Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Thank you, Bella - kapitola první - Upír

22.10.2010 (16:00) • Kalliope • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2760×

„Bells, co máš dnes v plánu?“ zacvrlikal mi u ucha jemný, sametový hlásek, doprovázený charakteristickou vůní. Nasadila jsem svůj nejupřímnější výraz a zatvářila se provinile. Pak se pomalu otočila směrem ke své nejlepší kamarádce, Alice.

„Promiň, už něco mám…“ omluvila jsem se. Nebylo mi líto, že zmeškám rutinní nákupy, co se konají každé odpoledne. Bylo mi líto, že to odpoledne nestrávím s Alice. Zároveň to však vyrovnával fakt, že budu s tím nejúžasnějším, nejkrásnějším, nejroztomilejším a nejdokonalejším mužem planety. S mým Jasperem. Pohlédla jsem na Alici. Zrovna předváděla ten svůj nepřítomný výraz. Párkrát jsem se jí na to zeptala a ona mi s vypláznutým jazykem a rošťáckým kukučem pokaždé odpověděla, že tak věští budoucnost. Vždycky jsem se jí za tyhle středěné nápady smála, ale po nějakém čase jsem to musela uznat. Je v tom fakt dobrá, minimálně má každého dokonale přečteného a přesně ví, pro co se právě rozhodnul.

Zrovna teď měla rty semknuté do tenké linky. „Zase ten tvůj Jasper,“ zamračila se. Věděla jsem, že zrovna neoplývá radostí z toho, že se s Jasperem scházíme. Věděla jsem to moc dobře a ona zase moc dobře věděla, že namá cenu mi to rozmlouvat. Na to byla až moc dobrá kamarádka a navíc nechtěla, abych byla nešťastná. Nikdy jsem však nepochopila, proč se nemají rádi. Vždyť se ani neznají! Možná trochu, ale co tak strašného si udělali, že se takhle nenávidí? I Jasper ohrnuje nos, když o ní mluvím.

Oba ale mají smůlu, protože se ani jednoho nehodlám dobrovolně vzdát. Oba dva jsou na úplně horní příčce, jen v jiných kategoriích. „Vadí ti to moc?“ zeptala jsem se smutně. Ach jo… proč umí tak strašně dokonalý psí obličej? Ona se zamračila, ale protože mi nechtěla kazit náladu, ledabyle se usmála a zavrtěla hlavou. Její černé, střapaté vlasy se rozletěly okolo obličeje, čímž mi připomněla takové, trochu morbidní sluníčko. „Zítra budeme celý den spolu, slibuju…“ zašvitořila jsem.

„Nic neslibuj!“ vyhrkla. „Ještě nebudeš moct a já ti přísahám, odtáhnu si tě za flígr, jasný?“ vystrčila výhružně bradu a vyplázla jazyk. Poslušně jsem jí zasalutovala, a jakmile se ze zatáčky vyřítil obrovský červený jeep s ještě obrovitánstějším řidičem, náruživě jsme se objaly.

Alice se pak vydala směrem k autu. Já si při tom přehodila školní batoh přes záda a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Ten její frajer mi naháněl strach. Neznali jsme se nijak extra a rozhodně jsem to v nejbližší době nehodlala měnit. Měl hódně vysokou postavu, bledou pokožku a samý sval. Budil tím u mě dojem takového toho kriminálníka, co se pro samé vězení nedostane na sluníčko a celé dny se jen přitahuje k tyči, aby mohl každému na potkání rozbít nos.

„Ahoj, Bello!“ zamával na mě s pusou roztaženou do zářivého úsměvu. Poněkud ostýchavě jsem mu úsměv vrátila, což ho jenom rozesmálo. „Nechceš svést?“ zavýskal nadšeně a rozjíveně si k sobě přitáhl Alici. Takový kontrast. Emmett měl bez mála dva metry a Alice sotva sto šedesát.

„Ne, díky!“ křikla jsem, nehodlajíce překročit bezpečnou vzdálenost mezi námi. „Radši si vykopat hrob…“ zamumlala jsem pro sebe a začala si prohlížet špičky svých okopaných bot. V tu chvíli Emmetta něco šíleně rozesmálo. Pohlédla jsem na něho a viděla, jak ho Alice varovně šťuchla do žeber, ale přesto se taky směje. Pak jsme se ještě na dálku rozloučili a už jsem jen pozorovala, jak se v dálce blýská jejich napulírované auto. Nechápala jsem, kde vzali tolik peněz.

Alice s Emmettem bydleli ve vile, ukryté na okraji Forks. Párkrát jsem u nich byla (samozřejmě tehdy, kdy byl Emmett neznámo kde…) a musím se přiznat, že jsem ani v nejmenším nepochopila, proč mají takový skvost ukrytý v lese. Ohromná vila, do které by se v pohodě vešlo celé městečko, se skrývala tam, kam bych po druhé už nikdy netrefila. V garáži zaparkovaná čtyři nablýskaná auta nemalé hodnoty a jenom tak, co jsem zahlédla, všude po domě se tak povalovaly astronomické částky peněz.

Pamatuju se, jak jsem se tenkrát Alice zeptala, jestli to Emmett náhodou nekrade. Jestli není mafián, nebo nájemný vrah, (za to se dá údajně vydělat přímo jmění, což by pro jejich vilu platilo) ale Alice se mi nepřímo vysmála.

Za to Jasper, můj miláček, na tom byl poněkud jinak. Mohl si dovolit platit nájem, obstarávat své autíčko, mě a ještě k tomu sám sebe, ale i tak to byl oproti Alici chudáček. O sobě raději ani nemluvím. To já bydlím u Billyho. Býval to nejlepší kamarád mého táty a když Charlie umřel, vzal si mě k sobě. Dřív jsem tam pobývala jetšě s Jakem, ale ten potom kamsi zmizel. Billy se ani nezajímal o to, kam. Jen si občas vážně promluvil se Samen, jakoby to bylo tajemství největšího kalibru...No, a žádní milionáří taky nejsme, ale přežíváme, tak co.

Pak jsem najednou začala vibrovat. Tedy, můj mobil. Spěšně jsem ho vyhrabala z batohu a zmáčkla zelené tlačítko. Byla to Rose.

„Rosalie? Ahoj!“ pozdravila jsem jí vřele.

„Bello, jsem ráda, že tě slyším. Co máš dnes v plánu?“

„Proč?“ optala jsem se nechápavě, ale odpovědi se nedočkala. Nic, nic, zase nic… „Jsem domluvená s Jasperem, proč?“ zkusila jsem to znovu.

„S Jasperem? Aha, tak to jo… Zatím se měj, Bells.“

„Počkej, Rosa….“ Tút… tút… tút… Skvěle.

Měla jsem v úmyslu se v tom pořádně porýpat a sama se sebou vyřešit, co to mělo znamenat, ale vyrušilo mě známé předení motoru a úpění chudinek sužovaných pneumatik. Zvedla jsem hlavu a s úsměvem vykročila k němu.

„Ahoj, lásko…“ šeptl mi do ucha sexy chraplavým hlasem a přitáhl si mě k sobě. Nechala jsem ho, aby se o mě chvíli pokoušel a pak se taky přidala. Líbali jsme se tak vášnivě, jako vždycky. Stejnak mě to ale neomrzelo. Stejnak mě pokaždé překvapily jeho ledové, pevné a zároveň tolik hedvábné rty. Stejně tak jeho ledový a voňavý dech. Jeho pevné a něžné údy… Zavzdychala jsem mu do úst, čímž jsem u něho vyvolala tiché, hrdelní zasmání. Naoko uraženě jsem se odtáhla.

„To jsem ti k smíchu?“ zamručela jsem a dloubla ho do žeber. Což jsem ale neměla dělat. Ach, že já vždycky zapomenu na jeho pevnou postavu… Nejspíš si dnes přivodím další modřinu, nebo naražený prst. Na mou otázku odpověděl dalším vášnivým polibkem. Brala jsem si to tak, že ať už k smíchu jsem, nebo ne, rozhodně se tady o mě stojí.

Gentlemansky mi podržel dveře a se vším nasazením se rozjel zpět, do městského bytečku nedaleko obchodního centra. Ano, i tady ve Forks máme obchoďák. Je to sice jen dvoupatrová budova, ve které je restaurace, zverimex, nějaký obchod s textilem a supermarket, ale tak či onak nese název Obchodní centrum.

Konečně jsem spočinula na měkké a teplé pohovce u Jaspera doma a celá rozdrkotaná si mnula ruce o horký kelímek s kafem. Cestou sem se totiž mému milému povedlo píchnout pneumatiku, a protože to byl takový úspěch už podruhé za týden, neměli jsme rezervu. Bylo nám jasné, že tady ve Forks se žádné pomoci jen tak nedovoláme, proto Jasper auto odklidil na krajnici a zbytek jsme museli po svých. Nejen, že začalo pršet jak z konve, ale na kalužích vody se začaly tvořit jemné skořápky ledu, z čehož jsme usoudili, že mrzne.

Já se mohla samou zimou zbláznit a tak jsem nic nenamítala, kdy mě Jasper zabalil do své bundy a sám šel jen v tenkém, bleděmodrém svetru, který mu sice náramně slušel, ale moc tepla jistě nezadržel. Starosti jsem začala mít až teď.

Kýchla jsem, otřela si nos a promluvila. „Miláčku? Neměl by ses nějak zahřát?“ optala jsem se opatrně, když se okolo mě ochomýtal jen v trenýrkách. „Musí ti být hrozná zima, tak abys neonemocněl…“ zachraplala jsem a znovu kýchla. Jasper se rošťácky usmál.

„Lásko, viděla jsi mě někdy nemocnýho?“ Zavrtěla jsem hlavou. No, neviděla. To je pravda. A že se Jasper extrémům vystavoval celkem často. „Tak vidíš…“ zacvrlikal a vlepil mi jednu rychlou pusu. Pak se zase odtáhnul. Pokusila jsem se ho k sobě přitáhnout s tím, že živočišné teplo je nejlepší, ale vymluvil se s tím, že musí tohleto a támhleto. „Raději se pořádně zachumlej. Ještě nám onemocníš a co já s tebou pak?“

„Budeš se o mě starat!“ zachechtala jsem se roztomile a jak řekl, zachumlala jsem se hluboko do přikrývek, co mi  nanosil.  V rámci možností jsem se na gauči uvelebila a usrkla z horkého nápoje. Další věc, kterou na něm nechápu. Má svůj byt, svoje auto, svoje všechno, ale spí na gauči… Cítila jsem, jak mi těžknou víčka a tak jsem se nějak nebránila a plně jsem se oddala té uklidňující, nevědomé temnotě.

„Tati pozor,“ zaječela jsem a ukázala na temnou vozovku před námi. Byla tma a mlha, ale stejnak jsem tam viděla nějaký stín. Táta prudce špápnul na brzdu, čímž mě vymrštil kupředu. Zaslechla jsem tupý náraz a cítila pod hlavou něco měkkého a smrdutého. Nejspíš airbag. Slyšela jsem tátův uklidňující, nyní panický hlas, proťatý ostrým výkřikem. Věděla jsem, že je můj otec v pořádku, připoutaný na místě řidiče…  a že na mě ještě před chvilkou mluvil. Pak jsem zaslechla ten škodolibý, nelidský smích, který mě donutil otevřít oči. Zahlédla jsem, jak můj milovaný tatínek leží na vozovce před autem a nad ním se sklání velká potvora, sápající se mu po krku. Vykřikla jsem a pohlédla do rudých očí nestvůry.

Pak jsem ucítila jemný, ale naléhavý tlak na ruce, který mě vrátil do temnoty. Tu po chvilce vystřídal Jasperův uklidňující hlas.

Otevřela jsem oči a spatřila jeho ustaranou tvář. Když jsem si ho takhle prohlížela, znenadání mi připadalo, jakoby jeho oči rudě zazářily. Trhavě jsem se nadechla a prudce se posadila na pohovce.

„Miláčku, děje se něco?“ ptal se Jasper. Zavrtěla jsem hlavou a na sucho polkla. Co mu mám říct? Že je ze mě blázen a zdá se mi o upírech? Ach jo, to je ta moje hlavička natolik degenerovaná, že si z téhle nepěkné vzpomínky na onu nehodu s tátou vymýšlím scénáře do trapných, béčkových hororů pro vyšinutý pakoně? Ach jo… Já jsem asi debil. Chudák táta, ještě že se toho nedožil. Zavraždil ho upír… trochu jsem se pousmála, když se mi vybavil tátův obličej, smějící se nad touhle hloupostí. Zároveň jsem si ale povzdechla a vzlykla při pomyšlení na to, jak mi vlastně strašně moc chybí.

„Jen špatný sen…“ odpověděla jsem na Jasperovu otázku.

„Chceš mi o tom vyprávět?“

Zavrtěla jsem záporně hlavou. „Ještě by ses mi smál…“

„Tak schválně,“ nadhodil usměvavě. Povzdechla jsem si.

„Víš, jak jsem zažila tu nehodu s tátou…“ Nervózně a zároveň soucitně přikývnul a chytil mě za ruku. „Už jsem asi blázen, ale zdálo se mi, že ho zabil upír!“ zachechtala jsem se a vlepila mu rychlou pusu, aby nemohl začít pochybovat o mém duševním zdraví. Zdráhavě se uchechtnul.

PS: Doporučuji vám, přečíst si to, co píšu ve shrnutí, poňěvadž je tam toho dost vysvětlenýho...

:D ;)

Díky, Kalliope. ;)

Autor: Kalliope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Thank you, Bella - kapitola první - Upír :