Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 18. kapitola

19.11.2013 (20:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3568×

18. kapitola

Uhýbala jsem před ranami, které dopadaly na mou tvář.  Pokusila jsem se chránit si rukama obličej, ale nebylo mi to moc platné.

Kopanec do břicha, ze mě vyrazil prudké heknutí. Slzy na mých tvářích se mísily s krví a kapky pak dopadaly na betonovou zem, na které jsem se krčila.

„Bello,“ oslovil mě někdo naléhavě jménem. Ten hlas jsem znala, ale nedokázala ho zařadit. „Podívej se na mě.“ Prudce jsem zavrtěla hlavou. Tiskla jsem víčka pevně k sobě.

Pak přišla poslední rána a s ní ostrá bolest, jež mě přinutila zakřičet, a pak nebylo nic.

„Bello, probuď se.“ Čísi ruce mě držely za ramena. Trhala jsem sebou a snažila se bráti. Byla jsem slabá jako moucha. Tělo mě bolelo. Nechtěla jsem, aby mi zase ubližovali.

„No tak, miláčku.“ Teplé rty mi přejely po čele.

Pomalu jsem lehce rozlepila víčka a zamžourala kolem sebe. Pokoj osvětlovala jen malá noční lampička. Byla jsem v posteli, v Edwardově domě, s Edwardem. Úlevou jsem se rozplakala. Jsem v bezpečí.

Edward mě opatrně, aby mi neublížil, sevřel v náruči.

„Jsem tady,“ šeptal mi do vlasů a hladil mě po zádech.
„Omlouvám se,“ vzlykala jsem. „Nechtěla jsem.“ Nebylo to poprvé, co jsem tady měla noční můru. Edward mě pokaždé probudil, byl tu pro mě, utěšoval mě a zaháněl pozůstatky zlého snu. Viděla jsem, že ho to trápí. Starostlivě mě sledoval a marně se pokoušel skrývat tu bezmoc ve svých očích. Nemohl mi pomoci, tohle jsem musela překonat sama. I když jsem si myslela, že mě ten zážitek moc nepoznamenal, moje hlava říkala pravý opak. Ale ujišťovala jsem se, že jednou to musí skončit a všechno se zase vrátí k normálu.
„Neomlouvej se, za tohle ne. Zase se ti zdálo o tom přepadení?“  Němě jsem přikývla. Znovu mě políbil na čelo. „Jsem tu s tebou.“ Věděla jsem to. Choulila jsem se mu v náruči a bojovala se slzami.

Edward ke mně byl neskutečně ohleduplný. Za posledních pár dní udělal, co mi na očích viděl. Občas jsem si to ani nestihla pomyslet a už byl u mě. Byl prostě zlatý.

Lehl si se mnou do peřin a nepřestával mě útěšně hladit po zádech.

„Chci na to zapomenout, jít dál, ale pořád se mi to vrací. Nechci mít strach. Nemůžu mít, musím se vrátit do práce.“
„To je normální. Bude nějakou dobu trvat než to zmizí. Tvá hlava to musí zpracovat a do práce nemusíš, dokud se na to nebudeš cítit.“ Políbil mě na čelo. „Kdybys chtěla, mohl bych sehnat někoho, s kým by sis mohla promluvit,“ navrhl.
„Psychologa? Nejsem blázen.“
„To nikdo netvrdí. Občas to pomůže.“ Zavrtěla jsem hlavou. Jediné, co mi mohlo pomoct, byl Edward sám. „Přemýšlej o tom,“ zašeptal.

Chvíli bylo ticho. Přemýšlela jsem, jestli Edward usnul. Jeho ruka neustala v pohybu, ale hruď se zvedala v pravidelném klidném rytmu.

Promnula jsem si oči rukou, ze které už jsem měla sundaný obvaz a nyní ji pokrývaly malé stroupky a škrábance. Byla jsem unavená, ale nechtěla jsem znovu usnout. Bála jsem se snů, toho děsu, který na mě čekal za clonou spánku. Věděla jsem, že nakonec usnu, ale chtěla jsem to co nejvíc oddálit.

„Pamatuješ, jak jsme se potkali v té čínské restauraci?“ řekl najednou Edward. Jeho tichý hlas se příjemně nesl tmou ložnice.
„Myslíš, když jsi mě tam sledoval?“ zeptala jsem se pobaveně, ráda, že můžu myslet na něco jiného.
„Když jsem si šel pro jídlo na stejné místo, co ty,“ vysvětlil a v hlase mu byl znát smích. Položila jsem mu ruku na hruď a kreslila mu na ní malá kolečka.
„Tomu tak budu věřit.“
„Dobrá, přiznávám,“ vzdal se. „Hledal jsem jakýkoliv způsob, jak se k tobě dostat, jak tě dostat,“ upřesnil. „A jak vidíš, funguje to.“

Vzpomněla jsem si na svůj koláček štěstí, který jsem tam tenkrát rozloupla. Edwardovi byl nakloněn osud. Nejspíš to měl ve hvězdách.

„Být tebou, tak bych si moc nefandila. Přičaroval mi tě můj koláček štěstí,“ zašklebila jsem se.

Edward mě uchopil prsty pod bradou a zvedl mi obličej, aby se mi mohl podívat do tváře.

„Možná za to mohl můj koláček, ale musíš uznat, že jsem se hodně snažil.“
„Co bylo ve tvém koláčku?“ Dobře jsem si pamatovala, jak mi ho ukradl.
„Ty,“ odpověděl.
„Já?“
„Jo, byla jsi v něm ty. Celá sladká, krásná, úžasná,“ sklonil se ke mně a políbil mě. Dlouze, vzrušivě, nádherně. Jeho polibek mě donutil lapat po dech, rozhořel ve mně oheň. Volnou rukou jsem ho objala kolem krku, tou v sádře jsem se snažila co nejméně překážet.

„Měla bys spát,“ zamumlal Edward, když se ode mě odtáhl.

Zamračila jsem se. Od té doby, co jsme do domu přijeli, na mě nesáhnul. Samozřejmě mě objímal, hladil, ale nebyly to doteky, kterými se dotýká muž ženy.

„Nechci spát. Chci se s tebou milovat,“ přiznala jsem a znovu vyhledala jeho ústa.
„To není dobrý nápad, nejsi ještě úplně zdravá, měli bychom počkat,“ odporoval mi, ale jeho ruce, si mně přitahovaly blíž.
„Jsem tak zdravá, jak potřebuju být. Edwarde, chci být s tebou. Potřebuju tě,“ vydechla jsem.
„Nechci ti ublížit.“
„Neublížíš,“ chlácholila jsem ho teď já. „Nikdy.“

To už mě líbal a rukama přejížděl přes tričko, ve kterém jsem spala.

„Budu opatrný,“ zamumlal mi do rtů.

Dotýkal se mě s veškerou něhou, které byl schopen. Moje touha byla hořečnatá, toužila jsem z něho strhat oblečení, na nic nečekat a spojit se s ním tak jako dřív, ale on mi to nedovolil. Donutil mě ležet a přijímat jeho něžnosti, laskání, které se stávalo nesnesitelným, a všechnu pozornost, kterou zahrnoval mé tělo.

V rukách jsem mu vybuchla hned několikrát, doháněl mě na okraje šílenství. Vzlykala jsem, ale zároveň ho vybízela, aby pokračoval.

Jakmile spojil naše těla, zapadlo vše na své místo. Byla jsem tam, kde mám být, vše bylo tak, jak má být.

Když mi pak šeptal vyznání lásky, opakovala jsem je s tou největší láskou, jaké jsem byla schopna. A že byla. Bála jsem se, že mi pukne srdce, jak jí bylo plné.

Usnula jsem pak spánkem spravedlivých, bez jakéhokoliv snu.

#####

V domě jsme zůstali po celou dobu mé rekonvalescence. Užívali jsme si jeden druhého, koupali se v bazénu, já tak, abych si nenamočila sádru, což bylo občas velmi vtipné, chodili jsme na procházky po okolí a hodně se milovali, což byl nejlepší bod programu.

Noční můry nezmizely úplně, ale jejich četnost se rapidně snížila.

Bylo to neskutečně fajn, ale pomalu jsem začínala mít nutkání něco dělat. Na tak dlouhé válení jsem nebyla zvyklá. Navíc se mi stýskalo po Alex a Mie, proto jsme se rozhodli, že se vrátíme do města.

Edward si však vymohl, že budeme na víkendy jezdit ven. Nemohla jsem, než souhlasit.

Po celou dobu pobytu v domě jsem neměla žádné informace o dění v práci. Edward mi odmítl dělat špeha a Lou mi odmítl cokoliv sdělit, když jsem mu telefonovala.

Byla jsem připravená nastoupit do práce hned, jak to bude možné. Malý problém představovala moje sádra, ale doktor mě ujistil, že se to hojí dobře a je tedy otázkou dvou týdnů, než mi ji sundají. Do doby než budu schopná ruku používat úplně normálně, budu své směny sloužit s kolegou, který zasáhne v případě potřeby. Přišlo mi to poněkud potupné, mít chůvu, ale nedalo se nic dělat.

Stejně tak jsem nemohla nic dělat s Morrisem, který se stal také mým osobním řidičem. Nemohla jsem bez něj vystrčit paty z domu a jet sama svým autem. Edward někde splašil takovou velkou černou obludu, která se stala mým kočárem. Jednou, když jsem se nudila, hledala jsem na internetu, co je to zač a informace, že má neprůstřelná okna mě zaskočila natolik, že jsem vyhledávač zase rychle zavřela. To že budu vypadat jak idiot, až v tom přijedu do práce a ještě k tomu s řidičem, Edwardovi vůbec nevadilo. Prý lepší idiot než mrtvola. Měl sice pravdu, ale stejně. Nemohla jsem se vzdát bez boje. Ovšem proti Edwardovi jsem byla slabý protivník. Několika chytrými argumenty ze mě vymámil souhlas s čímkoliv.

No a díky tomu se taky stalo, že jsem se k němu oficiálně nastěhovala. Zbývalo mi zabalit už jen pár věcí v bytě a předat klíče.

I když jsem se zdráhala, začít s Edwardem oficiálně bydlet, musela jsem si uvnitř přiznat, že se mi ulevilo. Najednou jsem se ve svém bytečku necítila moc bezpečně. Pokaždé, když jsem odemykala nebo zamykala dveře, pohled mi ujížděl k protějším dveřím, kde bydlel Jerry. Byl se mnou Morris nebo Edward, ale… nejistota je hrozná věc.

„Mám jít s vámi, slečno?“ zeptal se Morris. Protočila jsem oči. Kolikrát jsem mu říkala, že nejsem žádná slečna, ale Bella. Marná snaha.
„Můžete, zbývá posledních pár krabic, tak je aspoň nanosíte do auta.“ Moc se mi nelíbilo, že Morrise takhle využívám, ale sám mě ujistil, že mi rád pomůže. Já než bych ty krabice někam nanosila, tak by to s jednou rukou trvalo hodiny, on vezme do každé ruky jednu a vesele si píská.

V bytě, který byl až na některé kusy nábytku, které jsem tam nechávala, úplně holý, se po zemi válely čtyři krabice s různými nápisy. Nepředpokládala jsem, že by Edward potřeboval kuchyňské vybavení nebo polštáře, ale stejně jsem si to zabalila.

„Mohl byste to odnést?“ Sama jsem procházela koupelnu, kuchyň, obývák. Vzala jsem květináč s kytkou, která už zažila lepší časy. Moc jsem se jí nevěnovala a bylo to vidět. Slíbila jsem sobě i jí, že to napravím a v květinářství jí koupím kamarádku, aby jí nebylo smutno.

Morris se ještě jednou vrátil. A pak jsem zase osaměla.

A je to, pomyslela jsem si. Konec jedné etapy. V tomhle bytě jsem prožila dobré i zlé a spoustu nádherných okamžiků s Edwardem.

S trochou nostalgie jsem za sebou zamykala.

Najednou za mnou klaply dveře. Nadskočila jsem leknutím a ztuhla. Kde je Morris? Stihne sem doběhnout, než se něco stane? Co mám dělat? Utíkat! Musíš utíkat, radila mi hlava, ale nohy zůstávaly na místě.

„Ahoj Bello,“ řekl Jerry. Přemýšlela jsem, že bych začala ječet. „Stěhuješ se?“ Jeho tón byl přátelský, ale mohla jsem tomu věřit?

Pomalu, pomaloučku jsem se otočila a ztuhla znovu. Vyvalila jsem oči, až to bylo neslušné.

„Eh… ahoj,“ řekla jsem Jerrymu a malé blonďaté holčičce, která si mě zvědavě prohlížela. Držela se Jerryho za ruku, jemné vlásky měla vyčesané do dvou culíků, jež zdobily gumičky s beruškami, oblečená byla v červených šatičkách s puntíky a na nohou měla páskové sandálky. Nemohla jsem si nevšimnout, co drží v ruce. Panenka Suzie.

„Bello, to je moje dcera Laura,“ řekl Jerry. Vykuleně jsem se na něho podívala. „Dlouhý příběh. Právě ji hlídám.“
„Jsem u táty,“ řeklo dítě a trochu se k němu přišouplo. „Jak se jmenuješ?“
„Bella.“
„Máš hezké jméno,“ řekla holčička uznale.
„Děkuju. Máš hezkou panenku.“
„To je Suzie, je to moje holčička,“ vysvětlila mi a Suzie mi ukázala.
„To se má, že má takovou maminku, jako jsi ty,“ usmála jsem se na ni. Vlastně jsem měla chuť smát se té bizarní situaci na celé kolo. Jerry má dítě, ať už se to stalo jakkoliv, už tento fakt sám o sobě byl vtipný, nedovedla jsem si ho představit jako otce, i když jak se zdálo, zvládal to dobře. Jerry koupil své holčičce panenku, kterou by, koupil každý druhý otec a já ho hned považovala za násilníka. Byla jsem hloupá.

„Takže se stěhuješ?“ zeptal se znovu.
„Ano, Edward mě přesvědčil,“ přikývla jsem.
„Dobře děláš, ten chlap má budoucnost. Je skvělej.“ Byla jsem si jistá, že oceňuje jiné Edwardovy kvality než já, ale stejně jsem s ním musela souhlasit, Edward je skvělej.

Vyšli jsme spolu před dům. Všimla jsem si, že Morris mířil do domu, když mě uviděl, zastavil se a vrátil se k autu.

„Teda, to je život.“
„Nic moc, věř mi. Jen nutnost.“
„Jednou budu mít taky tak velký auto,“ ozvala se Laura. „A prince,“ dodala.
„Jistě zlatíčko, určitě na tebe někde čeká ten nejkrásnější princ na světě,“ pohladila jsem ji po hlavičce.

„Je moc krásná, Jerry.“
„Povedla se mi.“ Podíval se na dceru s láskou a pýchou, jako to umí jen otcové.
„Tak já už musím. Třeba se ještě někdy uvidíme.“
„Třeba.“

Zamávala jsem jim a zavřela oči. Tak tohle je překvápko a velké. Jenže když to není Jerry, tak kdo? Kdo má sakra zájem na tom, aby mi takhle ničil život. Možná by byla lepší otázka kdo a proč. Musím to zjistit. Prostě musím!

Další kapitola za Vámi, tentokrát taková maličko objasňující. Snad Vás to bavilo. ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 18. kapitola: