Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Thank you, Bella - kapitola druhá - Minulost

26.10.2010 (18:30) • Kalliope • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1193×

„Víš, jak jsem zažila tu nehodu s tátou…“ Nervózně a zároveň soucitně přikývnul a chytil mě za ruku. „Už jsem asi blázen, ale zdálo se mi, že ho zabil upír!“ zachechtala jsem se a vlepila mu rychlou pusu, aby nemohl začít pochybovat o mém duševním zdraví.

Jasper

Jen jsem se zdráhavě uchechtnul a poněkud strnule Bells oplatil polibek. Připadalo mi, že musím vypadat jako socha, teď, když mi to v hlavě tolik šrotovalo. Ne, to není možné. Přece si to nemůže pamatovat…

Bella si založila ruce na prsou a zamračila se. „Nesměješ se!“ prohlásila a vytasila své špičáky, jako že to byl vtip.

„Heh!“ vydal jsem ze sebe chabě a přál si mít po ruce nějaké upíry ničící kladivo, kterým bych se praštil po hlavě. Když se budu chovat takhle, určitě jí nic nebude divný, to v žádném případě… zavrtěl jsem hlavou a vykouzil tak věrohodný úsměv, jaký jsem jen dokázal.

„Myslíš si, že jsem blázen, viď?“ pípla a pokusila se mě šťouchnout laškovně do žeber. Zarazil jsem ji ale v polovině pohybu. Že si tím nedá pokoj, stejnak ví, jak ji to pokaždé bolí.

„Jo, myslím, a proto doufám, že se z toho vyspíš,“ vydechnul jsem s úsměvem a políbil ji na čelo. Mrzutě sebou plácla do polštářů a jako na povel do minuty spala. Tiše jsem došel do kuchyně, z ledničky vyhrabal poslední konzervu s krví a na ex jí do sebe hodil. Ano, byla to lidská krev, ale byla z nemocnice, od dárců a já se většinu času zdržoval jen na srnkách a medvíďatech. Čas od času jsem si lidskou krev dopřál, ale bylo to něco jako sváteční oběd u lidí.

Opřel jsem se rukama o džez a svěsil hlavu.

Ne, to není možný. Nemůže si přeci nic pamatovat, to prostě není možný! Ano, jejího tátu zabil upír a ano, byl jsem to já, ale ona si to nepamatuje!

Ach jo, co jí mám sakra říct? Bello, miláčku… nejsi blázen. Tvého tatíčka vážně vysál upír a víš ty co? Bude ti to připadat směšné, ale byl jsem to já! Ale nemusíš se bát, na tebe si zálusk nedělám… Ne, to nepůjde. Usoudil jsem, že se mi až moc líbí, když u mě přespává, než abych jí řekl tohle. Chvilku, no, asi půl hodiny jsem bez pohnutí dumal nad tím co dělat, ale nakonec jsem si prostě řekl, že budu předstírat jakoby nic. Jo, to bude nejlepší.

Opláchnul jsem si obličej ledovou vodou a několikrát se zhluboka nadechnul. Pak mě něco zašimralo v nose a donutilo mě to zavrčet. Co ta tady dělá? Přešel jsem k oknu a pohlédnul dolů. Na trávníku před vchodem stála vysoká, pohledná blondýnka, co si naprosto nezaujatě kontrolovala dokonalost svých nehtů. Vypadala úžasně, a jak se říká: Ďábel s tváří andílka. Nezaváhal jsem ani chviličku a seskočil těch několik pater za ní.

„Potřebujete něco?“ usmál jsem se sarkasticky a založil si ruce na prsou. Naposledy, co jsme spolu mluvili… Heh, to už je dávno.

Blondýnka byla obutá v kožených kozačkách na vysokém jehlovém podpatku, tudíž byla skoro stejně vysoká jako já. Vykročila ke mně, nahodila výhružný pohled a naklonila hlavu ke straně tak, jak to dělají zvířata, nebo takové ty zrůdy z filmů. „Ne!“ sykla překvapivě sladce. „Jen jsem se chtěla ujistit, žes ji ještě nezakousnul…“ kývla hlavou k mému bytu a už si zase prohlížela své nehty a stála pár kroků ode mě. Její hlas byl naprosto nezaujatý, což se o jejím napruženém těle říct nedalo.

„Proč bych to dělal?“ rozhodil jsem ruce nechápavě a při tom se dobře bavil. „Mám ji rád!“ dodal jsem, kladoucí důraz na každé slovo, zejména pak na to rád. Blondýnka rozzuřeně polka a zaťala ruce v pěst. Pak se ale překonala a spustila nezaujatě to své.

„Škoda jen, že jsi neměl rád mě. Před tím…“ pronesla bezbarvě a upravila si pramen dlouhých, pečlivě učesaných vlasů dosahujících pasu.

„Jo, holka… to je osud,“ zahýkal jsem pobaveně a nebral vážně tu malou část myšlenek, co moc dobře věděli, jak jsem na ni zbytečně hnusný. Ale kdyby ona nebyla, nemuselo se nic z toho stát, žádné hádky, nic. Byli bychom spokojená rodinka a možná, že bychom byli všichni, včetně Carlislea s Esmé. Chodili bychom do školy a na společné lovy…

„Osud je svině, to máš pravdu…“ sykla nebezpečně Rosalie a opět stála jen kousíček ode mě.

„O co ti jde?“ zavrčel jsem tentokrát já a vztyčil se nad ni. Ha, přece jenom jsem vyšší. Vypadala teď docela maličká, úplně bezbranná. Jako tenkrát, když byla ještě člověk. Ba teď byla ještě bezbrannější. Před tím měla alespoň to jediné, co mě zastavilo. Krev. Patrně si to uvědomila, tudíž se stáhla o několik kroků vzad a výhružně zasyčela.

„O nic mi nejde, Jaspere. O nic!“ zavrčela. „Jen pro Bellu nechci stejný osud, jaký potkal mě. Víš, Jaspere, já mám taky city a Bella je má kamarádka,“ Sykla, otočila se na tom vysokém podpatku a zmizela. Zůstal jsem tam jenom tak stát, s nechápajícím výrazem. Ona že zná moji Bellu? Ona že je její kamarádka? Co? A proč o tom nic nevím? To nestačí, že se Bella zahazuje s Alicí a prohlašuje ji za svou nejlepší kamarádku? Ještě by mohl přiklusat Edward a říct, že je to jeho manželka. To bych si vážně už ustřelil hlavu. Bella je moje! Je moje a já se o ni nehodlám dělit!

Vrátil jsem se zpátky do bytu a přemýšlel o tom, co se děje.

Všechno začalo už dávno.

Bydleli jsme tehdy na Aljašce a zotavovali se ze ztráty Carlislea a Esmé. Vždycky jsme bydleli pohromadě, všech nás pět, ale Carlisle najednou přišel s tím, že toho má dost. Že toho má dost a hodlá si následujících pár let užít se svou vyvolenou někde v soukromí. Během pár dnů si zabalili saky paky a byli v trapu.  Celkem nás to zaskočilo, hlavně Edwarda, který se pro samou nudu málem zabil. Přišel na kloub lidské krvi a tak jsme ho s Alicí pěkných pár neděl neviděli. Nevadilo nám to. Užívali jsme si jeden druhého ve velké Cullenovic vile… Jenže, po dvou letech to začalo být otravné. Pořád ten samý stereotyp… Ne, že bych Alici nemiloval, jenže se nic nedělo. Párkrát jsem taky ujel na nějakém tom človíčkovi, což se Alice zrovna dvakrát nezamlouvalo. Pokoušela se mi to zatrhnout a povedlo se. Slíbil jsem, že už nevezmu člověka do pusy. Pak se vrátil Edí a s prosíkem dostal zpátky svůj pokoj. Všechno bylo fajn, měl jsem Alici, měl jsem Edwarda, s kterým jsem dělal hlouposti…

Pak se objevila ona. Šíleně krásná a sexy Rosalie. Edwardovi se na ni sbíhaly sliny, ale zařekl se, že už nikdy v životě lidskou krev neokusí. Jen ji z dálky obdivoval a představoval si, co by s ní asi tak šlo dělat. Málem jsem ho praštil pánví po hlavě, když mi už několikrát tou svou náladou provedl cosi s mým kamarádem v kalhotách…

Musel jsem uznat, že Rose byla vážně kus a tak se mi nesmíte divit, že jsem neodmítnul šanci, která se mi jeden večer naskytla. Okamžitě jsem ji okouzlil a věděl, že si s ní můžu dělat cokoliv. Odtáhnul jsem ji do soukromí a tam ji ještě chvíli oblboval dvojsmysly. Já mluvil o její výtečné krvi, ona o tom, pro člověka poněkud choulostivějším… Když jsme si zrovna náramně užívali, neodolal jsem a prostě a jednoduše kousnul… V tu chvíli tam vtrhnul Edward a všechno mi zkazil.

Později jsem zjistil, že Alice měla vizi dávno před tím, než jsem ji vůbec kousnul a kdyby chtěla, určitě by tomu byla bývala zabránila. Ukázalo se ale, že natolik žárlila, že si to nechala pro sebe a chtěla, abych tu chudinku zabil. Jenže to neutajila před Edwardem a ten mi to, jak jste již zjistili, zatrhnul. A tak jsme byli čtyři.

Rosalie mě z hlouby duše nenáviděla a řekl bych, že to stále platí. Nenáviděla mě za to, jak jsem jí zkazil život, který měla tak dokonalý…

Alice na tom byla obdobně. Nejdřív přímo zuřila, protože samozřejmě její vize cenzuru nezahrnovala… Měla tedy přístup ke všemu, co jsme spolu dělali a jakožto má přítelkyně mi předvedla pěkně žárlivou scénu. Pak přešla k tomu, že kdybych se s ní jen vyspal, ještě by to tolik nevadilo. Nejvíce jí prý ublížilo to, že jsem jí dokázal lhát. Slíbil jsem, že se lidské krve nedotknu a porušil jsem to… Zasypala mě ještě několika sty důvody, kterými jsem jí nějak ublížil a bouchla dveřma. A tak jsme zůstali zase jenom tři.

Edí konečně jenom neslintal na Rosiinou dokonalostí a když už byla ta upírka, proč si s ní neužít, že? No a ve společnosti dvou lidí, kteří mě příliš v lásce neměli (Edward byl naprosto zaslepený Rosalií, tudíž mi akorát tak nadával…), jsem nehodlal víc setrvat. Taktéž jsem zabouchnul dveře.

Několik let jsem se utápěl ve vlastním neštěstí, čistě jen ze vzteku zabíjel mladé, nevinné dušičky… ale pak už to prostě nešlo. Byl jsem až po okraj přeplněný jejich bolestí a strachem, který měly pokaždé, co zjistily mou podstatu… Nemohl jsem dál, a tak jsem zkusil štěstí opět v lese. Po pár měsících byly mé oči zase zlatavé a můj život se trochu zlepšil. Chodil jsem mezi lidi, aniž bych je zabíjel a přinášelo mi to dobrý pocit.

Ale zjistil jsem, že na zvířátkách nevydržím věčně. Uběhlo asi pět let od doby, co jsem naposledy ochutil chuť člověka a po pravdě řečeno, kdybych spal, zdálo by se mi o tom. Nyní jsem pokaždé, když jsem vyšel mezi lidi, zkoumal jejich hlavní tepny a představoval si, jak asi chutnají… nešlo tomu odolat…

Běhal jsem po lese a lovil, co mi přišlo do cesty, ale stejnak jsem svoji žízeň neuhasil. Mé tělo se dožadovalo krve lidské. Není divu, že jsem skočil po tom autu, které projíždělo poblíž. Není divu, že řidiče jsem zakousnul bez mrknutí oka a jeho spolujezdce jsem se chystal spořádat také, jenže…

Na místě spolujezdce seděla dívka. Mladá, krásná… Nyní v bezvědomí, s hlavou opřenou o bezpečností pás. Byla tak krásná…

Nastěhoval jsem se do Forks a okamžitě ji oslovil. Jmenovala se Isabella Swanová. Nechávala si říkat Bella a zrovna se vzpamatovávala z těžké ztráty nad vlastním otcem. Ochotně jsem jí pomáhal zpět na nohy a nechtěl si připustit, že za to vlastně můžu já. Měl jsem alespoň trochu dobrý pocit, když jsem viděl, jak ji to díky mně trápí míň, ale stejnak jsem měl potřebu ji chránit a opečovávat do konce jejích dní.

Zašel jsem zkontrolovat Bells. Spala na mém gauči obklopená hromadou polštářů a peřin a něco si pro sebe mumlala. Hrozně se mi líbilo, když mluvila ze spaní. Kolikrát jsem se dozvěděl zajímavé věci. Jindy jsem se na ni prostě jenom díval a usmíval se nad její roztomilostí. Došel jsem až k ní, opatrně si přisednul na okraj gauče a pohlédl do té její nevinné tváře. Překvapilo mě, když jsem spatřil slepené prameny vlasů a třpytící se kůži potem. Dotknul jsem se její tváře, což ji okamžitě vzbudilo.

„Jazzi?“ zamumlala zmateně a zamžourala do tmy.

„Jsem to já, zlatíčko. Jsi hrozně upocená, děje se něco? Zdál se ti zase nějaký špatný sen?“ šeptal jsem a při tom ji hladil po lepkavé tváři. Zavrtěla hlavou a rozhodně ze sebe skopla jednu z peřin.

„Ne, je mi prostě vedro. Ty se divíš? Mám na sobě peřiny snad z celého obchodu…“ zazubila se a dál ze sebe skopávala přikrývky, než zůstala jedna jediná. Ach, jak mně se ulevilo. Žádní další upíři…

„Tak ještě spi, jo?“ zamumlal jsem a políbil ji na čelo. Poslušně zavřela oči a povolila hlavu. Spadla jí vyčerpaně ke straně.

„Jazzi?“ zamumlala ještě po chvíli. „Kolik je hodin?“

„Půl pátý, lásko…“ usmál jsem se.

„Proč nespíš?“ vystřelila najednou a pátravě otevřela jedno oko, kterým se mě snažila ve tmě najít.

„Protože mi zabíráš celou postel, lásko,“ zachechtal jsem se. „Spím vedle tebe, na zemi. Jen jsem se na chvíli vzbudil a všiml si, jak jsi upocená. Tak ještě spi, jo?“ dodal jsem hlubokým hlasem a na oko se uvelebil na zemi, hned vedle pohovky. Bella ještě něco zamumlala, a pak usnula. Pořád něco mumlala, ale teď už nevědomky.

Ps: Nezapomeňtě na komentík, díky... ;)

Autor: Kalliope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Thank you, Bella - kapitola druhá - Minulost :