Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 17. kapitola

26.04.2012 (07:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2556×

Pohled Jaspera

Vymrštil jsem se ze sedadla, a co nejrychlejším lidským krokem zamířil k záchodům.

Naléhavě jsem zaklepal na dveře.

„Lily, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí stísněně přes dveře. Byl jsem si jistý, že není. Něco podobného jsem v životě necítil. Podobalo se to pocitům novorozených, když jsem sevřel jejich hlavu v dlaních a oni si s hrůzou uvědomili, že udělali osudovou chybu, když si nekryli záda.

Zevnitř se ozval jakýsi zvuk, který zdusily dveře, ale i tak jsem poznal, že je to smích. Zoufalý smích někoho, kdo už není schopný uvažovat normálně.

„Běž pryč!“ zakřičela na mě a zaslechl jsem nový zvuk – cinkání skla. To by vysvětlovalo předchozí ránu, která prořízla ticho jako výstřel z pušky – něco rozbila.

Nevěděl jsem, co dělat. Mám vejít? Zamčeno očividně nebylo, i kdyby, něco jako dveře by mě rozhodně nezastavilo. Nebo bych ji měl nechat, aby se s tím, co právě cítila, vypořádala sama?

Rozhodování mi podstatně usnadnila vůně krve, kterou jsem ucítil i přes zavřené dveře. Byl jsem si jistý, že je Lilyina, jakkoli jsem ji nikdy předtím necítil. Nevzbuzovala ve mně žízeň, chuť rozrazit dveře, zabořit jí zuby do krku a vypít do poslední kapičky. Voněla krásně, to ano, ale ne jako jídlo.

Rozhodně jsem otevřel dveře a potěšilo mě, že nemusím vysvětlovat personálu letadla dveře vysazené z pantů, jelikož Lily nenapadlo zamknout se.

Zamrzl jsem už na prahu, protože pohled, který se mi naskytl, mě na vteřinu úplně přikoval k podlaze.

Na podlaze ležel kovový rám zrcadla roztříštěného na spoustu střepů, jež se rozlétly po téměř celé místnosti. U zdi se krčila Lily s obzvláště velkým kusem skla v ruce. Ostrá hrana úlomku zrcadla byla až nebezpečně blízko tenké kůže na jejím zápěstí, které tak ale bylo úmyslně nastavené.       

Neplakala, byla úplně potichu, jenom se třásla jako při zimnici, a když zaregistrovala, že se otevřely dveře, vzhlédla tím směrem s vystrašeným výrazem v očích.

„Lil,“ oslovil jsem ji opatrně. Ruka se střepem se roztřásla ještě více a vzápětí rychle rozevřela. Ozvalo se cinknutí, jak sklo dopadlo na podlahu a v tichu, které nastalo, to bylo stejně hlasité jako výbuch bomby. Dlaň měla pořezanou od toho střepu, ale nezdálo se, že by to vnímala. Obě dvě ruce pevně sevřela v pěsti a hlavu zaklonila, jako by se nechtěla dívat na tu spoušť kolem sebe.  

Váhavě jsem udělal několik kroků do místnosti, zabouchl za sebou dveře a pro jistotu otočil klíčem v zámku. Nevěděl jsem, jak bych někomu vysvětloval, co se to tady vlastně stalo, protože jsem si tím sám nebyl jistý.

Nebyl jsem tak natvrdlý, abych nepochopil, že to nebyla žádná nehoda, ale že Lily se pokusila ublížit si, možná se dokonce i zabít. Nechápal jsem ale, proč by něco takového dělala. Ze všech lidí zrovna ona.

Podřepl jsem a začal shrnovat kousky skla na jednu hromádku. Její pohled se obrátil ze stropu na mě, ale nějak mi v tom nebránila, což jsem považoval za dobré znamení. Sesbírané střípky putovaly přímo do koše doprovázené jejím neproniknutelným pohledem.  

„Děkuju ti,“ řekla, když jsem s úklidem skončil. Ona sama z kapsy vytáhla papírový kapesník a sevřela jej pořezanou rukou.

„Za co?“

„Za to, že jsi mě zastavil. Měl jsi pravdu, asi bys o mně měl něco vědět. Měla jsem ti to říct, rozhodně jsem nechtěla, aby ses to dozvěděl takhle,“ povzdechla si. „Neposadíš se?“ zeptala se mě vzápětí a zdravou rukou poklepala na zem vedle sebe.

Ani na vteřinu jsem neváhal a automaticky si sedl napravo od ní. „Stává se ti tohle často?“

„Ne. Naposledy jsem nad sebou takhle ztratila kontrolu před několika desetiletími,“ odpověděla mi a i kdybych neměl svůj dar, poznal bych, že mi nelže.

„Kdy to začalo?“ ptal jsem se dál, ne zrovna šetrně. Chtěl jsem všechno vědět, teď, a jí vůbec nevadilo, že se jí tak konkrétně ptám.

„Když jsem se vymanila z otcova vlivu a utekla od něj. On mi vtloukal do hlavy, že lidé jsou podřadná rasa, že my jsme bohové. No, spíše on. Nikdy mi to sice přímo neřekl, ale myslím, že mě považoval za jakousi nepovedenou hříčku přírody. Za jakéhosi zmetka, který mu spíše zavazel, a nezáleželo na tom, že jsem jeho dcera,“ vyprávěla mi s bolestným úsměvem, kterým se jen snažila zakrýt své skutečné emoce.

„Já mu to každopádně nějak zvlášť nevěřila. Pozorovala jsem lidi a viděla, jak emotivní jsou. Jak silně vše prožívají, jak dokážou milovat celým srdcem a současně k smrti nenávidět. Fascinovali mě.

Jednou v noci jsem viděla chlapce, sotva patnáctiletého, jak se vyšplhal na vrchol jakéhosi lešení. Ze zvědavosti jsem šla za ním, nechápala jsem, co tam tak pozdě v noci dělá. A on skočil. Byla jsem úplně v šoku, nedokázala jej zastavit.

Rychle jsem slezla na zem k jeho bezvládnému tělu a doufala, že to třeba přežil. Nepřežil, ale v ruce měl dopis na rozloučenou. Přečetla jsem si jej a zjistila, že byl pro dívku, kterou miloval. Ona to věděla a neustále mu ubližovala, využívala jej.

V tom listu papíru bylo tolik citu – lásky, ublíženosti, bolesti, vzteku… chtěla jsem si jej nechat, číst jej znovu a znovu, ale pak jsme si uvědomila, že ta dívka si zaslouží vědět, co způsobila. A ostatní by měli vědět, proč si sáhnul na život.“ Byla úplně zabraná do vyprávění, sice se na mě dívala, ale byl jsem si jistý, že v myšlenkách opět klečí u toho mladého chlapce a snaží se pochopit hluboké city, které choval k někomu jinému.

„Jedno jsem si tehdy uvědomila – upíři jsou možná rychlí, silní, smrtící a mocní, ale lidé mají něco, čím je převyšují. Něco, díky čemu jsou lepší, alespoň většina z nich.

A taky jsem se začala cítit provinile, kdykoli jsem dalšího z nich zabila. Snažila jsem se žít bez krve, ale nezvládala jsem to. Chybělo mi potřebné odhodlání a vnitřní síla. Ano, nelovila jsem klidně i dva měsíce, ale poté jsem se pološílená žizní rozběhla do nejbližšího města a krmila se jako utržená ze řetězu.

Pokaždé, když jsem si uvědomila, co jsem zase spáchala, cítila jsem se hrozně. Byla jsem zhnusená sama ze sebe, protože jsem byla obyčejná vražedkyně. Ale nedokázala jsem přestat. Vlastně jsem se v té době začala měnit – cítila jsem bolest, smutek, lítost a zlost. Nebylo to nic moc, ale nebyla jsem úplná zrůda, protože jsem svých činů alespoň litovala.

Mizerná útěcha, co?“ obrátila se na mě.

„Žádná jiná ale není, víš?“ utěšoval jsem ji, protože příběh, který mi teď vyprávěla, se podobal tomu mému.

„Není. A ani ta jedna mi moc dlouho nestačila. A v té době jsem zjistila, že když vnímám něco fyzického, pomáhá mi to nemyslet na to, kolik lidí jsem zabila. Ze začátku jsem se prostě snažila něco dělat – běhat lesem, ničit kamení a stromy kolem sebe, chodit městem a poslouchat rozhovory lidí. Ale nestačilo to. Potřebovala jsem něco opravdu cítit.

Bála jsem se ale přiblížit ke komukoli z našeho druhu, obzvláště pak k muži. Neodvažovala jsem se držet se blízko někoho, kdo mi mohl jediným pohybem ruky srazit vaz. A byla tady další věc, kterou jsem díky lidem pochopila. Nebylo by správné si s někým něco začít jen tak, pro svůj lepší pocit,“ vysvětlovala mi a uvnitř mě to začalo vřít, sotva se zmínila o tom, jakým způsobem ji napadlo hledat rozptýlení. Vzápětí se mi ale ulevilo, když jsem zjistil, že to neudělala. Že to nedokázala díky své povaze.

„Tak mě napadlo, že na to půjdu takhle. Vím, musel to pro tebe být šok, ale nechtěla jsem si nějak vážně ublížit. To jsem nikdy neudělala. Pokaždé šlo jenom o to, aby ta deprese odezněla, a k tomu stačila trocha bolesti.“ 

Dovyprávěla a opřela se zády o stěnu. Čekala na mou reakci a já cítil její obavy – nevěděla, jestli mě tohle neodradí. Přitom já byl ten poslední, kdo by ji měl za něco takového soudit nebo dokonce zavrhnout.

Cítil jsem úplně stejné deprese, ale já v té době neměl tak lidské city, aby mě napadlo dělat něco jiného, než si to vyčítat, což ostatně bylo úplně k ničemu, protože těm, které jsem zabil, to život nevrátilo.

„Promiň, neměl jsem na tebe tak tlačit. Chtěl jsem tě lépe poznat a skoro jsem to pokazil. Neměl jsem jitřit staré rány.“

„To je v pořádku, mě ruply nervy. Nemohl jsi tušit, proč ti to nechci říct,“ namítla a lehce se na mě usmála.

„Tak tohle byla naše první hádka,“ konstatoval jsem.

„Trochu dramatičtější, než bývá zvykem, nemyslíš?“ ušklíbla se a odtáhla si od dlaně kapesník. Na kůži už měla jen vybledlou jizvu, po krvi už nebylo ani památky.

„To ano, ale příště už to budu vědět, a nic takového se nestane. Slibuju.“ Vážně jsem se na ni podíval, aby jí bylo jasné, že toto je závazný slib, který hodlám dodržet.

Nic neřekla, jenom se mi vrhla kolem krku. Byl jsem překvapený, ale taky jsem ji objal a přitáhl si ji k sobě.

„Věřil bys tomu, že tohle byla ta nejkrásnější věc, kterou mi kdy kdo řekl?“ zašeptala mi do ucha.

„Tohle? Tak se připrav, přes víkend ti hodlám tímhle tvým žebříčkem pořádně zamíchat,“ slíbil jsem jí.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 17. kapitola: