Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 6

09.05.2010 (21:30) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2035×

6.

Strážný anděl

Bláznila? Co se to s ní poslední dobou dělo?

Isabeliny myšlenky lítaly všude možně, jen ne tam, kde to chtěla. V jednu chvíli přemýšlela a Cullenových, za okamžik se přistihla, jak myslí na bratry.

Carlisle Cullen jí slíbil, že dneska večer přivede celou rodinu do jejího klubu. Pro dnešek tu měli být vegaští upíři a žádní lidé. Soukromý večírek pro elitu. Docela se na ně těšila. Potom však její radost překazilo něco jiného.

Jen co se vrátila domů, byla povolána zpátky do klubu. Byli tam všichni, až na Cullenovi, což znamenalo, že se stalo něco vážného. V davu objevila známou, avšak ne část viděnou tvář. Elena. Její milovaná Elena se vrátila z Volterry a kolem ní se soustředil největší počet upírů.

„Eleno,“ pozdravila Isabela dceru a pevně ji objala.

„Caius se ztratil,“ řekla zrzavá upírka matce a objetí jí oplatila. Věděla, že to pro ni není příjemná zpráva. Jedině ona věděla, jak moc se Isabele po bratrech stýská, i když to nikdy nedala najevo. „Hledá ho celá Arova garda, ale nikdo ho neviděl.“

Isabela zavřela oči. Caie. Najednou věděla, kde by ho mohla najít. Jediné místo, kde by Ara nikdy nenapadlo hledat a ona o něm věděla. Vždycky tam utíkali, když měli vladařských povinností plné zuby a chtěli se pobavit jen oni dva. Jenom nechápala, proč jej chtěla najít.

Isabela se rozhlédla po místnosti. Tváře upírů naplňovala dychtivost po informacích.

„Sdělte Cullenovým, že se omlouvám. Nestore, Charlie, máte to tu na povel. Žádný Volturi dovnitř, žádné zabíjení. Já se vrátím, až se vrátím.“

Nic jim nevysvětlovala a prchla na letiště. Co se stalo mezi bratry, že se Caius beze slova vypařil?

Slunce zapadalo a na krajinu téměř okamžitě padla tma. Byla s Caiem tak daleko na severu, že by je tu nikdo nehledal. Potřebovali být sami, na chvilku vypadnout od bratrů.

Všude kolem nich to žilo. V blízké vesnici se lidé ukládali ke spánku, les ožíval. Isabela si to tu užívala. Podle všeho, co se k ní doneslo, její budoucnost v královském městě nebyla zrovna dvakrát jistá.

Ale Caiuse měla ráda. Ráda s ním lovila, bavila se s ním, vybírala mu milenky. Žádný jiný bratr k ní neměl takovou důvěru. Snad mu ani nevadila její obliba v mužích.

Na břehu jezera, které bylo v tuto dobu zamrzlé, se objevila laň. Isabela mrkla na bratra a vystartovala po ní. Caius ji pobaveně sledoval. Ještě než lani zlomila vaz, zakousla se do pulzující žíly na jejím krku. Nesnažila se žít jinak – tohle byla chabá náhrada za její výstřelky.

„Tady nás nenajdou,“ řekla s úsměvem na rtech a pomalu se vracela ke Caiovi, který si máchal nohy v ledové vodě.

Proč by mu měla pomáhat? uvědomila si v polovině cesty k tomu jezeru. On se ji taky nesnažil najít, když odešla. Ani on, ani Marcus se ji nesnažili kontaktovat.

Vypůjčený džíp zaparkovala před starým motorestem poblíž dálnice a vystoupila. Musela si pročistit hlavu, než udělá něco, co ovlivní její dosavadní život.

Co když chtěl mít Caius klid ode všech? Snášet Arovu přítomnost dva tisíce let po sobě muselo vadit i sebesilnější nátuře. Isabela nepochybovala, že její nejmladší bratr deptá každého. Měl talent nudit každého jeho vlastními myšlenkami. Kdo chtěl slyšet, na co právě myslel, z jeho úst?

„Zatraceně!“ zavrčela tmavovláska a naštvaně praštila do volantu.

Stále Marcuse s Caiem měla ráda, milovala je. Ačkoliv se Arovi nepostavili, nemohli za to, že musela odejít. Nevyčítala jim, že nezasáhli. Aro byl odjakživa parchant, doslova.

Když Isabela zjistila, odkud její nejmladší bratr pochází, věděla, že nad ním vyhrála. Při jedné z toulek po březích Dunaje narazila na starou ženu, která cosi nesrozumitelného mumlala. Tenkrát Isabele nebylo ani jedno století, ale už si dokázala ovládat natolik, aby si vybrala, koho zabije pro žízeň. S ženou si dlouhou chvíli povídala a tak se dozvěděla o Arovi. Musel to být on.

Prý už zamlada byl pohledný, se štíhlou postavou a vlasy jako noc. Ta žena jí ho popsala dokonale, snad i ona sama ho Isabele připomínala. Začala se vyptávat blíže. Dozvěděla se, že se žena jmenovala Valeria Tarro a byla Arovou neteří, kterou nikdy nepoznal. Aryus, jak o něm s láskou mluvila…

Isabela stála na břehu jezera a cítila něčí přítomnost. Ne jen tak něčí, ale Arovu. Proč ji poctil svým příchodem.

„Děje se něco, Arye?“ řekla posměšně a podívala se na něj.

Aro vystoupil ze stínu dubů a pozorně si ji prohlédl. Nelíbil se jí ten pohled, ale nedokázala jej zastavit, Moc dobře věděla, že kdyby se někomu jen slovem zmínila, co zjistila, nevěřili by jí. Ani ‚bratři‘ ji nebrali moc vážně. Využívali ji jen na špinavou práci.

„Odkud to víš?“

„Na tom nezaleží.“

„Ale ano, záleží.“ Přistoupil k ní blíže a pevně ji objal kolem ramen. „Pečlivě jsem za sebou zametl stopy.“

Pousmála se. „Stydíš se za to, že jsi nevzešel z manželského svazku. Ale to není novinka, drahý Aro. Vždycky jsem věděla, že jsi parchant.“

Viděla ho už zdálky. Ačkoliv se snažil skrýt se, nedařilo se mu to. Když jeden věděl, kde má hledat, všechno šlo rychleji.

„Caie!“ vykřikla naštvaně a doběhla k němu. On se na ni ani nepodíval. „Podívej se na mě, Caiusi!“

Obrátil k ní smutný pohled.

„Isseo,“ zašeptal a padl na kolena. „Sestřičko, sestřičko,“ mumlal dokola a objímal ji kolem pasu. Nečinilo mu to potíže, protože byl o dvě hlavy vyšší než ona.

„Vzdala jsem se toho jména, příteli. Měl by ses konečně probudit,“ zasyčela a vyprostila se z jeho sevření. „Svět se změnil a my se musíme měnit s ním. Není tu místo pro snílky a blázny.“ Poodešla od něj a posadila se na vyvrácený kmen. „Aro tě nechával v říši snů, protože mu to vyhovovalo. Stačilo mu vědomí, že se tvůj hlas přičte k tomu jeho, a Marcus neměl jedinou šanci proti jeho šíleným zákonům. Prober se, Caiusi!“

Caius na ni vytřeštil oči. Tisíc let ji neviděl a ona neměla radost, že se spolu potkali. Nechápal ji, vždyť Aro… Nedocházel mu význam jejích slov. Proč by se měl probudit? On nebyl snílek, ne…

Isabela čekala na nějakou reakci, ale nedočkala se žádné. Caius stál na tom samém místě a zíral na ni.

Nepatřila mezi trpělivé lidi. Možná proto všichni tři její manželé zemřeli. Přiskočila k němu a silně jím zatřásla. „Prober se konečně, Caiusi!“ ječela po něm, až se ptáci vznesli z korun stromů a začali kroužit nad jejich hlavami. „Tohle není svět pro ovládané! Tohle je horší než středověk.“ Naštvaně se začala svlékat. „Vidíš tohle?“ řekla a ukázala na jizvu na rameni. „A tohle?“ - ukázala jizvu za uchem - „Nebo třeba tuhle?“ – vyhrnula si sukni a ukázala mu stříbrnou jizvu, která se jí vinula po stehně až ke kolenu. „Mám vlastní krví zaplacené město, které mi chce Aro vzít. Mám v něm své děti a přátele a lidi, které mám ráda. Nezměnila jsem se jen kvůli vám, rozumíš?“

„Chybíš mi,“ zamumlal a shlédnul na své boty. „Proč se nevrátíš do Volterry?“

Isabela si povzdechla. „Není to můj domov. Ty se vrať domů, bratře. Já jsem byla vypovězena a i kdyby mě Aro odprosil na kolenou, nevrátila bych se.“

„Prosím.“

„Ne. Sbohem, Caie,“ řekla a utekla. Nepředstavovala si, že to bude takové. Připadala si, jako by jí do hrud někdo vrazil dřevěný kolík a nechal ji zemřít. Nerada se s bratrem hádala na místě, kde to oba dva zbožňovali, ale on potřeboval otevřít oči. Byl starší než Aro a Aro si na něj vyskakoval. Aro byl starší než ona, ale ona by mu nikdy nedovolila, aby jí ovládal.

Zatracený Caius!

Domů se vrátila s náladou pod psa. Z letiště do domu ji odvezlo auto, které jí nechal Charlie nebo Nestor přistavit, aby nemusela jezdit taxíkem. Stačilo jí, že si ji v letištní hale zvědavě prohlíželi. Turisti…

Pomalu svítilo a Isabela cítila únavu několika posledních dní dopadat na její ramena. Potřebovala si odpočinout a nepřemýšlet. Jedna myšlenka vyvolávala druhou, což ona nepotřebovala.

Před domem stála drobná černá postava se zrzavými vlasy vlajícími ve větru. Elena pozorovala matku, chvíli otálela a nakonec prošla brankou do zahrady. Isabela ji následovala. Zrzavá upírka bezstarostně proplula zahradou a vešla do domu.

Elena cestou přemýšlela, co ji matka řekne na to, že si hrála, když byla pryč. Isabela nesnášela změny a lpěla na všem, co jí připomínalo období, kdy byla šťastná. I když její období štěstí střídala období neúspěchu, vzpomínala na ně ráda, a Elena o matčině slabosti věděla. Možná proto se bála její reakce na uklizený dům. Bledé měsíční světlo zalévalo celou prosklenou halu a měsíční paprsky se odrážely od skleněných vitrín a skleniček.

„Cítím tu Mr.Proppera?“ zeptala se Isabela a nasála saponátem prosycený vzduch do plic.

Elena přikývla, ale na matku se nepodívala.

„Kdes vůbec byla?“

„Nemusíš se starat,“ odsekla tmavovláska a vešla za Elenou do domu. „Nejsi moje chůva.“

„Já nejsem ničí chůva,“ zavrčela mladá upírka a posadila se na pohovku. „Ani tvoje, ani Caiova, ani Marcusova a ani Arova. Bože, proč já to vlastně dělám?“

„Byla jsem v Rusku,“ povzdechla si Isabela a posadila se vedle dcery. „Na světě je spousta míst, na kterých by Aro nikdy nehledal.“

„A našlas ho?“ Odpovědí jí bylo přikývnutí. „Dobře, to znamená, že se můžu vrátit.“ Zrzka se zarazila. „Jak moc by ti vadilo, kdyby zmizly všechny důkazy o Williamově existenci.“

Isabela naštvaně zavrčela. Třetího manžela sice nesnášela, ale to poté co jí začal dělat ze života peklo. Předtím, předtím ho bezmezně milovala. A jediné, co jí po něm zbylo, byly krvavé stříkance v místnosti nad garáží.

„Já,“ pípla nesměle Elena, „vymalovala jsem v místnosti nad garáží.“

Isabele se zatmělo před očima. Vyskočila z pohovky, pevně uchopila Elenu za paži a třískla s ní o skleněnou zeď za ní. Tmavovláska výhružně vrčela a tiskla zrzku ke studenému, naprasklému sklu. Mělo být neprůstřelné.

„Vypadni z MÉHO domu!“ zdůraznila Isabela a povolila sevření. „Hned!“

Elena se na matku dlouze zadívala. Matka ji vyhazovala z domu, kde měla vlastní pokoj a právo žít, když se zrovna nacházela poblíž Vegas? Co se s ní stalo? „Nemám kam jít.“

„Nestor ti určitě někde místo udělá.“

Isabela vkročila do baru, jako stín ji následovala štíhlá dívka s dlouhými zrzavými vlasy. Nikdy předtím na takovém místě nebyla, protože její rodiče ji spořádaně vychovávali, ale teď se podruhé narodila a chtěla začít jinak. Ne tak slušně.

Žena, která se jí představila jako Isabela, familiárně pozdravila všechny uvnitř, pár mužů objala a jednoho políbila. Dívka raději odhlídla.

„Tohle je Elena,“ představila žena dívku osazenstvu. „Kurt si chtěl hrát,“ hlesla a povzdechla si. „Je tak mladá.“

K ženě přišel vysoký, štíhlý blonďák a dívku si pořádně prohlédl. „Zabilas ho?“ – přikývla – „Předpokládal jsem to. Pořád se chvástal, že si našel velice chutnou jeptišku a hle, ona to má nová sestra.“

Isabela ho silou praštila, až mu prasklo jedno žebro.

„Eleno, tohle je Nestor.“

„Těší mě, pane Nestore.“

Rozesmál se, což ji zaskočilo. „Pane Nestore, haha, tak už mi dlouho nikdo neřekl, že ano, máti.“ Rozchechtal se a objal zrzku kolem ramen. „Vezmu si ji na starosti, neměj strach.“

„No právě.“

„Ale, copak mi tak málo věříš?“

„Chovejte se slušně, děti,“ napomenula je žena a odplula někam za bar. Elena ji už dál neviděla. Místo toho se na ni lepil ten blonďák a ona věděla, že on znamená potíže.

„Opravdu máti zabila Kurta?“ zeptal se jí Nestor, jak se podle všeho jmenoval, a podíval se na ni. Elena zavrtěla hlavou, události posledních dní si pamatoval velice mlhavě. Vzpomínala si na nějaký stín, co ji pronásledoval, potom bolest a potom už na nic. Probrala se v obrovské vile na předměstí a vedle ní ležela ta žena. A potom ji vzala sem.

„Kdo jste?“ zeptala se jich Elena.

„My jsme upíři, děvenko,“ hlesl černovlasý upír za barem a do sklenice nalil hustou rudou tekutinu. „Tak ať ti chutná.“

Elena se povzdechla, ale odešla. Matka nebyla zrovna dvakrát trpělivý člověk a za chvíli by ji vlastnoručně vyhodila z domu. Snad kvůli tomu ji měla ráda. Jednala přímo, žádné kličky ani podrazy. Na rozdíl od Volturiových. Jen by ji zajímalo, kde opravdu byla. Tohle nebyl její styl, zmizet na pár dní a nikomu nic bližšího neříct. Změnila se poté, co se Volturiovi bratři dozvěděli, že jejich sestra žije?

Isabela si lehla do postele. Za posledních pár dní se toho na ni navalilo hodně. Cullenovi, Aro a jeho aktivity, Caius. Potřebovala odpočinek, kterého se jí nedostávalo. Za několik dní se dostala na druhý konec zeměkoule, našla Caiuse a vrátila se zpět. Ani si nepamatovala, kdy naposledy jedla. A k tomu všemu se ještě utrhla na Elenu, kterou milovala. Kvůli blbosti.

„Omlouvám se,“ zašeptala do prázdna a vyhlédla z okna. Slunce už bylo vyhouplé nad obzorem a zalévalo město pod Isabelou. Ani nevěděla, kdy začala snít.

<< shrnutí >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 6: