Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 14. kapitola

10.04.2012 (19:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2783×

Pohled Jaspera

Sledoval jsem ji, jak s Garrettem víří po tanečním parketu a snažil se přesvědčit sám sebe, abych přešel k nim a požádal ji o tanec. Byla toho spousta, co jsem jí chtěl říct, ale jednoho jsem se obával – byl jsem si jistý, že jsem jí svým chováním ublížil. Měla plné právo zlobit se na mě, přede všemi mě odmítnout, stejně rázně jako já ji.
Přitom poslední, co jsem chtěl, bylo se od ní odtáhnout a bez vysvětlení utéct. Ironií bylo, že mi v tom zabránila morálka. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že bych nějakou měl. Ostatně jsem přece upír, démon sající krev. Démon, který hodně dlouho zabíjel jak lidi, tak i příslušníky svého vlastního druhu. Proč bych měl mít něco jako smysl pro fair play?
Pozorněji jsem se na ni zadíval a tentokrát se snažil najít její emoce mezi všemi ostatními. Bylo to těžké, pocity a nálady všech přítomných se prolínaly a byly tak silné, že bylo téměř nemožné rozlišit je.  
Na ni jsem ale byl vysazený více než na většinu svých známých, jakkoli jsem ji znal podstatně kratší dobu. Její emoce ale byly jasné, čisté a intenzivní a v davu proto snadno rozeznatelné.
Radost. Štěstí. Spokojenost. A taky zamilovanost, která ale nyní ustupovala ostatním pocitům.
Někde pod tou sférou hřejivých, šťastných pocitů se ale skrývalo něco temného. Nikdy dříve jsem si toho nevšiml, ale teď jsem poznal dlouho potlačovaný vztek, ublíženost a výčitky. Tyhle pocity jenom občas nenápadně probublaly na povrch, Lily je očividně měla plně pod kontrolou, ale stále v ní byly a to mi dělalo starosti. Nelíbilo se mi to, naznačovalo to totiž, že jí už před nějakou dobou někdo pořádně ublížil. Že jizvy, které jí dotyčný uštědřil, jsou sice už zahojené, ale ještě nepřebolely.             
Hudba pomalu dohrávala a já se pevně rozhodl. Sotva se ztišila a následovala krátká přestávka, která netrvala déle než několik vteřin, vykročil jsem směrem k ní.
Přiblížil jsem se k nim, tak nějak podvědomě se postavil za její záda.
„Garrette, Lily tady není jenom pro tebe. Myslíš, že bych si ji mohl na chvíli vypůjčit?“ Oslovil jsem sice Garretta, ale ta otázka byla adresovaná spíše Lily. Netušil jsem, jestli mě přece jen neodmítne. Nemohl bych jí to sice zazlívat, ale rozhodně jsem si přál, aby řekla „ano“.   
Bohudíky mi ji Garrett předal s poťouchlým úšklebkem a ona nic nenamítala. Chvíli jsme mlčky tančili, ona pohledem uhýbala a já ji naopak sledoval a čekal, až zvedne oči a podívá se na mě.
Byla ale umíněnější, než jsem čekal, tak mi nezbylo, než začít.  
„Mluvila se mnou Alice.“
„Se mnou zase Rosalie,“ řekla potichu a pohledem skenovala zem. Cítil jsem z ní obavy a nervozitu a věděl jsem, že na tom má podíl moje předchozí chování.      
„Nevím, co přesně ti řekla a ani to nechci slyšet, protože bych ti sám rád vysvětlil, proč jsem se choval, jak jsem se choval.“
„Tak mluv.“ Na vteřinku jsem si myslel, že se na mě opravdu podívá, ale ona se zastavila někde u mého ramene. Zasáhly mě další její emoce – zlobila se sama na sebe, snažila se zbavit nervozity a strachu, ale příliš se jí to nedařilo.
„Je mi neskutečně líto, jak jsem se choval. Zlobím se sám na sebe, že jsem ti nevěřil a naopak až moc spoléhal na svůj dar. Občas zapomínám, že ani tenhle šestý smysl není neomylný,“ začal jsem a můj pečlivě propracovaný projev se mi jakoby vykouřil z hlavy. Tohle se mi zdálo neuvěřitelně otřepané, chabé a hlavně to ani mě samému neznělo, jako bych svá slova myslel vážně.  
Na ni to ale zjevně mělo jiný účinek, na okamžik se zastavila, vzápětí ale hladce vklouzla zpět do rytmu pomalého tance. Kdyby ji neprozradilo toto malé zaškobrtnutí, bylo by to zajíknutí jejího srdce. Skoro jsem cítil, jak jí pod kůží krev proudí stále rychleji.
„Nedávalo mi to smysl. Proč bych to měl být zrovna já? Proč to jsem já, Lil?“ zeptal jsem se jí naléhavě. Chtěl jsem to vědět, slyšet od ní, že to není jenom výplod mé fantazie, ale pravda. Konečně se na mě podívala, dívala se na mě těma svýma širokýma nefritově zelenýma očima a cítil jsem její emoce, které připomínaly rozbouřený oceán.
„Proč bys to neměl být ty?“ oplatila mi otázku otázkou a aby toho nebylo málo, pokračovala. „Musí mít i takovéhle věci důvod? Nestačí, že to prostě tak je?“
„Jenom se to snažím pochopit. Nechce se mi tomu věřit,“ přiznal jsem se jí.
„Já ale žádný dar nemám. Jenom mi řekni, jak to cítíš ty,“ vybídla mě a já věděl, že ta nejtěžší část právě nastala. Teď nebo nikdy.    
„Mě hlavně neskutečně mrzí, že jsem se choval jako idiot. Přál bych si, abych ti už tehdy po pouti mohl říct, že jsem si ten den užil hlavně proto, že jsem mohl být s tebou a poznat tě. Netuším, jak jsi to udělala a nejspíš to ani ty sama nevíš, ale během chvíle se mi dostala pod kůži. Nemohl jsem tě vyhnat z hlavy, i když jsem se přesvědčoval, že patříš k Johnovi,“ zakončil jsem svůj proslov a opět měl chuť se něčím praštit do hlavy. Proč jí to jenom nedokážu říct? Proč je tak těžké popsat to, co cítím tak, aby to pochopila? Proč jenom mám takový problém pustit si někoho blíže k tělu?
Písnička byla u konce a já stále čekal na odpověď. Nechtěl jsem na ni naléhat, ale taky jsem se děsil dalšího čekání.  
„Můžu mít ještě jeden tanec?“ zeptal jsem se jí opatrně. Ten lehce pochybovačný a nedůvěřivý výraz z jejího obličeje začal pozvolna myslet a nahradil jej lehký úsměv.
„Můžeš jich mít, kolik chceš,“ usmála se na mě. Kdyby mi ještě bilo srdce, určitě by až do chvíle, než to řekla, hrozilo, že mi prorazí hrudník. Sotva se na mě ale usmála a svolila, ten neustálý tlak přestal. Po dlouhé době jsem se zase usmál a položil jí ruce kolem pasu.
Napadlo mě, o kolik je toto těžší než s Alicí. S tou bylo vše jednoduché jako dýchání, možná až nepřirozeně lehké a krásné. Možná mi unikala spousta různých detailů, možná jsem na ni až moc spoléhal, žil v jakémsi snovém světě. Nikdy jsem si nepřipadal tak živý, jako teď.   
Znovu jsem se cítil jako člověk, necítil jsem už jenom buď radost nebo zlost či zmatek, ale připadalo mi, jako by se moje pocity štěpily na nové, dosud nepříliš poznané emoce. Nepochyboval jsem, že to ve mně probudila právě ona, respektive fakt, že s každou vteřinou, kterou jsem s ní trávil, mi připadalo nemožnější odejít.
„Takže,“ začal jsem.
Nadzvedla obočí. „Takže?“ zopakovala po mně s lehkým úsměvem.
„Můžeš mi vysvětlit, proč ses rozhodla udělat si z mojí hlavy letní sídlo?“ zajímal jsem se a periferním vidění zaregistroval, jak se na nás zvědavě upírá několik párů očí. Esmé se málem zalykala radostí, Carlisle se shovívavě usmíval, stejně tak i moji sourozenci kromě Emmetta. Ten mi ukazoval zdvižený palec a něco němě artikuloval. Vypadal při tom jako ryba na suchu, nejspíš hlavně díky tomu, jak třeštil oči.       
„Těžká otázka,“ rozesmála se a zrudla. „Nějakou lehčí tam pro začátek nemáš?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Obávám se, že ne.“
„Tak dobře. Bylo to na oplátku,“ přiznala odlehčeně a čekala na moji reakci.
„Na oplátku?“ zopakoval jsem po ní nechápavě.
„Ty jsi mi taky nechtěl dát pokoj. Vkrádal ses mi i do spaní. Nemyslíš, že sis to zasloužil?“ vysvětlovala mi s úsměvem. I když její tón byl lehký a hravý, cítil jsem obavy. Nechtěla už dál nic předstírat, teď říkala pravdu, ale nevěděla, jak ji přijmu.
„Nejspíš ano,“ připustil jsem a napadlo mě, jestli tón, kterým celý ten rozhovor vedla, není náhodou nakažlivý, protože já sám jsem na něj přistoupil velmi snadno.
„Tak vidíš, nemáš si na co stěžovat,“ usmála se a cítil jsem, jak ji i ty poslední obavy a strach pozvolna opouštějí.      
„Lily,“ oslovil jsem ji váhavě. „Chci, abys věděla, že jsem se do tebe zamiloval. Myslím to s tebou naprosto vážně a moc se omlouvám za to předtím.“
„Nemusíš se omlouvat, nevyčítám ti to,“ ujistila mě. „A taky tě miluju,“ dodala poté jakoby nic, ale i bez daru jsem poznal, že to myslí stejně vážně jako já. Bylo to něco neidentifikovatelného v jejím výrazu, hlasu, pohledu co mě o tom přesvědčilo.
„Tak končíme, novomanželé se chystají na cestu!“ zahalekal z ničeho nic Emmett, až sebou Lily trhla. Naštvaně jsem se na něj otočil, ale on už mizel v davu valícímu se směrem k vyzdobenému BMW, kterým měli Kate s Garrettem odjet na svatební cestu. Pokud na poslední chvíli nezměnili názor, nebo se (opět) nepohádali, budou líbánky trávit v Paříži, poté se ale přemístí na samý jih Francie.
Kate byla rozmrzelá, když byla Itálie jednoznačně zamítnuta, ale sama musela uznat, že teď, když jsme s Volturiovými na nože, nebylo by rozumné ochomýtat se jenom ve dvou blízko jejich sídla.
Opatrně jsem vzal Lily za ruku a potěšilo mě, že necukla. I přes to, co jsem právě slyšel, se mi nechtělo věřit, že je to vše pravda. Propletla si se mnou prsty a společně jsme zamířili za ostatními, kteří si už nabírali plné hrsti rýže a bombardovali jí šťastný páreček, jenž se kolem nich snažil nějak prosmýknout k autu. Nutno poznamenat, že bezúspěšně, jelikož ostatní očividně chtěli vypotřebovat tu spoustu rýže, kterou Emmett ve vší horlivosti nakoupil.   
Současně jsme se s Lily natáhli po munici a spíše jenom symbolicky házeli zrníčka rýže na novomanžely. Ta shoda mě lehce pobavila a potěšila. Ona se na mě krátce podívala a já měl dojem, že ji právě napadlo to samé.    
„Neokouněte a házejte, než nám utečou!“ vyrušil nás se svým vrozeným taktem Emm a strčil mi až pod nos vrchovatou ošatku rýže. Ochotně jsem si nabral plné dlaně a vzápětí mu je hodil do rozesmátého obličeje.
Reakce byla okamžitá – než jsem se stihl nadát, už na mě s pomstychtivým výrazem vysypal veškeré své zásoby rýže a vzápětí rychle odkvačil ke Carlisleovi, který měl ještě plnou misku munice.
„Tomu aby něco neuteklo,“ utrousil jsem koutkem úst a sledoval jej, jak pobíhá dokolečka mezi ostatními a snaží se na někom vyloudit alespoň pár zrnek rýže.
„Někomu bohužel trvá hodně dlouho, než dospěje,“ konstatovala pobaveně Lily.
To už se ale Kate dostala na zadní sedadlo a hned za ní se vrhnul Garrett, který za nimi rázně zabouchl dveře a hladce přelezl na místo řidiče. Kate se prosmýkla na sedadlo vedle něj a s úsměvem nám všem mávala.
Motor naskočil a všichni automaticky ustoupili, aby měl Garrett dost prostoru k přejezdu na lesní cestu vedoucí do města.
Náš jásot a volané rozloučení přerušil zvuk klaksonu. Kate se natáhla k volantu a několikrát zatroubila, což způsobilo vlnu jásotu. Všichni byli v tak povznesené náladě, že stačila i taková drobnost a jejich už tak vybičované emoce ihned bouřlivě reagovaly.
Pohlédl jsem na Lily vedle sebe. S oslnivým šťastným úsměvem mávala na odjíždějící auto, ale nepouštěla moji ruku. Pocity, které z ní vyzařovaly, byly příjemně hřejivé, kladné a silné. Bylo to jako čistá vlna energie, která by dokázala uvést do provozu snad i jadernou elektrárnu.
Auto nám zmizelo z dohledu a na mýtině se rozhostilo zvláštní ticho. Bylo něco po čtvrté, ale tady to už znamenalo, že se blíží večer a začíná stmívat. Pohledy všech se obrátily na Alice, jakožto na hlavní organizátorku dnešního obřadu a následné oslavy. Stála po boku svého měniče a dmula se pýchou.
Když jsem se na ni díval, připadalo mi to, respektive ten vztah, který byl teď mezi námi, zvláštní. Už to tolik nebolelo. Jistě, nebylo příjemné sledovat někoho, koho jste dlouho milovali a žili s ním, jak je šťastný s někým jiným, ale poprvé po dlouhé době jsem neměl nutkání otočit se a utíkat pryč. Někam, kde bych mohl věci kolem sebe rozbíjet a nikdo by mě neviděl, jak se chovám jako malé dítě.
„Nemáš náhodou chuť zahrát si na DJe?“ obrátila se na Edwarda Alice s rozpustilým úsměvem.
„Náhodou mám. Pustíme tam něco rychlejšího, souhlasíte?“

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 14. kapitola: