Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temný les

19.04.2009 (13:30) • LiLLy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2914×

Temný les

Probudilo mě ostré slunce. Pomalu jsem otevřela oči a můj pohled spočinul na roztaženém závěsu. Jak jinak - řekla jsem si, zase jsem si ho zapomněla zatáhnout. Bylo léto a horko. Tady na vesnici - kde bydlím - horko lidé snášejí celkem dobře, každý má na zahradě bazén, kde se schladí.

Dnes jsem měla v plánu jít do lesa. Temný les, který máme za domem, každého děsí. Jmenuje se Temný les, právě protože je temný. Rostou tam hlavně jehličnaté stromy a ty tvoří hodně stínu, takže tam nesvítí skoro žádné slunce. Všichni z naší vesničky - mimochodem jmenuje se Vidlákov, jak výstižný název - se bojí do toho lesa chodit samy. Já ne. Mě Temný les nenahání vůbec hrůzu. Mám ráda tmu, nikdy jsem se jí nebála - ani jako malé dítě - a proto mi nevadí jít tam sama.

Rychle jsem se oblékla a sešla po schodech do přízemí a zamířila do kuchyně. Vzala jsem si pár sušenek a napila se čaje, který mi přichystala babička.

Po autonehodě, která zabila oba mé rodiče, jsem se přestěhovala na vesnici k babičce s dědou a nastoupila do sedmé třídy. Po rodičích se mi už tolik nestýská, přeci jenom - je to skoro pět let. Samozřejmě mě vzpomínka na ně zabolí, ale už pro ně nebrečím každý den, jako tomu bylo na začátku.

Vyběhla jsem na zahradu a zamířila k vrátkům do lesa. Cestou jsem se zastavila u babičky, která právě sázela kytky do naší malé zahrádky.

„Dobré ráno, babi" usmála jsem se na ni.

„Dobré, Míšo. Kam se dnes chystáš?"

„Do lesa" odpověděla jsem klidně.

„Nikdy nepochopím, jak to, že se nebojíš. I dospělí se tam bojí!" obdivně zakroutila hlavou.

Měla jsem svou babičku ráda, i  dědu. Oba se ke mně chovali mile a pomohli mi když jsem se vzpamatovávala z šoku ze ztráty rodičů. Kromě toho mě také rozmazlovali, což mi vyhovovalo.

„Tak já jdu, babi, papa" rozloučila jsem se a ještě jsem dodala. „Mám vás oba moc ráda."

„Vždyť víš, že my tebe taky, zlatíčko. Ahoj."

Vyrazila jsem, branku jsem za sebou zase pečlivě zavřela a vydala se po menší cestě hlouběji do lesa. Byla jsem už hodně daleko od našeho domku, když jsem objevila malou mítinu. Dokonce tam trošku prosvítalo sluníčko, ale já zůstala ve stínu a obdivovala tu krásu. Tady jsem ještě nikdy nebyla. Temný les je tak veliký že pokaždé můžete objevovat něco nového, ale já přesto vždycky najdu cestu zpět bez obtíží. Na chvilku jsem zavřela oči a vychutnávala ticha, když v tom sem uslyšela nějaké zašustění za mnou. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. To je divé, pomyslela jsem si. Zrovna jsem se otáčela zpět čelem k mítině, když se kolem mě něco prohnalo. Cítila jsem jen vítr jak někdo/něco běželo rychle a zahlédla šedou čmouhu jak to prolétlo těsně přede mnou. Lekla jsem se. To něco bylo o málo vyšší než já. Pocítila jsem strach. Pak jsem dostala takový hodně divný pocit, že mě někdo pozoruje, nebo spíš že je to něco - teď si myslím že to bude nějaký člověk, nejen podle výšky - za mnou. Chtěla jsem se otočit když jsem to uslyšela. Byla to ta nejděsivější slova, co jsem kdy slyšela, ale ten hlas! Tak nádherný, sametový, jemný, melodický...

„Don't be afraid" pronesl neznámý velice tiše. Byl opravdu blízko, cítila jsem jeho chladný dech na mém krku. Anglicky jsem uměla celkem dobře, takže jsem si to hned přeložila - Neboj se. Ještě k tomu ten mrazivý dech, tak nebezpečně blízko. Vyděšeně jsem vyjekla.

„Please," opět velmi tiše „don't scream!" Kousla jsem se do rtu, abych nezačala ječet - zase. Bála jsem se, opravdu hodně. Tak jako ještě nikdy v životě. Pomalu jsem se začala otáčet. Periferním viděním jsem zahlédla jak ustoupil o krok zpět.

„Oh" vydechla jsem. Zůstala jsem němě zírat ještě několik minut. Byl... Nádherný! Světlé vlasy ležérně rozcuchané a červené oči mě bedlivě pozorovali. Červené! Opravdu rudé oči, pravděpodobně čočky, aby vypadal zajímavě. Měl světlou kůži, ne, světlou je slabé slovo, měl ji bílou! Když jsem na něj zírala už dost dlouho usmál se na mě. Málem jsem omdlela. Ten úsměv! A ty zuby! Byl tak dokonalý!

„Who... Why... Where... What..." nedokázala jsem zfomulovat žádnou otázku. Uchichtl se, zřejmě byl zvyklý na takovéhle reakce. Já však na takovéto bytosti ne. Opravdu byl až nadlidsky krásný. Napadlo mě, jestli je to vůbec člověk, ale tuto myšlenku jsem co nejrychleji zaplašila.

„What are you doing here? Who are you?  Where are you coming?" najednou ze mě otázky padali samy a velkou rychlostí. Zasmál se, nevím jestli mou výslovností, nebo mými otázkami.

„I thing, that you don't need know it." Jeho výraz se rychle proměnil. Vypadal... smutně?

„Really? Why?" zmateně jsem se zeptala.

„I'm so sorry..." řekl smutně „You are so beautifull and you smell like sweet food."

Cože? zděsila jsem se v duchu. Co to sakra má znamenat? Je mi to líto. Jsi tak krásná a voníš jako sladké jídlo? To nechápu... On mě přirovnává k jídlu?

„Food?" zeptala jsem se nechápavě. Váhavě se zasmál a přikývl.

„No! No... what the hell?... You are going to eat me?" až když jsem to vyslovila, došlo mi že jsem to formulovala divně ... Přeci jen jsem se angličtinu neučila v takhle stresových situacích.

„Maybe." pokrčil rameny. Pomalu se ke mně začal přibližovat. Dosud jsem neměla tušení, kdo, nebo spíš co je zač. Jestli nějakej kanibal? Otřásla jsem se při té představě. Vzpomněla jsem si na jednoho sériového vraha z USA, říkali mu chirurg z Phoenixu, protože vždycky unesl oběti - na místě únosu nechal nějaký šperk oběti - k sobě domů a tam jim uřízl končetiny a pak je pojídal před jejich očima. Polil mě studený pot. Měla jsem strach. Najednou jsem pocítila neskutečnou touhu probudit se, chtěla jsem, tak moc jsem chtěla aby tohle byl jen zlý sen.

„Don't worry. You will not feel anything." Ha, tomu se to lehce říká. Neboj se. Nic neucítíš... Děkuju pěkně, já se nebojím bolesti, ale smrti! Stála jsem k němu zády a přála si abych to měla rychle za sebou. Najednou jsem ucítila prudký náraz do zad. Vykřikla jsem, bolestí i šokem. Poslední co si pamatuji, že jsem dopadala do trávy a pak jsem ztratila vědomí.

---

Příští den vyselo na návsi a všude v nejbližších městech oznámení:

Nezvěstná:

Dne 27. 7. 2009 se v Temném lese ve vesnici Vidlákov ztratila sedmnáctilettá dívka. Jmenuje se Michaela Chvojková. Má tmavé, lehce zvlněné vlasy dlouhé na záda. Je vysoká kolem 170-ti centimetrů, štíhlá. Ráno se vypravila do Temného lesa a už se nevráila. Prosím, kdyby jste ji někdo zahlédl, nebo máte nějaké zprávy, dejte vědět na tel. Číslo : 605 555 434

Pozn. Žije s prarodiči ve Vesnici Vidlákov (číslo domu 35), rodiče jí umřeli před pěti lety.

Po půl roce vysela na stejných místech vedle předchozího oznámění ještě jedno:

Pohřeb Michaeli Chvojkové:

Před půl rokem, dne 27 .7.  ztratila v Temném lese sedmnáctilettá dívka jménem Michaela Chvojková. Ani policii zapojené do pátrání se nepodařilo ji najít. Po šesti měsících se její zákonní zástupci- prarodiče- rozhodli vzát pátrání a uspořádají pohřeb. Pohřeb se koná 25 .1. 2010 v kostele Svatého Marka ve vesnici Vidlákov. Jsou zvaní všichni známí, jelikož rodina neměla žádné příbuzné, na pohřeb přijdou jen přátelé. Děkujeme všem co se zúčastnili pátrání, ač marně.

 2.Část

Autor: LiLLy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temný les: