Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 1. kapitola

09.02.2012 (17:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2936×

Kdybych řekla, že jsem nebyla v sobotu ani trochu nervózní, lhala bych. Ve skutečnosti jsem nemohla dospat a nakonec vstala ještě předtím, než se rozřinčel budík na mém nočním stolku.

Jednou z nesporných výhod mého původu bylo, že jsem sice potřebovala spánek jako každý smrtelník, ovšem k plné svěžesti mi stačilo pět až šest hodin v říši snů. Celých osm hodin jsem naspala snad jenom po probdělé noci.

Když se dívám zpětně na své poletování po bytě, musím uznat, že jsem se chovala až přehnaně aktivně. Zase po dlouhé době nastala situace, kdy jsem se nemohla rozhodnout, které kousky z mého šatníku by bylo nejvhodnější vzít si na schůzku s Jasperem, jehož jsem znala pouze z Carlisleova vyprávění.

Nakonec jsem zvolila decentní černou sukni po kolena a neutrální bílou halenku s dlouhými rukávy. Kolem krku jsem si pověsila svůj oblíbený stříbrný řetízek se třpytivou slzou a po krátké úvaze si vlasy stáhla do culíku. Zcela výjimečně jsem si rty přejela jahodovým leskem a s mírným zpožděním zamířila hustou silniční dopravou do centra New Hampshiru, kde se nacházela má ordinace.

Neměla jsem ráda slova „pacient“ a „ordinace“. Už jenom proto, že to znělo, jako bych byla lékařka. Drtivá většina mých svěřenců byla zcela v pořádku, pouze si potřebovali s někým otevřeně promluvit a zeptat se na nestranný názor či radu.

Přesně v 7:52 – tento údaj jsem zjistila při letmém pohledu na palubní desku - jsem spěšně vystoupila a zarazila se při pohledu na naleštěnou černou Mazdu, vedle níž vypadal můj Peugeot jako dětská hračka. Až o vteřinu později jsem si uvědomila, že se s nejvyšší pravděpodobností jedná o Jasperovo auto. Většina upírů, které jsem znala, příliš auta nepoužívala, ale když už, tak se nespokojili s něčím obyčejným, ale pokaždé se proháněli v nejnovějších sporťácích rychlostí několikrát převyšující tu povolenou. O to, jak k takovým luxusním sporťákům přišli, jsem se raději nezajímala.

Nepletla jsem se, přede dveřmi vedoucími do mého království postával vysoký štíhlý muž otočený zády ke mně. Podle nasládlé vůně se jednalo o upíra.

„Jasper Cullen?“ Pomalu se ke mně otočil. Mohlo mu být tak devatenáct, nanejvýš dvacet, ale měl postavu dospělého muže. Nebyl to žádný kulturista, ale pod světle šedým rolákem se mu rýsovaly pevné svaly. Jako většina lidí i upírů, také on mě o dobrou hlavu převyšoval. Pohled se mi zastavil na nadpozemsky krásném obličeji a málem se mi zatajil dech. Na bledé kůži byly téměř neznatelné jizvy ve tvaru půlměsíců, různě se křížily a vytvářely nepravidelný vzor.

Nejvíce jich bylo na hraně čelisti a krk jimi byl doslova posetý. Neubíralo mu to ani zdaleka na kráse a jakkoli by ode mě byl adekvátní reakcí strach, já se nebála.

Zaujaly mě jeho oči. Byly plné pocitů, které jsem v tom krátkém okamžiku, kdy se naše pohledy střetly, nedokázala rozpoznat, ale radost, štěstí a láska to rozhodně nebyly. Ano, odchodem Alice musel velmi trpět. Rozhodně více, než si zasloužil a více, než dával před ostatními najevo.

„Ano. Vy budete nejspíše Lily Greenová,“ konstatoval a ta chvilková slabost byla pryč. Jeho pohled byl na hranici mezi zdvořilou odtažitostí a lhostejností.

„To jsem.“ Vytáhla jsem klíče z kabelky a odemkla dveře, „Pojďte dál.“

Svlékla jsem si černý kabát a nedbale jej přehodila přes věšák. Rychlým krokem jsem přešla k oknům a vytáhla žaluzie, aby se potemnělá místnost zaplnila trochou světla. Z okna jsem sledovala východ slunce o vteřinu déle, než bylo slušné a až poté se obrátila k Jasperovi.

Zrovna si z hlavy stáhnul čepici, takže v matném světle zazářily jeho delší medově blond vlasy slabým odleskem.

Hlavou mi prolétla zbloudilá myšlenka o tom, jakou hloupost udělala Alice, když se dobrovolně vzdala muže, jako je Jasper.

„Doufám, že vám nebude vadit, když vás budu oslovovat křestním jménem, Jaspere.“

„Vůbec ne, slečno.“

„Lily,“ opravila jsem jej automaticky, „Nemám ráda, když mě lidé oslovují příjmením, nebo pro ně jsem ´slečna´, nebo ještě hůř – ´slečna doktorka´,“ dodala jsem na vysvětlenou a posadila se do křesla. „Takže, pro začátek bych byla ráda, kdybyste mi pověděl něco o sobě. Nemusíte zabíhat do detailů, jenom mi nastiňte váš lidský život,“ vybídla jsem jej, když se posadil na židli naproti mně.

„Jak to souvisí s Alicí?“ zeptal se mě, lehce překvapený mou otázkou. Sice byl dokonale zdvořilý, ale bylo na něm vidět, že nebýt nátlaku ze strany rodiny, rozhodně by tady neseděl. Očividně mu bylo proti srsti mluvit o takových věcech s někým úplně cizím a musela jsem uznat, že mně by se to asi taky zrovna dvakrát nezamlouvalo, kdybych byla na jeho místě.

„Možná to s ní přímo nesouvisí, ale ráda bych o vás něco věděla a možná mi to v budoucnu pomůže.“

„Dobře. Narodil jsem se v Texasu, a když mi bylo sedmnáct, vypukla válka Severu proti Jihu. Verbířům jsem nalhal, že jsem o tři roky starší, a protože jsem byl dost vysoký, nenapadlo je zpochybňovat to a zdržovat se zjišťováním detailů,“ začal vyprávět a jeho tichý sametový hlas mi přímo vykreslil před očima představu sedmnáctiletého blonďatého chlapce v šedé uniformě států Konfederace s odhodlaným výrazem ve tváři stojícím mezi spoustou dalších, kteří byli připraveni bránit své názory i vlast.

„Odjakživa jsem dokázal lidi zaujmout, přimět je, aby mě následovali, zbavit je obav nebo je naopak svými slovy povzbudit. Vojáci mě ochotně poslouchali a má vojenská kariéra strmě stoupala. Brzy jsem se stal nejmladším majorem a to ještě nikdo neznal můj pravý věk.

Jednoho dne jsem dostal svěřenu evakuaci města. Byla už noc, ale chtěl jsem se přesvědčit, že je celý prostor skutečně prázdný a to se mi stalo osudným.

V půli cesty jsem potkal v té největší pustině tři ženy. Rozhodně nepatřily k mé skupině, byl jsem si jistý, že bych si jich jinak všiml, jejich krása se nedala přehlédnout. Každopádně jsem sesedl z koně a šel jim na pomoc.

Z jejich hovoru jsem nebyl vůbec moudrý, nechápal jsem, proč na mě všechny instinkty křičí, ať utíkám. Nedokázal jsem se ani pohnout a pouze vnímal, jak ty dvě blonďaté neuvěřitelnou rychlostí běží pryč, a já se ocitám sám s drobnou černovláskou. Ta se mě jenom zeptala na jméno a řekla, že doufá, že to přežiju, protože se jí líbím.“ Rty mu zkřivil nepěkný úšklebek, jak se vracel ve vzpomínkách zpět k událostem té osudné noci. Nepřerušovala jsem jej, byla jsem překvapená jeho sdílností. Většina lidí i upírů o své minulosti mluvila jenom velmi nerada, očekávala jsem proto, že Jasper nebude výjimka. Z jeho vyprávění sice byla cítit jakási odtažitost a strohost, ale byla jsem ráda, že nevypouští detaily.

„Připojil jsem se k Marii, Nettie a Lucy, které společně tvořily armádu novorozených. Já je svým darem držel pohromadě a cvičil jsem je v boji, byl jsem prostě užitečný. Maria si mě snadno omotala kolem prstu. Neznal jsem nic než věčné boje a zabíjení lidí pro krev.

Peter, jeden z mých přátel, se zamiloval a spolu se svou družkou utekli. O rok později se pro mě vrátili a já neváhal a obrátil se zády k Marii, všem těm jejím lžím, kterými si mě podrobila.

Brzy jsem se od těch dvou ale oddělil a protloukal se světem na vlastní pěst. Nesnášel jsem se za to, že zabíjím lidi, jejich strach se přenášel na mě a to mě ubíjelo.

A potom jsem potkal ji a všechno se změnilo. Připojili jsme se ke Carlisleovi a jeho rodině. Vše se zdálo dokonalé,“ dovyprávěl a na konci se jeho zlatýma očima opět mihla nějaká emoce. Chvíli vládlo ticho, až poté jsem promluvila.

„Děkuji za upřímnost a vše, co jste mi pověděl. Jste neobyčejně silná osobnost, Jaspere.“

„To už jsem někde zaslechl a upřímně o tom pochybuji. Nebýt Alice, nebyl bych tím, čím jsem teď. Dál bych zabíjel, byl bych pořád obyčejný vrah. To byste ale nejspíš nepochopila,“ povzdechl si.

„Máme toho společného víc, než by se mohlo zdát. To, že jste silná osobnost, jsem myslela smrtelně vážně, protože já na tom byla podobně. Nedokázala jsem se přes to ale přenést tak lehce jako vy. Zeptejte se Carlislea, co jsem byla, než mě našel. Obyčejná troska, která své problémy řešila všelijak.“ Nechtěla jsem mluvit o sobě, o své minulosti, ale musela jsem mu pomoct, ten jeho zlomený tón mě ničil. Nikdo neměl právo takto trpět. Při mých slovech mě ale začaly nesnesitelně svědět vybledlé, skoro neviditelné jizvy na obou zápěstích.

„Omlouvám se, pokud jsem se vás nevědomky nějak dotkl,“ omluvil se mi ihned, když viděl, jak mi je nepříjemné mluvit sama o sobě.

„Ne, to je v pořádku. Minulost je minulost a je zbytečné přemýšlet o nějakém ´coby kdyby´. Musíme brát věci tak, jak jsou a soustředit se na současnost, protože ta je klíčem k budoucnosti. Tím se alespoň řídím já, ale myslím, že by nebylo na škodu, kdybyste si ty dvě věty občas zopakoval,“ zavrtěla jsem hlavou a pousmála se.

„Zajímavý výrok,“ řekl poté s nepatrně zdvihnutými koutky.

„Popravdě je z mé vlastní hlavy, ale jsem si jistá, že už jej někdo formuloval lépe. Chcete už jít, nebo ještě obětujete pár minut a povyprávíte mi o své rodině? Alici při tom ale vynechejte, to je kapitola sama pro sebe.“

„Myslím, že několik minut mi neublíží. Co přesně chcete vědět?“

„Jak na vás působí vztahy mezi ostatními a jaký k nim máte vztah vy sám. Pokud o tom ale nechcete mluvit, stačí říct, nechci vás nutit do něčeho, co by vám bylo nepříjemné.“ Jenom zavrtěl s lehkým úsměvem hlavou a pustil se do vyprávění.

„Nikdy jsem nic podobného neviděl. Byl jsem šokovaný tím, že dokáže žít tolik upírů na jednom místě v poklidu, bez bitev a nesvárů. Pro mě to byl úplně jiný svět, než jaký jsem doposud znal,“ líčil mi a očividně pouze stěží hledal správná slova. Každé jeho slovo potvrzovalo, že má svou rodinu nade všechno ostatní rád, že je konečně šťastný. Chápala jsem to, znala jsem ten hřejivý pocit, který mě ubezpečoval, že život má smysl, že je na světě někdo, kdo mě má rád a možná na mě právě myslí. Že nejsem sama a nevedu proti všem ostatním válku.

„Žasl jsem nad tou jednotou a harmonií, tou neuvěřitelnou směsí šťastných pocitů, lásky. Zpočátku jsem to nechápal, připadalo mi to neskutečné, ale postupem času jsem začínal chápat, že existuje i jiný život, než jaký jsem doposud vedl. Nevím, jak to popsat, najednou jsem se cítil tak šťastný, vše kolem bylo dokonalé. A teď…mám dojem, že bez ní to všechno zmizelo,“ zavrtěl hlavou, jako by se snažil zbavit veškerých vzpomínek na ni, ale jednoduše to nešlo.

„Dobrá. Děkuji za upřímnost, dnes už vás nebudu více mučit. Kdy se chcete zase sejít?“ promluvila jsem poté do ticha. Trochu překvapeně ke mně vzhlédl.

„Očekával jste, že vás zahrnu spoustou úžasných rad, jak se s tím vším vypořádat a na příští sezení přijdete vysmátý jako sluníčko?“ zeptala jsem se jej pobaveně a nadzvedla jedno obočí. „Tak to bohužel nefunguje. Už jenom rozhovor se mnou spoustě lidem pomohl. Hlavně neočekávejte zázraky. Sice se vám snažím pomoct, ale asi to nepůjde zas tak rychle.“

„Jistě. Myslím, že se setkáme už zítra, jelikož zbytek rodiny trvá na tom, že se s vámi chce sejít. Mám vám vyřídit, že ´ne´ neberou jako dostačující odpověď. Carlisle vás vyzvedne v deset,“ oznámil mi a na rtech se mu objevil drobný úsměv při pohledu na to, jak jsem zamrzla uprostřed nádechu.

„Cože? Já půjdu k vám domů? Zítra? V deset?“ nechápala jsem a byla si jistá, že z mých otázek přímo vyzařuje inteligence.

Lehce se zamračil a na čele se mu udělala drobná vráska. „Máte v plánu něco jiného, co nejde přesunout?“

„Ne, jenom mě to překvapilo.“

„Tak tedy na shledanou zítra,“ rozloučil se se mnou a trochu váhavě směrem ke mně natáhl ruku. Očividně byl zvyklý na to, že se vůči němu ostatní chovali odtažitě a nevěděl, jak se zachovám já.

Měla jsem dojem, jako bych sáhla do sněhové závěje. Jeho dlaň byla přesně tak ledová, tvrdá a současně hladká, jak tomu bylo u všech ostatních. Jako by byl z dokonale vybroušeného mramoru. Zdálo se, že jej naopak zarazilo teplo, které ze mě vyzařovalo. Byl to zvláštní pocit, ale příjemný, jako by mezi námi byla nějaká pozitivní energie.

„Na shledanou, Jaspere,“ šeptla jsem, když jsme se pustili po trochu delší době, než bylo zvykem. Přikývl, přehodil si přes ruku sako a rázným krokem opustil místnost.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 1. kapitola: