Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten falešný... - Armáda <2>

22.10.2010 (16:30) • Kalliope • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 996×

2. kapitola

„T... to pálí!“ Její důvěrně známé hnědé lokny se jí pohupovaly kolem obličeje, jenže byly tak cizí. Ať jsem se snažila sebevíc, tu starou, známou Elenu jsem v jejích rysech nenašla. Svítivě rudé oči si mě lačně prohlížely, a že nemyslí na nic jiného, než na krev, nebylo těžké uhodnout.

„Proč to tak bolí!“ křikla tentokrát naštvaně.

„Eleno, poslouchej mě!“ sykla jsem naštvaně a podrážděně zároveň. Polovina mě toužila po tom, Elenu chránit, ale ta druhá? Nabádala mě k jejímu zničení. Bude akorát přítěží, znič ji, dokud máš tu možnost… Zavrtěla jsem ostře hlavou, a proti své vůli zavrčela.

„Proč jako?“ zeptala se sarkasticky a natočila hlavu ke straně. Bylo v tom pohybu cosi zvířecího, jejž mě akorát ujistilo v tom, že její pocity jsou stejné, ba ještě silnější, než ty mé. Píchlo mě u srdce a zároveň podpořilo…

„Pojď!“ nařídila jsem ostře.

„Proč jako?“ opakovala. Bylo tolik zjevné, že mě nenávidí, ale bylo mi to jedno. Bylo mi naprosto volné, že mě nenávidí vlastní sestra, že já, dalo by se říct, nenávidím ji a jen malinká část mě je stále lidská. Natolik lidská, aby mi zabránila vykonat vraždu vlastní krve. Připadalo mi to směšné. Vraždím na potkání jen proto, abych se nakrmila. Tak proč, sakra, nezabiju konkurenci? Elena je přeci přítěž…

„Chceš, aby to přestalo pálit, nebo ne?“ vytáhla jsem obočí. Je to má mladší sestra, musím se o ni postarat! Musím, musím, musím! Opakovala jsem si stále v duchu a ignorovala to, jak směšné to bylo.

Připojila se ke mně a nedůvěřivě sjela od hlavy k patě. Pak naprosto nezúčastněně pronesla: „A jak to hodláš udělat?“

„Eleno, nic už nebude jako dřív… na to se musíš připravit, ano?“

Jen se pohrdavě usmála, nepřítomně si stiskla hrdlo a celá zmatená odvrátila pozornost na smítko prachu, které poletovalo kolem. „Mám žízeň, to je všechno.“

„Eleno…“ zavrtěla jsem hlavou a toužila po tom, aby mi naslouchala.

„Jo, jo… ale všechno ostatní je super! Máš taky tak super vidění? Zdá se mi, jako bych slyšela hudbu, ale…“

„Taky to slyším,“ přitakala jsem a lehce se pousmála nad tím paradoxem. Zhluboka jsem se nadechla, abych ochutila okolní atmosféru, jenže v tom… V krku mi zažehlo a já věděla, že nemůžu jinak. Odstrčila jsem Elenu stranou a sama se soustředila na tu lahodnou a lákavou vůni, co mě obklopovala.

Zaslechla jsem sykot, a pak jsem jen viděla Elenu, jak nepřirozenou rychlostí mizí za rohem. Neotálela jsem a v mžiku byla u ní. Skláněla se nad mladou ženou. Sápala se jí po krku a to jsem nemohla dovolit. Je moje! Vrhla jsem se po ní a zuřivě ji odhodila stranou.

Sama jsem se přisála ke krku té ženy a slastně si vychutnávala chuť lahodné tekutiny. Pak jsem ucítila tlak.

„Hele! Ty už si měla!“ zavrčel někdo a odhodil mě pryč. Když jsem se ale chtěla začít bránit, obklopilo mě několik párů silných rukou, které mě nepustili dál. Ať jsem prskala, vrčela a syčela, jak jsem chtěla, nebylo to ničemu platné.

„Vidíš? Já ti to říkal,“ zasmál se mi Erik u ucha a sčesal mi svou dlaní pramen vlasů dozadu.

„Co jako?“ sykla jsem.

„Že už to není tvá sestra,“ zachechtal se a pokynul několika dalším cizím upírům, aby se vzdálili. Zůstali jsme tu jen my dva. Neustále mě rozptyloval ten proklatý oheň v krku a s vědomím, že někde nedaleko je něco, co by to mohlo uhasit, jsem se nedokázala vůbec soustředit.

„Je!“ prskla jsem rozzuřeně. „Jen jsem se prostě neudržela! Nikdy bych jí skutečně neublížila!“

„Jasně, jasně, to je fuk… Stejně je to tak lepší. Už jsem si myslel, že budeš nějaká divná. Umíš si představit, co bych dělal s novorozeným, co odmítá bojovat?“ zachechtal se škodolibě.

„Bojovat?“ přidal se třetí hlas. Byl za mými zády. Viděla jsem, jak mi Erik nakouknul přes rameno. To já se ani neobtěžovala. Byla to Elena.

„Ano, bojovat,“ přitakal Erik, když ke mně má sestra došla a postavila se mi po boku. Nezdálo se, že by ji předchozí… ehm… události nějak zasáhly. Doufala jsem, že už není tak žíznivá a dokáže se soustředit při nejmenším stejně jako já. Což možná nebylo moc, ale lepší než nic.

Nedokázala jsem si zvyknout, jak bylo všechno jiné. Viděla jsem vážně každičký detail a slyšela nejmenší zašustění větru. Cítila jsem desítky různých vůní a přesně dokázala určit, která k čemu patří. Fascinovalo mě dýchat. Bavilo mě to a líbilo se mi ochutnávat okolní prostředí, přestože kyslík jako takový byl naprosto zbytečný… Připadalo mi to tak směšné…

Všechny mé emoce byly tak silné a všechno bylo tak… tak barvité a ostré.

„Budeme tady stát ještě dlouho, nebo se konečně vymáčkneš, fešáku?“ prolomila ticho Elena. Když ne nic jiného. Netrpělivost jí zůstala. Mírně jsem se uchechtla. Erik se zamračil. „Já osobně bych ráda věděla, co se se mnou stalo, ty ne, ségra?“ pobídla mě a lehce do mě šťouchla.

„Jo, jasně,“ pípla jsem. Erik se usmál a začal Eleně vyprávět. Ona překvapivě ani necekla a vůbec jí moc z toho nepřekvapovalo. Občas si pohrdavě odfrkla, ale nezdálo se, že by jí ten nový život nevyhovoval…

„A jak si to myslel s tím přiblblým bojováním?“ ozvala jsem se já. Tak dlouho jsem nemluvila, že jsem si dočista odvykla svému novému hlasu. Trochu jsem se lekla, ale pokusila se to hned zamaskovat.

„No, upíří život není jednoduchý. Vy, jste novorozené. Já jsem starý, silný a zkušený. Z toho vyplývá, že mě musíte poslouchat, jasný?“ pozvednul výhružně obočí. Měla jsem nutkání mu zlomit nos, utrhnou ruce a zahrát si s nima fotbal. To by potom snad pochopil, co si myslím o tom poslouchání… Náhle mě ale zaplavila vlna pocitů. Byly smíšené, ale něco mi říkalo, že bych ho měla poslouchat. Že je to správné… Unisono jsme se sestrou přikývly. Erik se samolibě usmál, a pak pokračoval. „No, a pokud se chceme krmit, musíme si území vybojovat. Nejsme tu sami. Je tu spousty dalších skupin, které bojují o území.“ Vysvětloval nám, že mi jsme jedna z nejrozsáhlejších skupin, a tak máme zatím nejžádanější území…

Super! Fakt!

***

Jak říkal, tak to taky bylo. Hned druhý den se přichystala veliká bitva. Samozřejmě, že jsem byla nervózní, ale zároveň stoprocentně oddaná jemu. Erikovi. Jakoby na mě působily nějaké cizí síly a já mu prostě musela naslouchat. Chtěla jsem ho poslouchat a chtěla jsem pro něj obětovat i život.

A tak se ze mě stal bezcitný vrah. Jakmile jsem dostala příležitost, bez sebemenšího zaváhání jsem se vrhla na toho, kdo byl poblíž. Trhala jsem svým protivníkům všechny údy a s radostí je házela do již vzplanutého ohně. Elena, zdálo se, na tom byla podobně jako já. Se stejnou vervou se vrhala klidně i na dvakrát větší protivníky. Její šikovnost vždycky udělala své.

Po bitvě jsme obvykle dostávali odměnu, což samozřejmě byla ta největší motivace. Jídlo! Krev! Ta teplá, životodárná tekutina! Zbožňovala jsem ten pocit, kdy se mi v žaludku rozlévalo teplo a já si na okamžik zase připadala naživu. Živá a přesto tak krásná, sebevědomá a dokonalá.

Když uplynul zhruba půl rok, všimla jsem si, že se tak nějak obměnili vojáčci. Často někdo zahynul, ale pokaždé tu byl někdo, kdo zůstával. Nyní ne. Jen já s Elenou. Zůstaly jsme jako jediné, silné a zároveň tolik vysílené z těch všech bitev. Dodávalo nám to ještě větší pocit nadřazenosti a sebevědomí, což se Erikovi jen líbilo. Často také říkal, jak nás dvě miluje a doufá, že s ním zůstaneme napořád. Elena bývala v sedmém nebi, když jí do ucha šeptal ty krásné lichotky a já samozřejmě také. Jenže, něco se přeci jen změnilo.

Náš vztah. S Elenou jsme téměř nekomunikovaly. Hleděly jsme si svého, a pokud šlo o Erika, ani jedna z nás se o něho nehodlala dělit. Občas mě to bodlo u srdce. To, jak jsme si navzájem cizí, jenže pak se objevil Erik a zase bylo všechno tak, jak má být.

Ps: Tak nějak doufám, že tuhle chaotickou kapitolku pochopíte. V

Autor: Kalliope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten falešný... - Armáda <2>: