Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 7

22.03.2015 (08:30) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1752×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

„Ne, to nemůže být pravda,” smála jsem se a nemohla jsem přestat. 

Bratři Cullenovi se mi skutečně začali více věnovat, nyní jsem se procházela s dnešním Edwardem, panem Whitlockem, zahradou. Zrovna mi vyprávěl zajímavou historku. 

„Vskutku! Vás bych, Isabello, přeci nemohl klamat... Když jsem s, ehm, Jasperem spadl do té řeky, ukázal se medvěd, jen se na nás podíval a upaloval pryč! Nu což, byl to zkrátka medvěd zbabělec.” 

Stále jsem se smála, ale pokoušela jsem se uklidnit, vždyť to tenkrát muselo být něco strašného! Vždyť je mohl zabít! Medvědi mají sílu a slyšela jsem, že i ostré drápy. 

„Propána! A kolik let vám tehdy bylo?” zajímala jsem se. 

„Ehm, dvanáct,” odpověděl pohotově, ale nevypadal na to, že by si byl tím číslem dvakrát jistý. 

„A to jste se nebáli?” divila jsem se. 

„Jak bychom se mohli bát, když tak ustrašeně utíkal!” 

Znovu jsem se zasmála. 

„Ano. Jistě.” 

Netušila jsem, čím by to mohlo být, ale už jsem to zaznamenala dřív... Pokaždé, když jsem byla ve společnosti pana Whitlocka, jsem se cítila tak zvláštně šťastně a bezstarostně, uvolněně. Skoro jako by mě svou přítomností začaroval. 

„Krásně se smějete, Isabello.” 

„Děkuji,” pípla jsem a zarděla se. 

„A ruměnec vám taky sluší,” dodal záhy. 

„Dost!” sklopila jsem oči. „Neměl byste mne tolik chválit, přeci nechcete, abych zpychla.” 

„Obávám se, že toho nejste schopna.” 

„Teď jste mě prokoukl! Alespoň doufám,” pousmála jsem se. 

Šli jsme dál a pár minut jsme byli zcela potichu, držela jsem se ho za nabídnuté rámě, pod rukou jsem cítila jeho svaly, ale snažila jsem se to nevnímat. Vzhlédla jsem a zjistila, že on se naopak díval dolů. Přímo na mě. Jeho oči byly jako vždy zlaté, s jeho medovými vlasy si pohrávalo denní světlo, třebaže slunko se stále schovávalo za mraky. A to odpoutalo mou pozornost od toho pohledného muže. 

„Ehm... Nepřijde vám divné, že se zde slunce ukazuje jen zřídka? Dole ve městě svítí v jednom kuse,” konstatovala jsem věcně. 

„Nevím, zřejmě je tu zkrátka více mraků. Abych byl upřímný, počasí opravdu nezkoumám. Pokud ovšem nesvítí slunce, ehm, myslím, že vám Alison tuto záležitost již objasnila.” 

Souhlasně jsem pokývala hlavou. 

Najednou se před námi objevil Masen a držel něco v ruce. 

„Isabello, přišel vám dopis!” oznámil mi, jeho pohled směřoval někam mezi mne a jeho bratra. 

„Omluvte mě.” 

Pustila jsem se svého společníka, udělala pukrle a vydala se k Masenovi s lítostí, že rozeběhnout se by bylo lehce nepatřičné. Ale přeci jen vzdálenost mezi námi nebyla nekonečná a já k němu konečně došla. 

„Píše vám jistá paní Newtová,” oznámil mi. 

S tichým děkuji jsem si od něj převzala obálku a už chtěla namítnout, že to jméno mi nic neříká, ale pak jsem si všimla celého jména odesílatele. Jessica Newtová. 

„Jessie,” vzdychla jsem toužebně a opatrně si přitiskla obálku k hrudi. „Jak to, že odpověď přišla tak rychle? Vždyť jí samotné jsem psala teprve před třemi dny? Ano, tři dny tomu jsou.” 

Leč můj bronzovlasý nápadník na to nic nepověděl, jen se pousmál. 

„Děkuji,” poděkovala jsem znovu a rychlím krokem jsem se vrátila dovnitř panství, abych si psaní mohla přečíst někde v soukromí. 

Uvnitř měl zřejmě každý dost své práce, a tak jsem v klidu mohla běžet až do mého pokoje, samozřejmě opatrně. Věděla jsem o sobě, že jsem vždycky byla nemotorná, a zakopnout na schodem jsem vskutku nechtěla. 

Když jsem vešla do svého pokoje, vzala jsem židli od toaletního stolku a přitáhla si ji až k oknu, kde jsem se usadila a roztřesenými prsty otevřela obálku a vyndala z ní psaní. 

Drahá Bells, 

jsem moc ráda, že jsi mi napsala. Na obálce máš napsanou mou nynější adresu, provdala jsem se totiž za Mikea a žiji s ním. Určitě jsi teď zklamaná, že jsem tě nepozvala na svatbu, ale nemohla jsem, třebaže to bylo mé nejvroucnější přání. Kéž bych si tvé dávné obavy vzala k srdci... Vždy jsi byla tou chytřejší z nás a já tě měla poslechnout. Před časem jsem s Mikeem přeci jen přišla do jiného stavu. No dokážeš si představit ten poprask! Otec začal vyvádět a matka se za mě tak styděla, že i teď jí činí problém na mne pohlédnout. Okamžitě se začala plánovat svatba, otec mi však zakázal pozvat i jen tebe. Prý bych se měla hanbit a raději nevystrkovat nos. Ale to se mám stydět za to, že někoho miluji? Nikdy. Mnohokrát mě napadlo, že bych se stavila u tvých rodičů, abych si s tebou mohla popovídat. Ale Mike tvrdě pracuje, aby nás uživil, a tak jsem si řekla, že by nebylo zrovna slušné, kdyby on dřel a já tlachala s kamarádkou, třebaže tou nejlepší. Nicméně ti chci popřát hodně štěstí, vyber si dobře. 

Tvá Jess 

Dojatě jsem zabořila obličej do toho cenného papíru. 

Nikdy by mne nenapadlo, že to Jessica se stane matkou první. Ona byla příliš rozpustilá a nestála, než aby brzy okusila mateřství. Ale stalo se. Avšak na tom psaní něco nesedělo. Jess mi nepřišla... šťastná. A tak jsem se rozhodla ji aspoň trochu rozveselit. Zřejmě na tom nebyli s Mikeem nejlépe, ale každý občas potřebuje nějakou tu kmotřičku vílu. 

Otevřela jsem jeden šuplík toaletního stolku a dopis v něm schovala. Poté jsem se vydala najít Alison. Neměla jsem nejmenší tušení, kde by mohla být. Když jsem ji viděla naposledy, šla s něčím pomoct Theovi. A tak jsem bloumala chodbami a doufala, že na ni někde narazím, když tu jsem zaslechla naléhavý rozhovor. 

„Je ne l'aime pas, en plus me bouleverse terriblement!” hněval se ženský hlas. Alison. 

„Arrêtez. Nerozumím tomu, sestro. Proč jsi vůči ostatním tak apatická?” ptal se nejistý hlas, který výjimečně sklouzával k francouzskému přízvuku, podle oslovení jsem to hádala na Thea. 

Bylo mi nepříjemné je poslouchat, a tak jsem zaklepala na dveře. 

„Alison?” oslovila jsem ji klidně, jako bych nic neslyšela. 

„Ano, slečno?”

Okamžitě vyšla z místnosti, zabouchla za sebou dveře tak rychle, že jsem ani jejího bratra zahlédnout nestihla.

„Přinesla bys mi, prosím, nějakou schránku, krabici? Ráda bych známé poslala šaty.” 

„Šaty?” podivila se služebná.  

„Ano, šaty,” přitakala jsem. „Je to problém?” 

„Jistěže ne, madam. Hned to zařídím.” 

Alison se mi ledabyle uklonila a spěchala pro to, oč jsem ji požádala. Mezitím jsem si urovnala sukni žlutých šatů a vracela se zpět do mého pokoje. Včera se mi rozhodl vévoda věnovat nějaké ty pergameny a brko s inkoustem, abych si s přítelkyní mohla dopisovat, kdy se mi zachce. Do velkého pokoje mi byl přinesen ještě jeden stůl, na kterém jsem mohla psát. Přeci jen na tom toaletním by to nebylo zrovna nejpříjemnější. 

Usadila jsem se tedy k onomu stolu a začala psát. 

Milá Jessico, 

skutečně mě zarmoutilo, že jsem nemohla být přítomna na tvé svatbě, ale jsem si jistá, že si to časem vynahradíme. Alespoň vám zašlu svatební dary. A opovaž se odporovat, Jess, ber to tak, že si tím vynahrazuji účast na vaší slavnosti. Vím, že jsi zvědavá, přesto tě však žádám, abys dar pro Mikea neotvírala. Zároveň bych tě chtěla pozvat na ples, jenž se koná za pár dní, zařídím, abys dostala pozvánku. Jeden z mladých pánů slaví narozeniny, zajisté nebude proti, když si pozvu kamarádku. Doufám, že se brzy shledáme. 

Bella 

Vložila jsem psaní do obálky, jenž jsem si připravila dvě. Do té druhé jsem totiž dala svatební dar pro Mikea, své našetřené peníze. Jessica byla příliš hrdá, než aby něco takového přijala, ale domnívala jsem se, že její muž by mohl mince přijmout, když mu je nepředám osobně. Ano, věděla jsem, že muži byli také hrdí, ale zkusit jsem to musela. 

A zbývala poslední záležitost. Šaty. 

Jessica mne informovala, že je v očekávání, jenže se nezmínila, jak dlouho, a tak jsem musela vybrat nějaké volnější, ale i tak krásné. Rozhlédla jsem se v místnosti, jenž fungovala jako šatník, a zamyslela se. Ovšem, vzpomněla jsem si, Jessie vždy slušely přírodní barvy! Chvíli jsem se tedy prohrabávala svou garderobou, až jsem nakonec našla to pravé ořechové. Volnější šaty, které se daly libovolně utáhnout, zelené barvy. Vypadaly asi jako malachit v prstenu mé matky. Navíc byli jako nové, ještě jsem je nikdy neměla na sobě, ani nikdo přede mnou. 

Ozvalo se zaklepání a po vyzvání do místnosti vešla Alison. 

„Výborně.”  

Nastal den plesu a já si už dlouho nepřipadala takhle nervózní. Naposledy mne tento příšerný pocit přepadl, když jsem přijížděla na toto panství, jenž se stalo mým, eh... domovem. Stále jsem si na to nemohla přivyknout. 

Masen mi s radostí povolil návštěvu dávné přítelkyně, upřímně, tušila jsem to, a tak jsem měla výčitky svědomí, že jsem takhle využívala dobroty svého hostitele. Ale touha po blízkém člověku byla silnější. 

„Slečno Swanová, mohla byste sebou, prosím, přestat tak šít? Nedaří se mi šaty správně zavázat,” pronesla Alison mnohem drzejším tónem, než jakým si mohla dovolit se mnou mluvit. Já to ovšem přešla bez mrknutí oka, už jsem si na její odtažitost, případnou nevrlost zvykla. 

Rozhodla jsem se, že si vezmu ony přenádherné šaty, jenž jsem dostala za ten nepříjemný zážitek ve městě. Akvamarínové. Když mi před pár minutami Alison pomáhala do krinolíny, bála jsem se, že šaty nedokážou obsáhnout takový obvod, ale naštěstí se ukázalo, že sukně byla širší než to na první pohled vypadalo. Rukávy byly dlouhé, a tak jsem dostala rukavičky jen krátké, bezprstové. Hruď mi zdobil laciný, přesto nádherný náhrdelník a vlasy mi služebná nechala volně spadat na záda a ramena, akorát vzadu na týlu byly dva pramínky spojené ozdobnou sponkou. 

„Jste nádherná, slečno. Zajisté se budete pánům převelice líbit,” pronesla nucenou poklonu, uklonila se a ustoupila o krok dozadu. 

Zhluboka jsem se nadechla a uhladila si spodní část šatů, pod malou ručkou jsem cítila pevnou krinolínu. 

Ať už jsem k mladým pánům cítila nenávist či náklonnost, rozhodně jsem byla stále ženou. A ženy se vždycky chtěly líbit. 

Bohužel se nemohl dostavit otec s matkou, neboť otce povolávaly pracovní povinnosti a matka se sem nemohla vypravit sama. Stýskalo se mi, to zajisté, ale kdyby přijeli, nevěděla bych, kam dřív skočit. Rodiče, Mason, Jessica, Whitlock. Tolik bych toho vskutku nezvládla a neměla jsem nejmenší chuť skloubit to dohromady. 

U salonku, kde jsem se prvně střetla se svými nápadníky, na mne měl čekat pan Masen, dělal mi totiž doprovod. Na tuto formalitu nikdo při narozeninách druhého z bratrů ani nepomyslel, ale zanedbat to podruhé... To by bylo opravdu ostudné. 

Ohlédla jsem se na Alison, která na sobě měla totéž, co kdykoliv jindy. 

„Nuže...” šeptla jsem sama k sobě a vydala se k místu shledání. 

Kráčela jsem zlatavou chodbou a třásla se - ne nervozitou, ta ze mě jako zázrakem opadla - vzrušením. Neušlo mi, že na jednom okně zůstal tmavý závěs. Dnes dopoledne po dlouhé době opět vysvitlo slunce, naneštěstí se muselo zatáhnout kvůli Edwardově a Jasperově alergii. 

Málem jsem škobrtla, když jsem šla po schodem, rovnováhu mi však pomohla udržet blízká stěna. Dávej pozor, pokárala jsem se v mysli. 

„Dnes dostanu mnoho darů, ale ten největší, Isabello, je pouhý pohled na vás,” usmál se, když mne spatřil. 

Poklonila jsem se a přijala jeho rámě. 

„Čím to, že jste vy a váš bratr takoví lichotníci?” 

„Inu, jsme toho názoru, že ženy si zaslouží být chváleny.” 

Ach, pomyslela jsem si, tak milí pánové a já jimi ze začátku opovrhovala! Měla bych být šťastná a vděčnější, že si mne vybrali, vždyť jsem mohla skončit u nějakého hrubiána!  

Vstoupili jsme do tanečního sálu a řada pohledů se upřela na dnešního oslavence, leč rozhovory plynuly dál. Sestoupili jsme ze schodů a dali se do tance, když muzikanti začali hrát další líbeznou skladbu. Musela jsem uznat, že Masen byl výborný tanečník, na muže až příliš. Pohyboval se s naprostou lehkostí a elegancí, po jeho boku jsem si nemohla připadat nemotorná. Jeho chladná ruka spočívala na mých zádech, dotýkal se mě něžně a v rámci slušnosti. Ale musela jsem přiznat, že od toho výletu do lesa, kdy jsem se poranila a poznala ten podivný strach, jsem svého bronzovlasého nápadníka neviděla tak jako dříve. Cosi v něm mi připadalo nebezpečné, jako by v sobě skrýval šelmu, která číhala na správný okamžik. I přes všechnu jemnost, kterou při tanci oplýval, mne tento pocit nepřešel. 

Též jsem si uvědomila, že o bratřích Cullenovích toho příliš nevím, nechtěla jsem být zvědavá, ale měla jsem chuť se vyptávat. Dnes ovšem ne. Byl to Masenův den, ne můj. 

„Jste potichu,” poznamenal při třetím tanci, kdy jsem nadále nepromluvila, jen jsem si prohlížela rysy jeho obličeje a byla zatoulaná ve vlastní mysli. 

Než jsem na to stačila něco povědět, sluha pustil do sálu další pár. Okamžitě jsem poznala ten zelený záblesk. Róba, jenž jsem věnovala Jessice! 

Z mého výrazu můj společník zřejmě vyčetl dostatek, neb se omluvil s tím, že se musí věnovat hostům. Doprovodil mne tedy mimo dosah tanečníků a po pokloně zanechal samotnou. Ne však na dlouho, rychle jsem totiž v davu našla manžele Newtovi. 

„Mikeu, Jessico,” usmála jsem se na ně a kývla hlavou. 

Dny, kdy bych své přítelkyni před zraky tolika lidí padla do náručí, byly dávno pryč. 

Pořádně jsem si prohlédla svou přítelkyni. Šaty jí náramně padly, bříško jí sice rostlo, ale ještě se dost dobře vešla. V tvářích byla lehce plnější a růžovější, možná proto působila krásněji, než jsem si pamatovala. 

I Mike se hodně změnil a zmužněl, třebaže stále se ani nepřibližoval k obrazu milence, o němž mi Jessica kdysi dávno vyprávěla. 

Všichni tři jsme se posadili ke stolu s dezerty a vzrušeně si povídali, bylo toho tolik! Mike se však po chvíli odporoučel popovídat si s nějakým mužem, jehož zjevně znal. 

„Panečku, Bello, ty si ale žiješ! Je to tu moc pěkné.” 

„To ano,” uznala jsem. 

A tak jsme dál rozmlouvali, samozřejmě jsme nezacházeli do detailů, klidně by nás mohl někdo zaslechnout. 

Občas jsem se rozhlédla, jestli nespatřím mladšího z bratrů, on ovšem pokaždé měl dostatek společnosti, každý si s ním chtěl popovídat. Párkrát jsem ho dokonce zahlédla s Mikem. Zato jako by se po Whitlockovi slehla zem. Již od našeho příchodu jsem ho nikde nezahlédla. Ale vždyť tu bylo tolik lidí... 

Když se zrovna Jessica vydala na toaletu, přišel ke mně Mike a posadil se. 

„Nevím, co ti má žena napovídala, ale máme se dobře, nepotřebujeme žádnou almužnu,” začal. „Ovšem by bylo neuctivé tvůj dar odmítnout a pouze z toho důvodu si ty peníze nechám.” A z tónu jeho hlasu bylo jasné, že se o tom nehodlá víckrát bavit. 

Večer se chýlil ke konci a Jessica s manželem se museli vrátit domů. Rozloučila jsem se s nimi, popřála jim hodně štěstí do života a přislíbila, že budu často psát. I zbytek hostů se pomalu odebíral zpět ke svému domovu, a tak nemělo cenu dál zůstávat. Popřála jsem Masenovi vše nejlepší k narozeninám a zároveň dobrou noc. On se jako pravý gentleman nabídl, že mě doprovodí k mému loži, ale já ho zdvořile odmítla, bůhví proč mě představa, že se s ním budu sama potulovat chodbami panství, děsila, ačkoli jsem k tomu neměla žádný důvod. 

A tak jsem se sama vydala do útrob svého nového domova, ale stále jsem se neměla k tomu, abych došla ke své ložnici. Nepociťovala jsem totiž potřebu ulehnout a spát. Bezcílně jsem se procházela sem a tam, až jsem se najednou ocitla v patře, kde měl svou kancelář vévoda. 

Bezdůvodně jsem se cítila šťastná, ten pocit štěstí mi byl velmi známý, vzbuzoval ho ve mně... 

„Isabello, co tu děláte tak pozdě?” zajímal se ten, na kterého jsem zčistajasna myslela. „Nemůže snad spát?” 

„Ano i ne,” odpověděla jsem pravdivě a stydlivě se usmála. 

Tady jsem neměla co dělat. 

„Pojďte, prosím, dál,” pozval mě do dveří, z nichž vyšel. 

Nebylo příliš patřičné zvát mne tak pozdě do svého pokoje, ale já nic nenamítala, doufala jsem, že mi jeho pokoj o něm samotném něco prozradí. A taky že ano. 

Místnost to nebyla příliš velká, můj pokoj byl značně větší. Všechno uvnitř bylo zařízeno do světlých barev, tudíž tu mladý pán nevypadal tak nezdravě bledě jako obvykle. Stěny byly vytapetované dozlatova, na podlaze ze světlého dřeva chyběl koberec, peřina a polštáře měly zcela obyčejné, bílé povlečení, dokonce i knihovna (nemohla jsem uvěřit tomu, že vidím další kupu knih) byla ztlučena z jasného dřeva a stejně tak i šatník, což mi přišlo vskutku podivné. Jediná tmavá věc kromě rámu velkého zrcadla, které stálo vedle okna, byl velký obraz na stěně naproti oknu. Měl černý rám a sám byl také zbarven spíše do černa, neboť děj na něm znázorněný se odehrával v noci. Přes travnatou plochu se hnalo stádo bílých, divokých koní. 

„Líbí?” optal se, když si všiml, jaký zájem o ono umělecké dílo jevím. 

„Komu by se takový skvost nelíbil? Kdo to namaloval?” 

„Můj otec krátce poté, co jsem se narodil,” odpověděl vřele, takovým tónem, jakým mluvil o zmiňovaném díle, se nebavil ani se mnou, ani s bratrem a to mi připadalo téměř nemožné. 

„Mluvíte o něm s takovou láskou.” 

„Je to to nejcennější, co mám.” 

A v té chvíli se něco změnilo. Mé srdce zjihlo a já si uvědomila, jakou náklonnost k tomuto muži s medovými vlasy cítím. Byl to pocit, jako kdyby mé srdce teprve nyní začalo tlouci. 

Doufala jsem, že z mého pohledu Whitlock neuhádl, co se v mém nitru právě událo, jaké pocity jsem objevila. Pro jistotu jsem se k němu však otočila zády a přešla blíže k zrcadlu tak, aby mi neviděl do tváře. Podívala jsem se na svůj odraz. Vypadala jsem úplně jako princezna, Alison dělala zázraky. A ty šaty... Vzhlédla jsem a zjistila, že mou tvář ozdobil ruměnec. 

Jeho kroky jsem neslyšela, ale viděla jsem v zrcadle, jak se ke mně přibližuje. Bez jediného slůvka se postavil těsně za mě, jeho ledový dech jsem si moc dobře uvědomovala. Pozvedl velkou ruku a odhrnul mi vlasy z krku na opačnou stranu. Spatřila jsem jeho oči skrz zrcadlo, nabraly stejnou barvu jako ty Masenovy v lese, když jsem se poškrábala do krve, ale tentokrát... Tentokrát jsem se nebála, žádný strach nepřišel. 

Najednou se jeho rty přiblížily k mému krku. Políbil jej. 

Přestože i jeho rty byly studené, jako by přede mnou líbal led, z místa, kde se mě jimi dotkl, se šířilo horko do celého mého těla. Otočila jsem se k Whitlockovi čelem, uchopila jeho tváře do dlaní a políbila ho. Polibek mi vřele oplatil, chytil mě za pas. Pevně a křečovitě stiskl, až to zabolelo, ale já to nevnímala, bolest jako by ztratila veškerý svůj smysl, zbyla jen touha, horko a chlad. 

Netroufala jsem si ani pomyslet na to, co by se událo, kdyby na rozdíl ode mě nedostal rozum a nepustil mě. Jeho podivně tmavý pohled, který zřejmě způsobovalo šero v místnosti, zabloudil k hodinám, jenž dělaly tiché tik, tik, tik. 

„Je pozdě, měla by sis jít lehnout.” 

A to bylo poprvé a nejspíš na hodně dlouho naposledy, co mi tykal. 

A když už mě nepřímo vyháněl, alespoň se nabídl jako můj doprovod, abych například nezabloudila, ale i jeho jsem dnes večer musela odmítnout. 

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 7: