Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 2. kapitola

17.02.2012 (20:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3733×

Nespokojeně jsem stála před zrcadlem, neustále si popotahovala tmavě modrý rolák a pořád nebyla se svým vzhledem spokojená. Mračila jsem se na svůj odraz v zrcadle a kousala se do spodního rtu. Nerada jsem se pohybovala ve společnosti upírů, jelikož tím pokaždé mé sebevědomí utrpělo strašné rány.

Nikdy jsem nebyla ráda ve středu pozornosti, ale vadilo mi, když jsem se nacházela v místnosti plné nádherných dokonalých lidí, proti kterým jsem vypadala jako strašák do zelí.
Z mého sebe kritizování mě vyrušilo bzučení zvonku u dveří. Popadla jsem bundu a poklusem zamířila ke dveřím. Už první pohled na Carlislův dokonale upravený zevnějšek mi napověděl, že jsem se snažila naprosto zbytečně. Upíří dokonalost nejde napodobit.

„Ahoj,“ pozdravila jsem jej s nesmělým úsměvem.
„Ahoj, můžeme vyrazit? Esmé s Emmettem umírají zvědavostí.“
„Jasně, jdeme,“ přisvědčila jsem a oblékla si bundu.
„To je Mercedes?“ zajímala jsem se při pohledu na elegantní černé auto stojící před mým domkem.
„Ano. Mercedes S55 AMG,“ upřesnil mi a já protočila oči v sloup. Očekává, že si to snad zapamatuju? S úsměvem, který jistě vyvolala má reakce, mi otevřel dveře spolujezdce.   
„Jak galantní,“ konstatovala jsem polohlasně, když za mnou zabouchnul dveře, ale stejně jsem měla dojem, že to zaslechl, protože se mu rty zkroutily do úsměvu.

Během chvilky už seděl vedle mě a otáčel klíčkem v zapalování. Motor naskočil s tichým předením a poté auto plynule vystřelilo vpřed.
„Kde vlastně bydlíte?“ zeptala jsem se po chvíli ticha, když jsme se závratnou rychlostí řítili směrem k okraji města.
„Je to na okraji lesa, taková samotka, ale naprosto vyhovuje našim účelům,“ blýskl po mě oslnivým úsměvem.
„Raději se dívej na cestu,“ napomenula jsem jej trochu stísněně. Vadilo mi, že veškerou pozornost věnuje mně, zatímco vozovku ignoruje. Volant navíc držel jenom jednou rukou, podle mě vražedná kombinace. 
„Mimochodem, před několika týdny jsme narazili na Johna.“ Jeho tón byl lhostejný, ale viděla jsem, jak mě sleduje a očekává mou reakci. Pokusila jsem se zachovat výraz hráče pokeru, ale poté, co padlo jméno mého bývalého přítele, neznatelně jsem sebou škubla. Jeho bystrým očím to neušlo.
„Hm,“ zabručela jsem neurčitě a sledovala nepatrný škrábanec na palubní desce, jako by to byl osmý div světa.
„Já jenom, že teď bydlí u nás. Samozřejmě přechodně,“ ubezpečil mě rychle, když zahlédl pohled, který jsem na něj vrhla. Zamračila jsem se na svůj odraz ve zpětném zrcátku a dala si načas s odpovědí. Promluvila jsem až, když jsem si byla jistá, že ovládnu potlačovaný vztek.  
„Takže se s ním potkám?“
„Ehm, ano.“
„Sbohem, můj hezký dne!“ zvolala jsem s teatrálním povzdechem a pro větší dramatičnost rozhodila rukama v zoufalém gestu.  
„Chovej se slušně, prosím,“ žádal mě.
„Jistě, on se tak totiž vždycky choval,“ zamumlala jsem zlostně. V pohodě si k nám domů vodí milenky a pak se neuvěřitelně diví, co mě na zjištění, že mě podvádí, tolik rozhodilo. Ale jeho výraz, když jsem mu vrátila snubák opravdu stál za to. Mít tehdy po ruce kameru…  
„Lily, mluvil jsem s ním. Je mu to moc líto.“
„Ts,“ zasyčela jsem pohrdavě, „To mu tak věřím.“ 
„Nelžu ti. Zkus mu dát ještě šanci.“
„Zapomeň. Bude rád, když bude mít i po mém odchodu všechny končetiny.“ Auto mezitím začalo zpomalovat a odbočilo na jakousi lesní cestu, která se vlnila mezi ohromnými stromy jako had.
Vjeli jsme na mýtinu lemovanou statnými listnatými stromy, jíž dominovala dvoupatrová stavba. Dřevěné trámy dávaly tušit, že tady už nějakou dobu stojí, podle všeho byla ale zrekonstruovaná a zvenku vypadala moderně a nadčasově. Zdi byly bílé, okna byla větší, než bývá zvykem a několik stěn bylo prosklených.

Tiché vrčení motoru ustalo a Carlisle a elegantně vyskočil a oběhl auto, aby mi pomohl vystoupit. Zamračila jsem se na něj, ale nedokázala se na něj opravdu zlobit. Pochopitelně to poznal a se zářivým úsměvem mi jednu ruku položil kolem ramen a vedl mě směrem k domu.

Galantně mi otevřel dveře a bundu mi pověsil na věšák. Já si s jistou nepříliš zdvořilou zvědavostí prohlížela vnitřek domu. Stěny i nábytek byly sladěny do světlých, příjemných barev a ještě opticky zvětšovaly už tak veliké místnosti se spoustou oken.

Carlisle mě dovedl do obývacího pokoje, kde na mě už čekala celá rodina. Znala jsem je z fotografií, kterými doplňoval své obsáhlé e-maily, takže mi nedělalo problém poznat, že drobná a štíhlá žena stojící u pódia s pianem je Esmé. Karamelové vlasy se jí lehce vlnily asi po lopatky, obličej měla upřímný a laskavý, navíc se na mě přes místnost mile usmívala.
Ona byla první, kdo ke mně přišel a představil se mi.

„Já jsem Esmé. Moc ráda tě poznávám, Carlisle nám o tobě hodně vyprávěl,“ usmála se a natáhla ke mně ruku. Doufala jsem, že vynechal tu část, ve které jsem trpěla sebevražednými sklony, a musel z mé blízkosti odstraňovat všechny ostré předměty. Ale znala jsem jej a usoudila, že něco takového neprozradil ani své manželce.

„Lily, Lily Greenová,“ představila jsem se, a jelikož se mi to zdálo dost strohé, dodala jsem: „Jsem moc ráda, že se s vámi vidím naživo. Taky už jsem o vás hodně slyšela.“ Esmé se na mě mile usmála a ustoupila.

Nahradil ji vysoký tmavovlasý kluk s hrozivými provazci svalů na rukou. Vypadal jako vzpěrač nebo boxer a po jeho stisku jsem si musela nenápadně protáhnout prsty, protože jsem měla dojem, že mi je snad rozdrtil, když mi přátelsky stiskl ruku.
„Já jsem Emmett – perla rodiny, pochopitelně,“ zazubil se na mě.
Po Emmettovi se mi krátce představila i jeho družka a manželka, Rosalie. Bodlo mě u srdce, když jsem se dívala na její oslňující krásu. Dokonalá postava, nádherný obličej, dlouhé blond vlasy spadající v jemných vlnách do půli zad... Její přivítání ale nebylo zdaleka tak vřelé jako u předchozích dvou členů rodiny.

A poté se ve dveřích objevil John. Úsměv na mé tváři zablikal a vzápětí zcela zhasl. Kaštanově hnědé vlasy měl stažené do culíku a na tváři mu zářil úsměv, který jsem předtím milovala a byla schopná udělat téměř cokoli, jen abych jej viděla. Teď mi to připadalo spíše jako zlomyslný a povýšený škleb.

„Ahoj,“ pozdravila jsem jej koženě, ale on si z mé odtažitosti nic nedělal, dvěma dlouhými kroky přešel ke mně, vzal mě kolem pasu, zvedl ze země a zatočil se se mnou.
„Stýskalo se mi, Lil,“ zašeptal mi do ucha tak, že to slyšeli ostatní. Cítila jsem, jak zlostí rudnu jako rak, a sotva jsem stála zase na pevné zemi, odtáhla jsem se od něj s tím neznechucenějším pohledem, na jaký jsem se zmohla. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo – jeho sebevědomý úsměv naznačoval, že si je více než jistý, že sice budu ze začátku klást odpor, ale poté mu ochotně skočím kolem krku. Zapomeň, Johny, pomyslela jsem si sarkasticky a pohledem pátrala po dalších členech rodiny, speciálně po Jasperovi.

Našla jsem jej, stál nehybně u paty schodiště, pozoroval výjev před sebou. Jeho andělský obličej nevyzařoval žádnou emoci, jako by se jej dění kolem netýkalo. Na sobě měl světle modré džíny a bílou košili s vyhrnutým rukávy. Až teď jsem si všimla, že i obě předloktí má pokrytá nepravidelným vzorkem půlměsícových jizev.
Nemohla jsem jej neobdivovat – bojoval se stovkami upírů, a přesto přežil. Musel to být mimořádně silný, rychlý a mrštný bojovník.
Usmála jsem se na něj a kývla na pozdrav, on také pokývnul, ale jinak neřekl ani slovo.
„Edward, Bella a Nessie jeli na víkend k Charliemu, takže tady nejsou,“ vytrhl mě Carlislův hlas z přemýšlení.
„Škoda, popravdě jsem byla na tvoji vnučku dost zvědavá…přece jen, dalšího poloupíra nepotkáš každý den.“
„To ne,“ přisvědčil Carlisle s úsměvem.
„Teď si připadám jako úplný nevychovanec. Téměř jsem vám zapomněla pochválit dům - je opravdu úžasný.“
Po chvíli se konverzace rozproudila – povídala jsem si především s Esmé a Carlislem, ale Emmett se také aktivně zapojoval do hovoru. Rosalie poslouchala, občas se na něco zeptala nebo uvedla Emmettovo vyprávění na pravou míru. Nebylo těžké poznat, jak rád Emmett všechno zveličuje, především své vlastní zásluhy na čemkoli.

Témata rozhovoru byla různá, točila s především kolem upířích záležitostí, o kterých jsem se mezi normálními lidmi neměla šanci dozvědět. Dozvěděla jsem se například, že se Kate s Garettem zasnoubili a chystají svatbu. Garetta jsem znala více než Carlislovu skoro-příbuznou, jelikož jsme na sebe narazili ve Vancouveru před asi dvaceti lety. Odmítala jsem proto uvěřit, že se dobrodruh jako on hodlá usadit.

John se mě držel jako o ocásek a celý den se nesl ve znamení jeho nenápadných snah upoutat tmou pozornost. Ty se daly snadno ignorovat, mnohem lépe než „naprosto náhodné“ doteky z jeho strany. Jeden by řekl, že když je pokoj velký jako klasická školní učebna, najde se dostatek místa a není třeba projít ke dveřím tak těsně vedle mě, až se o mě celou paží otře.
Mě ale dělal starosti fakt, že Jasper stále stojí jako duch u schodů, sice poslouchá, ale odpovídá pouze na přímé otázky. Znepokojovalo mě to, snad ještě více než občasné zkoumavé pohledy, které na mě vrhal. Uvažovala jsem, jestli cítí mé rozpačité pocity směřované k jeho osobě.

Asi po půl hodině jsem zaregistrovala, že už nestojí na svém místě u schodů a shora se ke mně donesly tiché kroky a následné klapnutí dveří.
„Takhle je to pořád,“ svěřil se mi šeptem Emmett, „Je jako chodící mrtvola.“
„Je prostě nešťastný,“ hájila jsem jej tak potichu, aby to neslyšel jak dotyčný, tak ani ostatní členové rodiny, kteří byli ale zabraní do rozhovoru.
„Já vím, ale mě přijde, že se ani nesnaží. Zbytečně se trápí, prohlíží si fotky, vzpomíná…Nechtěla byste se za ním jít podívat, promluvit si s ní mi jinde než v ordinaci?“
„Nechci dotírat,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Lily, prosím, zkuste to.“ Neuvědomila jsem si, že nás Esmé poslouchá až do chvíle, než se polohlasně vložila do rozhovoru.
„Tak já to teda zkusím,“ svolila jsem po chvíli zvažování a vstala z pohovky.

Musím se přiznat, že poté, co u prologu bylo devět krásných komentů, tak trochu jsem doufala, že i první kapitola se bude líbit více než třem lidem...

Nechci nikoho vydírat ani si vynucovat komentáře, ale kdyby jich bylo pět, byla bych vám neskonale vděčná a určitě by se mi psalo o to lépe.

Nemusím snad připomínat, že jsem vděčná i za kritiku, protože za žádného zázračného spisovatele se napovažuji.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 2. kapitola: