Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 3

22.04.2010 (13:15) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2234×

3.

Úspěchy a pády

Ples minul, ale nic významného se nestalo. Tedy pokud se nepočítá fakt, že Aro Volturi musel odsoudit dalšího nešťastníka smrti, protože prozradil lidem upírskou existenci.

Čím byl starší, tím míň si v takových soudech liboval. Dřív to bylo o něčem jiném, nějak museli upevnit svou moc a ta upírská sebranka neslyšela na nic jiného než na pár příkladných zabití.

Chyběla mu sestra, víc než si byl ochoten přiznat. Ačkoliv platila za černou ovci rodiny, zabíjení vlastních jí nevadilo. Snad proto ji raději uklidili do ústraní… Aby se nikdo nedozvěděl, že Volturiovi dokážou být ještě horší.

Hned po soudu se uchýlil do své knihovny, ve které teď trávil většinu dne. Stal se závislým na Isseiných básničkách a nacházel je v každé knížce, kterou vzal do ruky. Teď už nebyly jen natisknuté, ale i ručně vepsané. Jakoby jeho sestra každou jednotlivou knížku držela v rukách první, vepsala báseň a poslala ji sem. Ale jak by mohla vepsat pár veršů do Vladaře od Machiavelliho, když tu knížku měl na stole ve své pracovně prakticky ode dne, kdy mu ji Machiavelli věnoval?

Tři slzy, tři kapky a nic…

… kvílení větru, jeho tesknota…

… záchvěvy naděje, záchvěvy štěstí…

… se ztrácí v dálkách a rozplývají…

Proč si toho nikdy nevšimnul? Miloval tu knížku, ale nechápal, jak mohl opomenout věnování na první straně knihy.

Tyhle čtyři prosté řádky z roku 1513, staré bezmála pět století, přesně vystihovaly Arovu náladu a pocity. Zdálo se mu, že ji Issea psala, aniž by je blíže znala, ale popsala, jak se on i jeho bratři po jejím odchodu cítili. Ačkoliv si to nikdy nepřiznali, nikdy se z jejího odchodu nevzpamatovali.

Do pracovny bez zaklepání vešla ta dívenka, kterou plánoval obětovat ve prospěch vyššího dobra. Neměl to srdce ji zabít a její obětování odložil o další ros. Ale už teď mu bylo jasné, že se z ní jednou stane upírka, která stane po jeho boku. Ne jako manželka, ani jako sestra, ani jako chráněnka, ale plnohodnotný člen jeho gardy. Cosi v ní mu říkalo, že bude výjimečná.

„Ještě nespíš?“ zeptal se jí a nechal ji, aby se posadila do jeho křesla, zatímco on přijal místo na širokém parapetu.

Zavrtěla hlavou a přitáhla si na klín rozevřeného Vladaře. „Tohle četla Isa,“ řekla vědoucně a usmála se. „Vla-dař.“

„Isa? Kdo je to?“ zajímal se Aro, protože dívka nikdy nemluvila o tom, co bylo předtím, než se dostala do Volterry.

„Jedna z Charlieho tanečnic,“ broukla a otočila stránku. „Je moc hodná.“

Když už dívka promluvila, rozhodl se toho Aro využít, aby zjistil, odkud o upírech věděla. „Jak se vůbec jmenuješ?“

„Jazzy,“ odpověděla, ale nevzhlédla od knížky.

„Odkud jsi, Jazzy?“ pokračoval Aro ve své hře a hrálo si na nevinného strýčka.

„Z města plného zelených a červených světel.“

Nerozuměl jí. Existoval na tomto světě už dlouho na to, aby znal každé město a každý kout, ale tohle bylo jako hledat jehlu v kupce sena. V této době bylo každé město zalito zeleným nebo červeným světlem od pouličních neonů.

„Jak víš, že jsme jiní?“

„I Isa a Charlie jsou. Všichni v domě, kde jsem žila, byli jako vy. Proto mě Charlie poslal pryč. I když jsem to tenkrát nemohla pochopit, Isa vysvětlila mi to. ‚Není tu bezpečno, mé dítě‘ řekla a svěřila mě do péče chůvy a poslala mě do Evropy.“

Aro žasl. Pomalu mu docházelo, že Charlie, o kterém mluvila, je vládce Las Vegas. Aro dokázal nemožné. Unesl a plánoval vraždu malé dívky, která měla blízko k vládci města, jež chtěl ovládnout, a nedařilo se mu. Zatím. Mohl jej tou dívenkou vydírat, kdyby chtěl. Mohl ji zabít a ukázat Charliemu, kdo je tu pán.

Zavřel oči, aby si mohl vzpomenout na způsoby, kterým si dříve podmaňovali slabé. Tolik možností tehdy a ještě víc teď.

Černovlasý upír vešel do sálu, ve kterém obvykle probíhaly soudy. Teď v něm byl jen on, jeho bratři a Jane, která měla vegaskému vládci přednést jejich požadavek. A zdálo se, že vyslanec zklamal.

Marcus se naštvaně mračil, Caius se ani na vyslance nedíval.

Čím blíže Aro dívce byl, tím lépe viděl její kdysi překrásnou tvář, kterou teď hyzdily dvě tenké stříbrné jizvy.

„Neúspěch. Další neúspěch,“ povzdechl si Aro a posadil se na své místo mezi bratry. „Jak mi to vysvětlíš, Jane?“

„Nesu vám zprávu,“ vydechla a vzhlédla k trojici panovníků nad ním. „Nesu odpověď z Vegas.“

Aro se zašklebil. Po sedmi neúspěšných jednáních o přebrání vlády nad Las Vegas konečně přišla odpověď, proč tamější vládce nechce město vydat.

„Pokračuj,“ pobídnul ho Aro.

Světlovlasá dívka sáhla do kapsy saka a vytáhla nažloutlou obálku. Rozlomila zelený pečetní vosk s ozdobným IS uprostřed, rozevřela papír a pustila se do čtení.

„Pánům volterským, mým bratrům. Vaše snahy získat mé město jsou opravdu marné. Co budu živa, nedopustím, aby noha upíra s vaším jménem překročila práh města a každého, kdo můj zákaz poruší, stihne trest. Ta dívka je jen varování. Já vám říkala, že budete litovat. S pozdravem, vy víte kdo.“ Dívka utichla a tři upíři mlčeli s ní.

Teď měli jasno v tom, kdo velí Las Vegas a s kým měli jednat. Všem tvrdili, že zemřela, až tomu sami uvěřili. Nechtěli si na ni vzpomenout. Byla krutá a podle toho se chovala. Neznala hranice a teď se nebála útočit na Volturiovic nejmocnější upírku. Proč na ni nepůsobil Janin dar?

Marcus naštvaně zavrčel a praštil silou do opěradla svého křesla, které to nevydrželo a rozletělo se na tisíc kousků. Z dlaně mu trčela obrovská tříska.

„Kde jsme udělali chybu?“ zeptal se filozoficky Caius a podíval se na Jane. „Můžeš se vzdálit, děvče.“

Aro svého bratra občas nechápal. Kolikrát se mu zdálo, že Caius žil v jiném světě. Jane s nimi žila už čtyři století, ale on ji stále oslavoval ‚ty‘ nebo ‚děvče‘. A ačkoliv byl Caius starší než Aro, smýšlel o něm starý upír jako o mladším bratrovi. Vždycky to tak bylo a bude.

„Měl jsem ji už tenkrát zabít,“ zavrčel Marcus a odvrátil pohled od Ara. Plácal nesmysly, protože byl vyveden z míry. Jeho sestra žila. Žila… I když všechno už tehdy nasvědčovalo tomu, že zemřela. Jak mohl být tak hloupý a věřit, že by vzdala život.

„Neměl jsem ji přijímat do rodiny,“ hlesl Aro a hlasitě si povzdechl.

Caius vstal, čímž přerušil rodinnou poradu. „Rozčilujete se jen proto, že se obešla bez nás. Štve vás, že má vlastní město a že se jí podařilo utajit, že žije.“

Oba dva zbylí bratři na něj obrátili svůj pohled. On totiž vyslovil nahlas to, co si oni jen mysleli. Ano, záviděli jí. Las Vegas bylo město stvořené pro upíry. Ve dne sice slunce pralo ostošest, ale večer… večer to tam žilo. A nikdo se nestaral, že ven vycházíte jen v noci. Navíc to byl zlatý důl a jeden si mohl rychle přijít na slušný obnos peněz.

„Issea žije,“ zašeptal Aro. „Žije.“

Věděl, že žije. Poslala mu přeci ten dopis a napsala všechny ty básničky. Jak si mohl myslet, že by byla mrtvá? Jeho bratři o tom dopisu nevěděli, nechtěl je znepokojovat, ale teď už to stejně bylo jedno. Věděli, že je naživu.

„Ta dívenka,“ hlesl Aro. „Má spojení do Ameriky. A myslím, že je nějak vázaná na toho, co se vydává za vládce města.“

Promiň, šeptáš a zavíráš víčka…

… ani nevíš, za co se omlouváš…

… promiň, byla jsi tak sladká…

… smrt ti sluší…

Caius se už pár dní choval divně. Tedy, normálně se choval divně, ale teď to bylo divné i na něj. Každou noc někam mizel, před Arem skrýval věci a jeho oblíbená ‚amata‘ o těchto výletech nic nevěděla. Podivné. Většinou se jí se vším svěřoval.

Aro se nehodlal snížit k tomu, že by bratra nechal špehovat, takovou nedůvěru k němu ještě nechoval. Jen mu vrtalo hlavou, proč zrovna teď začal mizet. Jako by to mělo souvislost s objevem, že Issea žije. Zatracená holka.

Černovlasý upír vešel do volterské knihovny, kde se nacházel i Caius, který okamžitě zaklapl nějakou knihu. Aro neviděl její titul ani autora, ale poznával tu ochmatanou vazbu. Caius se pustil do čtení Dekameronu, což dělal v okamžicích, kdy si potřeboval vyčistit hlavu.

„Dobré odpoledne, bratře,“ pozdravil jej Aro, z regálu vytáhl Pohádky bratří Grimmů a posadil se na pohovku vedle Caiuse.

„Dobré odpoledne,“ odvětil blonďatý upír, zvedl se a vyšel z místnosti. Jako by mu Arova přítomnost vadila. Ještě než však odešel, dotknul se Aro letmo jeho dlaně. To, co viděl, jej šokovalo.

Její tvář. Usměvavá tvář drobné brunetky, kterou před tisícem let vyhnal. Nepomyslel by si, že Caius přemýšlí právě o tomhle.

Issea mu upřímně řečeno začínala lézt na nervy. Její básničky ho pronásledovaly. Pomyšlení, že se dotknula každé knihy v tomto hradě, ho děsila. A potom, vidět její tvář v něčích jiných vzpomínkách…

Zatracená holka!

Pavučina vzpomínek, pavučina lží…

…dešťové kapky smývající hříchy…

… tvá křehkost a smrtelnost…

… mé vzpomínky, bolesti, temnota…

< >

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 3: