Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 19

09.03.2017 (16:00) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2322×

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

Pokoušela jsem se srovnat si myšlenky v hlavě, bylo jich tolik… a tolik otázek! Jenže spíš než odpovědi na ně jsem hledala známky toho, že si to celé jen vymysleli… Vampýři, něco tak absurdního! Ať už jsem na to však hleděla z jakéhokoliv pohledu, vše do sebe dokonale zapadalo, dávalo to smysl. A tak jsem uvěřila. Uvěřila jsem, že svět byl plný věcí, které lidskému oku unikaly… A ačkoliv mě zpočátku tato představa děsila, že mě její přízrak pronásledoval a strašil víc než rok, nyní jsem se nebála ničeho. Možná byl můj rozum zastřen horečkou, možná mi z toho všeho už přeskočilo, tak či onak jsem jim věřila a nebála se jich. Teď jsem nikoho jiného než je neměla.

Opět jsem podlehla spánku, a když jsem se probrala, stále byl v místnosti jen Masen. Cítila jsem se ještě hůř než předtím, celé mé tělo bylo jako v jednom ohni, těžce se mi dýchalo a rána v břiše tepala bolestí.

Jakmile jsem otevřela oči, Masen přiskočil se sklenicí vody. Za to jsem mu byla velmi vděčná. Zbavila jsem se vyprahlosti v ústech a zeptala se, kde je Whitlock.

„Oficiální verze je taková, že je na lovu, ale ve skutečnosti se vám vyhýbá. Myslí si, že vás naše přítomnost akorát stresuje, navíc nám dává za vinu to, co se vám přihodilo.“

Kdybych se cítila lépe, zajisté bych se s ním začala hádat a vše vyvracet, vždyť to tak přeci nebylo! Vzhledem k okolnostem jsem však neměla na něco takového sílu, a tak jsem Edwarda raději pobídla: „Povězte mi něco o vaší minulosti, prosím.“

„Mohu?“ tázal se a po mém přikývnutí se posadil na kraj postele.

„Inu… Spoustu věcí ze svého lidského života jsem zapomněl, ale něco přeci jen zůstalo v mé paměti. Vzpomínám si, že můj otec byl velmi váženým výrobcem hudebních nástrojů, byl mistrem ve svém oboru! Také uměl se svými výrobky dobře zacházet a mě samotného k hudbě odmalička vedl, hrával jsem na různých večírcích i soukromě. Jednou však přišel zvrat a naše rodina jako mávnutím kouzelným proutkem zchudla, okolnosti si již nepamatuji. Celkově tenkrát přišla krize, peněz bylo málo, chudli všichni a také přišel nával nemocí. Na naše město tenkrát zaútočil mor. Brzy bylo obětí tolik, že bylo zapotřebí kopat masové hroby, doktoři byli zbrklí, a protože žádná léčba nepomáhala, prohlašovali za mrtvého každého druhého chudáka. I já byl takto předčasně odsouzen, není ovšem divu, byl jsem tak zmožen nemocí, že jsem se nedokázal hýbat, mluvit, už ani otevřít oči, pouze jsem poslouchal. Když mě házeli do jednoho z mnoha masových hrobů, křičel jsem, ať se na mě pořádně podívají, vždyť jsem byl přeci ještě naživu! Ale z mých úst nevyšel ani hlásek. Ztratil jsem veškerou naději, byl jsem ztracen… Dokud mě nenašel Carlisle. My upíři máme velmi, velmi dobrý sluch, proto zaznamenal, že mezi těmi mrtvolami leží tělo, kterému ještě tluče srdce a dýchá. Rozhodl se tenkrát, že mě promění, a tím mi dal druhou šanci. Zpočátku jsem byl zdrcený. Celá má rodina byla mrtvá, nezbyl nikdo a ze mě se stala krvesající zrůda. Pochopil jsem však, že Carlisle byl anděl, který se stal mou druhou rodinou a dal mi další možnosti. Ačkoliv život vampýra má mnohá omezení, cítil jsem se volnější, mohl jsem se svým životem naložit téměř jakkoliv. A pak se objevil Jasper a já kromě nového otce získal i skvělého bratra.“

Dívala jsem se na toho ryšavého muže a vstřebávala jeho příběh. Přestože se to celé snažil říkat lehce, něco se přeci jen v tónu jeho hlasu skrývalo. Vzala jsem ho soucitně za ruku, která byla oproti té mé ledová jako led, a zeptala se: „Nestýská se vám po vašich blízkých?“

Překvapeně pohlédl na naše ruce, pak lehce zatřepal hlavou a znovu mi pohlédl do očí.

„Možná to zní necitelně, ale ne. Víte, jak už jsem řekl, spousta vzpomínek vybledla, jsou to jen záblesky… Jistě bych si rád víc pamatoval, chtěl bych vědět, jaká má rodina opravdu byla. Ale z mé mysli zmizeli spolu s lidmi i emoce vázané k nim…“

„A nemohlo by to býti způsobeno například tím, že jako… jako vampýři máte utlumené emoce?“ tázala jsem se, ačkoliv mi tato otázka přišla docela osobní a citlivá.

Jenže on sklopil oči a pokřiveně se usmál.

„Právě naopak, Isabello. My cítíme mnohem intenzivněji než vy lidé.“

Párkrát jsem na prázdno otevřela ústa a zase je zavřela, nevěděla jsem, co bych na to měla říci. Masen zatřepal hlavou a vrátil se k předchozímu tématu: „Chcete vědět ještě něco?“

„Ehm, jistě, ano. Jak se k vám přidal Whitlock?“ zareagovala jsem okamžitě.

„Oh, bratr,“ odpověděl poněkud zklamaně. „Zrovna jsme se s Carlislem přesouvali, když jsme zaslechli slabý tlukot srdce a já zaslechl myšlenky umírajícího vojáka. Musel jsem se vzdálit, všude to najednou bylo cítit krví a já nebyl ještě tolik trénovaný, otec se však za tím nešťastníkem vydal a dostal se až na bitevní pole. Spousta mrtvých, Jasper byl jako jediný ještě naživu. Stejně jako v mém případě i jeho dělil od smrti jen vlásek, a tak mu Carlisle poskytl druhý život. Já byl téměř na konci svého novorozeneckého období, stále jsem byl silnější než Carlisle, ale má mysl se již vyjasnila, proto jsem mu mohl pomoct s prudkým Jasperem. Byl mnohem divočejší než já, ale to bylo pravděpodobně způsobeno bojem. A vzpomínáte si na ten obraz v jeho pokoji? Ten kreslil jeho skutečný otec. O mnoho let později, když jsme byli oba dva schopni vydat se spolu s Carlislem do lidské společnosti, jsme ho zahlédli na jedné burze, bratr okamžitě poznal styl a podpis svého otce, a tak si obraz na památku zakoupil.“

„To je dojemné,“ pousmála jsem se a přehrála si ten příběh v hlavě. Najednou jsem se ale zarazila, něco mi došlo.

„Počkat, vy umíte číst myšlenky?!“ zhrozila jsem se a pustila jeho ruku, kterou jsem doposud stále svírala v té své. Kdybych jen byla tušila, že mi celou tu dobu viděl do hlavy…

„Ano. Někteří našeho druhu mají nadpřirozené schopnosti, já dokážu číst myšlenky – jak vampýrům, tak i lidem. Z nějakého neznámému důvodu je však pro mne vaše mysl tichá. Abych pravdu řekl, to bylo to, co mě na vás tak přitahovalo. Na jednu stranu jsem přirozeně chtěl vědět, co se vám honí tou vaší krásnou hlavou… ale pak mne také vábilo to nevídané ticho.“

„Nelžete?“

„Isabello,“ vyslovil měkce mé jméno, „lží již bylo dost, teď už mezi námi nebude nic jiného než pravda. Doufal jsem, že to jsme si vyjasnili.“ A tentokrát on uchopil mou ruku.

A v té chvíli jsem se zakuckala a rozkašlala se. Z toho kašle mě ještě víc rozbolela rána, ale nedokázala jsem to zastavit. Zčistajasna se v místnosti objevil Whitlock, lehce mě podpírajíc, zatímco mi jeho bratr podával sklenici vody. Napila jsem se a kašel ustal, ale rána se neuklidnila, Cullenovi se na sebe podívali a poté se rozhodli prohlédnout mé zranění.

„Praskly vám dva stehy,“ informoval mě Whitlock.

„Budete je spravovat?“ tázala jsem se lehce vyděšeným hlasem.

„Ne, počkáme na otce,“ odpověděl.

„Měl by se vrátit už brzy,“ dodal Masen.

Společnými silami mě donutili něco pozřít a ještě se napít, ten rozhovor a záchvat kašle mě příliš vyčerpal, brzy jsem opět usnula.

Probudila jsem se uprostřed noci celá zpocená a mdlá, v ráně mi bolestně tepalo a připadalo mi, jako by se z ní šířilo horko do celého mého těla. V ruce jsem však držela něco ledového, ruku. Někdo seděl na kraji mé posteli a držel mě, v místnosti byla taková tma, že jsem ani neviděla jeho obrys, ale cítila jsem ho.

Uvědomila jsem si, že mě jeho přítomnost uklidňovala, již jsem se nebála, naopak jsem se cítila v naprostém bezpečí. A najednou mi bylo všechno jedno.

Chytila jsem ho pevněji a přitáhla si ho blíž, respektive mu to svou myší silou naznačila a on se nechal. Odhadla jsem, kde by asi tak mohl mít rty, nadzvedla hlavu a políbila ho. Tělem mi prošlo divné mravenčení a přejel mi mráz po zádech, bylo to, jako kdybych nahá skočila do ledové vody. Navzdory mým obavám mě neodmítl, naopak mi polibek opětoval, ovšem opatrně. Líbal mé rty jako oblaka, která by se mohla každou chvíli rozplynout. Spokojeně jsem vydechla.

„Bála jsem se, že už nepřijdete, že se mi navěky budete vyhýbat,“ zašeptala jsem do tmy a v tu chvíli byl pryč.

Natáhla jsem ruku do prostoru a sevřela v ní akorát vzduch.

Téže noci jsem se probrala ještě několikrát, místnost však již byla pokaždé lehce osvícena. Bratři se u mě střídali, dávali mi napít a otírali mi čelo, mně však bylo stále hůř a hůř, posléze jsem se i pozvracela. Kdyby mi nebylo tak špatně, snad by mi i před nimi bylo trapně, ale stud se ukázal až ve chvíli, kdy si ke mně přisedli oba bratři, dali si mě mezi sebe a chladili mě. Něco takového se pro mladou dámu nehodilo… Ale oba dva pánové se mě snažili rozptýlit konverzací.

Zrovna začínalo svítat, když konečně dorazil vévoda.

„Moc se omlouvám, nastaly nějaké problémy, ale léky jsem sehnal.“

Už už se chystal zeptat, jak se mi daří, ale stačil mu jediný pohled na mě. Řekl mi, že se chce podívat na ránu, a tak poručil svým synům, aby odešli, já však proti jejich přítomnosti nic nenamítala. Vždyť s jedním z nich jsem se z vlastní iniciativy líbala a druhý mi měnil obvaz.

„Dobrá tedy. Jaspere, přines čistý obvaz a ty, Edwarde, mi podej lavor s vodou,“ rozdal vévoda úkony a sám si k mému loži přitáhl židli, usadil se a počal mi rozvazovat starý obvaz, který už také prosákl.

„Isabella dostala záchvat kašle a pár stehů jí prasklo,“ informoval ho jeden z bratří.

Zašívání nebylo nic příjemného, po celou dobu jsem měla zaťaté zuby a pěsti, ale nevydala jsem ani hlásku. Jakmile bylo hotovo, tak si mne pan Cullen prohlédl.

„Jak to vypadá?“ optala jsem se.

„Nebudu vám lhát, stalo se to, čeho jsem se obával, infekce se rozšířila. Ale ty léky by vám měly pomoct.“ Netvářil se však příliš přesvědčeně.  

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 19: