Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 8

20.05.2010 (12:15) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1931×

8.

Manžel číslo dva a čtyři

Konečně přišel čas na to, aby jí mohl Carlisle Cullen představit celou svou rodinu. Ovšem předtím, než se s nimi všemi setkala, vyptávala se svých upírů, co o Cullenových vědí. Dozvěděla se toho spoustu.

Zaprvé, paní Cullenová, dva synové a jedna dcera byli přeměnění Carlisle Cullenem. Alice a Jasper se k nim asi před šedesáti lety přidali.

Zadruhé, co do velikosti, na světě existovala jen jedna ještě větší skupina pohromadě žijících upírů, a ta patřila jejím bratrům.

Zatřetí, Edward dokázal číst myšlenky. Alice viděla budoucnost a Jasper byl empatik. Podle všeho měl sám Carlisle Cullen dar odolávat lidské krvi.

Začtvrté, Aro všechny tři talentované chtěl pro sebe. Bohužel, ani jeden se k němu nechtěl dobrovolně připojit a Aro si zakládal na tom, že do jeho gardy všichni vstupovali dobrovolně. O tom, že už nemohli odejít, se nemluvilo.

Nijak zvlášť se neupravovala. Lidé by ji shledávali nádhernou, i kdyby týden nejedla a nespala, o upíry se nezajímala. Natáhla na sebe černou tuniku, puntíkované legíny a boty na podpatku a vyrazila do klubu, kde se s nimi měla setkat.

Fénix, jméno jejího, čistě jejího klubu nebylo vybráno náhodně. Ale nevybíralo ho ona, to Nestor. Vždycky o Isabelle říkal, že je jako fénix – nikdy doopravdy neodchází a nikdy doopravdy neumírá.

Cullenovi seděli v malém boxu, nalepeném na její kancelář. Byli všichni a netrpělivě ji vyhlíželi. Zatím jen pan a paní Cullenovi věděli, jak vypadá, a zřejmě ji teď nepoznali. Pomalu kráčela k nim, vyhlížela si dnešní snídani a zdravila všechny přítomné upíry.

„Carlisle, ráda vás zase vidím,“ pozdravila muže a posadila se do volného křesla naproti nim. „Dobrý večer, paní Cullenová. Takže,“ – podívala se na jejich pět ‚dětí‘- „tohle je vaše omladina.“

Překrásná blondýna chtěla něco namítnout, ale Carlisle Cullen ji umlčel.

„Isabello, rád bych vám představil celou svojí rodinu. Má žena Esme,“ – mateřsky vypadající hnědovlasá upírka - „Alice,“ – drobná, usměvavá černovláska - „Jasper,“ – blonďák vedle ní- „Emmett,“ – tmavovlasý hromotluk – „Rosalie,“ – ona blondýna – „A Edward.“ Na něm spočinula Isabella pohledem nejdéle. Někde ho už totiž viděla a nedokázala si vzpomenout kde. Nebylo obvyklé, že si nedokázala vzpomenout na člověka či upíra, kterého už znala. Jasno jí v tom udělal až Nestor, který se k nim přidal.

„Masen,“ vydechl překvapeně a vrhnul se před Isabelu.

Zlostí zkřivený obličej jinak pohledného muže vzhlížel k balkonu, kde se Isabella líbala s jiným upírem. Harold Masen byl chorobně žárlivý člověk a jen pohled cizího muže na jeho krásnou ženu mu vadil. Teď se tam s ní někdo muchloval a zdálo se, že se schyluje k něčemu víc.

„Isabello!“

Slyšela ho, ale nedbala na něj. Jeho žárlivost jí lezla na mozek. Proto teď stála na balkoně s cizím mužem, líbala ho a dělala, že se stane něco víc. Chtěla tomu starému žárlivci dát na vědomí, že ona je starší a může si dělat, co chce.

Dupání po schodech se rozléhalo celým domem. Běžel, bral schody po dvou a nevnímal, že ve vedlejší místnosti je někdo třetí. Nestor byl připraven zasáhnout, kdyby ten šmejd matce ublížil.

„Isabello,“ řekl Masen klidně a podíval se na cizího muže. „Co to má znamenat?!“

Isabella pokrčila rameny a nechala muže, aby utekl. Tohle chtěla vyřešit jen s jejím mužem, nepotřebovala svědky, kteří by dosvědčili, že to ona mu spravila fasádu.

„Mám tě plné zuby, Masene,“ řekla klidně a přešla k němu. Vrazil jí facku, což mu oplatila. Stříbrné prsteny zanechaly na jeho tváři nesmazatelné stopy. „Byl jsi nula před tím, než jsem si tě vzala. Všichni upíři vědí, že mám ráda muže a oni mě, jen ty to nedokážeš pochopit.“ Podruhé ji udeřil, podruhé mu to vrátila.

„Děvko!“ zavrčel a vrhnul se na ni. Ladně uhnula z místa, na které mířil, a utrhla mu celou paži. „Kurva! Zabiju tě, děvko!“ Rozesmál ji. Neměl proti ní žádnou šanci a teď si podepsal ortel smrti. Z baru popadla láhev bourbonu a hodila ji po něm. Sklo se roztříštilo na tisíc kousků a na jeho oblečení ulpěla většina alkoholu. Jednala rychle. Než se stačil nadát, stál uprostřed krbu a plameny jej začaly olizovat. Byl proti nim bezmocný. Hořel a Isabella se dívala. Byla zvyklá na smrt.

„Masen,“ řekla vědoucně Isabella a důkladněji si ho prohlédla. Podoba byla zaměnitelná. Kdyby svého druhého manžela osobně nezabila a nespálila, myslela by si, že ji přišel strašit.

„Zlo plodí zlo, matko, pamatuj na to. A tohle může být vlk v rouše beránčím.“

„Uklidni se, Nestore, není možná, aby to byl ten samý člověk. Omlouvám se, váš syn nám připomíná mého bývalého manžela.“

„Šmejda,“ odfrkl si Nestor a vrátil se na místo za matčiným křeslem. „Myslel si, že budu skákat, jak on bude pískat. Jen škoda toho vynikajícího bourbonu, co jsi na něj nalila, aby lépe chytil.“

„Připadne mi, že přinášíte smrt, Isabello,“ promluvila Esme a podívala se na ni.

Nestor se ušklíbl. „Jde vidět, že jste noví ve městě a znáte jen naše pravidla, zbytek je vám cizí.“

„Neděs je, miláčku,“ uklidnila jej Isabella a poplácala ho po tváři. „Staří upíři mi říkali Smrt…“

„Ani jeden se dneška nedožil,“ hlesl Carlisle Cullen a vyděšeně se na ni podíval. „Volturiovi bratři jsou nejstaršími upíry.“

„Marcus je dnes nejstarší,“ zavrčela Isabella. „Potom je Caius, Aro a já. Nejsem pyšná na to, co jsem tehdy dělala. Jen pět Starých Arovy rozkazy přežilo. Všech pět jich žije pohromadě někde ve světě.“

„Paní Isabello, po Stripu se blíží černá obrněná limuzína a zdá se, že míří sem,“ oznámil jí barman, který přinesl tác plný krvavých drinků. Každý voněl jinak a on je všechny přiděloval jejich majitelům. Jen Isabelle žádný nepřinesl.

Isabella přikývla. „Fredericku, vyprovoďte, prosím, společně s Jamisonem všechny lidi ven a oznamte jim, že se klub zavírá. Nestore, Charlesi, uvítejte náležitě pana prezidenta a dejte mu vědět, že se mu za okamžik budu věnovat. Cullenovi, omluvte mě, za okamžik se uvidíme.“ Pousmála se, zvedla se ze svého místa a ztratila se do temnoty.

Už dlouho ho tu neměla. Muž, který ji kdysi miloval, do jejího města zavítal jednou ročně, aby si s ní pohovořil. On věděl, že ve Vegas žijí ‚zvláštní‘ lidé a nechával to plavat. Dobrovolně Isabelle věnoval pár deci své krve, protože co byla ta trocha za nedocenitelnou pomoc, kterou mu jeho štědrost oplácela?

Ve své kanceláři se převlékala do dlouhých, tmavě fialových šatů a jedna z upířích hostesek jí zaplétala cop. Do copu ji kromě vlasů vplétala i drobné stříbrné kytičky, které opatrně uchopovala v rukavicích, aby se o stříbro nepopálila.

„Můžeš jít, Kitty,“ propustila hostesku Isabella a prohlédla se v zrcadle. Ještěže aspoň tohle byl naprostý výmysl. Kdyby se nemohla vidět v zrcadle, umřela by. Na dobrém vzhledu si zakládala.

Nestor, který vešel do její kanceláře ve stejnou chvíli, kdy Kitty odcházela, dlouze hvízdnul. Isabella se těšila jen z Frankových návštěv. On osobně měl prezidenta rád. Hráli spolu golf, navštěvovali luxusní bary a prohlíželi si turistky. On i Isabella jej znali už dlouho, vlastně od té doby, co zavítal do Vegas poprvé, když mu bylo osmnáct. Tehdy si ho matka vyhlídla jako snídani a jemu nevadilo, co dělala. Po Yaleu podporovala jeho ambice stát se guvernérem a později prezidentem a teď měla se svého mladého přítele prezidenta Ameriky.

„Vypadáš překrásně, má drahá,“ řekl pochvalně, nabídnul jí rámě a vyvedl ji z kanceláře. „Zdá se mi to, nebo jsi rok od roku krásnější?“

Isabella se uculila a úsměvem mu poděkovala za jeho kompliment. Světla, dříve osvětlující jeviště, teď byla namířena na vchod do její kanceláře. Osvětlovala však pouze jen rám dveří, nepronikala do temnoty.

Viděla pět mužů v černých oblecích, v černých brýlích, s pistolemi u pasu a bezdrátovou vysílačkou v uchu. Pousmála se. Na ni by nestačili, i kdyby měli stříbrné kulky. Její štít by nedovolil kulkám proniknout skrz. Jí bylo možné ublížit jen v kontaktním boji, i když i to bylo skoro nemožné.

„Má drahá,“ ozval se jeho hlas z jeho obvyklého místa v rohu místnosti. Vedle něj seděl Carlisle Cullen, z druhé strany Charlie. Za Charliem stála jeho nejstarší dcera Kasia, kterou jako jedinou nechali ve Vegas. Před třemi lety byla ještě dítě, dnes už nestárla.

„Franku!“ vykřikla a rozběhla se k němu. Ladně plula vzduchem, rychle se prosmýkla kolem bodyguardů a pevně jej objala. Pět mužů na ni šokovaně zíralo a snažilo se dát dohromady, co se tu dělo. „Chyběl jsi mi.“

Pousmál se, sáhl do kapsy kalhot a vytáhl černou sametovou krabičku. Oprostil se od jejího sevření, poklekl před ní a dlouze se na ni podíval. „Je to už dlouho co jsem to dělal naposledy. Slečno Swanová, prokázala byste mi tu čest a stala se mou ženou?“

Isabella se zarazila. Tohle nemohla být pravda. Jak jej mohlo něco tak hloupého napadnout? Řekla mu přeci, že zabila všechny své tři manžele, protože ji po čase začali vadit a kecat do života. Strnule jej pozorovala.

„Vím, že jsi říkala, žes všechny tři zabila, ale oni nebyli lidé, má lásko. Nestárli, já ano. Nechci se stát upírem, nestojím o věčnost. Miluji tě a vždycky jsem tě miloval.“

„Ano,“ vydechla překvapaně. „Ano, stanu se tvou ženou.“

Navlékl ji na prst tenký, stříbrně se třpytící kroužek s malým, do modra zbarveným diamantem. Napřed si myslela, že je prstýnek ze stříbra, ale později změnila názor. Nepálilo, jak by stříbro mělo, naopak, příjemně chladil.

„To není stříbro?“ zeptala se ho zvědavě.

„Ne ta část, která se dotýká tvé kůže. Zbytek ano. Nosím ho u sebe ode dne, co ses objevila na zasedání OSN a dělala jsi, že mezi nás patříš.“

„Dámy a pánové, rád bych vás přivítal na dvacátém prvním ekologickém sympóziu, konajícím se letos ve Washingtonu,“ promlouval prošedivělý muž k mužům a ženám v černých, šedivých či tmavě modrých oblecích a kostýmcích. Jen ona na sobě měla tmavě zelené, po kolena dlouhé šaty. Byla tu ze všech nejstarší, i když vypadala tak mladě. „Rád bych na pódiu přivítal prezidenta Spojených států amerických, pana Franka McAdamse.“

Dav krátce zatleskal a na pódium vystoupil Frank. Krátké, tmavé vlasy měl silně nagelované, černý padnoucí oblek kopíroval jeho štíhlou atletickou postavu. Byla tu jen kvůli němu. Nějaké ekologické sympozium ji nelákalo a nezajímalo.

„Dámy a pánové, čím dál tím více testů potvrzuje, co mnozí tvrdili od začátku…“ blablabla. Poslouchala jen jeho melodický hlas.

Jemně ho políbila a posadila se vedle Edwarda Cullena, který jí bolestně připomínal prostředního manžela. Upíral na ni medově zlaté oči.

„Za rok končím s úřadem a už nehodlám kandidovat. Nemusíš se bát, že by někdo odhalil tvé tajemství.“

„O to se nebojím,“ zavrněla. „Tuší tví strážci, co jsme zač?“

Zavrtěl hlavou. „Nechtějí mi věřit. Musejí si myslet, že jsem se zbláznil, když tvrdím, že se hodlám oženit s upírkou.“

Isabella zamrkala. Aniž by řekla jediné slovo, postavila se a než pět strážců stačilo zaregistrovat, že vstala, stále mezi dvěma z nich a usmívala se. „Oni uvěří,“ zašeptala. Špičkou palce přejela jednomu z nich po krku. Cítila, jeho proudící krev, slyšela jeho bušící srdce.

„Musím se vrátit do Washingtonu, abych oznámil, že se budu ženit,“ povzdechl si prezident McAdams a podíval se na ni. „Budu zpátky cobydup.“

„To říkáš vždycky,“ odpověděla Isabella a vrátila se na své místo vedle mladého Edwarda.

„Vrátím se brzy,“ slíbil jí. Vstal ze svého místa. „Rád jsem vás zase viděl, pánové,“ řekl Charliemu a Nestorovi. „Miluji tě,“ zašeptal, políbil ji jemně na rty a odešel z baru.

Isabella ho celou dobu sledovala a uvědomovala si, co se bude dít. Bude manželkou prezidenta Spojených států. Její manžel bude stárnout po jejím boku a nakonec zemře stářím. Jednou ho přemluví, aby se stal nesmrtelným. Pochopí, že lidé a upíři nemohou tvořit rovnocenné páry. On bude osmdesátiletý stařec, ona bude vypadat na dvacet.

<<  shrnutí >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 8: