mi chyběly Belliny vtípky, pane.“

„Ano pane, víte, popravdě tady Emmett tak dává najevo radost. Můžete si vybrat, smích nebo pláč…“Zastala jsem se Emma.

„Aha, tak to se raději smějte. Vidět takového chlapa jako jste vy brečet…No to bychom rovnou prohlásit za apokalypsu.“

To už jsem taky nevydržela a musela se smát… Páni, to byl ale smích, ještě teď mám křeče v břiše a to už od mého smíchového záchvatu uběhla celá hodina. Pravda i Emmett byl smíchem silně vyčerpán, takže nedával dost pozor, ale pozorovat ho, mi za ty modřiny stálo…

Po tělocviku jsem byla dost zchvácená, takže jsem si dala sprchu, snažila jsem se vyhnout jakémukoliv času strávenému ve společnosti mých spolužaček, takže jsem po osprchování ihned vypadla.

Když jsem kráčela k autu, zastavila mě Alice s tím, že jí musím vynahradit ty nákupy, že se chce taky vyřádit. Nahodila tak smutně prosící výraz, že jsem musela souhlasit, ale s podmínkou, že mě ten její neodolatelný výraz taky naučí správně používat. A jelikož je pátek, rozhodly jsme se, že to prubnem už dneska odpoledne. Samozřejmě s sebou bereme i její sourozence.

Máma mi dala požehnání s radostí v očích, je ráda, že mám kamarády, alespoň v rodině Cullenových a Haleových.

Takže, jak říkám, byla jsem vystavena teroru v podání Alice. Mezitím jsem se domluvila s Edwardem na dnešním večerním doučování, v tu chvíli jsem si uvědomila, že budu sama doma, máma má noční. Jen aby mi ještě něco neudělal, zhrozila jsem se, ale musela jsem se tomu pousmát. Edward? A ublížit mi? No věřím, že ne, teda spíše v to doufám. Je jako z nějaký jiný doby, jako džentlmen, což se moc často nestává klukům dnešní generace…

Nakupovali jsme o sto šest, a když jsem začala mít námitky ohledně mého stravování, přidali se i ostatní, že už mají dost oblečení na dalších sto let. Vyznělo to jako nějaký vtip, který jsem neměla šanci pochopit, pochopili to jen oni, a strašně se tomu smáli… Alice však do smíchu moc nebylo…

Nakoupili jsme plno zbytečností, a když jsme se dostali do domácích potřeb, vybrala jsem si tam úžasnou černou osušku. Koukali na mě jako na blázna…

„Máte snad něco proti černé?“ Zeptala jsem se jich jako nějaký blbeček.

„Ale vůbec ne…“

„Fajn, tak co dál?“

„No, asi bychom měli jet zpět.“ Řekla Alice a podívala se na mě s výčitkami v očích…

„Co jsem provedla?“

„Ale nic, jen menší depka.“ Promluvil do ticha Jasper.

„Ok. Nerozumím a nikdy rozumět nebudu, takže se o to ani nebudu pokoušet. Takže… kdo bude tak moc hodný a hodí mě domů?“

„No přece já!“ Zvolal Emmett. „V mém krásném autíčku si ještě neseděla, a až to vyzkoušíš, nebudeš chtít už nikdy jezdit v něčem jiném.“

„Chceš se vsadit?“ Mrkla jsem na něj.

„Tak jo, Bello, přijedu kolem 6, dobře?“ Domluvili jsme se s Edwardem a Emmett mě ihned popadl a už mě strkal na sedadlo spolujezdce.

„Uvidíme se doma!“ Zavolal ještě na své sourozence a už se sápal po klíčích v zapalování…

Když zaparkoval před naším domem, vlasy mi stály hrůzou na hlavě. „Tak co, měl jsem pravdu? Už nikdy nebudeš chtít jezdit ničím jiným? Jak se ti líbila jízda?“

„Ne Emmette, tak to jsi opravdu neměl pravdu. Možná jsem se zmínila, že mám ráda rychlou jízdu, ale určitě jsem neřekla, že to musí být jízda 180 km/h obytnou částí města. Poslední, co si pamatuju, byl ten kočárek na přechodu pro chodce…“ Vyděšeně jsem promluvila.

„Ty naděláš, Bello! No tak jsem jim nedal přednost. Všichni to přežili, svět se nezbořil…“ Vyjel na mě naštvaně.

„Tak jo, uklidni se!“

„Jo, promiň. No, tak se měj hezky. A nebuď na Edíka zlá jako minule. Nemohl kvůli tomu spát…“ A šíleně se rozesmál, jako by řekl nějaký super úžasný vtip.

„No budu se snažit…“ Ušklíbla jsem se.

                                                                               předchozí x další

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Best Friend or Grande Puss? - 11. Kapitola: