Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota lesa - 1. kapitola

17.12.2009 (07:00) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4468×

Temnota lesa

Okolo města Forks zuřila silná bouře. Stromy v lesích se ohýbaly pod náporem větru. Blesky létaly po obloze a byly zdrojem jediného světla, které ozařovalo noční oblohu. Byly slyšet jen hromy a svištění větrů. Bouře postupovala dále do hlubin lesa, až se přímo uprostřed něj zastavila nad malou loučkou. Na této louce byl klid, jako v oku bouře. Ticho bylo až ohlušující.

Najednou ticho prořízl blesk. Uhodil do jediného stromu, který tam stál. Spolu s hromem zazněl do ticha i dívčí výkřik. Byl plný bolesti. Během vteřiny vedle stromu seděla na zemi dívka a plakala. To jí ten blesk ublížil. Strom, do kterého uhodil blesk, byl plamen jejího života. Byla s ním propojená. Ona byla duše, která žila pod jeho kůrou. Ona se o něj starala, byl to její život. Zemře-li strom, zemře i ona. Ničivý požár naštěstí nevzplál. S ránem začala bouře ustupovat, dívka však stále u svého stromu plakala. Bylo jí líto, že jej neuchránila, cítila jeho bolest.

Na druhé straně lesa, se zrovna k běhu připravovala další nadpřirozená bytost. Byl to upír, a nechtěl dále zůstávat se svou rodinou. On jediný byl z rodiny sám, a nechtěl trávit svůj čas s páry. Proto se každou chvíli vydával do lesa. Někdy na lov, jindy jen na svou louku. Našel ji před mnoha lety, a od té doby pokaždé, když zavítají do tohoto města, jí navštěvuje. Uprostřed té louky roste strom, on už před padesáti lety viděl, jak ze země vyklíčila jeho první větévka. Od té doby ho k tomu stromu něco táhne. Jednou, když byl strom ještě mladý a zuřila vichřice, tam stál u něj a bránil větru, aby ho přelomil. Opět mířil na místo jeho útěchy. Rozběhl se hustým podrostem, běžel rychlostí, která byla pro lidské oko nezaznamenatelná, nemusel ani zrychlit dech. Rychlost si užíval naplno, věděl že brzy bude na své louce, brzy se bude  zase moci dotknout kůry ,jeho´ stromu.

Při své cestě nezanechal ani jedinou stopu, vypadal jakoby se jeho chodidla ani nedotýkala země. Během pár minut byl kousek od loučky, zpomalil do chůze. Nechával vítr, aby mu čechral jeho bronzové vlasy. Byl v mýdlové bublině, bublině štěstí, kterou nemohlo nic narušit, nic až na-…

Jeho dokonalý sluch mu to oznámil předem – na jeho mýtině někdo je. Necítil žádnou lidskou vůni, a tak potichu postupoval k mýtině. Přitom svým bystrým zrakem pročesával okolí, aby odhalil případné nebezpečí. Zatím nezpozoroval nic neobvyklého, ale uslyšel nezvyklý zvuk. Bylo to tiché šeptání větru, které znělo jako vzlyky. Tiché, táhlé, srdceryvné vzlyky. Nikdy neslyšel nic tak smutného, zahalil ho smutek, cítil podivný pocit – beznaděj, kupila se všude okolo něj. V každé větvičce slyšel tiché naříkání, každý lísteček byl svědkem této smutné nálady. Cítil, že nemůže pokračovat, chtěl si lehnout do trávy, a už se nikdy ani nepohnout, jen tesknit. Něco mu však napovídalo, aby šel dál

Každým krokem cítil smutek, okolí bylo důkazem, že něco není v pořádku. Bylo to šíleně deprimující, i přesto že byl upír. Šouravým krokem se dostal až k okraji loučky, zahleděl se na svůj strom, a spadla mu čelist.

Jeho strom, panebože! Jedna část stromu byla rozdrcena na třísky, z poničených míst se valila pryskyřice. A vedle stromu seděla dívka, z její levé ruky tekla míza, která byla identická s tou ze stromu. Upírův výborný čich mu to prozradil, ale ten se o to nestaral.  Sledoval dívku, která seděla objímajíc strom, a vzlykala. Přes její ústa ale nevyšel ani hlásek, místo ní plakal les.

Dívka jen seděla vedle stromu a plakala. Nevnímala nic okolo sebe. Vnímala jen bolest, kterou pociťoval její strom, vnímala jen svou bolest. Bez něj nebyla nic, jen pouhý duch. Její vzlyky začaly pomalu ustupovat a ona začala vnímat své okolí. Cítila, jak ji někdo pozoruje. Cítila kousek od sebe život. Ohlédla se a spatřila jeho. Toho, který jí chodí navštěvovat už od jejího zrození. Stál tam a sledoval jí. V jeho očích se leskla bolest.  Byl stále stejný, dokonalý. Koukala na něj a nebyla schopná nic udělat. Jen ho sledovala. Věděla, že by měla utéci, ale cítila, že on by jí nedokázal ublížit.

„Promiň.“ Zašeptal a udělal krok směrem k ní. Cítil se zodpovědný za to, že tu nebyl. Vyčítal si, že při té bouři nestál vedle toho stromu. Věděl, že by blesk uhodil do něj. On by jej necítil a dívka teď nemusela plakat. Jeho strom nemusel být zničený. Ale je to jeho strom? Co je to za dívku? V hlavě přemýšlel, zda jí někdy už neviděl. Věděl, že není člověk, ale co jiného může být?

Udělal další krok jejím směrem a vztáhl ruku. Dívka jen seděla, už neplakala, a proto utichl i celý les. Všechna zvířata nevydala ani hlásku. Vítr přestal foukat. Vše se soustředilo jen na ty dva. Vypadalo to, že snad i země se přestala točit, jako by celý svět čekal jen na její reakci.

Došel blíž a posadil se vedle jejího boku. Dívka na něj upírala svá tmavá očka. Přemýšlela, co chce dělat.

„Já jsem Edward. Kdo jsi ty?“ Zeptal se jí, odpovědí mu bylo tiché zašeptání listů. „Bell.“ Neslo se tichem. Chvíli na ní koukal a nevěděl, zda ho neklamou smysly.

„Bell?“ Zašeptal. Ona jen nepatrně kývla hlavou. A dále sledovala jeho zlatavé oči. Po tvářích jí tekly slzy, ale ona si jich nevšímala. Vztáhla k němu ruku a dotkla se jeho tváře. Při jejím dotyku se celý les dal do svého života. Vítr foukal mezi větvemi stromů. Ptáci se zvedli z větví a vyrazili vstříc novému dni. Jakoby čekali jen na jejich dotek.

Edward hluboce vdechnul její vůni, byla tak omamná. Voněla jako směs nejkrásnějších rostlin. Jako šeřík, růže, lilie a vanilka dohromady. Pohlédl jí do očí, které měla čokoládově hnědé. Jejich pohledy se setkaly, a oba se dívali hluboko do toho druhého. Dívka se schoulila do klubíčka, a odtrhla pohled od upíra. Edward si ji pořádně prohlédl. Měla po pas dlouhé vlasy, zbarvené do kaštanového odstínu. Její kůže byla hebká jako samet, barvou byla bledší než lidská. Její obličej byl překrásný. Uhrančivé oči, malinkatý nosík, krásně vykrojené plné rty. Jedinou vadou na její kráse byla podélná jizva na její levé ruce, ze které stále tekla pryskyřice. Měl potřebu dotknout se její sametové kůže, přesvědčit se že se mu to nezdá. Upíři sice nikdy nespí, ale copak ta dívka mohla být skutečná?

Seděl vedle ní a sledoval její krásu. Vztáhl ruku a pohladil jí po tváři, stejně jako předtím ona jeho. Cítil pod svými prsty její jemnou kůži. Byla tak jemná, že se bál, aby ji svým dotykem neprotrhl. Raději svou ruku stáhl zpátky a zašeptal k ní.

„Přijde mi, jako že tě znám celou věčnost. Kdo jsi? Člověk nemůžeš být.“ Jeho dech ovanul tělo ležící dívky a ona vzhlédla. Z jejích očí stále kanuly slzy. Chvíli jej pozorovala a potom se lesem neslo tiché šeptání. „Znáš mě.“ Sledoval její rty, ale ty se ani nehnuly. Vztáhl ruku a dotkl se její rány na rameni. Na jeho prstech ulpěla ona míza. Podíval se na svou ruku a potom na strom, u kterého seděli. Čichl si ke svým prstům a po té vdechl okolní vzduch. Vůně mízy, která vytékala z jejího ramene, byla stejná jako vůně pryskyřice ze stromu. Byla totožná.

„Ten strom patří k tobě.“ Zašeptal nevěřícně. A sledoval jí. Opět se tichem lesa rozneslo šeptání listů.

Bylo to ,Ano‘. Edward pochopil, že dívka nemohla mluvit. Bell byla úchvatná, tak moc se toužil o ní dozvědět více. Tak moc. Jeho dech se zrychlil, i když vůbec dýchat nepotřeboval. Pak si uvědomil, že neslyší její srdce, fascinovaně Bell sledoval, byla pro něj záhadou. Přesto k ní cosi cítil, znal ji. Byla to ona, to ona ho ke stromu vábila. Vždycky cítil její přítomnost, a teď už to pochopil. Nikdy nebyl sám. Dívka kývla hlavou, a on se podíval směrem, kam ukazovala.

2. kapitola

xlovexx

Petrushkaaa

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota lesa - 1. kapitola: