Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 4

26.04.2010 (09:30) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2090×

4.

Nová krev

Měsíce klidně plynuly a po Isabeliných bratrech nebylo nikde ani vidu, ani slechu. Ji to však znepokojovalo. Předpokládala, že nasednou na letadlo chvíli po té, co se dozvědí o její odpovědi. Asi se v nich spletla. Nemýlila by se však poprvé. Už tenkrát, když ji Aro seřval kvůli té troše lidí, které zabila, si myslela, že se jí Marcus s Caiem zastanou, ale nezastali.

V luxusním klubu to zase vřelo. Lidé smíchaní s upíry se bavili a nedělali si hlavu s tím, že na těch druhých je něco zvláštního. Přesně, jak to vždycky Isabela chtěla. Už dávno přestala rozlišovat, kdo kope za jaký tým. Ano, lidé byli jídlo, ale nemělo by se s nimi zacházet jako se zvířaty.

Zatím si jí nikdo nevšiml. Ani Nestor, ani Charlie, ani žádný jiný upír. Kolem ní se motali jen samí opilí lidští mladíci a pokoušeli se ji svést. Vypadala dobře, na to že měla tak mizernou náladu. S ladností jí vlastní upíjela ze skleníčky Bloody Mary Special, kterou tu míchali speciálně pro upíry. A žádný člověk je nemohl podezírat, že by pili něco divného.

„Nezatančila by sis, krásko?“ oslovil ji drzý mladík, který se posadil naproti ní. Z jasně modrých očí sršela energie. Na první pohled ho zařadila do škatulky mladí a bohatí a dál se mu nevěnovala. Zopakoval svůj dotaz a naklonil se k ní. „No tak, kotě.“

Z hrudi se jí vydralo tiché zavrčení, čehož se mladík lekl. „Nemám zájem,“ vyjela po něm. „Zaprvé, nechodím se zajíčky. Zadruhé, nechodím s chudáky. A za třetí, prostě nejsi můj typ.“ Pevně jí stiskl zápěstí. Kdyby byla člověk, zanechal by jí modřiny. Silnou se mu vyškubla, přitáhla si ho blíže k sobě a nechala lovce ovládnout její tělo.

„Řekla jsem, že nemám zájem, debile,“ tiše vrčela. „Nejsem žádná hloupá nanynka s bohatým otcem, ani prostitutka, ani nikdo na zavolání, jasné?“

Na jeho tváři se objevil samolibý výraz. Jako by nechápal význam jejích slov. Vytáčel ji a ona nebyla trpělivý člověk. Připomínal jí člověka, kterého kdysi znala. Tenkrát už obývala Ameriku a plánovala osídlit město upíry.

„Vítejte ve městě, slečno Swanová,“ uvítal ji starosta města a uklonil se. Jeho žena stála za ním a mračila se. Byla to žena dobrých mravů, o hlavu vyšší než Isabela. Jemné tmavé vlasy měla spletené do uzlu, světle modré šaty zářily novotou. Na novou obyvatelku však neměla.

„Rád bych vám představil mou ženu Winnifred,“ pokračoval starosta. „A mého syna Williama.“ Teprve teď si Isabela všimla třetí postavy. Opomenula ji, protože muž stál ve stínu a ona se věnovala pouze manželskému páru.

Jasně modré oči si ji prohlíželi. Pohledem jezdil nahoru a dolu a srovnával ji s dívkami, které poznal. Nevyrovnaly se jí. Byla krásná, ztělesněná bohyně. William Styron Junior se v tom momentě rozhodl, že ji získá pro sebe.

„Potěšení na mé straně,“ hlesla Isabela a stáhla si více do obličeje krempu klobouku. I když na město padala noc, stále svítilo slunce a ona by se jen nerada prozradila hned první noc. „Tohle je můj bratr Nestor,“ představila jim blonďatého muže, který ji doprovázel. Byl stejně překrásný jako ona.

„Dovolte mi, abych vás pozval na zítřejší ples,“ pozval starosta Isabelu i Nestora na sešlost místní smetánky.

„Rádi přijdeme,“ přijala pozvání cizinka a pousmála se. „Ráda se seznámím s místními.“ Starosta, jeho žena a ani syn nepostřehli ďábelský úsměv, který se na chvíli objevil na její tváři. Ples ji nahrával do noty. Alespoň nemusela obcházet jednotlivé papaláše a dávat jim na vědomí, že odteď je místním šéfem ona.

Starosta se ženou odešel, avšak jejich syn zůstal na místě.

„Jste překrásná, slečno Swanová,“ zašeptal, pomalu došel k ní, gentlemansky ji políbil na zápěstí a odešel stejnou cestou, jako jeho rodiče. Isabela se za ním otočila. Věděla, že tenhle mladík znamená potíže. A věděl to i Nestor, protože zlostně zavrčel.

„Obtěžuje vás tento pán, paní Isabelo?“ zeptal se Isabely jeden z upírské ochranky. Nechtěla, aby to tu střežili lidé, protože ti by si neporadili s nadpřirozenými hosty.

„Pán je na odchodu,“ broukla tmavovláska a laškovně zamrkala na mladíka. Světlovlasý muž se však k odchodu neměl. Necítil potřebu odejít a vzdát se takové pěkné holky. Jen Bůh věděl, kdy by se mu poštěstilo potkat takovou druhou. „Pán je na odchodu,“ zopakovala a zvedla hlas. Žádná reakce. Isabela, místo toho, aby to řešila sama, se rovnou obrátila na pomoc.

„Jamisone, mohl bys, prosím tě, vyprovodit pána ven a dát mu najevo, že tu není vítaný?“ Upír přikývl, zvedl mladíka z jeho místa a diskrétně ho vyvedl ven. Tlupa jeho přiblblých, opilých kamarádu je následovala.

Jedna z lidských hostesek jí donesla přeložený lístek.

Chtěl bych mluvit s vládcem města.CC

Seskočila z barové židle, kývla na barmana, aby jí posílal drinky do její kanceláře, a dalším kývnutím sdělila hostesce, aby uvedla dotyčného dovnitř. Všichni jí rozuměli. Za ty roky si je vycepovala dokonale.

Její kancelář byla obrovská, a kdyby se obě patra sloučila v jedno, zaujímala by plochu stejně velkou jako sám klub. Trávila tu většinu dne a tak toto místo bylo zařízeno jako její druhý domov. Na zdech visely fotografie jí, jejích blízkých a lidí a upírů, které už pohřbila. Největším obrazem v místnosti ale zůstával obrovský renesanční portrét.

Hosteska Kitty uvedla pána do místnosti a rychle zmizela. Lidem bylo dáno najevo, že se nemají míchat do jejích jednání. Mezi lidskými zaměstnanci kolovalo, že je zapletená s mafií.

„Dobrý den,“ pozdravila muže Isabela a otočila se k němu čelem. Doposud vybírala knížky z knihovny, které si chtěla odvézt domů.

„Dobrý večer,“ řekl uhlazený, blonďatý vegetarián a rozhlédl se po místnosti. „Jmenuji se Carlisle Cullen a rád bych mluvil s vládcem města, neboť jsem slyšel, že jeho svolení je nutné k tomu, abych se se svou rodinou směl usídlit v Las Vegas.“

Isabela se usmála a pomalu přikývla. Zatím se jí líbil. O Cullenových už lecco slyšela. „Posaďte se, pane Cullene. Dáte si něco na pití? Něco domácího nebo exotického? Myslím, že si Nestor přivezl z Afriky pár lvů.“ Sledovala jeho překvapený výraz a usmála se. Zmáčkla sluchátko domácího telefonu. „Roberte, dvě sklenice medvědí krve,“ poručila a otočila se k panu Cullenovi. „Tak spusťte, mladíku, jsem jedno ucho.“

Carlisle Cullen se pousmál. Tahle žena si z něj musela dělat legraci. Vůbec nevypadala, že by byla vládkyní města. V mnoha ohledech mu připomněla jeho dceru Alice. „Já… chtěl jsem mluvit s vládcem města,“ podotkl a prohlédl si obrovský portrét za jejím křeslem.

„Spusťte, pane Cullene. Na hry nemám čas.“ Mlčel. Povzdechla si. „No tak dobře, pokud vám bude víc vyhovovat mluvit s mužem, můžu zavolat Charlieho. Ale stejně tu budu a budu poslouchat.“

„Omlouvám se,“ hlesl a pohledem sjel na své boty. „Předpokládal jsem, že vládcem města je muž.“ Kývnutím jeho omluvu přijala, chybu mohl udělat kdokoli. Zvláště, když dobrých sto let tvrdila, že vládcem města je opravdu muž.

„Jsme vegetariáni, jak jste asi poznala. Mezi našinci to není lehké s takových životním stylem.“

„Chápu vás,“ podotkla Isabela a vzpomenula si na bratry. Oni netolerovali její zálibu v mužích a smrti.

„Je nás sedm. Já, moje manželka Esme, synové Edward a Emmett, dcera Rosalie a Alice s Jasperem. Držíme pohromadě jako rodina už nějaký ten pátek.“

„Proč se chcete nastěhovat do Vegas, pane Cullene? Žít tu znamená spoustu omezení.“

„Toho jsem si vědom. Už jsem slyšel o vašich pravidlech. Nezabiješ člověka, nezneuctíš vládce, nejsi Volturi.“ Isabela přikývla. „Diskutovali jsme o tom a shodli se, že s těmi problémy nebudeme mít problém.“

„Ach tohle,“ povzdechla si tmavovláska. „Já myslela zdejší denní režim.“ Zamračil se. „I vy si rychle zvyknete na obrácený denní režim. Vyjma těch pár dní, kdy tu zaprší, tu neustále pere slunce.“

„Aha.“

„Ale na to si zvyknete.“ Ozvalo se zaklepání a do pracovny vešla upíří hosteska, Isabelina oblíbená. Nancy se lehce pohupovala v bocích, zvědavě pozorovala muže a nesoustředila se na tác. „Nancy, smím ti představit pana Cullena? Stěhuje se sem s rodinou.“ Hosteska postavila na stůl dvě sklenice krve a pousmála se.

„Už to tu potřebovalo novou krev,“ řekla potěšeně hosteska. „Bylo mi potěšením, pane Cullene.“ A zmizela.

„Nancy,“ povzdechla si Isabela. „Všichni tu vedou dvojí život, na to si taky zvyknete. Přes den normální lidské zaměstnání, v noci zábava nebo práce na místech, jako je toto.“

„Děkuji, slečno…“

„Paní Isabelo bude stačit.“

„Děkuji vám za důvěru.“

„Doufám, že mě nezklamete, mladý muži.“ Carlisle Culle zvedl nedůvěřivě ze stolu sklenici, přivoněl si, a když shledal, že je to opravdu medvědí krev, lokl si.

„Ráda bych se s nimi seznámila.“

Isabela vešla do sálu plného lidí. Černé krajkové šaty dávaly vyniknout všem jejím přednostem. Zavěšená do Nestora a s úsměvem na tváři pomalu kráčela k jediným lidem v sále, které znala.

„Přišla jste,“ vydechl překvapeně starosta města a galantně jí políbil ruku. Jeho manželka se zamračila. Ženina přítomnost jí nebyla po chuti.

„Slečno Swanová, směl bych vám představit bankéře Thomase, pana Van Rookera a pana Eversona? Pánové, tohle je slečna Swanová a její bratr.“ Všichni tři muži se na ni usmáli. Byli jí naprostou okouzleni a viseli na ní pohledem, ačkoliv její manželky stáli vedle nich.

„Necháme vás o samotě,“ řekl takticky starosta a pohlédl na tři pány. „Půjdete s námi, pane Swane?“ Isabela se pousmála a donutila Nestora jít. Čtyři muži zmizeli v druhé místnosti.

„Je váš pan bratr ženat, slečno Swanová?“ zeptala se Isabely štíhlá blondýnka s ostře řezanými rysy ve tváři.

„Isabelo, prosím. Ne, není.“

„A vy jste zasnoubena s někým?“ dotázala se druhá žena, přibližně stejně velká brunetka, jako byla Isabela.

„Dobrý Bože, ne,“ reagovala na otázku. Ve skutečnosti byla dvojnásobná vdova, ale to nemusela zmiňovat. Stejně by jí nevěřily. Vypadala tak mladě.

„Nepomýšlíte na svatbu?“ pokračovala ve vyptávání ta brunetka.

„Ani ne. Je mi teprve devatenáct, paní Eversonová.“

Isabela ucítila, že ji někdo pozoruje, a otočila se příslušným směrem. Zastihla pachatele nepřipraveného. Zpoza sloupu ji pozoroval starostův syn.

„Omluvíte mě, dámy?“

Tvář toho mladíka ji nešla z mysli. Proč mu byl tolik podobný? Nemohl to být jeho potomek, protože ona se postarala, aby ten rod neměl pokračovatele rodu. Sama Williama zabila.

Isabela si unaveně promnula oči. Na svého třetího manžela si vzpomněla po dlouhé době. Často se jí stávalo, že ji pronásledovaly vzpomínky na první dva, ale William se jí zjevil teprve dnes.

Byla to předzvěst něčeho? Měla by se bát?

< >

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 4: