Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 7

15.05.2010 (11:30) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1892×

7.

Zrádce

Aro chodil po své pracovně jako lev v kleci. Caius ho štval a on se nedokázal na nic soustředit. Poté, co se odněkud vrátil, se zdálo, že jeho období snění a neaktivity skončilo. Zatím byl stále v péči jeho manželky, která jej nepustila ani na chvilku z dohledu. Aro neměl nikdy Athenu rád. Vysoká blonďatá víla se před Caiem chovala jako andílek, milovala jej a zemřela by pro něj. Ke komukoliv jinému se chovala jako k podřadnému druhu. Nebylo tajemstvím, že měli s Caiem společné milenky.

„Musel se zbláznit,“ řekl Marcus a vešel do Arovy pracovny, který si už začal zvykat, že si do jeho chrámu chodí, kdo chce, kdy chce.

„Vychování, příteli,“ napomenul ho Aro a poukázal na volné křeslo naproti němu. „Kdo se zbláznil.“

„Caius,“ povzdechl si nejstarší bratr a přijal nabízené místo. „Plánuje, že vezme Athenu a Elenu do Monte Carla a začne tam s nimi žít.“

„Zbláznil se?“ opakoval nevěřícně Aro bratrovo holé konstatování. „Jak ho mohlo napadnout něco tak neuvěřitelně hloupého? Copak neví, že jen při zmínce o Volturiových by si ostatní nejraději hodili mašli?“

Marcus jen pokrčil rameny. „Vlastně jen vyjádřil to, co jsem vám chtěl už dlouho říct. Didyme mě přemlouvá, abychom odjeli. Až doteď jsem si myslel, že je to špatný nápad. Dnes jsem přehodnotil své priority.“

Aro nevěřil vlastním uším. Jeden bratr byl prakticky sbalen a odjel a druhý to plánoval? Kam se poděli doby, kdy drželi pohromadě? Zdálo se mu, že Issea ovlivňuje chod Volterry víc, než si byl ochoten připustit. Proč by jinak chtěli odejít až teď, potom co se dozvěděli, že žije? Proč neodešli tisíckrát předtím? Kam tímto směřovali?

„Kam tímhle směřujete, Marcusi? Myslíte si, že vám sestra pomůže?“ Rozesmál se. Museli být blázni, pokud předpokládali, že by jim pomohla. Oni se vykašlali na ni, tak proč by na ně měla brát ohledy? Ale Marcusova vážná tvář jej přesvědčila o tom, co si myslel. „Vy si vážně myslíte, že vám Issea nějak pomůže? Jste blázni.“

Marcus mlčel. S Arem se nemělo cenu hádat. On chtěl pryč už dlouho, ale proč by nezůstal na hradě, kde mohl ubytovat všechny své milované dívky, o kterých se Dydime nesměla dozvědět? Povolila mu jich šest, o šesti věděla. Dalších deset jí úspěšně tajil. Ovšem jen jedna mu zatím unikala. Elena, poslušná holčička jeho bratra Caiuse. Chtěl ji, ale ona jej ne. Byla tak mladá, oproti němu… Marcus odhadoval, že ještě nepřekročila stovku.

„Marcusi?“ vyrušil jej z přemýšlení Aro.

„Cože? Říkal jsi něco, bratře?“

„Ježiši,“ povzdechl si Aro. Nestalo se často, že by si vzal jméno syna božího do úst nadarmo. „Vy jste se museli opravdu zbláznit. Nevzpomínáš si, co nám vzkázala po Jane? Každého Volturiho, jež překročí hranice města, stihne trest. Jane byla jen varování, bratře. Opravdu si myslíš, že se změnila? Že je méně krutá?“

„Máš pravdu, kde by bylo lépe než tady?“

Aro se pousmál, ale nebyl to upřímný úsměv. Trápilo ho, že je Caius pevně rozhodnut, že odejde, a Marcus o tom uvažuje. Nikdy od nich nebyl odloučen, ani když šlo do tuhého a oni jej podezírali, z čeho mohli, neodešli. Přestáli spoustu válek, hádek a katastrof, tak proč by tahle katastrofa se jménem Issea měla být jiná?

„Jsme staří, zhýčkaní a nenávidění,“ povzdechl si Marcus. „Jak dlouho si myslíš, že to Caius venku vydrží?“ Soutěživě se zašklebil a hodil na Arův stůl starou minci.  Pečeť v ní vyražená zobrazovala ptáka v kruhovém poli s vyraženým rokem 1760. „Dávám mu rok.“

„Jsi příliš optimistický, můj drahý příteli. Tři měsíce a máme ho zpátky.“

Oba dva se rozesmáli. Oba dva na chvíli zapomněli na své vlastní strasti a smáli se bratrově hlouposti

***

Drahá Isabel,

Mrzí mě, že jsem musela tak brzo odjet, ale povinnosti si mě žádaly ve Volteře. Tímto dopisem se chci na dlouhou dobu rozloučit, i když ne na vždy. Ty víš, že se mě nikdy nezbavíš.

Plánuji, že se s Athenou a Caiusem přestěhujeme do Monte Carla. Jeane-Pierre mi nabídl vilu a ochranu a stejně tak mým milovaným. Vím, že moje láska k tvému bratrovi a jeho ženě je neomluvitelná, ale je to stejné jako tvoje láska k nám….

Aro se nestačil divit. Samozřejmě věděl, kdo je pisatelem dopisu, který našel založený v Hamletovi, a taky se brzy dopátral i komu byl určen. Isabela, ona tajemná žena, byla jeho sestra Issea. Nikdo jiný to být nemohl. Pokud se Elena o Caiusovi zmiňovala, že je to bratr oné příjemkyně, musela to být Issea.

Nešlo mu to dohromady. Vždy sladká, milá, neuvěřitelně krásná a zdvořilá Elena nemohla být špehem. Ale pokud opravdu špehovala pro Isseu, musel tomu učinit přítrž. Nemohl jí dovolit zasahovat do chodu JEHO města, aniž by on věděl něco o tom JEJÍM.

„Jane, oznam bratrům, že jim potřebuji sdělit něco vážného. Přiveď, prosím, slečnu Elenu, až se budeš vracet.“ Světlovlasá dívka spěšně přikývla, a aniž by si toho Aro všiml, zlomyslně se ušklíbla. Elenu nemohla vystát. Co se tu objevila, bylo odevšad slyšet jen slečna Elena toto a slečna Elena tamto. Na první pohled bylo znát, že není bojovník. Stala se miláčkem Caiuse a jeho manželky, což ji zaručovalo nějaký ten status. Jane to nechápala, vždyť vypadala sotva dospěle…

Jane uvedla dovnitř nic nechápající Elenu. Proč by ji chtěli vidět všichni tři upírští páni. Nikdo z přítomných nevěděl, o co se jedná, dokud Aro nevytáhl onen dopis a nezačal ho nahlas předčítat. Elena se pousmála.

„Je to zrádce! Kolaborantka!“ křičel Aro a mířil na ni prstem. Měl vztek, a kdyby mohl zrudnout, byl by rudý vzteky. Tahle holka, tahle…. Docházela mu slova.

„A má být?“ prohodila a zaculila se na zuřícího Ara. „Chybí mi mé Vegas.“

„Vegas,“ zašeptal Caius a podíval se na ni. Nemohl uvěřit, že se zamiloval do špeha své sestry. Žila tu s nimi už dlouho. Možná padesát let, ale přesto mu připadala mladičká. Oproti němu mladá byla. Co bylo padesát let proti třem tisícům? Nikdy pořádně nepochopil, co jej přinutilo nechat si ji. Připomínala mu vůni, kterou dlouho necítil, ale kterému vyvstala v paměti téměř automaticky. Issea. Měl si to uvědomit dřív. „Nemyslíte to vážně, že ne?“

„Omlouvám se, Caiusi, že jsem ti musela lhát.“ Elena se podívala na svého milence, omluvně se pousmála a začala se svlékat. Na zem pomalu padal svetřík i halenka. Aro na ni nevěřícně zíral, Marcus ji okukoval. Vždycky snil o tom, že ji uvidí nahou. „Tohle je znamení, že patřím do Vegas,“ řekla a kapesníkem, který si půjčila od Caiuse, setřela vrstvu make-upu. Tmavě modré tetování zobrazovalo obrácené písmeno V. Pokračovala však dál. „Tohle znamená, že patřím k Isabele.“ Odhalila další, tentokrát černé tetování. Černá labuť opřená o písmeno I. „Nemohla jsem se stát bojovníkem, jako Nestor, nebo politikem jako Charlie a tak jsem tady.“

Ara přešel vztek. Zajímalo ho, jak získala všechna svá tetování. Už jako člověk, nebo až potom. A jestli ano, jak propíchnuli kůži?

„Znala jsi Isseu už jako člověk?“ zeptal se jí.

Zavrtěla hlavou. „Ne. Lidé žijí ve Vegas, aniž by si všimnuli, že je město plné upírů. Nikdy jsem nepotkala upíra, dokud si mě nevybral Kurt.“

„Tvůj stvořitel?“

„Asi. Isabela mi nikdy neřekla, co se tehdy stalo. Probudila jsem se vedle ní v jejím domě. Potom jsem ji vídala jen zřídka.“ Odmlčela se. „Ale odmítám tvrzení, že jsem špeh.“ Podívala se zkoumavě na Caiuse. V jeho tváři byl dobře čitelný zmatek. „Jsme to, co jsme, Aro Volturi. Jsme snad jiní, když žijeme podle vlastních pravidel?“

Položila mu nezodpověditelnou otázku. Nevěděl, jak jí má odpovědět, čímž ho dokonale zarazila. Zíral na ni a v jejím, výrazu tu odpověď hledal. Najednou nebyl naštvaný na to, že měla něco do činění s Isseou, ale sám na sebe. Štvalo ho, že se nedokázal změnit.

„Klidně se vrátím domů, jestli vám tak moc vadí, že mám spojitost s vaší sestrou.“ Poslední dovětek jako by ani nevnímali. Nerozuměli snad, že má spojitost přímo s jejich sestrou?

Caius se zamračil. Nelíbilo se mu, že by se musel vzdát ženy, kterou miloval. Byl starší než Aro a konečně vnímal svět jako něco reálného. Už nebyl tím snílkem, Issea ho probudila.

„Můžeš se stát Volturiovou,“ nabídl jí velkoryse Aro. Sám měl postranní úmysly. Mohl mít u sebe někoho, kdo znal jeho sestru, a tak by mohl dobýt její město. Chtěl Las Vegas za každou cenu a teď před ním stálo dítě tohoto města.

„Raději bych si ukousla vlastní nohu,“ odvětila a zazubila se na něj. Máchala sirky v benzínu a náramně si to užívala. „Už bych nikdy nesměla domů. A navíc, k čemu by mi to bylo?“

Všichni tři upíři na ni zírali.

„No tak mě už zabijte,“ řekla a podívala se na ně. Pozorně si je prohlížela. „Domů mě nepustíte, Volturiovou se nestanu a jako vězeň bych vám byla tak na dvě věci.“

Aro se zlomyslně pousmál. Elena se mu hodila do jeho plánů o ovládnutí Las Vegas. Mohl by Isseu skrz jejího špeha vydírat. Uviděl by, kolik si Issein svých pěšáků cení.

„Máti měla pravdu,“ povzdechla si Elena. „Jste jen staří užvanění starci, co žijí izolováni od světa a lpí na dodržování ‚svých‘ pravidel.“

„Cos to řekla?!“ vyštěkl Aro, v blesku byl u ní a pevně jí svíral paži.

„Máti, Isabela,“ řekla. „Ta milá paní, co mi udělala tyhle modřiny.“ Odhrnula si z krku vlasy a odhalila skoro zahojenou modro-zeleno-fialovou modřinu. „Hrála jsem si na Mr.Proppera a takhle se mi odvděčila. A to jsem měla štěstí, že mě rovnou neskalpovala.“

„Za uklízení?“ podivil se Marcus, který po dlouhé době promluvil.

Přikývla. „Hm, a za to že jsem vymalovala.“

„Běž!“ nařídil jí Aro. „Ale nechoď mi na oči.“ Zasalutovala, usmála se na Caiuse a odešla z pracovny.

Caius si povzdechl. „Je dobrá. Ale prakticky neudělala nic zlého,“ hájil ji.

„Já vím,“ zavrčel Aro a praštil do stolu. „Nevidím v tom žádný smysl. Proč by sem Issea posílala špeha, když se nám nějak nechtěla míchat do řemesla?“

„Je to postavený na hlavu,“ zamumlal Marcus. „A ty nemáš lepší věci na práci, než řešit takový pitomosti, Aro.“ Naštvaně vyklusal ven z pracovny a za sebou práskl dveřmi.

„Marcus má pravdu, zabýváš se zbytečnostmi, Aro,“ zamumlal Caius. „Nezajímá mě, kdo s kým a kde proti komu, nikdy mě to nezajímalo. A pokud si myslíš, že bych souhlasil se zabitím, mýlíš se. Pochop, že miluji svou ženu i Elenu a ani jedné se nevzdám.“

„Co sem motáš Athenu?“

„Měl by sis nejít nového koníčka,“ řekl povzbudivě blonďatý upír, poplácal bratra po zádech a odešel hledat Elenu. Potřeboval se jí omluvit.

8. kapitola je už napsaná, ale jak jsem předznamenala v perexu, uveřejním ji, až tu bude víc komentářů... VG

<< shrnutí >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 7: