Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 4. kapitola

29.02.2012 (21:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3052×

Vystoupila jsem, zabouchla za sebou dveře auta a poté se pomalu vydala k domu. Zastavila jsem se u dveří, na kterých nebyly žádné stopy násilného vniknutí. Uvažovala jsem, jak se mému otci povedlo překonat dvojitý zámek, aniž by použil brutální sílu.
Zkusmo jsem podřepla a nadzvedla rohožku. Rezervní klíč tam samozřejmě nebyl. Sama pro sebe jsem si zasyčela a umínila si, že musím najít lepší skrýš.
Stiskla jsem kliku a poté vstoupila dovnitř. Vše bylo na svém místě a ve stejně perfektním stavu, v jakém jsem to tady ráno zanechala.
Zarazila jsem se v půli kroku, když jsem z obýváku zaslechla něco, co mě úplně vykolejilo – lehký, rychlý a třepotavý tlukot srdce. Na lidské srdce to byl příliš rychlé, rytmické, lehké a tiché. Toto byl poloupír jako já.
S odhodlaným výrazem ve tváři jsem vstoupila do obýváku a jednu nohu měla stále natočenou tak, abych se mohla vždycky dát na ústup.
Poznala jsem vysokou a štíhlou postavu svého otce ještě, než osoba pohodlně usazená na pohovce vzhlédla. Ironií bylo, že můj otec zamrzl ve svých dvaceti letech, takže kdyby nás někdo viděl na ulici, mohl by se domnívat, že jsme sourozenci. Podoba mezi námi byla totiž do očí bijící. Stejně jako on, i já jsem měla lehce vystouplé lícní kosti, trochu ostřeji řezanou hranu čelisti a rovný nos. Vlasy jsem ale měla, stejně jako má matka, světle hnědé, skoro blond a sahaly mi kousek pod lopatky. A na rozdíl od něj jsem ale neměla karmínové duhovky, které by naznačovaly, že jsem prachsprostý vrah. Moje oči se bohudíky nějak neměnily a stále svítily stejnou nefritovou zelení, jako už těsně po mém narození.
Můj pohled ale zaujalo něco jiného. Na zemi u jeho nohou se krčila nějaká drobná postava. Byla to dívka, sotva devítiletá a vypadala dost vyděšeně. Rukama si objímala kolena a těkala tmavýma očima po místnosti, jako by měla za úkol zapamatovat si ji do všech detailů.
Byla malá a štíhlá, havraní vlasy měla neuměle zastřižené někde u brady a působila necivilizovaně, skoro divoce. Oblečení už na sobě určitě měla několik dní - nohavice otrhaných džínů jí sahaly nad kotníky, tričko bylo naopak příliš velké, boty neměla.
Ona byla každým coulem poloupírka, stejně jako já. Slyšela jsem její srdce, jak zrychleně bije v hrudi a dech se zadrhává někde u plic. Ve vzduchu jsem ucítila něco více než náznak její vůně – ani lidské ani upíří.      
Když jsem přestala posuzovat její zpustlý vzhled, zjistila jsem, že je mimořádně hezká. Rysy v obličeji měla jemné a souměrné, kůži smetanovou s narůžovělým odstínem ve tvářích, vlasy husté a bezpochyby by byly lesklé, kdyby si je umyla. Nepochybovala jsem, že se jedná o mou nevlastní sestru.        
„Ahoj,“ pozdravila jsem oba neutrálně. Původně jsem chtěla svého otce pořádně seřvat, zasypat jej všemi nadávkami, které jsem znala, ale bála jsem se, že bych mohla tu dívenku vystrašit. Už takhle se téměř klepala strachy a vypadalo to, že by nejraději utekla co nejdále odtud.
„Rád tě vidím, Lily,“ pozdravil mě se širokým úsměvem otec, jako kdybych to byla já, kdo přišel na nečekanou návštěvu. „Toto je Camille,“ představil mi dívku. Pousmála jsem se na ni, ona mě sledovala rozšířenýma očima a nevydala ani hlásku.     
„Cam, mohla bys pozdravit svou sestru?“ otázal se jí můj otec ledově poté, co stále zarytě mlčela. Jenom se na něj vyděšeně podívala a zavrtěla hlavou. Oči se jí plnily slzami, bála se jeho chladného tónu. Na vteřinku jsem si vybavila, že jako dítě jsem se chovala stejně a také jsem si až moc dobře pamatovala, co pokaždé následovalo.
Přeletěla jsem pokoj a zastavila jeho ruku napřaženou k ráně. Pevně jsem mu držela zápěstí a výhružně vycenila zuby. To byl jeho jediný výchovný prostředek, jednoduše uštědřit ránu, kdykoli jsem se nějak zprotivila jeho vůli nebo porušila nějaké pravidlo. Nikdy si nedal tolik práce, aby mi vysvětlil, za co jsem si ten úder zasloužila, co jsem udělala špatně.   
„Opovaž se té holky jenom dotknout,“ varovala jsem jej šeptem a poté ho pustila. Tvářil se naprosto klidně a pouze ruku stáhl zpět.
„Vlastně jsem tě chtěl… požádat, jestli by sis ji nevzala na starost,“ řekl poté, jako by nemluvil o své dceři, ale o sousedově kočce, která mu je úplně lhostejná a nechce se mu ji krmit, zatímco soused je na dovolené u moře.
Ušklíbla jsem se. „Pochopitelně, zase máš problém. Tu dívku k sobě klidně vezmu, ale jen proto, že nechci, aby se nemusela ještě o vteřinu déle, než je nutné, dívat do toho tvého krutého ksichtu. Rozhodně to nedělám proto, že bych ti nějak toužila pomoct,“ zdůraznila jsem poslední větu, ale jeho reakce byla opět neuvěřitelně vlažná.   
„Tak to jsme to vyřídili poměrně rychle,“ podivil se otec a elegantně vstal. „Jelikož usuzuji, že tady nejsem právě vítán, raději už půjdu.“
„To bude nejlepší,“ přikývla jsem. „A okamžitě mi vrať můj rezervní klíč,“ připomněla jsem mu a nastavila dlaň. Zaváhal, zjevně překvapený, že jsem si všimla zmizení klíče ukrytého pod rohožkou, ale poté jej z kapsy černých kalhot vytáhl a položil mi jej na nastavenou dlaň.
„Děkuji,“ ucedila jsem koutkem úst.
„Sbohem.“ Na Camille se ani nepodíval a zamířil jistě do předsíně a následně ven. Zabouchla jsem za ním vchodové dveře a umiňovala si, že si pořídím alarm, takový ten, který se nespustí, ale pošle mi SMS na mobil.
Sotva mi byl otec z očí, ten oheň uvnitř mě pohasl stejně rychle, jako vzplál. Odhodlání nahradily pochyby a obavy.
Co si jen počnu s dítětem? S poloupířím dítětem, které zabilo svou matku stejně jako já a nejspíše také trpí výčitkami svědomí? Co když něco pokazím?
Vrátila jsem se do obýváku, dívka seděla bez hnutí na zemi a sledovala mě plachým a bojácným pohledem.
„Ahoj, já jsem tvoje sestra – Lily,“ hlesla jsem. „Rozuměla jsi tomu, o čem jsme tady s tátou mluvili?“ ujišťovala jsem se. Pouze přikývla a ten nejistý a ustrašený výraz z její tváře nezmizel.
„Nemusíš se mě bát, nechci ti nějak ubližovat. Nemáš hlad nebo žízeň, maličká?“ ptala jsem se jí měkce, snažila jsem se na ni nenaléhat. Odpovědí mi bylo neurčité pokrčení rameny a obezřetný pohled.
„Víš co, já ti něco uvařím a potom si popovídáme, ano? Máš na něco speciálního chuť?“ vyptala jsem se jí dál. „Jedla jsi vůbec někdy něco jiného než krev?“ zeptala jsem se nejistě, když jsem viděla její zaražený pohled.
„Táta říkal, že musím pít krev, abych byla silná,“ zašeptala potichu melodickým altem.
„Aha, tak je nejvyšší čas ochutnat něco jiného, ne?“ usmála jsem se. Neodpovídala, tak jsem si to vyložila jako souhlas.
„Pojď, půjdeme to kuchyně,“ pobídla jsem ji opatrně, aby to neznělo jako přímý rozkaz. Poslušně vstala a následovala mě.
V kuchyni jsem ji poprosila, aby se posadila na židli, než něco nachystám. Neunikl mi její nedůvěřivý a zkoumavý pohled, kterým si prohlížela zařízení místnosti. Uvažovala jsem, v jakých poměrech mohla vyrůstat. Zná věci jako troubu, rychlovarnou konvici a ledničku? Můj otec se lidem spíše stranil, nejednalo-li se o krátké románky s lidskými dívkami, jež končily vesměs jako večeře, a jelikož upíři nemohou spát, de facto nepotřeboval ani žádný dům. Pokud jsem věděla, tak ani žádný neměl, jenom se toulal napříč Státy, a když se začal nudit, přesídlil na pár let do Evropy.
Pochybovala jsem, že mu něco jako dítě zabránilo v jeho potloukání se po světě a nějak se kvůli Camille uskromňoval nebo se o ni přehnaně staral. Bylo na ní vidět, že je nezdravě hubená a vypadala ztrhaně. Když jsem sledovala její pohyby, napovídalo to tomu, že se při cestování musela přizpůsobovat upířímu tempu svého otce a natáhla si při tom pár svalů a utrpěla několik lehčích zranění jako škrábance a odřeniny.           
Nakonec jsem začala s přípravou palačinek, protože ty jsem měla jako dítě ráda a měla jsem tušení, že by mohly obstát a odstartovat její plynulý přestup do lidského světa.
„Camille, mohla by sis před jídlem umýt ruce?“ poprosila jsem ji, než jsem položila talíř s palačinkami na stůl. Vypadalo to, že není zvyklá umývat si ruce jindy, než když je měla opravdu špinavé, ale přikývla a udělala, o co jsem ji požádala.
Poté jsme ale narazily na další problém – protože Cam nikdy nejedla lidské jídlo, neuměla ani zacházet s příborem. Nakonec prostě jedla rukama, ale já si umiňovala, že ji to musím naučit. Asi toho bylo více, s čím ta polodivoká, na první pohled jemná a křehká, dívenka neměla zkušenosti, zatímco pro mě to byly naprosto běžné každodenní záležitosti. Připadala jsem si trochu jako Robinson, který musel Pátka naučit bělošským zvykům a jazyku. Mezi námi dvěma naštěstí žádné jazykové bariéry nebyly, i tak jsem se ale bála, že bych mohla zklamat.            
„Chutná?“ zeptala jsem se jí, když bez řečí vyprázdnila celý talíř. Spěšně kousala a polykala sousta, jako by se bála, že jí někdo jídlo sebere.   
„Ano, ale krev je lepší,“ šeptla nesměle ve snaze neurazit mě. Jenom jsem s úsměvem přikývla a umyla špinavý talíř. Cam mě zvědavě sledovala, jak umývám nádobí a analyzovala každý můj pohyb.    
„Vím, že jsem říkala, že si nejdříve popovídáme, ale vypadáš dost unaveně. Co kdyby ses osprchovala a já ti mezitím našla nějaké čisté oblečení? Potom bys mohla rovnou ulehnout. Mluvit můžeme i později,“ navrhla jsem.
„Proč to všechno děláš? Proč jsi na mě tak hodná a staráš se o mě?“ chtěla vědět Camille a sledovala mě černýma očima, které byly na devítiletou holčičku až moc hluboké a inteligentní.
Vteřinku jsme zaváhala s odpovědí. „Protože jsi moje sestra. Má rodina. A v rodině by si měli lidé navzájem pomáhat.“
Potlačila jsem poznámku, že alespoň ve správné rodině to tak chodí. Já sama něco podobného nezažila, otec o mě jevil snad ještě méně zájmu než o ni a nikdo jiný tady nebyl, aby mi pomohl. Až po letech mě našel Carlisle a tehdy můj život získal smysl a směr. Vlastně jsem teprve tehdy začala žít.
Dovedla jsem Cam až do koupelny a ulevilo se mi, že sprchu znala. Pouze jsem jí ukázala, jak nastavit teplotu vody a dala jí teplou froté osušku.
Ze skříně ve svém pokoji jsem mezitím vytáhla igelitový pytel plný vyřazeného oblečení, které jsem původně chtěla poslat na charitu, ale teď jsem pro něj měla lepší využití. Chvíli jsem hodnotila, jaké oblečení jí asi nejlépe padne a při tom si usmýšlela, že musím nakoupit, protože s tempem, jakým roste, jí těch několik triček a kalhot dlouho stačit nebude.   
Nakonec jsem vybrané oblečení poskládala na hromádku a zanesla ho do koupelny. Camille tam už čekala zamotaná v osušce a nové šaty převzala s potěšeným úsměvem.
Oblečení (spíše hadry), jež měla doteď na sobě, jsem vyhodila do odpadkového koše v kuchyni, protože těm už nebylo pomoci.
Když jsem se otočila, zjistila jsem, že ve dveřích nejistě postává Camille a okamžitě mi došlo, že vlastně nemá kde spát. Poté jsem si ale uvědomila, že na gauči ji nemůžu nechat spát.
„Počkej…to je tvůj pokoj,“ zarazila se ve dveřích, když přelétla pohledem fotky na nočním stolku a dva plakáty přišpendlené na nástěnce nad mým psacím stolem.   
„Ano, je,“ přikývla jsem, ale ona zavrtěla odmítavě hlavou.
„Děláš toho pro mě tolik, víc nemůžu chtít. Budu spát na pohovce nebo třeba na zemi.“ Na to, že ji vychovával můj otec, jsem očekávala o hodně sobečtější chování a byla jsem mile překvapená jejím chováním a očividně i povahou.
„Ne, ne a ne. Udělala bys mi velkou radost, kdybys tady spala. Prosím, je přece den. Musím ještě něco zařizovat, teď spát nebudu,“ přesvědčovala jsem ji. Pouze na mě nejistě koukla, poté se její pohled stočil k rozestlané posteli a já věděla, že mám vyhráno.
Zdálo se mi, že usnula snad ještě, než položila hlavu na polštář. Chvíli jsem čekala ve dveřích, když jsem ale slyšela její tichý a vyrovnaný dech a ujistila se tím, že skutečně spí, po špičkách jsem se vyplížila z pokoje.          

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 4. kapitola: