Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 7. kapitola

20.08.2013 (17:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4006×

7. kapitola

Sice o nic nešlo, ale to mi nebránilo v tom vyfiknout se, udělat ze sebe pořádnou kočku a konečně se cítit trochu žensky. Příliš jsem si nepotrpěla na šaty a podpatky, ale k některým příležitostem to prostě patřilo. Mezi takové příležitosti se určitě počítalo i rande s Edwardem Cullenem a to z několika důvodů. Ač jsem o něj neměla moc zájem, mohla jsem si ho vychutnat a ukázat mu, že nejsem jen holka v kraťasech a tričku, bylo to první rande a v neposlední řadě tu bylo jeho postavení a všechno s tím spojené. Nevěděla jsem, kam půjdeme, ale rozhodně jsem nechtěla podcenit situaci.

Proto jsem si pozvala Holly, aby mi pomohla z výběrem nejvhodnějších šatů, líčením a účesem. Oblečení bych možná ještě zvládla, ale co se líčení a vlasů týče, zvládla jsem nanést vrstvu stínů a řasenku a udělat si ohon.

Holly vybrala šaty, které jsem si koupila ve slabé chvilce, prostě takový zkrat, moc se mi líbily, ale nikdy jsem pro nenašla využití, přišly mi moc sexy, spíš odhalovaly, než zakrývaly. Měly šikmo střižený výstřih a záda prostříhaná do geometrických tvarů, sice to dělalo zajímavý efekt, ale do bistra nebo baru se něco takového nehodilo. K nim mi vnutila svoje černé lodičky s vyšší podrážkou, vysokými podpatky a otevřenou špičkou.

„Nebudu vypadat jako děvka?“ ptala jsem se s obavami, když jsem si prohlížela vybraný model.
„Budeš vypadat skvěle, v těch botách budeš mít nohy až do New Yorku. Padne z tebe na zadek.“ Stále jsem měla pochybnosti, ale její slova mě trochu uklidnila. Bylo by fajn, kdyby se mi podařilo vyvést ho z míry, byl až moc sebevědomý.

Líčení jsem nechala na kamarádce. Prostě jsem zavřela oči a trpělivě čekala, až své dílo dokončí. Mé tváře se dotýkaly štětce, houbičky, Hollyiny prsty. Otevřít, zavřít, otevřít. Poslouchala jsem příkazy. Když došlo na vlasy, Holly se zamyslela. Začala se mi prsty probírat ve vlasech a přidávat vlásenky. Zaslechla jsem, jak několikrát nespokojeně zasyčela, ale beze slova pokračovala dál.

Když byla se svým dílem hotová, několikrát tleskla rukama.

„Jsem prostě dobrá,“ pochválila se.

Zadívala jsem se do zrcadla na svůj odraz a musela s ní souhlasit. Měla jsem výrazně nalíčené oči, světlé rty, trochu růže na tvářích, vlasy byly vyčesané vzhůru, působily elegantně a neupraveně zároveň.

„Jsi dobrá,“ pochválila jsem ji.
„Tak se mazej oblíkat, za chvíli je tady.“

Nasoukala jsem se do šatů a různě je potahovala po těle. Nemohla jsem je urovnat. Holly to za mě vyřešila. Zatáhla trochu tam, trochu víc jinde a bylo to. Přes hrudníky byly skoro jako moje druhá kůže. Sahaly mi do půli stehen, a na levém se při chůzi otevíral nenápadný rozparek. Vklouzla jsem do lodiček a maličko se zapotácela. Tušila jsem, že mi během večera umřou nohy. Do uší jsem si píchla malé blýskavé naušnice, které měly rádoby připomínat diamanty. Holly mi ještě trochu upravila prameny v účesu a bylo to.

„Dokonalé,“ vykřikla Holly současně se zazvoněním zvonku. „Mazej a pořádně si to užij,“ vyprovázela mě.

Jelikož jsem nechtěla Edwarda pozvat nahoru, popadla jsem malou kabelku a seběhla po schodech dolů.

„No páni,“ přivítal mě a opřel se o kapotu auta, jako by nemohl vydržet na nohou. Usmála jsem se. Takhle nějak jsem si to představovala.

„Chcete mě zabít?“ zeptal se a měl při tom prvou ruku položenou na srdci jako by se o něj pokoušel infarkt.
„Možná mě to napadlo.“
„Daří se vám to. Vypadáte skvěle,“ vysekl mi poklonu. On taky nevypadal zle. Neuspořádané vlasy, krátké strniště, sněhově bílá u krku rozhalená košile a dokonale padnoucí, určitě na míru šitý, oblek.

Sáhl za sebe na sedadlo auta se staženou střechou a podával mi kopretinu. Proti své vůli jsem se culila jako školačky. To prosté gesto mě nesmírně potěšilo.

„Děkuju,“ převzala jsem od něj květinu. Uchopil mě za druhou ruku a přitáhl si ji ke rtům.
„To já děkuju. Za to, že jste mi věnovala tento večer.“

Galantně mi otevřel dveře Mercedesu a pak je za mnou s tichým ťuknutím zabouchl.

„Kam to bude?“ zajímala jsem se, když jsem si zapnula pás a auto se odlepilo od chodníku.
„Projde mi, když řeknu, že je to překvapení? Mnoho žen nemá překvapení rádo, proto se ujišťuju.“
„Já překvapení zvládám, většinou.“
„Dobře, je to překvapení,“ usmál se.

Jezdil rychle. Děkovala jsem bohu a hlavně Holly, že účes pevně přikurtovala sponkami k mé hlavě a ještě ho lehce přejela lakem na vlasy. Cítila jsem, jak mi do obličeje naráží vzduch proudící kolem nás. Bylo to parádní. Usmyslela jsem si, že začnu šetřit a vyměním své auto za něco se stahovací střechou.

„Levin Drew?“ vyjekla jsem, když přibrzdil před jednou z nejlepších restaurací v Richmondu. Musela jsem uznat, že Edward Cullen má styl.
„Vyhovuje?“
„Tady se stůl musí rezervovat minimálně půl roku dopředu.“
„Ne když máte známé,“ mrknul na mě.
„Já zapomněla.“

Restaurace byla naprosto dokonalá. Kolikrát jsem si říkala, že já se na takové místo nikdy nepodívám. A najednou jsem byla uvnitř, sledovala, jak se to všude leskne a přitom se pokoušela tvářit, jako že na taková místa chodím denně.

Úslužný pikolík nás zavedl k připravenému stolu, který byl umístěn tak, aby nás nikdo nerušil. Nepochybovala jsem o tom, že je to opět zásluha Edwardových známých.

Edward vybral víno, objednali jsme si a pak osaměli. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se mu záře svíček odráží v hlubokých zelených očích. Dostávaly tak nádech tajemna.

„Víte, že jsem vás vyzvedával se strachem, že dostanu košem?“ přiznal se.
„Když něco slíbím, tak to dodržím.“
„Teď už to vím. Ale jinak toho o vás moc nevím, zato vy o mě asi jo, tak co kdybychom to dorovnali?“ navrhnul.

Povytáhla jsem obočí. „Vím o vás jen dvě věci. Jste počítačový génius, a že pronásledujete ženy.“
„To jen vás.“ Zadíval se mi upřeně do očí. Zachytil můj pohled a odmítal pustit. Pocítila jsem chvění v útrobách. V tom pohledu bylo mnoho příslibů.

Mrkl a já se mohla nadechnout. Co on se mnou dělá… Musela jsem chvíli uklidňovat své tělo i mysl.

„Takže jste přišel s nápadem na nový počítač a pak rozjel vlastní podnik?“ zeptala jsem se, abych se vrátila zpět k tématu.
„Hmm… dá se to tak říct. Vyznáte se v počítačích?“
„Vypadám na to?“ opáčila jsem.
„Vypadáte na hodně věcí…“
„Ale určitě ne na počítačového milovníka.“
„Takže to nechme u nového počítače,“ mrkl na mě. „A co děláte vy?“
„Dozorkyni v San Quentinu,“ odpověděla jsem bez zaváhání zvědavá na jeho reakci.
„Téda,“ protáhl, „vy jste samé překvapení. Na to taky nevypadáte. Dozorkyně jsem si vždycky představoval jako mohutné černošky s vražedným pohledem,“ usmál se.
„Takové jsou taky. Nemyslíte, že je práce dozorce mužskou záležitostí?“
„A je?“
„Není, ale hodně lidí si to myslí.“
„Neřekl bych, že je něco, co by ženy dělat nemohly. Vím, že když se do něčeho zakousnete, už se nepustíte. Dokážete vše, co si zamanete.“
„A to si skutečně myslíte nebo to říkáte, abyste se mi vlichotil?“ zeptala jsem se podezíravě a přimhouřila oči.
„To si skutečně myslím, na okouzlování mám jiné prostředky,“ zamrkal.

Pohled hlubokých očí mezi ně určitě patřil, stejně jako šarmantní úsměv a nedbalá elegance.

Přinesli nám jídlo a my pokračovali v hovoru, který příjemně plynul. Nečekala jsem, že se s ním budu až tak dobře bavit.

„Můžu být zvědavý?“
„Prosím,“ řekla jsem velkoryse a napíchla na vidličku kousek lososa.
„Jedná se o vaši práci. Přijde mi to velmi… zajímavé,“ našel to správné slovo.
„To není.“
„Pro člověka z venku je, věřte mi. Nebojíte se někdy? Ve vězení spousta vrahů a násilníků.“ Musela jsem se kousat do rtu, abych se nerozesmála nahlas. Jeho obličej zářil zájmem a zvědavostí. Vypadal trochu jako dítě u vánočního stromku.
„Ale taky je tam spousta obyčejných zlodějíčků. Věznice dbá na bezpečnost svých zaměstnanců, jak jen to jde, je pravda, že na mém oddělení je to složitější…“
„Jaké je vaše oddělení?“ vyzvídal.
„Dělám na oddělení s přímým dozorem.“
„Znamená to, že jste přímo mezi nimi?“
„Mám svůj stůl.“ Nemohl si nevšimnout mého pobavení.
„Klidně se mi smějte. Od dalších otázek mě to neodradí.“
„Mám svůj stůl, vězni jsou dohromady, mohou se volně pohybovat po stanovené ploše.“
„Zní to hodně nebezpečně.“
„Mluvíte jako moje sestra,“ poznamenala jsem. Lokla jsem si vína a pohodlně se opřela do židle.
„Máte sestru?“
„Alex. Pořád si na mou práci nezvykla a má starosti, i když jí říkám, že je to zbytečné Umím se o sebe postarat. To jste ostatně viděl sám.“ Vzpomněla jsem si na příhodu na pláži.
„Ano, to viděl.“ Mírně vrtěl hlavou a nespouštěl ze mě pohled. „Isabello Swanová, s vámi se člověk nudit určitě nebude.“

Nemohla jsem odmítnout desert v podobě créme brulée, které se rozplývalo na jazyku. Kávu jsem vyměnila za čaj, protože jsem po kávě mívala problémy se spaním.

Cesta domů proběhla v tichosti. Poslouchala jsem nenápadné předení motoru a užívala si rychlou jízdu. Záře pouličních lamp se slévala do jedné velké šmouhy. Zavřela jsem oči a vychutnávala jsem si vítr a chladnější nočním vzduch. Na rtech se mi rozlil slastný úsměv. Takhle bych mohla jezdit pořád.

„Takže… byla to ztráta času nebo jste ochotná to ještě někdy zopakovat?“ překvapil mě otázkou, když mi pomohl z auta a zatarasil mi cestu. Původně jsem si myslela, že se dneska dobře najím, užiju si společnost atraktivního muže a tím to skončí. Ukázalo se však, že pod tou krásnou slupkou je něco víc, něco, co mě přitahuje a co bych ráda dál a dál objevovala. Nebyla jsem typ člověka, který by si dokázal něco odpírat. Život byl příliš krátký a možnosti, které nám nabízel, se často neopakovaly.

„Proč ne, risknu to ještě jednou,“ zakřenila jsem se.
„Vážím si vaší oběti. Moc jsem si dnešní večer užil.“ Udělal krok ke mně a přinutil mě tak opřít se o dveře auta.
„Já taky,“ špitla jsem najednou nervózní z jeho těsné blízkosti.

Říkala jsem si, že bych se měla pohnout. Obejít ho, zavřít se v domě a už nevylézat, ale tělo mě neposlouchalo. Omámeně jsem mu hleděla do očí, mělce dýchala a uvažovala, jestli se o mě nepokouší infarkt, protože není možné, aby na mě takhle působil nějaký chlap.

Nehýbal se. Jen tam tak stál, naše těla se dotýkala a já měla pocit, že brzy zkolabuju. V ruce jsem žmoulala chudáka kopretinu. Pohledem jsem sjela na jeho rty, které byly tak blízko, stačilo by jen trochu pohnout hlavou…

Najednou ze mě byl roztřesený uzlíček touhy. Chtěla jsem, aby mě už sakra políbil. Má to přece v plánu nebo snad ne? Proč se nepohne, proč si mě tam nevezme celou. Co na tom, že jsme na ulici. Kdo ví proč, mě ta představa vzrušovala. Na druhou stranu mě mé úvahy děsily. Tohle jsem nebyla já.

A pak se pohnul. Konečně mírně naklonil hlavu. Zadržela jsem dech. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Jeho tvář se přibližovala, mé oči rozšiřovaly a pak jsem ucítila jeho rty, jenže… On mě políbil na tvář!?

Jemně se otřel svými ústy o mou tvář a zase se odtáhl. Šokovaně jsem na něj zírala.

Poodstoupil.

„Dobrou noc,“ popřál mi se čtveráckým úsměvem. Musel vědět, co se mnou dělá a užíval si to.

Stála jsem tam jako opařená ještě dlouho po té, co odjel.

Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a vydala se domů.

Žárovka na schodech pro změnu opět nesvítila, takže jsem vyšla schody po tmě. Přidržovala jsem se zábradlí a děkovala venkovnímu osvětlení, které mi výstup maličko zjednodušovalo.

Před dveřmi bytu jsem z kabelky vyhrabala klíče a chtěla je strčit do zámku, když jsem o něco zakopla. Že by mi sem omylem hodily sousedovy noviny? Po tmě jsem tápala po zemi a hledala překážku. Když se má ruka dotkla čehosi chlupatého, ucukla jsem a jentaktak zadržela výkřik. Rychle jsem odemkla a rozsvítila v bytě, abych se podívala, co se mi to připletlo do cesty.

Na rohožce před mým bytem ležela krysa. Nakrčila jsem nos. Popadla jsem deštník a opatrně do ní dloubla. Nic. Zkusila jsem to ještě jednou. Byla mrtvá. S odporem jsem ji sledovala a přemýšlela, co s ní.

Nakonec jsem ji zabalila do novin. Byl to těžký úkol, když jsem se jí za žádnou cenu nechtěla dotknout, ale podařilo se to. Pak jsem ji dala do igelitky a celé to pak nechala na chodbě. Nesnesla bych být v bytě s mrtvou krysou.

Hodlala jsem zajít za domovníkem, abych mu ukázala, co tu s námi žije. Nejspíš snědla nějaký jed a pak mi tu chcípla, potvora.

Opravdu skvělý závěr, tak hezkého večera. Ale rozhodla jsem se to vypustit.

Když jsem si lehla do postele, zase jsem před sebou viděla Edwarda, cítila, jak se na mě tiskne a představovala si, jaký by asi byl opravdový polibek, kdyby na něj došlo.

Splnilo rande Vaše očekávání?

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 7. kapitola: