Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 5. kapitola

31.07.2013 (21:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3974×

5. kapitola

„Doufám, že ho neodchytla někde na ulici,“ zašeptala jsem tak, aby mě slyšel jen Aaron.
„Neboj, je to náš známý,“ uklidňoval mě.
Nasadila jsem úsměv a skrz zuby zamručela: „To mě moc neuklidnilo. Taky jsi jí to mohl vymluvit.“
„Víš, že je to marný a já udělám všechno, aby byla má budoucí žena šťastná.“

Bohužel totéž platilo i pro mě, takže jsem se pokusila tvářit co nejpřívětivěji, abych toho mladého muže, kterého k nám Holly vedla, neodradila hned zpočátku.

Na první pohled nevypadal špatně. Vyšší než já, ale to byl každý, mohl mít tak sto sedmdesát, špinavě blond vlasy, průzračně modré oči orámované světlými řasami. Nos měl podivně zahnutý, jako by snad zlomený, což bylo jako známka zranění utrženého v boji sexy a navíc ho to dělalo zajímavým. Postava pod oblekem se zdála štíhlá, spíš sportovní než nějak extrémně svalnatá.

Bod číslo jedno tedy můžu odškrtnout, vzhledově prošel.

Úsměv na tváři se mi sám od sebe ještě rozšířil. Mohla jsem jen doufat, že nebude nějaký arogantní namyšlenec.

„Bello, dovol, abych ti představila Drakea. Drakeu to je moje nejlepší přítelkyně Bella.“
„Drake Sorrenson,“ natáhl ke mně pravici.
„Isabella Swanová.“ Překvapil mě tím, že si mou ruku přitáhl ke rtům a políbil její hřbet. „Těší mě.“
„Nápodobně.“ Pustil mou ruku a usmál se, čímž odhalil oslnivě bílé zuby, skoro jsem se až bála, aby mě neoslepily. Přehnaná péče o chrup, napadlo mě hned.

„Bello, Drake je bratr Aaronova nejlepšího kamaráda,“ zacvrlikala Holly. Tomu jsem se mohla jen pousmát. S Tracem jsem byla na rande taky. Budou to tak dva roky, co to Holly zpunktovala. Trace byl fajn, ale svým chováním mi dost připomínal malé dítě. Když jsem si s touto informací Drakea prohlédla, jistou podobu s Tacem jsem našla, ale nebyla nijak výrazná. Snad bude totéž platit i dál.

Šli jsme se posadit k rezervovanému stolu. Holly na mě cestou házela významné pohledy, já jen krčila rameny, ale naznačila jsem, že je to zatím v pohodě.

Když mi Drake přidržel židli, musela jsem mu připsat body k dobru. Galantní chování se už tak moc nevidí.

Během objednávání nápojů a jídla se u stolu udržovala lehká konverzace. Maličko jsem se podivila nad tím, když si Drake objednal zeleninový salát, který bych já měla jako svačinku. Aaron se tomu rádoby nenápadně uchechtl, a když se po něm Holly přísně podívala, schoval tvář za jídelní lístek. Já jsem se nemusela rozmýšlet, pořádný steak byl správnou volbou. Aaron mě následoval a Holly zvolila těstoviny.

„Takže, Drakeu,“ začala jsem, „co mi o sobě povíš?“ Holly mě silně nakopla do lýtka. Stěží jsem zadržela vyjeknutí.
„Problém?“ zeptala jsem se jí.
„Můžete nás na chvíli omluvit?“

Zatáhla mě na záchody, kde se opřela o dveře, jako by mi chtěla zabránit v útěku.

„O co jde?“
„Co to jako děláš?“
Zamračila jsem se a přemýšlela. „Konverzuju?“
„Ale jakým tónem a způsobem,“ rozhodila ruce a začala rázovat po malé místnůstce. „Ptáš se ho jako by byl u výslechu. Netušila jsem, že s tebou musím probrat lekce slušného chování.“
„No dovol, já se náhodou chovám moc dobře,“ protestovala jsem. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a setřela si rozmazanou řasenku z koutku oka.
„Tak na chvíli zapomeň na svou práci a uvědom si, že jsi mladá dáma, která je na rande s potenciálním manželem, který…“
„S kým?“ vykulila jsem oči. „Neřeklas mi, že sis otevřela dohazovací agenturu.“
„Zlato, každý chlap, který se objeví v okruhu padesátí metrů je potenciální manžel. Teď už to chce jen z těch potenciálních vytřídit plevu a najít zrno.“ Zavrtěla jsem nad tím hlavou.
„Dobře, když ti to udělá radost, budu se snažit mluvit jinak… jako mladá dáma, která je na rande s potenciálním manželem,“ dodala jsem a zakřenila se.
„Děláš si z toho srandu, ale ještě uvidíš,“ vyhrožovala.
„Vždyť si dal salát. Můj manžel by si nikdy nedal salát jako hlavní jídlo. Doprovod na tvou svatbu možná, ale nic víc.“

Nechtěla jsem být zaujatá. Byla jsem rozhodnutá dát mu šanci přesvědčit mě, že on za to stojí. 

„Všechno v pořádku?“ ptal se Aaron a starostlivě si Holly změřil.
„V pohodě, jen jsme si musely trochu popovídat. Tak čím se živíš Drakeu?“ obrátila jsem pozornost na své dnešní rande.
„Pracuju v rodinné firmě.“ Zlaté dítě, napadlo mě. „Co děláš ty?“
„To bys neuhodl.“
„To mi Holly říkala taky, ale i když jsem hádal, nechtěla mi to prozradit.“ Podívala se na kamarádku, která se netvářila moc nadšeně.
„Jsem bachařka.“

K mému překvapení se Drake rozesmál. „Tak se teď říká učitelkám?“ Čím dál líp, pomyslela jsem si.
„Ne, učitelka je učitelka. Já jsem dozorkyně ve státní věznici. V San Quentinu.“ Drakeovi zmrzl úsměv na rtech.
„Aha.“
„Přesně tak. Moc zajímavá práce, abych řekla pravdu. Opravdu zajímavá.“ Holly se tvářila, jako že mě každou chvíli praští, pokud nepřestanu a Aaron se naším rozhovorem výborně bavil.

Naštěstí nám přinesli jídlo, takže konverzace na chvíli ustala.

„Ale to máš jen přechodně, ne?“ vrátil se Drake opět k tématu.
„Dělám tam už… a plánuju to tak dál.“
„To přeci není práce pro ženu jako ty,“ namítl Drake.
„A co by měla dělat žena jako já?“ zajímala jsem se jedovatě.
„To si rád poslechnu,“ zahučel Aaron a vysloužil si tím od Holly jeden vražedný pohled.
„Já nevím, mohla bys začít jako učitelka a až se vdáš, budeš samozřejmě doma pečovat o domácnost.“ Tak to byl názor, který mě ubezpečil v tom, že Drake není ani můj potenciální manžel ani doprovod na Hollyinu svatbu.

Zbytek večera proběhl v poněkud napjaté atmosféře. Hovor udržovala Holly, která na nás postupně mluvila a mámila z nás nějaké reakce. Myslím, že se nám všem ulevilo, když jsme vyšly ven z restaurace a rozloučili se.

„No to snad ne!“ vykřikla jsem, když jsme dorazili k mému autu.
„Co se děje?“ Holly mě okamžitě chytla za ruku.
„Mám prázdný obě zadní peumatiky!“

Aaron jako pravý muž neztrácel čas mluvením a sehnul se ke kolům.

„Jsou vypuštěné. Máš odšroubované ventily.“
„Cože? Ale jak se to mohlo stát?“
„Samo se to nestalo.“
„Nějaký mrňavý parchanti…“ rozkřikla jsem se, ale Holly mě zarazila.
„Zavoláme někam do servisu, aby se o to postarali. Pojď, odvezeme tě domů.“

Ještě chvíli jsem nešťastně koukala na své autíčko a pak mi nezbylo nic jiného než ji poslechnout. Ještě z auta jsem zavolala do servisu, kde mi slíbily, že to bude do druhého dne opravené. Aspoň něco.

„To je teda večer,“ povzdechla jsem si.
„Omlouvám se za Drakea,“ zahučela kamarádka, „nečekala jsem, že se z něho vyklube takový idiot.“
„Já jo, mohla ses mě zeptat, trochu ho znám. Trace o bráškovi rád mluví,“ zasmál se Aaron.
„Ty mlč, jinak uvidíš,“ varovala ho.
„Ano, miláčku.“

Byli tak sladcí.

„Nemusíš mít doprovod na mou svatbu, hlavně, že tam budeš ty.“ Objala mě kolem ramen a dál už o tom nemluvila.

Doma jsem se upokojila tím, že jsem si přičichla ke svým květinkám. Měla jsem už pěknou sbírku kopretin. Každý den jsem dostávala další a další. Bylo to milé a tajemné zároveň. Docela mě hřál pocit, že je tu někdo, komu se líbím natolik, aby mi poslal kytku. Jen škoda, že zatím neprozradil, kdo je. 

#####

Zaparkovala jsem u domu. Chvíli jsem zůstala sedět a odpočívala po náročném dni. Pomalu jsem sbírala sílu k tomu, abych sebe i velký nákup na zadním sedadle přesunula do bytu. Tam jsem měla v plánu prásknout sebou na gauč a už se nezvednout. Předtím by to ale asi chtělo sprchu, zašklebila jsem se a odtáhla si přední díl trička od těla.

Slunce pařilo už několik dní a jasně modrá obloha rozhodně neslibovala ochlazení nebo déšť. Povzdechla jsem si, vypnula motor a vystoupila. Otevřela jsem si zadní dveře a začala si do náruče skládat pytle s nákupem. Nadhodila jsem si na rameni kabelku a s klením zamkla auto, nedošlo mi, že by mohly nastat problémy s manipulací.

Udělala jsem sotva pět kroků, když jsem ho uviděla.

Stál tam opřený o zábradlí jako by se nechumelilo. V ruce držel květiny, které mi byly víc než povědomé a usmíval se.

Bezdomovec, zloděj Edward. Vypadl stejně, jako když jsem ho viděla naposledy a přesto jinak. Seprané kalhoty, triko, které už zažilo lepší časy a boty, do kterých zaručeně teče. Byl to obličej, která se změnila. Vlasy, měl kratší a byl oholený, ne úplně do hladka, tvář mu zdobilo krátké strniště. Sexy, řekla by Holly.

Vzpomněla jsem si na náš poslední rozhovor na terase hotelu. To, jak znal mé příjmení, aniž bych mu ho prozradila.

Přimhouřila jsem oči.

„Hledáte někoho?“ křikla jsem na něj a blížila se k němu. V hlavě mi běhalo spoustu otázek.
„Hledám vás,“ odpověděl, když jsem u něj zastavila a úsměv se mu ještě rozšířil.
„Jak víte, odkud jsem? Jak víte, kde bydlím? Pronásledujete mě?“
„Nějak moc otázek najednou,“ poznamenal klidně.
„Nemám náladu na legrácky. Odpovězte.“
„Mám své zdroje, mám své zdroje, nepronásleduju vás, jen jsem myslel, že je na čase, abych vám je předal osobně,“ odpovídal postupně na mé předchozí otázky.
„Jak to myslíte, osobně?“
„Donášková služba má své kouzlo, uznávám, ale nemůže to trvat věčně.“

Měla jsem pocit, jako bych si stála na vedení. O čem to ten člověk mluví? Proč by mi měl předávat osobně kytky, které mi někdo posílá? Udělala jsem krok do strany v domnění, že to pomůže, ale nedocvaklo mi vůbec nic.

„Vy pracujete u donáškové služby květinářství?“

Nemohla jsem si nevšimnout, jak zadržuje smích. Přijde mě sem otravovat a pak se mi bude ještě vysmívat?

Než jsem mu však stihla něco říct, otevřely se domovní dveře a vyšel můj soused Jerry.

„Ahoj,“ pozdravil mě a zběžně koukl na mou společnost, pak pokračoval dál, načež se zarazil, pomalu se otočil zpátky a vykulil oči.

„Edward Cullen,“ řekl a utíkal k němu. „To snad není možný. Mám vaši cé šestku, předtím jsem měl čtyřku, která byla taky super, ale šetka je boží…“ Pak mluvil v termínech, které mi ani nepřipomínaly angličtinu. Znělo to jako nějaká exotická cizí řeč. Zakončil to otázkou, kdy se chytá upgrade er devět sedm em. Edward mu odpověděl, že o tom nesmí s nikým mluvit, ale že to bude brzy. Vypadalo to, že se tam Jerry samou radostí rozpustí. Než odešel, potřásl Edwardovi rukou a ještě dvakrát se otočil.

Mračila jsem se.

„Jste snad nějaká rocková hvězda?“
„Připadám vám tak?“ Oblečením možná, ale nedokázala jsem si ho představit, jak křepčí na pódiu. Zavrtěla jsem hlavou.
„Takže filmová stár?“ Podíval se na mě s jasným pohledem. „Jasně, to taky ne. Víte co, musím jít.“ Nehodlala jsem z něj páčit, co je zač, protože mě to vůbec nezajímalo. Ale opravdu vůbec… tak jo, možná maličko, ale jen malinkato. Ne, já jsem hořela zvědavostí, ale nehodlala jsem to přiznat. Pokud mi to nechce říct sám, tak ať si to nechá.

Když se za mnou cpal do domu, zabránila jsem mu v tom vlastním tělem.

„Ty květiny,“ vysvětlil.
„Můžete je nechat tady, já se pro ně vrátím.“ Nedalo mi to a ještě se k němu jednou obrátila. „Neměla bych vám dát dýško nebo tak něco?“
„Proč?“ zeptal se nechápavě, konečně vypadal vyvedený z míry.
„Za donášku.“
„Ne, to je dobrý,“ vyrážel se sebe při hlasitém smíchu.

Jak chce, já nejsem škrt, mohl si přivydělat.

Nákup jsem odhodila na linku a utíkala pro květiny. Nejdřív jsem si zkontrolovala, jestli tam náhodou ještě nestojí, a když jsem usoudila, že je čistý vzduch, popadla jsem vázu a donesla ji k těm ostatním.

Opět nechyběla kartička se vzkazem. Ovšem ne vše bylo jako vždycky. Tentokrát jsem na ní nebyl žádný vzkaz, ale jméno, podpis.

Edward Cullen.

To jako vážně?

Člověk jako on by přece neměl na to obdarovávat ženy květinami. On jen pracuje v květinářství, vystřelil si ze mě. Byla jsem svou teorií jistá, jenže pak jsem udělala tu chybu, že jsem vytáhla staré kartičky a porovnala písmo s novou. Bylo stejné. Mohlo by to tedy znamenat, že mi Edward Cullen posílá květiny? Ale kde by na ně vzal, musely stát spoustu peněz?

Byla jen jedna osoba, která mi na to mohla odpovědět. Mohla jsem jen doufat, že Jerry neodešel na dlouho.

Vybalovala jsem nákup a hlídala každý zvuk.

Když se asi za hodinu Jerry vrátil, odhodila jsem nůž, kterým jsem si právě mazala chleba a utíkala mu zabouchat na dveře.

„Hoří nebo co?“
„Ahoj Jerry,“ vydechla jsem.
„Ahoj, stalo se něco?“ zeptal se maličko otráveně
„Kdo je Edward Cullen?“ Tvář se mu vyjasnila, zřejmě jeho oblíbené téma.
„On je bůh.“
„Cože?“
„Počítačovej génius, to on začal využívat…“
„Počítačovej génius?“ přerušila jsem ho.
„No jo, jeho firma je nejlepší. On ví jak na to.“ Jeho firma… Zdá se, že mi něco uniklo.
„Tak ti děkuju, Jerry.“
„Počkej,“ zarazil mě. „Odkud ho znáš?“
„Náhodou jsem ho potkala. Ahoj.“

Opřela jsem se o dveře a kousala se do spodního rtu. V hlavě jsem se to všechno pokoušela urovnat, dát myšlenkám nějaký řád, ale moc se mi to nedařilo. Nakonec jsem udělala to, co by v dnešní době udělal každý. Otevřela jsem internet.

Vyskočilo na mě hned několik článku o mladém a velmi nadaném muži. Vizionář nové generace. Přečetla jsem pár odstavců a hlavně si prohlížela obrázky. Ten muž na nich byl jako Edwardovo dvojče v obleku. Byl uhlazený, elegantní, důležitý. V obleku by mohl z fleku představovat Jamese Bonda.

Byla jsem z něho čím dál tím víc zmatená.

Zadívala jsem se na květiny. Květiny od Edwarda Cullena. No, to se nám to pěkně zamotalo.

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 5. kapitola: