Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Teta Esmé 1. kapitola

27.11.2014 (15:00) • Eleni • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1242×

Bella

To, jak to letadlo letělo pomalu, mě ubíjelo. Díky bohu, že už jsem konečně dorazila do Ameriky. Je sice pravda, že takhle jsem si svůj život nepředstavovala, ale co se dá dělat? Takovej je život. Postaví vám do cesty překážku a vztyčí prostředníček. Vy pak musíte najít okliku a nakopat život do zadku.

Snad někdy budu moct říct, že i já nakopala životu prdel, ale zatím život vede souboj jedna nula. Možná vede víc, ale to si moc nepamatuju. Měla bych mu sice přičíst body ještě za rodiče, ale ty si nepamatuju, tak co? Každopádně bych si měla všechno ujasnit. Co se vlastně všechno událo za celý můj život? No, tak začněme tím, že jsem Isabella M. Swanová a je mi sedmnáct let. Moji rodiče zemřeli, když mi bylo pět let a na starosti si mě vzala babička, což byla moje nejbližší příbuzná. Žiji – oprava žila jsem – v Praze, ale anglicky mluvím dobře. Před týdnem babička zemřela a jediný, kdo mi zbyl, je moje vzdálená teta Esmé, kterou jsem párkrát v životě viděla a mám ji celkem ráda, stejně jako Carlislea. Jejich děti ale neznám. Všichni jsou adoptovaní, jak jsem pochopila. Je to celkem jasné, když Esmé je sotva třicet a má pět dětí okolo sedmnácti let. Ale úplná třešnička na dortu z mého života je, že Esmé je až za velkou louží a jestli mám jít k ní, tak musím do Ameriky! To jednoho naštve, když musí dodělat školu v Americe. Naštěstí anglicky celkem umím a jak jsem řekla, tak ty děti jsou v mém věku, tak snad se nepozabíjíme.

Při svém usilovném přemýšlení a stěžování na svůj život jsem si ani nevšimla, že už vjíždíme do Forks. Je to malé americké městečko, kde se žije snad jenom rutina. Myslím si, že i ten déšť tady má nějaký časovač. Ale tenhle časovač se spouští pokaždé, co jsem venku, a když se schovám, tak přestane pršet. Už jsem zde totiž byla a tak to vím moc dobře. Forks je sice malé městečko, ale snad všechno tady má svůj časovač. Vsadím se, že když bych si sedla někde do křoví a pozorovala bych jednu rodinu, tak že bude stejný rytmus den co den a možná i na sekundy přesně. V šest ráno vstát. Třicet minut po tom jet do práce. V práci dělat něco, čemu já nerozumím, protože tu práci nedělám a upřímně, kdybych ji já dělala, tak je z toho katastrofa. v šest přijet z práce. V sedm večeře a v devět sex. V devět hodin a deset minut už poklidně spát. Budou už v takovém stereotypu, že už ani nemění pozice. Takový život já nechci. Já chci život plný překvapení a nečekaného. Život plný dobrodružství a nebezpečí.

Během pár minut jsme zajeli do lesa. Je to holt malé město, které se dá autem, i když je zácpa, projet za deset minut. Pro mě je to neznámé. Já byla zvyklá na Prahu a na její ruch. Na tohle si asi těžko zvyknu. Ale uznávám, že i přes ty věčné baldachýny mraků tu je celkem hezky. Tedy když nepočítám ten déšť, co vypadá, jako by mě sledoval. Já vás vidím, mraky! Řinou se za mnou a vypadají na další liják, který samozřejmě já nesmím propásnout!

Dojela jsem k prosklené vile Cullenových. Tohle bude od teď můj domov. Je celkem velký a asi bude mít spoustu pokojů, ale každý asi nemá svůj pokoj, což usuzuju i podle vyprávění, že spolu navzájem i chodí. Carlisle a Esmé jsou manželé. Rosalie a Emmett spolu chodí, stejně jako Alice a Jasper. Alici vlastně znám, protože jednou přijela. To mi bylo asi šestnáct a jí nevím. Je celkem fajn a hned jsme se skamarádily. Carlisle a Esmé mi přijdou, že vždy když za námi přijeli, že byli pořád stejní, ale to může být následkem toho, že jsem je vždy třeba rok neviděla a tak mi přijde, že se nezměnili. A pak je tu Edward. Toho znám jen z vyprávění. Je nejstarší a sám.

Moje myšlenky přerušilo to, když jsem si všimla, že taxi zpomaluje a nakonec zastavilo. Z domu ihned vyběhla Esmé a za ní hned Carlisle. Vylezla jsem z auta a Esmé se mi hned obtočila okolo krku. Téměř jsem nemohla dýchat a jen jsem sípala. Esmé si to uvědomila a stisk povolila. Natáhla si mě na délku paží a pozorovala mě. Její zlatý pohled mi skenoval obličej i postavu. Ona i celá rodinka Cullenů má stejné oči, ale proč, to se pídit nehodlám. Asi nějaká ujetá plastika, vždyť Carlisle je doktor. Carlisle se mezitím propletl mezi námi, aby zaplatil taxikáři a začal vytahovat moje kufry. Esmé mě zatím stále skenovala beze slova. Carlisle mě jenom pozdravil a vzal kufry do domu.

„Nemůžu uvěřit, že už jsi tady, Bello. Je mi to tak líto, to, co se stalo babičce.” Esméin pohled byl sice smutný, ale radost z toho, že mě vidí, neskryl.

„To je v pořádku, Esmé. Ona by se tady trápila, a tak jsem hlavně ráda, že jsem tady a že to všechno skončilo,” řekla jsem upřímně a usmála jsem se. Esmé se na mě taky usmála a pustila mě. Ale ne na dlouho, protože mě vzápětí chytila za ruku a táhla mě dovnitř.

„Pojď, musím ti to tady ukázat. Jsem ráda, že jsi přijela k nám, a tak jsem všechno připravila,” zubila se Esmé a táhla mě za ruku do krásného interiéru domu. Byl tedy hlavně bílý. Byl prostě skvostný. Ale mě teď ale nejvíce zajímal zbytek domácnosti. Říkala jsem si, jaké mám štěstí, že je začátek prázdnin a že je alespoň poznám. Esmé mě zatím táhla domem a vše mi ukazovala. Jak jsem si stihla všimnout, tak jsme tady byli sami a zbytek byl fuč. Takže když mě Esmé hrdě dovedla do malého pokojíku, který byl celý bílý a z jedné strany, která ukazovala krásný les, byl prosklený. U levé strany byla postel povlečená do černé barvy a která měla zoufale málo polštářů, tomu všemu dominovala. Naproti posteli byla malá televize a vedle postele byla šatní skříňka, která byla malá, aby neschovávala okno. Zbytek oblečení jsem si později dala pod postel, kde byl zbytek úložného prostoru. Na pravé straně byly police a pod nimi byl stůl se židlí, kam jsem si hned položila notebook. Pak tam byla ještě skříň na různé drobnosti. Byl to malý pokoj, který měl obdelníkový tvar. I tak byl větší, než co jsem kdy měla. A byl celý sladěný do černé a bílé. Černé vlastně byly skoro všechny věci tady, kromě stěn, pár malých polštářů, prostěradla a malé skříňky na oblečení.

Když mě pak Esmé dovedla do kuchyně, kde jsem se posadila na barovou židličku, zatímco mi Esmé nalévala nějaký džus a Carlisle byl v pracovně, tak jsem si začala povídat trochu víc s Esmé.

„Esmé? Kde jsou ti, kteří se tu ze mě zblázní, jak jsi sama říkala?” To opravdu jednou řekla, ale myslím, že mluvila o mé soutěživosti a touze vyhrávat.

„Oni se šli projít a seznámí se s tebou, až přijdou. Vlastně by tu měli už brzy být,” řekla Esmé mile a podala/vnutila mi sklenici s džusem, který mi začala dělat, protože po celé té době musím mít žízeň, že si to prý ani nedokáže představit. 

„Děkuju.” Napila jsem se a pokračovala. „Já jenom doufám, že nebudou žádné problémy, to bych vážně nechtěla.” Esmé se jenom mile usmála a pak se otočila ke dveřím. Venku jsem uslyšela brebentění a radost se smíchem. Esmé se usmála ještě víc, když se dveře otevřely.

Ve dveřích se objevila nejdříve Alice. Hned jsem se usmála a vstala od pultu. Alice se na mě podívala a zazubila se. Hned po tom ke mně přešla a rychle mě objala, aby nezacláněla provozu, když se v kuchyni objevil zbytek rodiny. Podle blod vlasů jsem poznala Jaspera, který vypadal, jako by nevěděl, jestli se usmívat nebo ne. Pak jsem uviděla blondýnu, která se tvářila neutrálně, ale v jejích očích se nedočkavostí jen blýskalo. Nebylo v tom nic zlého. To musela být Rosalie. A vedle ní byl chlap jako hora. Prostě hotový medvěd. To je určitě Emmett. Hned si Rosalii přivinul k tělu a až nebezpečně, nebo snad spiklenecky, se usmál. To bude nějaká lotrovina. A pak se tam objevil Edward. To vím, protože jiné jméno už nezbývá a byl mi velmi barvitě vylíčen. No, na skutečnost to nemá. Jeho bronzové, měděné, nebo snad zrzavé vlasy mu trčely všude možné a blýskaly se hned několika odstíny. Ten že žádnou nemá? Vždyť je sexy a jeho tělo bylo asi o hlavu a půl vyšší než já. Byl svalnatý a to vyniklo právě v upnutějším černém triku. Měl pěkný, pokřivený úsměv, který se mi zdál trochu nechápavý. Já byla oproti nim všem tintítko. Jen Alici jsem se alespoň výškou vyrovnala. A to nemluvíme o mém přiblblém úsměvu, který se musel i nepatrně klepat nervozitou, že je konečně poznám. Všichni mi hodně připomínali bohy. Byli bledí a hrozně krásní, bez jediné vady na pokožce. A pak že Carlisle a Esmé nejsou povrchní. To musela být náhoda, že si mě vzali k sobě. Asi neměli na výběr, i přes to, jak vypadám, jim asi pukalo srdce, když zjistili, že bych byla v děcáku.

„Dlouho jsme se neviděly, Bello. Jak se máš?” zeptala se mile, přívětivě a s úsměvem na rtech Alice. Když si ji pak Jasper ovinul rukou, tak se i jemu rozlil úsměv po tváři.

„No, bylo líp. Ale máte to tady moc pěkný,” řekla jsem trochu nervózně a žmoulala konce trička v dlaních. I když je totiž léto, tak tady jako by vynechalo, protože je tu pořád zima. Ale alespoň vím, proč nepršelo, když jsem vylezla z auta. Oni totiž byli venku a těm by déšť si ani nedovolil ublížit. Takže je to lež. Ten déšť tady sleduje jenom mě!

„Ahoj, já jsem Jasper.” Jasper ke mně natáhnul ruku a já ji opatrně přijala. Opatrně říkám, protože se mi z toho všeho okolo už podlamovala kolena. A musela jsem se držet, abych se nezeptala, jestli říkal Jasper nebo Casper. Tomu se totiž taky dost podobá.

„Ahoj Jaspere. Moc ráda tě konečně poznávám. Alice mi loni o tobě pořád vyprávěla,” řekla jsem upřímně, když jsem se trochu vzpamatovala. Pak se ke mně nahnula Rosalie a tím se vytrhla Emmettovi, který, se mi zdálo, že trochu i zavrčel.

„Ahoj Bello. Já jsem Rosalie, ale říkej mi Rose,” řekla sice mile, ale trochu autoritativně, že jsem si řekla, že s ní si nebudu zahrávat, protože to musí být jako hrát si s ohněm, dráždit hada bosou nohou a tak dále. Ale třeba se pletu. Je sice trochu chladná, ale nemůžu si dělat názory, když je teprve poznávám.

„Ahoj! Já jsem Emmett!” řekl trochu víc nahlas a nadšeně ten medvěd a vrhnul se na to, mě obejmout. Trochu jsem vypískla, když mě sevřel. Hodně jsem se lekla a když mě pustil, tak jsem už vážně myslela, že omdlím. Obzvláště mi udělalo problémy, když se všichni začali smát na plné kolo a já jsem se po chvíli začala taky smát. Možná ale spíš z hysterie než z radosti, ale to nebylo vůbec poznat. A pak po chvíli ke mně přistoupil Edward.

„Ahoj Bello, já jsem Edward a jelikož teď budeme nějakou dobu žít pod jednou střechou, tak neber Emmetta moc vážně. On je prostě pako a je v jednou kuse nadšenej a vymejšlí blbosti.” Potřásal si se mnou rukou, která nebyla tak velká jako Emmettova. Celou dobu se drbal za krkem a nervózně se smál. Já jsem na to jenom lehce přikývla a usmála jsem se.

Sakra, tohle je ten nejvíc sexy chlap, kterýho jsem kdy potkala, a je to můj bratranec. To by se zvládlo. Nemáme spolu žádnou krev a i kdyby, jsme hodně vzdálení příbuzní na incest, ale i tak je to můj bartranec! To je za trest.

Celý den jsem s nimi mluvila a oni mi vše pěkně vyprávěli a nakonec jsem se s velkým zívnutím vydala spát asi o půjnoci, jenže jsem nemohla dlouho usnout a povedlo se mi to asi až za hodinu. Nejsem totiž zvyklá na otevřené prostory a už vůbec, abych měla okno za kebulí. To se stává, když má někdo strach ze tmy.

Edward

Byl to skvělý lov. Horší bylo, když jsme se vraceli domů a věděli, že u nás už je ta lidská příbuzná Esmé. To by sice nebyl problém. Já se na ni dokonce těšil. Musíme sice před ní chodit a dělat i doma, že jsme lidé, ale byla to příjemná změna a je dobrý, když se ve vašem životě něco změní alespoň za těch sto třináct let, co žiju.

Ale místo toho mi můj radostný úsměv, který měla celá rodina z nového přírůstku, zmrzl. Rose sice nebyla pro, ale ani proti. Ona si udělá názor, až ji uvidí, za což jsou jí všichni vděční.

Mě ale trápilo to, že jsem slyšel srdce. Slyšel jsem i tu teplou lidskou krev, jak se valí, ale jinak nic. Ani jedna jediná mizerná myšlenka. Pozastavil jsem se a všichni se mnou.

„Co se děje, Edwarde?” chtěla vědět Rose, trochu nevrlá, že zastavujeme a ona se nemůže podívat na tu Bellu.

„Já nic neslyším.” Celá moje rodina na mě nechápavě zírala a já jen neustále třásl hlavou ze strany na stranu, ale stále jsem mlčel. Všichni na mě v tichosti zírali a já po chvíli dodal:

„Já slyším její srdce a vše ostatní, ale v hlavě ani ťuk. Já to nechápu.” Všichni v úžasu otevřeli ústa v naučeném lidském gestu, které si teď před Bellou oprášímě i o prázdninách.

„Jak je to možné?” ptal se nás všech Emett, který měl ale stále na obličeji výraz, který říkal, že už něco vymýšlí a co jí provede. To jsem tedy věděl i bez daru, ale utvrdily mě v tom jeho myšlenky, které už spřádaly plány a rozhodovaly se. Chce si z ní vystřelit nebo nějákou sázku. Prostě něco. Každého tady i v okolí slyším, ale ji ne. Jsme navíc už v doslechu, a tak musel Carlisle i Esmé slyšet, co jsem řekl.

„Půjdeme se tam raději podívat.” Rozešel jsem se k domu a přemýšlel. Za mnou zase začala živá diskuze a já mlčel.

Mlčel jsem až k domu. A když jsme vešli, tak mi její pohled zastínila Alice. Jistěže jsem věděl, jak vypadá ze vzpomínek Esmé a Carlislea, ale naživo byla hezčí. Uviděl jsem ji ale až teprve, když ji Alice pustila. Ona svým drobným tělem schovala ji. To musí být drobek. Přes cizí myšlenky ji vidět nebylo, a tak jsem čekal. Když se ale ukázala, tak to stálo za to.

Vzpomínky na to neměly. Ona byla krásná i na člověka. Ale nevypadala, že si něco takového myslí. Lehce se usmívala. Byla tam nervozita a mně se z toho úsměvu trochu zvedly nervózně koutky. Moc se mi líbila. Když střelila nakonec pohledem na mě a její oči zíraly do mých, tak jsem si neodpustil vetší úsměv. A navrch se jí ještě nervozitou třásly nohy. Není to sice, že by se mi líbila její osobnost, tu ani neznám, ale zbytek stojí za to. Její vzhled se mi hodně líbí. Co na to říct? Nikdy jsem nebyl na blondýnky...

Ani jsem nevnímal, když se zdravila a přemýšlel jsem, co řeknu. A taky co teď. Sice byla moc hezká a my spolu nebyli příbuzní, ale nevím, jestli je nejlepší se s ní vyspat. Je hubená a hezká. Přesně můj typ! Z myšlenek – což je zvláštní, že jsem myslel jen na jednu věc, protože naše mysl je obrovská – mě vytrhl až Emmett, jak se zdraví.

Pak jsem přišel na řadu já, a tak jsem nervózně k ní přistoupil a natáhl k ní ruku.

„Ahoj Bello, já jsem Edward a jelikož teď budeme nějakou dobu žít pod jednou střechou, tak neber Emmetta moc vážně. On je prostě pako a je v jednom kuse nadšenej a vymejšlí blbosti,” řekl jsem nervózně z její mysli, kde pořád nebylo nic, a drbal jsem se při tom na krku v dalším naučeném gestu. Ona jenom lehce přikývla a usmála se.

Pak jsme se přesunuli do obýváku, kde jsme si povídali. Hlavně tedy o škole a tak. Já jsem skoro nemluvil a přemýšlel jsem, proč jí nevidím do hlavy. To ticho bylo stresující, ale zároveň tak pohodlné a uklidňující.

Pak se Bella rozloučila velkým zívnutím a vydala se do hajan, jak sama řekla. Byla roztomilá, ale hodně sarkastická. Ale celkem zábavná. A hlavně se pořád smála svým zvonivým smíchem a já se rozhodl, že to ticho je tak lákavé, že i když bych se s ní měl třeba hádat, tak s ní chci mluvit, jak často to jenom půjde!

Tak, a první kapitola a takový úvod je za námi. Bella se přistěhovala ke Cullenovým. Nejdříve chci říct, že je to moje první povídka na téhle stránce, tak mě neukamenujte za chyby, prosím. Ale opravu i ocením. Mimochodem za sebou jestli jste to dočetli až k té čáře, tak za sebou máte 2697 slov. Fíííha. Na první povídku to ujde! Tak, můžete zanechat komentáře. Jenom taková úprava. Protože se děj odehrává v Americe, ale Bella je z Prahy a mluví česky, tak když se tam objeví chvíle, když Bella promluví česky, tak to bude anglicky. A když je tam mluveno anglicky, tak se to píše česky... Děkuju těm, co to dočetli až sem. Můžete psát vaše nápady na zápletku, ale už jsem ji dala lehce najevo, když Edwarda fascinuje Bellina mysl. Těším se na vás u příští kapitoly. Vaše Eleni

Autor: Eleni, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Teta Esmé 1. kapitola: